Leon - EPILOG

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Courtney

O tři měsíce později

„To je úžasné! Není to úžasné?“

Otočím se k Leonovi, chytím ho za ruku a táhnu ho dál do potemnělé budovy. Když projdeme klenutými dveřmi vedoucími do hlavní místnosti, sáhnu za stůl hostesky a otočím vypínačem.

„Je to úžasné.“ Leon se nakloní a zasadí mi polibek nad obočí. „Provedeš mě tu?“

„Samozřejmě.“ Táhnu ho do středu naší hlavní jídelny. Leon byl s Julianem zaneprázdněný plánováním našeho menu a sháněním všech povolení, papírování, inspekcí a všech ostatních věcí typu obchod, zatímco já jsem převzala práci na interiéru.

„Protože děláme fúzi, rozhodla jsem se – s Roseinou pomocí, což bylo perfektní, protože její svatební bufet byl inspirací –, že každou část uděláme trochu jinak, ale zůstaneme ve stejném barevném schématu, aby to bylo jednotné. Například tady je trochu francouzského vlivu, s kováním, které můžete vidět na pařížských balkonech. A tady bude naše oblast inspirovaná Thajskem a pak marockým stylem…“ Otáčím se dokola a prohlížím si vintage lustry, které jsem vybrala, křehké bílé ubrusy a židle s vysokým opěradlem u každého stolu. „Co myslíš?“

„Myslím, že je to nádherné, zlato. Přesně jako ty.“ Leon mě vezme do náruče a točí se mnou, až se chichotám jako školačka. Jeho měkké, naléhavé rty se setkávají s mými a jeho teplý jazyk mi pootevírá rty, ochutnává a dráždí mě.

Pak se jeho polibek prohloubí a zanechá mě bez dechu a touhy po něm, přímo tady uprostřed naší zbrusu nové restaurace.

„Dobře, dobře,“ odtuším, když se odtáhnu. „Na to nemáme čas, pane. Každou chvíli tu bude personál na školení. Ale než otevřeme, tak to tady zasvětíme. Věř mi.“ Zvednu na manžela obočí, které, jak doufám, vypadá sexy, a potěší mě tiché zavrčení, které mi oplatí.

„To si piš, že ano, paní Torres,“ řekne a jeho ruce se svezou dolů, aby mi objaly zadek.

Hravě mu ruce odhrnu. „No tak, ty. Čas na inspekci kuchyně.“

Procházíme kuchyní s lesklými kovovými pracovními plochami a dlážděnou podlahou. Prohlížíme si dobře zásobené chladicí boxy a z jedné z lednic si ukradneme pár kousků čerstvého dračího ovoce.

„Den otevření bude úžasný,“ řeknu se spokojeným povzdechem.

„To si piš, že bude,“ řekne Leon a obejme mě svýma pevnýma rukama. „Tohle jsem si celou dobu přála. Jen ty a já, společně proti světu, budovat něco pro naši budoucnost. Budovat něco pro naše budoucí děti.“

Srdce se mi rozbuší, když se podívám na svého muže.

Miniaturní já a miniaturní Leon? Jednoho dne si to dokážu představit.

Ale zatím mi to stačí. Je to víc, než jsem si kdy mohla vysnít, a je to všechno, co jsem kdy chtěla.

Jak řekl Leon, jen my dva, budujeme naši budoucnost. Společně.

Konec 12. dílu… a celé série

Tak a jsem na konci této série, jsem ráda, že se vám líbila, děkuji za všechny komenty a můžu slíbit, že určitě ještě nějaké takové mini knihy budou ;)