Evan - EPILOG

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Evan

O tři měsíce později

„Opravdu jdeme na luau?“ Rose se pobaveně zkřiví rty.

Pokrčím rameny v havajské košili s pestrým potiskem, kterou jsem si vyzvedl v hotelu během sestřiny svatby. Připadá mi, jako by ten víkend byl tak dávno, ale jsou to teprve tři měsíce.

A sakra, jak neuvěřitelné tři měsíce to byly.

Možná jsem se do Rose zamiloval, když jsme byli na Havaji, ale následující dny, týdny a měsíce mi ukázaly, jak skutečná ta láska je. Miluju laskavost její duše, vášeň, kterou vkládá do všeho, co dělá, a způsob, jakým se na mě dívá, kdykoli jí zahraju písničku… kromě spousty jiného.

Nemůžu se dočkat, až spolu strávíme zbytek života.

„Jo,“ řeknu. „Opravdu jdeme na luau. Myslel jsem, že to bude zábava a připomene nám to náš pobyt na Havaji.“

„No, v tom případě…“ Rose ke mně přistoupí bokem, natáhne se, vklouzne mi prsty do vlasů a stáhne mi obličej dolů, aby mi mohla vklouznout jazykem mezi rty. Opětuji její polibek a cítím, jak se její tělo pomalu rozpaluje všude, kde se ke mně tiskne.

„Ráda si připomínám Havaj,“ zašeptá.

„Já taky,“ řeknu a neochotně se od jejího polibku odtrhnu. „Ale musíme jít. Máme rezervaci. A jestli v tom budeš pokračovat, tak nikam nepojedeme několik dní.“

Hravě ji plácnu po baculatém zadečku, když se ode mě vzdaluje jen v malé sukýnce a krajkové podprsence. Jediné, co mi brání hodit ji na postel, jsou plány, které jsem si pro nás na dnešní večer připravil.

„Tvoje škoda, kámo,“ řekne a rychle se na mě usměje, než si přes hlavu přehodí halenku.

„Věř mi, ztracený čas ti vynahradím později.“ Nemůžu si pomoct, ale přistoupím k ní, odhrnu jí vlasy na stranu a přitisknu jí rty na krémový zátylek. Odměnou mi je nádech, který mi okamžitě stáhne kalhoty. „Kurva. Dobře. Opravdu musíme jít.“

Jedeme, Uberem do restaurace na pláži – předpokládám, že dnes večer se bude hodně pít šampaňské – a já vyskočím a běžím otevřít Rose dveře. S rukou na jejích zádech ji vedu restaurací na terasu u pláže, přímo ke stolu blízko přední části pódia.

„Bál ses, že přijdeme pozdě? Vždyť jsme tu jediní!“ řekne a se smíchem se rozhlédne po prázdných stolech.

„Určitě přijde víc lidí,“ řeknu a přisunu jí židli. Posadí se a rozhlédne se. „Bože, to je tak krásné. Líbí se mi ta květinová výzdoba. Zajímalo by mě, jaké květinářství použili. Vždycky hledám nové dodavatele…“ Nakloní se dopředu a prohlíží si květiny na stole.

„Hele, přestaň myslet na práci,“ řeknu a šťouchnu do ní. „No tak. Pojďme se napít.“

O patnáct minut později a po jednom Mai Tai jsme s Rose stále jediní, kdo sedí na terase. Skupina polynéských hudebníků připravuje své nástroje na pódiu.

„Nemůžu uvěřit, že tu ještě nikdo není,“ řekne Rose a znovu se rozhlédne.

„Tak to asi bude naše soukromá show,“ řeknu.

Její oči se znovu setkají s mýma a ona je na mě zúží. „Chystáš něco, Evane?“

„Já? Nikdy.“

Chystá se tlačit dál, když zpěvák na pódiu zapne mikrofon a představí sebe i kapelu.

„Tahle první píseň je o pravé lásce,“ řekne a jeho hlas je plný vřelosti.

Oba se otočíme, abychom věnovali pozornost kapele. Díky flákačsky laděné kytaře a ručním bicím a trochu odlišnému aranžmá není hned zřejmé, že hrají píseň, kterou jsem napsal pro Rose. Ale jak melodie One Night in Hawaii postupuje, vidím, jak se jí ve tváři zračí poznání.

„Evane!“ V koutcích jejích očí se objeví šťastné slzy, když se na mě podívá. Natáhne se přes stůl a stiskne mi ruku. Držím ji za ruku, zatímco sledujeme, jak dokončují píseň.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to naplánoval,“ řekne mi, když píseň skončí. Obejde stůl, vklouzne mi do klína a přitiskne své rty na mé. „Tohle bylo tak sladké. Ty jsi tak sladký. Jak jsem mohla mít takové štěstí?“

„Já jsem ten šťastný, Rose.“ Když kapela začne hrát další píseň, vstanu, zvednu ji a postavím na nohy. Než si uvědomí, co se děje, klečím před ní s krabičkou na prstýnky v ruce.

Ruce jí vyletí k ústům, aby potlačila vzdech.

„Moc tě miluju, zlatíčko,“ řeknu. „Ty tři měsíce, co jsme spolu, byly neuvěřitelné a nedokážu si představit zbytek života bez tebe. Chci s tebou mít děti. Zestárnout s tebou. Psát ti jednu milostnou písničku za druhou až do konce života. Vezmeš si mě, Rose?“

Srdce mi buší tak zatraceně silně, až mám pocit, že mi z hrudi každou chvíli vyrazí nákladní vlak. Rose zatím nic neřekla. Pořád na mě jen šokovaně zírá.

Nikdy mě nenapadlo, že by Rose mohla říct ne, ale právě teď, když se na ni dívám, mám najednou strach, že by mohla.

„Dám cokoli za to, abych od tebe teď slyšel ano, zlato. Jestli chceš, abych přestal zpívat a pracoval v kanceláři, udělám to. Jen to řekni. Ať chceš cokoli, je to tvoje.“ Slova se mi zadrhávají a málem mi uvíznou v krku, ale každé z nich myslím vážně.

Udělám, co bude třeba.

„Panebože, ne, to nedělej,“ zalapá po dechu.

Srdce se mi sevře. „Ne?“

„Ne, myslela jsem, aby ses nevzdával zpěvu. Ano, vezmu si tě!“ I ona padne na kolena. „Tak ráda bych si tě vzala, Evane. Jsem tak šťastná.“ Obejme mě kolem krku a něžně mě políbí.

Líbáme se dál, zatímco za námi hraje kapela. Když se konečně nadechneme, usměju se na ni a zeptám se: „Chceš si nasadit prsten?“

„To si piš, že chci.“ Oči se jí třpytí, když jí na prst navlékám zářivý diamant.

„Ach, Evane,“ vydechne. „Je nádherný. Je dokonalý. Všechno je to dokonalé.“

„Je tu ještě jedna věc,“ řeknu. Ukážu za nás a Rose se otočí, aby se podívala, právě když propukne potlesk. Vzadu v restauraci stojí její rodiče, moji rodiče, Courtney, Leon a několik našich přátel.

S radostným výkřikem mě chytne za ruku a spěcháme k nim. Naši přátelé a rodina nás vítají láskyplným objetím a přáním všeho dobrého. Když dojde ke Courtney, obě se se slzami v očích obejmou a já pak svou sestru obejmu také.

Když se všichni začnou trousit přes nádvoří, aby se posadili a užili si luau, vklouznu Rose do ruky a krokem je následuji. Ale ona mě zatahá za ruku a stáhne mě zpátky. Otočím se k ní a s úsměvem ji obejmu. Na okamžik mám pocit, že na světě existujeme jen my dva.

„Jsi tak úžasný muž, víš to?“ řekne. „Každým dnem se do tebe zamilovávám víc a víc.“

Za chvíli jí řeknu, že i já se do ní zamilovávám každým dnem víc a víc – a že do ní budu zamilovaný až do konce života.

Ale nejdřív ji políbím.

Připadá mi to jako milion milostných písní zabalených do jedné.

 

Konec 11. dílu…