Evan - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Rose

O dva týdny později

Když mi na telefonu znovu zazvoní oznámení, vím, že je to Evan, aniž bych ho zvedla. Od Havaje mi píše pozvánky na rande. Pozval mě do botanické zahrady, na piknik na pláži, dokonce i na let horkovzdušným balonem… seznam je dlouhý.

Tak moc bych si přála, abych mohla říct ano. Tak moc si přeju, abych ho mohla vídat, zažívat s ním fantastická dobrodružství, znovu ho líbat, znovu ho cítit v sobě…

Ale v hlavě mi pořád zní všechno, co Courtney za ta léta o svém bratrovi řekla.

Kurva. Nikdy jsem si to neměla dovolit. Měla jsem vědět, že to pak bude příliš těžké.

Zaklapnu oznámení a ztiším telefon, abych nemusela slyšet další pozvání, které nevyhnutelně přijde. Ve snaze rozptýlit se popadnu notebook a pokusím se udělat nějakou práci. Stejně musím poslat nějaké varianty pozvánek jednomu ze svých klientů.

Ale je to marné cvičení, protože prohlížení šablon svatebních oznámení mě nutí myslet na Courtneyinu svatbu a to mě nutí myslet na Evana.

Zavírám notebook, beru telefon a píšu Courtney, jestli nechce zajít na drink. Plánovala jsem jí napsat až zítra – zrovna dnes ráno se s Leonem vrátili z Havaje – ale kašlu na to.

 

V BARU JE PLNO, ALE RYCHLE si všimnu Courtney na druhém konci místnosti. Sedí u vysokého stolu, před sebou má martini a další čeká před prázdnou stoličkou.

„Ahoj, slečinko,“ řeknu a rychle ji políbím na tvář, než sklouznu na stoličku naproti ní. „Bože, ty jsi tak opálená. Žárlím.“

„Upřímně, jsem trochu překvapená, že jsem takhle tmavá.“ Courtney si ohodnotí bronzovou ruku, než mi věnuje úsměv. „Zvlášť vzhledem k tomu, že jsme prakticky celé líbánky strávili v hotelu.“

Zasměju se a napiju se martini. „Takže, ehm, kromě hojného množství sexu… jaký je manželský život? Už jste si koupili stejné oblečení?“

„No jo. Naprosto. Zrovna dneska jsme si vybíraly batohy,“ řekne Courtney. „Ne, vážně, je to nejlepší být vdaná za Leona. On je prostě tak…“ Hlas se jí ztratí a oči se jí rozzáří jako hvězdy. „…neuvěřitelný. V každém ohledu.“

„Aww, Court. To je tak sladké.“

Zasněně si povzdechne a pak se otřese. „Dobře. Už dost rozplývání. Co jsi v poslední době dělala?“

Pocítím malý kopanec viny a znovu se napiju svého nápoje. „Nic moc. Jen práce.“

„Vážně? Jediné, co jsi dělala, byla práce?“ Vrhne na mě pochybovačný pohled.

Pokrčím rameny a snažím se vymyslet něco jiného, co bych jí řekla. Uff. Proč mě nenapadá nic jiného, o čem bych s ní mohl mluvit?

Cítím, jak mi začínají hořet tváře.

„Hm… Rose? Chceš mi něco říct?“

Představuju si, že jí řeknu pravdu. Ale už jen při pomyšlení na to přiznání se mi zvedá žaludek.

„Počkej,“ řekne Courtney. „Potkala jsi někoho?“

„Ne,“ řeknu rychle. Technicky vzato to není lež. Evana jsem už znala. Jen jsem ho neznala tak, jak jsem ho poznala v tom hotelovém pokoji na Havaji.

„To ti neberu,“ řekne Courtney, kterou to očividně baví. „Určitě jsi někoho potkala. Máš jasně červené tváře!“

„Promiň, Court. Ale ne. S nikým se nestýkám.“

To taky není lež. Nechodím s Evanem. Dokonce jsem ani neodpověděla na žádnou jeho zprávu.

„Víš, že tě budu otravovat, dokud to z tebe nedostanu, že?“ řekne a zvedne ke rtům sklenku s martini.

Sakra.

Možná se to dá nějak obejít…

„Dobře,“ řeknu a vydechnu. „Je tu jeden kluk, který mě zve na rande.“

Courtney se zatváří nefalšovaně radostně. „Dobře. Teď se někam dostáváme. Řekni mi víc.“

Pokrčím rameny. „Není toho moc, co bych mohla říct. Několikrát mě pozval na rande, ale na žádné z jeho pozvání jsem neřekla ano.“ Seberu ze stolu jídelní lístek na happy hour a odvrátím zrak. „Nechceš si rozdělit nachos?“

„Přestaň měnit téma. Proč neříkáš ano? Je to úchyl?“

„Ne, není. Je jen…“ Zavrtím hlavou.

„Nezaměstnaný? Žije s mámou? Má ženu a dvě děti? No tak, co je na něm špatného?“

Snažím se vymyslet důvod, který bych jí mohla dát. Nemůžu se vymlouvat na to, že je to hráč, protože pak bych musela přijít s důvodem, jak to vím.

„Nic s ním není,“ řeknu. „Jde jen o to, že hodně cestuje kvůli práci.“

„No a?“

„Takže by bylo na nic chodit s někým, kdo je pořád mimo město.“

Courtney protočí oči. „To je chabá výmluva. Jak často je vůbec mimo město? Co dělá?“

„Hm…“ Zavrtím se na sedadle. Bože, jak já tohle nesnáším.

„Co? Má nějakou divnou práci nebo co?“

„Ne, on…“ Kurva. Tohle nemůžu udělat. Nemůžu lhát své nejlepší kamarádce. Dokonce i lhaní opomenutím mě vnitřně sžírá. „Courte, musím ti něco říct.“

Z její tváře zmizí pobavení. „Co se děje, Rose?“

„Vyspala jsem se s Evanem.“ Tváře mi hoří ještě silněji, jak se mi ta slova derou z úst. „Stalo se to na Havaji. Neměla jsem to v plánu. Ano, na střední škole jsem do něj byla zamilovaná, ale…“

„Co jsi udělala?“ Courtney má oči širší, než jsem kdy předtím viděla. „Kdy?!“

Ztěžka polknu. „Tu noc, kdy ses vdávala.“

Courtney si zakryje ústa rukou. Něco zamumlá, ale slova jsou příliš tlumená, než abych jim rozuměla.

„Podívej, Courte, vím, že jsem to zvorala. Vím, že tvůj bratr je ten poslední člověk, se kterým jsem se měla dát dohromady. Kdybych se mohla vrátit v čase a vrátit to zpátky, věř mi, že bych to udělala.“

Nevěřícně zavrtí hlavou. Připravím se na výtku, o které vím, že se mi od ní dostane. Všechna ta varování, která mi za ta léta dala, a já nechala svou hloupou nadrženou touhu převážit nad zdravým rozumem…

Ale Courtney na mě jen dál zírá s vytřeštěnýma očima.

Nakonec pustí ústa z ruky. „Dobře. Uh… aby bylo jasno, nechci vědět, jak to bylo se sexem s mým bratrem.“ Zachvěje se. „Ale chceš to dělat znovu?“

Zírám na ni. „Chci to udělat znovu co? Nejsi naštvaná, že jsem to udělala poprvé?“

„Naštvaná?“ Zavrtí hlavou. „Ne. Proč bych měla být naštvaná?“

„Chci říct…“ Zamrkám a snažím se vstřebat fakt, že nevyšiluje. „Je to tvůj bratr. Existuje nevyslovené pravidlo, že je mimo dosah. Kromě toho jsi vždycky říkala věci o tom, že je to takový hráč.“

Trochu se zasměje. „Ale on jím ve skutečnosti není, Rose. Já mu jenom ráda nadávám, protože je muzikant a holky se po něm pořád vrhají. To je všechno. Kdybych věděla, že to bereš vážně…“ Zavrtí hlavou. „Bože, to je šílený. Ty jsi do něj vážně zamilovaná už od střední školy?“

Přikývnu.

„Argh! Teď už dává smysl, proč jsi vždycky chtěla přespávat u mě a ne u tebe.“ Usměje se. „Ty malá zákeřnice. Asi jsi doufala, že na něj uprostřed noci cestou na záchod narazíš nebo tak něco, co?“

„Počkej, Courte… řekni mi pravdu. Je Evan opravdu dobrý chlap?“

„Je. Je to skvělý kluk.“

„Ale co všechny ty jeho fanynky? A co všechny ty ‚malé Evanse, co tu pobíhají‘?“

„O tom jsem si dělala legraci, Rose.“

„Ne, já vím, že sis dělala legraci, ale… není na každém šprochu, pravdy trochu?“

Pokrčí rameny. „V tomto případě ne. Vážně, Rose. Vůbec takový není. Jestli jsem z něj někdy udělala sexuchtivou rockovou hvězdu, tak se ti upřímně omlouvám, že jsem v tobě vzbudila ten dojem.“

„Aha,“ řeknu a nechám to všechno vstřebat.

„Pravda je, že k bratrovi opravdu vzhlížím. Je talentovaný, milý, zábavný, sladký…“ Udělá obličej a znovu zvedne sklenku s martini. „Ale neříkej Evanovi, že jsem to řekla. Ten chlap by mi to neustále připomínal.“

 

POZDĚJI, když se s Courtney rozloučím, vytáhnu telefon a procházím zprávy, které mi Evan za poslední dva týdny poslal. Hruď mi naplní lítost, když pomyslím na všechen ten čas, který jsme spolu mohli strávit, kdybych si s Courtney promluvila dřív. Nebo kdybych Evanovi víc věřila.

Ale nemá smysl se utápět v lítosti.

Přejdu zpátky dolů na poslední zprávu, kterou mi poslal – tu z dnešního dne, kterou jsem ignorovala.

Ahoj – zítra večer mám v centru koncert a byl bych rád, kdybys přišla. Jestli se neuvidíme nebo se neozveš, bude to naposledy, co tě kontaktuju. Slibuju.

Moje prsty mu vyťukají zprávu, aniž bych se nad tím musela zamyslet.