Evan - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Evan

Když se druhý den ráno probudím, Roseina slova mě stále bodají v hrudi. Nemůžeme, Evane. Ne tento víkend. Nikdy.

Málem jsem po ní znovu vyjel, když ode mě včera večer odešla. Málem jsem jí řekl, že po polibku na její sladké rty už vím, že je ta pravá. Ale zarazil jsem se, protože jsem věděl, že potřebuje trochu prostoru, a sám jsem to uvědomění pořád ještě zpracovával.

Ale ona je ta pravá. Je to jediná žena pro mě. Nikdy jsem nic nepoznal s takovou jistotou.

Teď jí jen musím dokázat, že jsem pro ni ten pravý.

Odhrnu přikrývky, posadím se na kraj hotelové postele a rukama si promnu rozespalý obličej. Po rychlé sprše zamířím dolů do jídelny, abych našel nějakou snídani.

Je tam samozřejmě ona. Vypadá stejně nádherně jako včera, když stojí před bufetem a rozhoduje se, které pečivo si k snídani vybrat.

„Dobré ráno,“ řeknu, když jdu vedle ní.

Když se na mě podívá, v jejích očích se něco zableskne. „Dobré ráno.“

„Skořicové rohlíčky vypadají dobře.“

„Jo. Vypadají. Ale opravdu bych neměla…“ Podívá se na talíř v ruce, na kterém je ovoce a míchaná vajíčka. „Snažím se hlídat si jídelníček.“

„Proč? Vždyť jsi dokonalá.“

Líbí se mi, jak jí po krku a tvářích přelézá ruměnec.

„Pojď si ke mně sednout,“ řeknu.

„Evane, nemyslím si…“

„Budu hodný. Nebudu se tě snažit políbit. Skautská čest.“

Stiskne rty a zvažuje můj slib, pak si pomůže jedním ze skořicových rohlíčků.

„Dobře,“ řekne. „Veď mě.“

Jdeme k rohovému stolu s výhledem na pláž. Když se usadí, jdu nám každému nalít kávu. Když se vrátím k našemu stolu a vyhrabu z kapsy hrst balíčků se smetanou a cukrem, Rose se rozesměje.

„Co?“ Řeknu a usměju se, když se posadím. „Nevěděl jsem, jak si dáváš kafe.“

„Mám ráda jen trochu smetany.“

„To si budu pamatovat pro příště.“

„Evane…“ Na tvářích má zase ten krásný ruměnec.

„Co?“ Řeknu a zvednu kousek slaniny. „Já nic nenaznačuju. Jen říkám, že až ti budu příště chystat kafe, budu vědět, jak to přijmeš.“

„Dobře, dobře.“

Ukousnu si kousek slaniny. „Tak mi řekni, co jsi dělala od střední školy.“

„No,“ řekne a vypadá, že se jí ulevilo, že měním téma, „šla jsem na vysokou, vystudovala komunikaci a tak nějak jsem spadla do plánování akcí. Rychle jsem si to zamilovala. Je prostě něco neuvěřitelně uspokojivého na tom, když se postaráš o hladký průběh akce, zbavíš klienta břemene a poskytneš mu zážitek, na který nikdy nezapomene. Poté, co jsem několik let pracovala jako organizátorka akcí v kongresovém centru, jsem přešla k plánování svateb. Je to moje dokonalá práce.“

„To je úžasné.“

Odloží vidličku a napije se ze svého šálku kávy. „Vím, že to asi zní otřepaně, ale ráda dávám lidem něco, co má citový význam.“

„Ne, já to chápu,“ řeknu. „O tom je pro mě každé vystoupení, dát našim fanouškům nezapomenutelný zážitek. Jde o to, abychom lidi dojali svou hudbou, aby se cítili určitým způsobem. Chci dát lidem něco, k čemu se budou moci vrátit, až budou potřebovat něco veselého k přemýšlení.“ Věnuji jí ovčí úsměv a zavrtím hlavou. „To ale obvykle lidem neříkám. Většinou je nechávám, aby si mysleli, že jde o umělecké vyjádření.“

Rose se na mě usměje a několik vteřin si mě prohlíží, než přikývne. „Pověz mi víc o své hudbě, Evane.“

 

KDYBY TO BYLO NA MĚ, strávil bych celý den jen povídáním si s Rose a poznávání ji. Ale ani ne hodinu poté, co jsme si sedli ke snídani, mi oznámí, že se musí začít starat o svatební věci, a já ji nemůžu zrovna požádat, aby se na to vykašlala.

Později toho dne jsem oblečený na svatbu a jdu s rodiči na pláž, kde se bude konat obřad. Je to nádherné prostředí, soukromé a klidné, a když sestra vyjde ve svatebních šatech, hruď se mi naplní pýchou. Courtney bude vždycky moje malá sestřička a já nad ní budu vždycky cítit ochranu, ale zároveň jsem rád, že má někoho, jako je Leon, s kým může budovat život.

Obřad je krátký a sladký, na straně Courtney i Leona jsou slzy i smích. Hlasitě houknu, když si říkají své ano, a když se vracejí ruku v ruce k oltáři, sestra mě zahlédne a úsměvem mě ujistí, že je hluboce šťastná.

Po skončení obřadu se přesuneme na recepci, která je napůl pod širým nebem a napůl venku a je zahalená do nějakého průsvitného materiálu, za kterým blikají světla. Jediné další osvětlení pochází ze svíček rozesetých po prostoru. Vím, že je to všechno Roseina práce, a jsem zatraceně ohromený tím, jak to všechno dopadlo.

V průběhu večeře se rozhlížím po Rose, ale ta má plné ruce práce s tím, aby se ujistila, že všechno běží hladce. Než se naděju, je po jídle a je čas na první tanec Courtney a Leona – což znamená, že je čas, abych se zvedl a vzal si kytaru.

Courtney i Leon se rozzáří, když zaujmou své místo uprostřed parketu. Ozve se zvuk příborů na sklenicích a Leon si Courtney nakloní zpátky přes ruku a dlouze ji políbí. Zaujmu místo na židli po straně, pak vezmu kytaru a pokusně na ni zabrnkám. Courtney mě požádala, abych zazpíval jejich první taneční píseň, a já souhlasil, ale jen pokud mě udrží mimo záři reflektorů. Chci, aby se dnes večer soustředila pozornost na ně dva, vůbec ne na mě.

Spustím úvodní akordy písně a cítím, jak celý sál vzdychá. Je to jedna z nejoblíbenějších písní mé kapely, píseň plná touhy a přání po věčné lásce s tím jediným člověkem, bez kterého si nedokážete představit život.

Zpívám druhý refrén, když vzhlédnu a vidím Rose, jak stojí pár metrů ode mě. Všichni ostatní mají oči upřené na Courtney a Leona, ale ona se dívá přímo na mě. Cítím, jak z ní vibruje potřeba, a málem se mi při textu sevře hrdlo.

Najednou už nezpívám pro Courtney a Leona. Zpívám pro Rose. Vylévám si srdce do písně, která najednou působí, jako by byla napsaná pro ni. Každý tón, každý text zní, jako by byl o Rose.

Po skončení písně – zatímco všichni tleskají a jásají nad nevěstou a ženichem – popadnu Rose, zatáhnu ji za nedaleký závěs a nakloním svá ústa k jejím. Když otevře rty pod mými, ztratím se v ní. Jsem zničený.

Propadám se hluboko do její sladkosti, hebkosti, touhy.

A nemám v úmyslu se někdy vynořit.