Adrian - EPILOG

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Adrian

O rok později

Odpolední slunce mi prohřívá svaly, když vyrážím do předního výběhu. Honey mi běží v patách a v patách jí poskakují její nová štěňata.

Poté, co hodím seno Goliášovi – který stále odmítá zůstat v ohradě, ať dělám, co dělám –, prozkoumám okolní pole a zahrady.

Za rok se toho tolik změnilo.

Záhony, které byly dříve zarostlé, zaprášené a suché, byly všechny s láskou převráceny a zalévány. Na okrajích každého záhonu znovu kvetou babiččiny oblíbené růže a levandule a mezi nimi je vysázený rozmarýn a šalvěj. První věc, kterou Becca udělala, když se nastěhovala, bylo, že se o zahrady postarala, a ty pod její péčí vzkvétají.

Vracím se k domu a při tom si nenuceně zaběhám. Štěňata to berou jako závod a utíkají přede mnou, zatímco Honey trpělivě klusá po mém boku.

V domě donesu psům večeři, pak spěchám nahoru, abych se rychle osprchoval a oblékl si čisté džíny a košili s límečkem. Becca mi vyhrožovala, že mě pro takové příležitosti přiměje obléct si společenské kalhoty, ale zatím jsem odolával.

Jako by se kalhoty k mému klobouku vůbec hodily.

Hvízdám si, když mířím k autu. Dvůr vypadá trochu prázdně, protože Becca právě vystěhovala staré vybavení na hraní. Nerad jsem viděl, že staré vybavení zmizelo – bylo tu od mého dětství –, i když jsem věděl, že je plné hniloby a termitů. Ale Becca říkala, že je to důležité, tak jsem se nehádal.

Vjel jsem do města a spustil nohu na plynový pedál o něco silněji než obvykle. Nechci přijít pozdě. Taky se nemůžu dočkat, až uvidím Beccu. Chybí mi každou chvíli, kdy jsem bez ní. Krásné úsměvy, které mi věnuje, světlo, které jí rozkvete v očích, když nad něčím přemýšlí – staly se pro mě jako vzduch, který dýchám.

Když přijedu do města, najdu si místo na parkování a spěchám do parku. Jakmile spatřím altánek, znovu mě to ohromí. Nikdy mě nepřestane udivovat, ať ho vidím, kolikrát chci.

Altán si stále zachovává svůj historický půvab, ale nyní jsou na každé straně dřevěné chodníčky vedoucí na vyvýšené mezipatro. Rozšířený prostor pro představení byl Becčin nápad; projekt renovace vedla poté, co se ujistila, že ho komunita podporuje.

Dnes večer je publikum obrovské, jako by se na představení přišlo podívat celé město. Po parku jsou dokonce roztroušeni prodejci zmrzliny, popcornu a dalších pochutin. Děti křičí radostí, když se prodírají davem a honí se se svítícími hračkami.

Můj svět ztichne, když Becca vyjde na hlavní pódium. Jaká je moje žena krásná. Jen trochu se začervená, když si upravuje mikrofon, a v dlouhých červených šatech vypadá úchvatně.

„Dobrý večer všem,“ řekne do mikrofonu. „Moc vám děkuji, že jste dnes přišli.“

Poté, co se všichni ztiší a obrátí k ní pozornost, Becca trochu pohovoří o dnešní produkci. Jmenuje se Městečko a sama ji napsala i režírovala. Když o minutu později sestupuje z pódia, mám pocit, že prasknu, jak jsem na ni zatraceně pyšný.

Hra trvá asi hodinu a půl a já každou chvíli trávím v úžasu nad tím, že právě moje milá holčička vytvořila takové umělecké dílo. Jsou tam chvíle smíchu i chvíle smutku, a když hra skončí, celé publikum je na nohou, tleská a jásá, když Becca vystoupí na jeviště, aby se poklonila zbytku herců.

Když se dav rozchází, opírám se o nedaleký strom a sleduji, jak lidé proudí kolem Beccy. Otáčí se v malém kruhu a snaží se všem věnovat pozornost. Každý jí chce potřást rukou a zeptat se na další hru.

Když sem Becca přišla bydlet, ze začátku nevěděla, co chce dělat, ale showbyznys měla pořád v krvi. Bála se, aby místním nešlápla na kuří oko, ale nakonec si ji všichni zamilovali a přijali ji.

Protože jsem se do Beccy sám zamiloval, ani v nejmenším mě to nepřekvapilo.

Jak dav začíná řídnout, pomalu se přesouvám dopředu. Když mě Becca zahlédne přicházet, ramena se jí narovnají a úsměv jí rozzáří tvář ještě víc.

„To bylo úžasné, Becco,“ řeknu a obejmu ji. „Jsem na tebe tak pyšný.“

Políbí mě na tvář. „Děkuju ti, zlato. Jsem tak ráda, že se ti to líbilo.“

„Moc se mi to líbilo. A teď… říkala jsi, že bude následná párty, že?“

Přikývne. „Jo. Ale jsem vyčerpaná. Zůstaneme ještě chvíli a pak půjdeme domů, ano?“

 

O DVACET MINUT POZDĚJI sedíme s Beccou v autě a jedeme domů, v dálce zapadá slunce a kolem nás ubíhají kilometry krajiny. Tohle byl můj domov po celý život, ale s Beccou po boku mi připadal mnohem plnější.

Podívám se na ni, hřejivé teplo mi naplní hruď, a ona se otočí a věnuje mi ten nejsladší úsměv. I v tom úsměvu je ale něco… skrytého…

„Co máš na srdci, krásko?“ Zeptám se.

Tajemně pokrčí rameny. „Nic.“

„No tak. Řekni mi to.“

„To se brzy dozvíš.“

Jistě, o pár minut později zjistím, jaké překvapení na mě přesně čeká. Jakmile zabočím s autem na příjezdovou cestu, spatřím na dvoře rozestavěné zbrusu nové herní zařízení. Už z dálky poznám, že je skvěle vyrobené.

„No, podívejme se na to,“ říkám, když přijíždíme k domu. Vypnu motor a vystoupím z auta. Becca vystoupí z boku, obejde mě a obejme mě kolem ramen.

„Nechala jsem to doručit, zatímco jsme byli pryč,“ řekne. „Chtěla jsem tě překvapit.“

„Teď už nám chybí jen pár dětí, aby si to užily,“ řeknu a usměju se na ni.

„Vlastně…“ Becca si skousne spodní ret, v očích má nervózní vzrušení. „Za necelých devět měsíců se nám jedno narodí.“

Jsem ohromený. „Cože? Becco, ty jsi…“

„Těhotná.“ Přikývne a oči jí jiskří. „Budeme mít dítě, Adriane.“

Ještě několik vteřin zůstávám ohromený. Celý svět jako by se právě posunul. Budeme mít dítě. Dítě.

A pak už se směju radostí a přitahuju si Beccu blíž k sobě. V dlaních jí sevřu tváře a políbím ji, ten okamžik je zároveň něžný, vášnivý a plný úžasu.

Nikdy jsem se nechlubil… ale co už.

Jsem ten nejšťastnější chlap na světě.

 

Konec 10. dílu…