Adrian - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Becca

Opustit statek je obtížné. Říkám si, že je to jen proto, že jsem byla předtím tak dlouho zavřená v autě a že bych ráda zastavila kdekoli.

Ale něco mi říká, že to není tak jednoduché.

Venku, jak zapadající slunce dopadá na bílá prkna domu, ve mně vyvolává nostalgii, i když jsem nikdy předtím na statku nežila. Adrian a Honey jdou se mnou ven, Adrian se zastavil na verandě, ale pes mě sledoval až k autu. Dívá se mi do očí a trochu kňučí.

Asi nechce, abych odešla.

Ohlédnu se na Adriana a zamávám mu, když nastupuji do auta. On se ležérně opře o jeden ze sloupů na verandě a pomalým, jediným gestem mi zamává zpátky. Celá moje duše se chce vrátit do domu a zůstat s ním déle.

Ale co pak?

Jistě, je pohledný a sám. Nemůžu popřít nadějné vzrušení, které jsem pocítila, když mi řekl, že není ženatý. Ale to neznamená, že má o mě zájem.

Na příjezdové cestě se otočím a vrátím se na silnici. Po několika kilometrech začínám vidět malé značky, které mě nasměrují k městu. Soustředím se na cestu a trochu víc sešlápnu pedál. Brzy se setmí a já bych se ráda dostala do města dřív, než zapadne slunce.

Silnice se rozšiřuje, jak se začínají objevovat domy. Zpočátku je tu víc domů jako ten Adrianův, rozmístěných daleko od sebe s velkými dvory. Jak se blížím k městu, domy jsou blíž u sebe a vypadají moderněji.

Když vjíždím do centra města, vidím moderní nákupní centrum, velký obchod s potravinami a další podniky. Čekala jsem něco mnohem řidšího a jsem mile překvapena, když vidím všechny ty moderní vymoženosti. Napomínám se za své domněnky – většinu toho, co vím o malých venkovských městech, jsem se naučila z televize.

Chvíli křižuji po okolí a přemýšlím, kde bych se měla ubytovat. Chystám se zaparkovat a zeptat se místních na doporučení, když spatřím malou, břečťanem porostlou cihlovou budovu zastrčenou v zákoutí u hlavní ulice. Před vchodem je cedule oznamující, že je to penzion se snídaní. Zaparkuji na ulici a vystoupím, abych si ji lépe prohlédla.

Úsměv se mi rozšíří, když vejdu nahoru. Místo působí krásným, starobylým dojmem. Na okrajích cesty vedoucí ke vchodu vyrůstají polní květiny a vstupní dveře jsou těžké a dřevěné.

Vstoupím dovnitř a pozdravím ženu na recepci. Vítá mě a při registraci se mnou vede příjemnou konverzaci. V ruce držím klíč a jdu se podívat nahoru na svůj pokoj.

Všechno je vyvedeno ve dřevě a krajkách. Královská postel je obrovská a pokrytá vlněnými přikrývkami. Komody a zásuvky jsou staré, ale krásně vyleštěné.

Nemůžu se dočkat, až tu útulnou postel vyzkouším – nebo si dám horkou koupel ve vaně –, ale rozhodnu se, že si nejdřív prohlédnu město, než se venku úplně setmí.

Bezcílně se toulám po městě a prohlížím si jeho centrum, když vtom zahlédnu v nedalekém parku hlouček lidí. Když se přiblížím, slyším, jak se hlasy zvedají a klesají, a na rtech se mi okamžitě rozhostí úsměv.

Tyhle hlášky bych poznala všude.

Je to Macbeth.

Jak se blížím, vidím, že herci hrají na malém altánku. I když je to jen pár herců s jednoduchými rekvizitami, energie představení je neuvěřitelná. Účinkující se vrhají do svých rolí a hrají s nadšením – nic z toho nepůsobí nuceně nebo falešně. Drobné úsměvy na jejich tvářích mezi replikami, kapky potu na spáncích a to, jak hrdě nosí své kostýmy, mi napovídá, jak moc je jejich řemeslo baví.

Najdu si pohodlné místo, kde se postavím, a sleduji hru, jak končí. Dav je po celou dobu uchvácen. Po dokončení poslední repliky propukne potlesk všech přihlížejících. Herci se uklánějí a na malé jeviště je vrženo několik květin.

Když se dav začne rozcházet, všimnu si, že za altánkem někdo rozpaluje gril. Z malého reproduktoru začne hrát hudba a děti se začnou honit po parku.

Ohromí mě pocit sounáležitosti, který se ve mně probouzí. Nikoho tu neznám, a přesto… se tu kupodivu cítím jako doma.

Opouštím park, když se poslední paprsky dne ztrácejí v noci. Když jdu po ulici, rozsvěcují se tiché lampy, světla visící z vysokých, zdobených sloupů. Přede mnou je bar, z jehož oken se rozléhá smích. Vypadá to jako příjemné, přívětivé místo, kde si můžu dát drink a večeři, a tak vstoupím dovnitř.

Je tu rušno a teplo. Každý stůl je plný šťastných, smějících se lidí. Energie je nakažlivá a já cítím, jak se mi zvedá nálada, když si sedám k baru a objednávám si pivo.

Soustředím se na jídelní lístek na tabuli a snažím se rozhodnout, co budu jíst, když zaslechnu známý hlas.

Ohlédnu se přes rameno směrem ke vchodovým dveřím a vidím Adriana, jak se zdraví s dalšími lidmi v baru, jeho výška je teď, když je mezi ostatními, ještě impozantnější. Je stále oblečený ve svém starém oblečení – měkké, vybledlé džíny a flanelová košile, jeho široká ramena se napínají na látce. Ruce se mi okamžitě zvednou k vlasům a uhladí si je, jak se mi zrychlí tep.

Ach, Bože. Podívej se na mě. Jsem jako zamilovaná středoškolačka, která se neovládá.

Adrian si mě všimne, usměje se a smekne klobouk. Úsměv opětuju a tváře mi začínají hořet. Nečekám, že přijde, ale přesně to udělá.

„Nevadí, když se k tobě připojím?“

„Samozřejmě že ne,“ řeknu. „Posaď se.“

Adrian si u barmana objedná pivo; jakmile ho před něj postaví, zvedne ho do vzduchu. Usměju se a zvednu své vlastní.

„Na náhodu,“ řekne.

„Na náhodu,“ opakuji s úsměvem. Naše sklenice cinknou a já se napiju vychlazeného piva.

Vyprávím mu o tom, jak jsem našla nocleh se snídaní po cestě a jak jsem narazila na hru v parku. Poví mi něco o městě, ale mluví jen krátce, než konverzaci opět obrátí ke mně.

„Tak kam máš odtud namířeno?“ zeptá se.

Pokrčím rameny. „Upřímně řečeno, nejsem si úplně jistá. Myslím, že se nechám vést instinktem. Vím ale, že se chci podívat do národního parku Acadia v Maine. Četla jsem, že je opravdu krásný, a ráda bych ho viděla na vlastní oči.“

„Chápu,“ řekne a zamyšleně přikývne. „No, to je opravdu něco, že to děláš. Nikdy jsem nebyl ani mimo stát.“

„Vážně?“

Přikývne.

„Máš někdy pocit, že ti něco uniká?“

„O co přicházíš?“

„O všechno možné. Umění. Jídlo. Zábava.“

„To všechno tady máme.“

Uvolněně a spokojeně se na mě usměje a já musím přemýšlet, jestli jsem to já, kdo o něco přichází.

Možná mě Adrian může naučit prostým radostem života, věcem, kterých jsem byla vždycky příliš zaneprázdněná, než abych si jich všimla.