Adrian - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Becca

Silnice je při takovém úhlu slunce vidět jen napůl, ale auto teď není kam zastavit – pokud ho nechci stáhnout do příkopu. Takže prostě jedu dál, jako už tři dny.

Opravdu už jsou to tři dny?

Upřímně řečeno, všechny mi tak nějak splynuly dohromady.

No, ať už je dneska jakýkoli den, jedno vím jistě: nevrátím se k životu, který jsem žila předtím. Ne. Můj starý život skončil. Snažila jsem se prosadit v L. A. a neuspěla jsem.

Teď už jen musím přijít na to, co budu sakra dělat se svým životem místo toho.

Je to vzrušující a zároveň děsivá představa, že začnu úplně od začátku. Už dlouho, doslova od dětství, jsem byla přesvědčená, že se mám stát herečkou. Když jsem byla malá, nebylo pro mě nic zábavnějšího než psát a hrát divadlo pro rodiče, a když jsem chodila na střední a vysokou školu, můj život se točil kolem dramatického kroužku.

Nikoho nepřekvapilo, když jsem v den svých jednadvacátých narozenin oznámila, že se stěhuji do Los Angeles.

Když jsem se do L. A. stěhovala, věděla jsem, že to nebude snadné. Měla jsem malá očekávání a připravovala jsem se na nevyhnutelné odmítnutí, kterému jsem musela čelit.

A to odmítnutí přišlo.

Ale na konkurzy jsem chodila dál. Měla jsem vztyčenou hlavu. A nakonec jsem práci získala. Byla to nízkorozpočtová reklama pro společnost rozvážející pizzu a měla jsem doslova jednu repliku („Je to tak laciné!“), ale i tak.

Něco to bylo.

Během následujících šesti let se to ale nikdy nezlepšilo. Sjednala jsem si další vystoupení, ale vždycky byla malá a nikam nevedla.

Pak jsem jednoho obyčejného úterý dostala malou roli v akčním trháku. Konečně jsem pocítila naději, že se na mě usměje štěstí. Připravovala jsem se na roli jako blázen, každý den jsem chodila na plac dřív, dělala jsem všechno, co bylo v mých silách, abych na zbytek štábu udělala dobrý dojem. Dokonce, i když jsem se děsila jedné z velkých akčních scén, ve které jsem měla hrát v pozadí – scény s jedoucím autem a hromadou výbuchů –, prostě jsem se zhluboka nadechla a protlačila se skrz.

O několik měsíců později měl film premiéru. Na premiéru jsem přišla neskutečně rozjařená. Měla jsem pocit, že ten den začíná nová kapitola mého života.

Pak se to všechno zhroutilo.

Ještě před začátkem filmu, když se odehrávaly všechny ty věci na červeném koberci, jsem mluvila s jedním z asistentů střihače a dozvěděla jsem se, že moje role byla při střihu vystřižena.

Nebyla jsem v jediném záběru filmu.

Věděla jsem, že to byla jen jedna malá role. Že to byl jen další nezdar. Dokonce tam byla jedna moc milá kaskadérka z filmu, která mi nabídla povzbuzení, a na chvíli jsem zůstala optimistická ohledně celé věci.

Ale v týdnech po premiéře padlo několik dalších potenciálních projektů, jeden po druhém, a můj optimismus ochabl. Začala jsem být neschopná se na cokoli soustředit. Cítila jsem se uvězněná a zatížená.

Nakonec jsem si po dalším odmítnutí sbalila tašku, nasedla do auta a prostě začala jezdit.

Neměla jsem ani ponětí, kam mám namířeno. Věděla jsem jen, že se odtamtud musím dostat. Potřebovala jsem se nadechnout jiného vzduchu. Potřebovala jsem vidět něco jiného než palmy a billboardy.

A teď jsem tady, uprostřed ničeho, už vůbec nevím, kde jsem, napůl oslepená odpoledním sluncem.

Silnice se stáčí doprava a já trochu ubírám plyn. Když se dostanu za zatáčku, úhel slunce je ještě horší. Teď už skoro nic nevidím, jen slabý obrys silnice a pak podivný velký tvar přede mnou.

Skoro to vypadá, jako by uprostřed silnice něco bylo.

Počkej.

Sakra.

Uprostřed silnice něco je!

Z hrdla se mi vydere výkřik, když nohou dupnu na brzdu. Auto se začne zmítat a já točím volantem a zběsile se snažím udržet mimo příkop. Pode mnou kvílí pneumatiky, když se s pískotem zastavím.

Ztěžka dýchám, seberu se a podívám se z okénka, abych zjistila, do čeho jsem to sakra málem narazila. Skoro se nahlas rozesměju, když vidím, že je to kráva.

Ne. Ne kráva. Je to býk.

Je obrovský a šedý, jeho srst má barvu dešťových mraků. Má mohutné rohy a upírá na mě velké hnědé oči. Vydá kňouravý zvuk, po kterém následuje frkání, a zavrtí na mě hlavou, jako by nesouhlasil s mou jízdou.

„Hele, možná bys neměl takhle stát uprostřed silnice, co, kámo?“ Zamumlám.

Býk se na mě jen zadívá.

Nejsem si jistá, co mám dělat, a tak se rozhlédnu. V dohledu není žádné jiné auto. Opravdu, jediné, co je tu kolem, jsou pole – jedno z nich je podle mého předpokladu obvyklým místem pobytu tohohle býka.

Pole, pole, další pole…

… ah. Tady. Konečně za sebou zahlédnu statek.

Pomalu – nervózní, abych býka nerozzlobila – otáčím auto a začínám se vracet směrem, odkud jsem přijela. Nemusím jet daleko, než dorazím k polní cestě k farmě. Když po ní vjíždím, zvedá se za mým autem oblak prachu.

Když se blížím k usedlosti a mám na ni lepší výhled, nemohu si pomoci, ale obdivuji, jak klidné místo to je. Je to bílý dům s červenou střechou a širokou verandou. Na dvoře je několik malých vyznačených zahrádek a nějaké staré vybavení dětského hřiště. Několik velkých, starých stromů se tyčí do výšky a sluneční paprsky pronikají skrz jejich listy.

Mluvíme o idyle.

Když přijíždím autem k domu, v hrudi se mi rozhostí nevysvětlitelný pocit. Nic takového jsem ještě nikdy necítila. Je to skoro jako… ne. To je směšné. Nemá smysl, abych se cítila jako doma.

A přesto přesně takový pocit mám.