OMT - 5. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

Tide

KDYŽ VEJDU DO RUSTY ROSE, zamířím rovnou k baru, protože si potřebuju dát pivo a vyčistit si hlavu po tom, co se stalo s Ariou. Upřímně řečeno, nevím, co se sakra stalo. Neměl jsem reagovat tak, jak jsem reagoval, když mi řekla, že mám odejít. Očividně nebyla nadšená z toho, že jsou u ní rodiče, ale to nic nemění na tom, že jsem byl naštvaný a dal jsem to najevo.

Vyrůstal jsem tady, Spencerovy znám celý život a oni nikdy neváhali odsuzovat nebo ponižovat každého, na koho narazili. Jsem si jistý, že se mě Aria snažila zachránit před jejich přítomností, ale v tu chvíli mi to připadalo, jako by se styděla za to, že mě uvidí s ní. Nejhorší na tom je, že by mi mělo být úplně jedno, jestli se za mě stydí; není to moje holka. My se vlastně ani neznáme. Pracuju na jejím domě, na ničem jiném – aspoň to si pořád říkám.

„Co se děje, chlape?“ Colton mi vrazí pěstí do ramene, když se posadím na stoličku naproti baru. „Myslel jsem, že jsi říkal, že dneska večer pracuješ.“

„Takový byl plán, ale pak se to posralo.“ Nebo jsem to posral já, pomyslím si a dívám se, jak mi natáčí pivo, než mi ho podá.

„Jak se to posralo?“ Opře se o bar, zkříží ruce na prsou a zkoumá mě.

„Pamatuješ si na Arii Spencer?“

„Ze střední?“ Zamračí se.

„Jo.“ Napiju se piva. „Právě se přestěhovala zpátky. Dělal jsem u ní nějakou práci.“

Nakloní hlavu na stranu, jak se mu stáhne obočí. „Myslel jsem, že žije v San Francisku se svým manželem, nebo to aspoň říkal její táta, když naposledy seděl přesně tam, kde teď sedíš ty.“

„Rozvedla se a koupila si dům nedaleko od tebe.“

„To asi dává smysl. Její rodiče jsou tady ve městě.“ Pokrčí rameny a pak se podívá dolů k baru, když někdo zavolá jeho jméno. „Dej mi chvilku.“ A odchází přijmout objednávku a já vytáhnu z kapsy mobil, když zazvoní. Jakmile vidím zprávu od své bývalé, povzdechnu si, ale otevřu ji. Zase žádá o peníze a tvrdí, že naše dcera Olivia potřebuje nové boty a oblečení, což vlastně nepotřebuje, protože když jsem ji měl naposledy na týden u sebe, nakoupil jsem jí nové věci. Určitě potřebuje peníze, aby si mohla nechat udělat vlasy, nebo nehty, nebo nějakou jinou blbost.

Nechci se s ní hádat, a tak jí odešlu zprávu, ve které jí dávám najevo, že Olivii seženu, co bude potřebovat, ale hotovost jí nedám. Dvě vteřiny poté, co stisknu tlačítko. Odeslat, se na obrazovce objeví bublina a vteřinu nato se objeví velkými písmeny nápis: KRETÉNE.

„Podle tvého výrazu hádám, že komunikuješ s Annou,“ prohlásí Colton a já odložím mobil na bar.

„Chce peníze, aby mohla Olivii koupit nějaké oblečení a tak.“

„Nevzal jsi ji minulý víkend na nákupy?“

„Vzal, a proto jsem jí řekl, že jí peníze nepošlu, ale že Olivii seženu, co bude potřebovat.“

Usmál se. „Určitě to ráda slyšela.“

„Víš, že jsem ‚kretén‘, když jí nedám, co chce.“

„Nebo jsi prostě vždycky kretén.“

„To je pravda.“ Zvednu k němu pivo, pak si ještě loknu, než se zeptám: „Jak se mají Gia a Gino?“

Při zmínce o jeho ženě a synovi jeho výraz změkne a on se opře o bar. „Mají se dobře. Máma je s Giou v domě a snad ji donutí, aby si zdřímla.“

„Pořád se jí špatně spí?“

„Nechce o nic s Ginem přijít a já to chápu, ale je vyčerpaná.“

„Je to dobrá máma.“

„Nejlepší máma a manželka,“ potvrzuje a zavrtí hlavou. „Dává mně a našemu synovi všechno, co má.“

„Jsou horší problémy.“

„Nemýlíš se, ale je to i moje práce, abych se o ni postaral, i když to znamená, že máma v domě přebírá dozor a nutí ji odpočívat.“

„Opravdu si myslíš, že to dělá?“ Zeptám se pochybovačně, protože znám Giu a vím, jak je tvrdohlavá.

„To asi ne, ale když nic jiného, máma uklidí, vypere a tak, takže Gia se o to nemusí starat,“ odpoví. „A teď mi řekni, co je s Ariou.“

„Nic se neděje. Jen dělám nějakou práci na jejím domě.“ Napiju se piva.

„Lžeš,“ prohlásí vyrovnaně a vzhledem k tomu, že se známe a jsme nejlepší kamarádi už od dětství, nepřekvapí mě, že mi to nevěří.

„Pohádali jsme se.“ Odložím pivo a zavrtím hlavou.

„Pohádali?“ V jeho tónu se zračí obavy a já vím, že myslí na všechny ty hádky, které jsme s Annou za poslední roky měli. Hádky, při kterých obvykle to skončilo házením sraček a voláním policie.

„Ne hádka, jakou bych měl s Annou, ale objevili se její rodiče a ona mi řekla, že mám odejít, a já se naštval…“

„Proč tě požádala, abys odešel, když pro ni pracuješ?“ přeruší mě a zní to až příliš zvědavě.

„Jeli jsme si pro jídlo. Když jsme se k ní vrátili, už tam na ni čekali.“

„Ty jsi s ní jel pro jídlo?“ Jeho zamračený výraz se prohloubí a já si znovu vezmu pivo, když se zeptá: „Jako na rande?“

„Ne, ona ještě nejedla a já taky ne, tak jsem zavolal, a objednal jsem čínské jídlo.“

„Líbí se ti.“ Je to konstatování, ne otázka, a já zavrtím hlavou.

„Takhle ne,“ řeknu mu a vím, že mu lžu – a sám sobě –, protože kurva, jestli to není první ženská za poslední roky, která vzbudila můj zájem. Je krásná a kurevsky roztomilá, když se v mojí přítomnosti uvolní. Vůbec by mi nevadilo prozkoumávat její tělo rukama a ústy. Jen vím, že není asi ten správný čas, abych na jakékoliv zkoumání s ní vůbec pomyslel.  Zvlášť po tom, co jsem poslouchal její řeči o bývalém manželovi. Možná právě tohle mě brzdí, protože se nechci s ní sblížit, a potom zjistit, že mě odmítla, protože je pořád v prdeli kvůli svému bývalému.

„To si říkej dál.“ Jeho poznámka mě vytrhne z myšlenek a já zvednu oči, abych viděl, že se usmívá. „Kdy se s ní můžeme s Giou sejít?“

Při jeho otázce se mi v hlavě začne rodit plán. „Co děláte v sobotu odpoledne?“

„Nic.“

„Všechny Ariiny věci právě dneska přivezli a jsou ještě v krabicích, tak jsem jí řekl, že jí o víkendu pomůžu vybalit.“

„Tak si to ujasněme. Nabídl jsi ženě, pro kterou pracuješ, že jí pomůžeš vybalit krabice, když máš volno… a nemáš ji rád?“

„To je jedno. Zapomeň, že jsem něco řekl.“ Povzdechnu si.

Ušklíbne se a zkříží ruce na prsou. „Gia a já tam budeme.“

„Teď mě napadá, že nechci, abyste vy dva přišli.“

„Ale my přijdeme.“ Usměje se.

Do prdele se mnou, proč jsem vůbec něco říkal? „Ale tohle není pozvánka pro tebe ani pro Giu, abyste ji vyslýchali.“

„Víš, že mám nulovou kontrolu nad tím, co moje žena dělá, nebo říká, takže ti nic neslíbím, ale můžu ti říct, že já budu v pohodě.“

Jak znám Giu, nepochybuju, že bude taky v pohodě, ale taky vím, že má tendenci chránit lidi, na kterých jí záleží, takže nevím, co se může stát. Ještě musím najít způsob, jak to s Ariou do soboty urovnat, a nejsem si jistý, jestli se mi to povede.

„Promluvím si s Giou večer, až se vrátím domů,“ řekne, když mi začne zvonit mobil.

Vezmu ho a vidím, že volá Anna. Nechci hovor přijmout, ale protože vím, že je s ní Olivia, přiložím si mobil k uchu. O dvě minuty později toho lituji, protože poslouchám, jak mi Anna říká, jaký jsem hnusný táta a chlap, než jí nakonec zavěsím, dopiju pivo a jdu sám domů.

***

S TÍM, CO DOUFÁM, že je dárek jako omluva, zatlačím loktem do zvonku, pak se postavím dozadu a čekám, poslouchám zvuk nohou dopadajících na dřevěnou podlahu. Když se dveře otevřou, překousnu zasténání. Málokterá žena vypadá pár minut po probuzení tak dobře, ale na Ariu – s tváří ještě měkkou spánkem, s divokou masou vlasů kolem obličeje a ramen a s oblečením složeným z tenkého tílka, krátkých šortek a tenkého bavlněného županu – je to pohled, který by mi nevadil, kdybych se s ním do konce života každé ráno probouzel.

„Tide.“ Zamrká a vypadá roztomile zmateně. „Co tady děláš?“

„Posral jsem to.“ Postrčím k ní hrnek s kávou, ona ho vezme do ruky a ustoupí, když vejdu do domu.

„Ty…“ Rozhlédne se kolem a vypadá roztomile zmateně, pak se znovu setká s mým pohledem. „Cože?“

„Včera večer jsem neměl reagovat tak, jak jsem reagoval, když jsi mě požádala, abych odešel.“ Obejdu gauč, který je stále uprostřed kuchyně, a položím papírovou tašku, kterou držím v ruce na linku.

„Neměl jsi?“

Otočím se na ni a sleduji, jak si zastrkuje pramen vlasů za ucho a vypadá překvapeně mým přiznáním.

„Neměl,“ opakuji, když začínám vybalovat z tašky bagety a smetanový sýr.

„Ty jsou od Lea?“ zeptá se, a já cítím, že ke mně udělala krok blíž.

„Jsou. Máš toustovač?“ Vnímám, jak se mi její ňadro tiskne na biceps, a chřípí mi naplní vůně levandule, když se kolem mě protáhne, aby postavila šálek kávy na pult. Ten nevinný kontakt by se mě neměl dotknout, ale můj penis sebou trhne a já se snažím zabránit tomu, abych ji objal kolem pasu, otočil se s ní v náručí a přitiskl svá ústa na její.

„Mám.“ Odstoupí, a vůbec si neuvědomuje všechny moje myšlenky, které se mi honí hlavou. Když se otočím, zjistím, že stojí za mnou a strhává pásku z jedné z krabic. „Je to v jedné z těch krabic… nebo by mělo být,“ řekne, když ji otevře, podívá se dovnitř a vytáhne něco, co vypadá jako klubko halloweenské girlandy, které se nejspíš mělo dávno vyhodit. „Asi jsem nebyla nejlepší v organizování věcí, když přišli stěhováci.“ Odfoukne si z obličeje hustý pramen vlasů, potom upustí klubko na zem, a znovu se v krabici prohrabe hlouběji, než zavře víko a otevře další. Když začne přesouvat tu krabici na podlahu, zastavím ji tím, že na ni položím ruku.

„Můžeme prostě použít troubu. Co ty víš, toustovač máš třeba v ložnici.“

„Možná máš pravdu.“ Usměje se a do obličeje jí znovu spadne ten pramen vlasů, se kterým bojovala. Bez přemýšlení natáhnu ruku a dotknu se její tváře, pak jí vlasy posunu zpátky za ucho a slyším, jak se prudce nadechla. Oči mi padnou na její velmi svůdná ústa a ona rychle ustoupí, aniž by si uvědomila, že za ní stojí opěradlo pohovky.

„Sakra.“ Natáhnu ruku, abych ji zachytil dřív, než přes něj přepadne, ale už je pozdě. Nevím, co jsem čekal, že se stane, ale rozhodně jsem nečekal, že se začne smát. Se smíchem se přesunu ke straně pohovky a podívám se na její usměvavou tvář. „Jsi v pořádku?“

„Jsem v pohodě, ale opravdu potřebuju dostat gauč z kuchyně.“ Natáhnu k ní ruku, abych jí pomohl vstát, chytne se mě a skloní hlavu, zatímco si upravuje tílko a šortky. „Díky.“

„Žádný problém.“ Podívá se na mě a já s úžasem sleduju, jak jí zrůžoví tváře. Nevím, jestli jsem od dětství viděl nějakou ženu se červenat, ale na té nevinné reakci je něco roztomilého a vážně přitažlivého. Nechci, aby se cítila nepříjemně, ustoupím o krok dozadu, otočím se ke sporáku, zapnu ho a pak se zeptám: „Jak to šlo včera večer s tvými rodiči?“

„Táta byl opilý a máma byla taková, jako normálně, to znamená odsuzující, takže to šlo asi tak dobře, jak si myslíš,“ odpoví a já povytáhnu obočí, když se na ni podívám přes rameno. „Žiješ tu už dlouho. Jsem si jistá, že už jsi někdy s nimi zažil nepříjemnou zkušenost.“ Kousne se do spodního rtu, když začnu krájet jednu z baget napůl. „To je jediný důvod, proč jsem tě včera večer nepozvala dál.“ Řekne ta slova tak rychle, že se smotají dohromady.

„Na ten skutečný důvod jsem přišel, jakmile jsem měl čas o tom přemýšlet.“

„Přemýšlet? Ale…“

„Moje reakce stála za hovno a máš pravdu. Znám tvé rodiče, takže i když by na tom nemělo záležet…“

„Myslel sis, že se za tebe stydím,“ přeruší mě a já souhlasně kývnu hlavou. „Vlastně jsem tě zachraňovala.“ Povzdechne si, zatímco zvedá svůj šálek kávy. „Ani já nechci trávit čas se svými rodiči, takže tomu nechci ani vystavovat nikoho dalšího.“

„Vy spolu nevycházíte?“

„Jsou mi lhostejní. Přála bych si, aby tomu tak nebylo, ale skutečnost je taková, že to nejsou lidé, se kterými bych si přála mít vztah, ale DNA mi tuhle možnost nedala.“

„To je na nic, zlato.“ Je to slabé slovo a něco, s čím se ani nedokážu ztotožnit. Svou rodinu miluji. S tátou jsme si blízcí a máma je pořád stejně starostlivá jako vždycky. Pak je tu moje sestra, která je zároveň jednou z mých nejlepších kamarádek, i když žije na druhém konci země.

„Je to tak, jak to je.“

„Proč ses tedy přestěhovala zpátky, když si nejste blízcí?“

„Tohle bylo jediné místo, které mi připadalo správné, když jsem začala hledat svůj nový domov, místo kam se přestěhovat, poté co jsem se rozhodla opustit San Francisco.“ Otočí se zády k pultu, pak vyskočí a posadí se na něj. „Teda, věděla jsem, že budu muset rodiče vídat aspoň jednou za tři měsíce, až mi dojdou výmluvy, proč se jim pořád vyhýbám, ale zhruba tak často jsem je navštěvovala, když jsem byla v Kalifornii, a ty setkání jsem přežila,“ řekne a já se rozesměju. „Upřímně řečeno, asi jsem to moc dobře nedomyslela. Protože už je mi jasné, že teď, když jsem doma, budou očekávat, že se budu objevovat na jejich večírcích a tak, ale slíbila jsem si, že odteď budu dělat jen věci, které chci, a odmítám porušit slib, který jsem si dala.“

„To je dobře,“ řeknu jí tiše.

„Díky,“ zašeptá, když vezmu z odkapávače na nádobí vedle dřezu pánev, položím na ni bagety a pak ji vložím do trouby pod gril.

„Tak jaký máš na dnešek plán?“

„Hmm…“ Rozhlédne se kolem sebe. „Musím začít vybalovat, pak mám odpoledne telefonát se svou agentkou.“

„S agentkou?“

„Kvůli mým knihám.“ Pokrčí rameny. „Je na zhroucení, protože jsem jí nedala námět na další sérii, a můj poslední nakladatel touží po tom, aby jim po mé poslední sérii předložila něco nového.“

„Jaké knihy píšeš?“

„Science fiction.“

„Science fiction,“ zopakuji a nedokážu skrýt překvapení a ona povytáhne obočí. „Promiň, myslel jsem, že řekneš romantiku. Nevěděl jsem, že se věnuješ science fiction.“

„No, pane, my se neznáme a já vlastně tak trochu píšu romantiku. Každá z mých sérií se soustředí na hlavní postavy, které jsou svedeny dohromady, aby bojovaly proti zlu. V průběhu každé knihy se do sebe zamilují, což je většinou posílí a ostatním to znemožní jejich porážku.“

„Chápu.“ Opřu se bokem o pult. „Tak na čem pracuješ teď?“ Zeptám se a můj zájem vzroste, když její tváře potemní.

„Vlastně na ničem nepracuju. Já… jen se snažím vymyslet osnovu příběhu, kterou bych mohla předložit své agentce.“

„Už jsi na něco přišla?“ Otočím se k troubě a otevřu ji, abych zkontroloval bagety. Když vidím, že jsou zlatohnědé, vezmu utěrku a vyndám z ní pekáč.

„Ani ne,“ řekne a pak zní vyvedená z míry, když pokračuje. „Proč mě nikdy nenapadlo používat troubu na opékání bagelů?“

„Asi proto, že jsi vždycky používala toustovač.“ Ušklíbnu se a pak zamumlám: „Já jsem taky svobodný a toustovač nemám.“

„Ty nemáš toustovač?“

„Neříkej to, jako bych byl nějaká zrůda. Když jsem žil s bývalou, tak jsem jeden měl, ale když odešla, vzala mi ho a já se neobtěžoval kupovat nový, když jsem zjistil, že mi stačí trouba.“

„To mi přijde v chlapském uvažování velmi logické.“

„Budu předstírat, že je to kompliment.“ Otevřu krémový sýr a pak se zeptám: „Uzený losos, nebo medový ořechový?“

„Uzeného lososa, prosím.“

Když jí začnu bagel mazat smetanovým sýrem, setkám se s jejím pohledem. „Tak jak obvykle vymýšlíš nové série?“

„Až doteď to vždycky přišlo tak nějak samo.“

„Určitě ti pomůže, až se tu usadíš.“

„Možná,“ souhlasí, vezme si talíř, který jí podávám, a pak sleduji, jak k sobě přikládá dva kousky bagety jako sendvič a pokládá talíř. Poté, co si připravím vlastní bagel, udělám totéž a zakousnu se.

„Leo pořád dělá ty nejlepší bagely.“

„Teď je vlastně dělá jeho vnuk.“

„Jeho vnuk?“

„Zlato, když jsme chodili do školy, Leovi táhlo na sedmdesát. Asi před sedmi lety odešel do důchodu. Všichni se báli, že jeho obchod zavře, ale jeho vnuk, který mu v obchodě pomáhal celé léto, se rozhodl, že se sem přestěhuje a převezme ho.“

„To je super.“

„Jo,“ souhlasím, dojíždím bagetu a opláchnu si talíř. „Protože jsem včera večer nic neudělal, budu dneska malovat. Zítra večer pak položím koberec.“

„To nemusíš dělat. Vím, že máš i jinou práci, která potřebuje tvůj čas.“

„Jo, ale tahle práce potřebuje můj čas právě teď.“ Zvednu kávu, obejdu hromadu krabic a zamířím k obývacímu pokoji. „Křič, kdybys potřebovala, abych něco zvedl.“

„Víš, mohla bych ti pomoct s malováním, jestli chceš.“

Při tom prohlášení se na ni otočím. „Dobře, ale budeš si muset obléct něco, na čem ti nezáleží.“

„To zvládnu,“ řekne nadšeně a seskočí z pultu. „Za chvíli jsem zpátky.“

Sleduju její zadek, jak míří ke schodům, a vím, že jsem se právě posral, protože čím víc jsem v její blízkosti, tím víc ji chci líbat. A myslím, že nemám takovou sílu vůle, která by mi v tom zabránila.