OMT - 4. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

Aria

PROBUDÍ MĚ PODIVNÉ zvonění a sáhnu po mobilu na podlaze, abych zjistila, kolik je hodin, ale zastavím se, když dole někdo zabuší na dveře.

„Sakra.“ Odhodím přikrývku, sesunu se z nafukovací matrace na ruce a kolena a odlepím se od země. Rozhlédnu se po pokoji a hledám něco, co bych si oblékla přes noční košili, a zahlédnu mikinu s kapucí ležící na kufru, přetáhnu si ji přes hlavu a spěchám dolů po schodech. Nevím, kolik je hodin, ale vím, že dneska mají přijít stěhováci a že se nejspíš teď snaží vyrazit moje dveře.

Za rohem uklouznu a málem spadnu na obličej, ale naštěstí  své tělo vyrovnám a spěchám dál ke dveřím. Otevřu je a zamrkám proti jasnému slunečnímu světlu, které mě téměř oslepuje. „Ahoj,“ odtuším a přidávám si kardio na seznam věcí, které pravděpodobně nikdy nebudu dělat, ale musím s tím začít.

„Aria Spencer?“ zeptá se mě velmi drsně vypadající pán s deskami v rukou.

„Ano.“ Stáhnu si dolu spodní část noční košile pod mikinou, když jeho pohled padne na mé nohy.

Pročistí si hrdlo a jeho oči se znovu setkají s mými. „Přivezli jsme vám věci.“

„Skvělé.“ Mírně přivřu dveře, jak se za nimi snažím schovat. „Můžete mi dát deset minut na to, abych se oblékla?“

„Jistě.“ Ustoupí o krok dozadu. „Nebude vadit, když zacouváme s autem k verandě?“

„Vůbec ne.“ Než se otočí k odchodu, pošlu mu úsměv. Jakmile zamíří po schodech dolů, zavřu dveře a zamknu je, pak vyběhnu zpátky nahoru, abych se převlékla do legín a nadměrného trička. Pak si vyčistím zuby a prohrábnu si kartáčem dlouhé jahodově blond vlasy, než si je sepnu do culíku. Když jsem hotová, vrátím se dolů a otevřu vchodové dveře třem klukům, kteří čekají na verandě.

Následujících pět hodin jim jen ukazuji, kam mají umístit věci, přičemž věci do obývacího pokoje nechávám v předsíni a v kuchyni, protože stěny je třeba ještě vymalovat a položit koberec. Když skončí, dám jim pár stovek jako spropitné, což znamená, že odcházejí s úsměvem, zatímco já jsem vyčerpaná. Všechny věci už stojí tam, kam patří, ale ještě je třeba vybalit všechny krabice, složit moji postel a všechno uklidit. Bude mi trvat týdny, ne-li měsíce, než to všechno dokončím.

S povzdechem zamířím k lednici pro dietní kolu, a protože gauč je doslova v kuchyni, padnu na něj a dám si nohy nahoru. Poté, co vypiju polovinu limonády, položím plechovku na zem a opřu si hlavu o opěradlo, přičemž mám v plánu na pár minut zavřít oči.

„Ario.“ Teplá ruka se dotkne mé tváře a já zamrkám a zjistím, že Tide má obličej pár centimetrů od mého. „Hele, neodpověděla jsi, když jsem zaklepal,“ řekne mi, když se posadím.

„Kolik je hodin?“

„Skoro šest.“ Posadí se na gauč vedle mě.

„Vážně?“ Hledám v kuchyni hodiny a jsem si jistá, že se musí plést, protože jsem nikdy nebyla typ člověka, který by si zdřímnul uprostřed dne, bez ohledu na to, jak moc jsem unavená, a jsem si sakra jistá, že jsem nikdy nespala pět hodin v kuse přes den.

„Opravdu.“ Rty mu cuknou, pak odtrhne oči od mých a rozhlédne se kolem. „Vidím, že ti dneska přišly věci.“

„Vážně, jak jsi to poznal?“ Seberu ze země svou limonádu a poslouchám, jak se směje, když se postavím. „Teď už jen musím všechno vybalit,“ řeknu mu, když odnáším plechovku do dřezu a vylévám zbytek do odtoku, než ji hodím do koše na tříděný odpad. Když se otočím, zjistím, že mě pozoruje, ale ignoruju jeho pohled a pokračuju v hovoru. „Jestli ti to nevadí, začnu vybalovat ložnici a koupelnu, protože kuchyň se vším tím nábytkem tady opravdu vybalit nemůžu.“

„Chceš pomoct?“

„Pomoc?“ Cítím, jak se mi obočí stáhne k sobě.

„Pomoct s vybalováním.“ Odstrčí se z pohovky a přistoupí ke mně. „V pátek bych měl být s malováním a položením koberce hotový. Mohl bych ti pomoct o víkendu.“

„Umm…“

„Můžeš mi zaplatit večeří.“

„Večeří?“

Jeho rty se tak lehce nakloní. „Večeří. Víš, to další jídlo, které se jí po obědě.“

„Vím, co je to večeře, ale jsi si jistý, že mi chceš pomoct?“

„Moje dcera je tento víkend s její mámou, takže buď budu tady a budu ti pomáhat, nebo budu trávit čas s mým kamarádem Coltonem a jeho ženou. A přiznám se, že se mi z nich chce často zvracet, jak jsou spolu roztomilí.“

„Colton si vzal Lisu?“ Zeptám se a vzpomenu si na Coltona, svého nejlepšího kamaráda ze střední školy, a jeho dlouholetou přítelkyni Lisu, která nebyla vůbec hezká, ale přesto dokázala být jednou z nejoblíbenějších holek na škole.

„Odkud znáš Coltona?“ Zamračí se a pátrá pohledem po mém.

„Já…“ Bože, nechci mu říct, kdo jsem, ale vím, že mu taky nemůžu lhát. „Chodili jsme spolu do školy.

Jeho oči se zúží a vrásky mezi obočím se prohloubí. „S Coltonem jsme si byli blízcí celou střední školu, a tebe si nepamatuju.“

Nejspíš proto, že jsem byla asi o patnáct kilo lehčí z toho, jak jsem hladověla, pomyslím si, ale neřeknu to. Místo toho zamumlám: „Jo, nepohybovali jsme se zrovna mezi stejnými lidmi.“

„Do prdele.“ Oči se mu rozšíří, když ode mě udělá krok, jako bych ho mohla nějak nakazit. „Aria Spencer, připadala jsi mi povědomá, ale…“ Jeho pohled mě přejíždí od vlasů až po prsty na nohou, což mě přivádí do rozpaků. „Nedal jsem si dvě a dvě dohromady.“

„Jo, to jsem já.“ Roztáhnu ruce podél těla a přeju si, abych se nějak vypařila a rozplynula ve vzduchu. „Takže Colton a Lisa se nakonec vzali, co?“ Pokusím se změnit téma.

„Kurva ne, Lisa je mrcha. Jeho žena se jmenuje Gia. Nedávno se přistěhovala do města.“

„Aha… no…“ Olíznu si rty. „Dobře mu tak.“

„Jo,“ zamumlá a vypadá, že se snaží nesmát. Posunu se na nohou, nevím, co mám dělat, pak se zašklebí, čímž mě donutí se vzpamatovat. „Takže zakázaná Aria Spencer je zpátky ve městě.“

„Zakázaná?“

„Zlato, celou střední školu každý kluk věděl, že jsi mimo.“

„Ani nevím, co to znamená.“ Poškrábu se na nose.

„Znamená to, že jsme všichni věděli, že jsi pro kohokoli z nás příliš dobrá, a tak jsme si drželi odstup.“

Protočím oči a povzdechnu si. „To je směšné.“

„Jo, ale pořád je to pravda.“ Zavrtí hlavou. „Do prdele, mělo mi dojít, že jsi to ty, když jsem viděl tvoje oči.“

„Moje oči?“

„Na tvoje velké modré laní oči se těžko zapomíná.“

„Aha,“ zamumlám a nejsem si jistá, jestli je to zrovna kompliment.

„Tak co tenhle víkend…?“ pobídne mě a motýli v mém břiše ožijí.

„Tento víkend?“

„Vybalování.“ Jeho rty se zvednou.

„Jasně.“ Rozhlédnu se po krabicích a nábytku, který nás obklopuje. Ani se mi nechce vybalovat, takže mu moc nevěřím, že to chce dělat, když nemusí. „Jsi si jistý, že mi chceš pomoct?“

„Kdybych nechtěl, tak se nenabízím.“

„Dobře.“ Olíznu si rty. „Děkuji, budu ti vděčná za pomoc.“

„To je dobře, protože jsem se tu chtěl ukázat, i kdybys odmítla.“ Zasměje se a já se začnu usmívat, pak si rychle zakryju břicho, když zakručí tak hlasitě, že se divím, že se stěny nezatřásly. „Jedla jsi dneska?“

„Umm…“ Snažím se vzpomenout. „Já nevím. Byl to šílený den.“

„To asi znamená, že ne.“ Vytáhne z kapsy mobil a sklopí k němu oči, když zapne displej. „Ještě jsem nevečeřel. Co kdybych nám objednal čínu?“

„Ah.“ Znovu si olíznu rty. „Jasně.“ Pokrčím rameny a Tide si s úsměvem přiloží telefon k uchu.

„Na co máš chuť?“

„Kuře a smaženou rýži s ananasem,“ řeknu a on se na mě podívá pohledem, který jasně říká, že je znechucený. „Co? Je to dobré.“

„Beru tě za slovo,“ řekne těsně předtím, než slyším, jak chrlí naši objednávku, a pak si strčí mobil do kapsy. „Mělo by to být tak za dvacet minut. Vezmi si boty a můžeš jet se mnou, abych jídlo vyzvedl.“ Odvrátí se a já mrknu na jeho záda a pak se podívám dolů, kde vidím své nadměrné tričko, legíny a bosé nohy.

Jet s ním v jeho autě? Sama?

Musím tu stát déle, než si uvědomuji, a snažit se vymyslet důvod, proč s ním nemůžu jet, protože když se vrátí do kuchyně, zamračí se. „Ari, musíme jít. Pokud nechceš jíst studenou čínu.“

„Jasně.“ Protřu si rty. „Hned jsem zpátky.“ Nečekám na jeho odpověď, otočím se na patě a zamířím nahoru. Když dorazím do ložnice, popadnu mikinu s kapucí a obléknu si ji přes tričko, pak si obuju žabky, popadnu kabelku a vrátím se dolů. V obýváku najdu Tida, jak dřepí a prohlíží si plechovky s barvou, které včera přinesl. „Připravena,“ řeknu a on se otočí a podívá se na mě přes rameno, pak se postaví do plné výšky s takovou grácií, že je skoro fascinující ho pozorovat.

„Jdeme.“ Vytáhne z kapsy klíče, dojde ke vchodovým dveřím a podrží je otevřené, abych vyšla před ním. Jakmile jsme na verandě, zamknu a zamířím k jeho autu. K mému překvapení mi otevře dveře a počká, až se úplně usadím, a pak je zavře. Než vklouzne za volant, už jsem se připoutala a držím kabelku jako záchranné lano a nevím, co s rukama.

„Musíš si pořídit bezpečnostní systém do domu,“ řekne, když objíždí skupinu vysokých stromů před domem a zamíří po příjezdové cestě k hlavní silnici. „Jsi žena, která žije sama, takže bys měla dbát na svou bezpečnost.“

„Už jsem si domluvila termín. Bezpečnostní firma nemohla přijít, dokud jsem si nezřídila internet, a to jsem nechtěla dělat, dokud jsem si nepořídila televizi a počítač,“ informuji ho a rozčiluje mě, že si stejně jako všichni ostatní myslí, že se o sebe nedokážu postarat. Vím, že by mi to nemělo vadit, ale vadí, což znamená, že se neubráním povzdechu, který ze sebe vydám, když se otočím a podívám se z okna.

„Ari?“

„Jo.“ Přitisknu si tašku o něco pevněji k břichu, jsem nervózní z toho, že jsem takhle blízko něho. Otočím se, abych se na něj podívala.

„To samé bych řekl své sestře.“

„Mmhmm,“ zamumlám a posunu se na sedadle, cítím se nepříjemně, že spadám do stejné kategorie jako jeho sestra, zvlášť když jsem se už nejednou probudila uprostřed noci a lapala po dechu ze snů o nás dvou, které v žádném případě nejsou PG.

„Zlato.“

„Jo?“ Zadržím dech a čekám, že řekne víc.

„To je jedno.“ Zavrtí hlavou a pak se soustředí na cestu. Zbytek cesty jedeme mlčky, a když dorazíme k čínské restauraci, vběhne dovnitř a po pár minutách se vrátí s taškou plnou jídla a podá mi ji.

Můj kručící žaludek a tiše hrající hudba jsou jediné zvuky v jeho autě, když míříme zpátky ke mně domů, dokud nevjedeme na mou příjezdovou cestu a já nevidím před domem zaparkovaný Mercedes Benz. „Ale ne,“ zasténám, když světla jeho auta dopadnou na mé rodiče stojící na verandě. A i když vím, že je to hloupost, přetáhnu si mikinu přes vlasy a přikrčím se na sedadle ve snaze se schovat.

„Už tě viděli,“ informuje mě a zní to, jako by se usmíval, když vypíná motor a způsobuje, že vnitřek kabiny zčerná.

„Já vím.“ Zadívám se na něj, i když pochybuji, že by můj úzkostný pohled přes tmu viděl. „Pokouším se použít své magické schopnosti, abych se teleportovala do jiné dimenze.“

„Do prdele, nezapomněla sis svůj teleportační amulet?“ Zasměje se.

„Sklapni.“ Zasměju se, posadím se a rozepnu si bezpečnostní pás.

„To je tvoje máma a táta, že?“ zeptá se a zní náhle zachmuřeně a já přikývnu.

„Jo,“ zašeptám.

„Hádám, že jsi je nečekala.“

„Ne.“ Zhluboka se nadechnu. „Řekla jsem jim, že je pozvu na večeři, až mi přivezou nábytek. Nemyslela jsem si, že se dneska objeví.“ Sleduji, jak se dívá z předního skla, a vím, že je oba poznává podle jeho kyselého výrazu. Výraz v jeho tváři mě nepřekvapí. Moji rodiče jsou ve městě dobře známí, a ne proto, že by patřili k lidem, kteří zanechávají trvalý pozitivní dojem u druhých.

„To bude v pořádku. Možná se nezdrží dlouho.“ Sáhne po klice od dveří a mou hruď naplní panika. V žádném případě ho nechci ani na okamžik vystavit přítomnosti mých rodičů.

„Počkej.“ Rychle se natáhnu a chytím ho za ruku, abych ho zastavila. „Já…“ Odkašlu si. „Myslím, že bys měl jít.“

„Jít?“ opakuje a zní naštvaně nebo ublíženě, nevím, co z toho, a nepomáhá mi ani to, že nedokážu přečíst jeho výraz.

„Já jen…“

„Nemusíš mi to vysvětlovat. Já to chápu. Nemůžeš být viděna s mužem, který se živí rukama.“ Pustí dveře a já uvolním sevření jeho paže, jako by mě pálil.

„Tide.“

„Běž dovnitř, Ario.“ Nastartuje motor náklaďáku a podívá se z předního skla.

Chvíli zírám na jeho profil, tiše ho prosím, aby se na mě podíval, a jak vteřiny ubíhají, tělem mi začíná proudit vztek. „Jen abys věděl, myslím si, že je opravdu hloupé, že si o mně myslíš to nejhorší, aniž bys mi dal šanci to vysvětlit.“ Položím tašku s jídlem na sedadlo mezi námi a odmítnu se na něj podívat, zavolá moje jméno, když vystupuju, ale já zabouchnu dveře. Jeho světla mi osvětlují cestu na verandu, a teprve když dojdu na spodní schod, dají se do pohybu, jak odjíždí.

„Kdo to byl?“ zeptá se táta na uvítanou. Jeho i máminy oči sledují odjíždějící auto přes mé rameno.

„Co tady děláte?“ Zeptám se a ignoruju jeho otázku i lehké škobrtnutí ve slovech, které mi dává najevo, že si dnes večer dal pár skleniček.

„Přišli jsme tě zkontrolovat a přinesli jsme ti večeři.“ Máma se ke mně otočí čelem a nakrabatí nos, jak mě přejíždí pohledem od hlavy až k patě. „Doufám, že jsi nebyla ve městě takhle oblečená.“

„Byla jsem.“ Ale neřeknu jí, že jsem ani nevystoupila z auta. Jedna moje část ji chce jen naštvat. Další část mě jí chce vmést do tváře, že už nade mnou nemá kontrolu.

„Jestli si chceš někdy najít dalšího manžela, měla by ses opravdu lépe prezentovat,“ informuje mě a přes rameno si přetáhne kabelku Fendi, která nejspíš stála malé jmění. Máma je jako vždycky bezvadně upravená, od tmavě obarvených vlasů, které má stažené z botoxem zkrouceného obličeje, až po černé lodičky se zlatým vyšitým Fendi F na nártu. Hodí se k ní kabelka a pásek, černé kalhoty a vyžehlená bílá košile až ke krku na knoflíky, která je určitě naškrobená natolik, aby se v ní mohly skrývat vrásky.

„No, myslím, že je dobře, že nehledám manžela.“ Prohodím a slyším, jak táta chrčí, jako by se bránil smíchu. Mé oči se setkají s jeho, a když vidím jeho vřelý úsměv. Moc bych si přála, aby jeho úsměv a vřelost za ním byly opravdové, ale nejsou. Můj táta, když pije, je milý, zábavný a laskavý, ale takový ve skutečnosti není. Když je střízlivý, bývá nemilosrdný, chladný, nelítostný a bezcitný. Jekyll a Hyde na něj nemají. Tam, kde moje matka dává najevo svůj nesouhlas, otec ten svůj v pití skrývá, ale vždycky si vzpomene, když vystřízliví.

„Nepodporuj ji, Georgi,“ odsekne máma, když jdu ke dveřím a vyhrabu z kabelky klíče.

„Je legrační, Beatrice,“ zamumlá, když vsunu klíč do zámku a strčím do dveří, rozsvítím světla a pak vejdu dovnitř.

„Myslela jsem, že jsi zaplatila za stěhováky,“ řekne máma a následuje mě dovnitř, v jejím tónu je jasně slyšet nesouhlas, když ujdu těch pár kroků do kuchyně.

„Zaplatila.“ Hodím tašku na gauč a otočím se k ní čelem, když se rozhlédne kolem.

„A ty jsi jim dovolila, aby nechali tvůj nábytek v kuchyni a na chodbě?“

„Obývák se maluje a pokládá se tam nový koberec. Neviděla jsem smysl v tom, aby tam ten nábytek byl umístěný, když by se musel hned zase odnést pryč,“ informuji ji a přemýšlím, jestli si po tom, co se dnes večer stalo s Tidem, budu muset hledat někoho jiného. Srdce se mi sevře při pomyšlení, že už ho neuvidím.

„To dává smysl, zlato,“ řekne táta, když prochází dům a všechno si prohlíží. „Je menší než tvůj a Joshův dům v San Francisku,“ podotkne, když se jeho oči setkají s mými.

„Jo,“ souhlasím a nemám moc co říct. Dům, ve kterém Josh bydlel, byl velký, větší, než většina novomanželů potřebuje, ale ten dům jsme koupili, když jsem počítala s tím, že založíme vlastní rodinu. V době, kdy jsem si opravdu myslela, že jsem zamilovaná, že jsem milovaná na oplátku já. I když bych si moc přála mít vlastní dítě, jsem nakonec ráda, že Josh byl rozhodnutý počkat, až se o něj pokusíme, i když mě v té době jeho rozhodnutí trochu bolelo. Nešlo jen o to, že jsem s ním chtěla rodinu. Hlavní důvod byl ten, že jsem vždycky chtěla mít svou vlastní rodinu.

„Mluvila jsi s ním?“ zeptá se táta, posadí se na gauč v kuchyni a na polštář vedle sebe položí tašku, které jsem si teď nevšimla.

„Ne, nemáme o čem spolu mluvit.“ Opřu se o pult a zkřížím ruce na prsou.

„Řekl mi, že ti volal,“ odpoví máma s povzdechem, který mi drásá nervy. „Má o tebe strach.“

„O tom pochybuju. Podle toho, co říkali naši společní známí, chodí s někým a žije si svůj vysněný život.“

„Je to svobodný muž. Nemůžeš mu vyčítat, že chodí na rande.“

„Mami, je mi jedno, co dělá.“ Snažím se udržet neutrální tón, i když se mi chce křičet.

„Samozřejmě, že tě to zajímá. Milovala jsi ho.“

Nemilovala… myslím, že ani nevím, co je to láska. Každý vztah, který jsem v životě měla, byl toxický a plný podmínek. Udělej tohle a budu tě milovat. Chovej se takhle a budu tě milovat. Kup mi tohle a budu tě milovat. Nikdo mě nikdy nemiloval jen pro mě samotnou, nikdo mě nemiloval navzdory mým chybám a slabostem.

„Beatrice, musíš to nechat být. S Joshem se k sobě vrátí, pokud jim to bude souzeno, ale ne dřív,“ říká táta a já se ho chci zeptat, jestli si skutečně myslí, že jejich společný vztah jim byl souzený, i po tom všem, kdy máma během jejich třicetiletého manželství navazovala vztahy s jinými muži, a to jak sexuální, tak citové.

„Aspoň mi řekni, že máš pořád v plánu přijít na náš večírek na konci léta, i když tam bude Josh.“

Bože, jak jsem mohla zapomenout na jejich večírek? Večírek, který se konal každý rok, co si pamatuji. Večírek, na kterém můj bývalý trval, abychom se ho zúčastnili, když jsme žili spolu. A večírek, na který ho máma samozřejmě zvala, i teď, když jsme rozvedení. „Nejsem si jistá. Záleží na mých termínech od nakladatelství.“ Lžu, protože v tuhle chvíli žádné nemám.

„Je to jeden večer. Jsem si jistá, že najdeš způsob, jak to zařídit, aby to šlo.“ Podívá se na hodinky a pak se rozhlédne. „Teď nás tu proveď. Tvůj táta a já máme v plánu večeři s přáteli.“

Poté, co zakousnu kletbu, provedu ji a tátu po domě a slíbím si, že hned zítra objednám šalvěj, abych zbavila prostor jejich vibrací.