Jack - EPILOG

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Claire

O osm měsíců později

Ze dvora do kuchyně pronikají radostné výkřiky doprovázené vysokým smíchem, zatímco vykládám krabice s nanuky do chladicího boxu u svých nohou. Je horký den na konci června a všichni moji studenti jsou u nás doma na malé oslavě konce školního roku, kterou pro ně pořádáme.

Není to však jediná věc, kterou máme oslavit.

„Jak se daří mým holkám?“ Zeptá se Jack a políbí mě na krk, když ke mně zezadu přistoupí. Jeho ruka se snese na mé břicho – které vlastně ještě vůbec nenarostlo, protože je ještě tak brzy, ale i tak se mi to gesto líbí.

„Dobře,“ řeknu. „Jak se máš? Děti tě přivádějí k šílenství?“

„Ani v nejmenším. Vlastně mě to přivádí k myšlence, že potřebujeme mít hodně dětí, Claire. Vlastně celý dům plný dětí.“

„Jo?“ Zavřu dveře mrazáku a otočím se, abych se na něj usmála. „A kdo se bude starat o náš dům plný dětí?“

„Podrobnosti, šmudly,“ řekne Jack a skloní hlavu k polibku.

Posledních osm měsíců uběhlo jako voda. Poté, co jsem Jackovi řekla, že se chci pokusit, aby náš vztah fungoval, začali jsme s randěním na dálku. Přiletěla jsem za ním do Portlandu a on zase přiletěl za mnou. Netrvalo však dlouho a Jack znovu přišel s myšlenkou, že by se mohl přestěhovat dolů, a tentokrát jsem jeho návrh brala vážněji.

Jack dal o pár týdnů později školní radě výpověď – stejně už bylo načase, aby se přestěhoval, trval na tom – a jakmile se přestěhoval sem dolů, začal pracovat na tom, aby se jeho sen o vedení neziskové organizace stal skutečností. Nejdřív mě však na jedné z našich nočních procházek, které jsme si zvykli podnikat, požádal o ruku, na což jsem okamžitě a s radostí řekla ano.

Teď, o šest měsíců později, jsme manželé a čekáme malé dítě.

Náš polibek přeruší lehké zaklepání na zadní dveře. Jack a já se od polibku odtrhneme a vidíme, jak dovnitř nervózně strká hlavu maminka jednoho z mých studentů.

„Ehm, Claire?“ řekne. „Myslím, že tvůj soused je trochu otrávený z toho hluku.“

Jack a já si vyměníme vědoucí pohled. Náš soused Ethan je totální bručoun. Není ani tak starý – je mu asi padesát, ale chová se, jako by mu bylo osmdesát.

„Tohle si vezmu,“ řekne Jack.

„Ne, ne, já to vezmu,“ řeknu. „Už jsi s ním jednal minule. Já si s ním promluvím. Přinesl jsi dětem nanuky?“

„Jak chceš, zlato.“ Rychle mě políbí na tvář.

Vyjdu ven a s úsměvem na všechny děti přeběhnu dvůr a zamířím vedle, abych si promluvila s Ethanem. Najdu ho, jak se krčí na dvorku a vytrhává plevel ze své strany plotu.

„Ahoj, Ethane,“ řeknu.

„Claire.“ Postaví se, odhodí několik vytrhaných plevelů stranou a povzdechne si. „To ta tvoje párty bude trvat celé odpoledne?“

„Ne. Jen asi o hodinu déle.“ Mírně se na něj usměju. „Omlouvám se, jestli tě ten hluk obtěžuje. Můžeme ti to nějak vynahradit? Potřebuješ s něčím pomoct?“

Ethan si znovu povzdechne. „Ne.“

„No, něco ti dlužíme. A až budeme příště pořádat večírek, určitě tě upozorníme. Ještě jednou se omlouvám za ten hluk.“ Znovu se usměju. „Děti se jen baví. Konec školního roku a tak.“

Ethan si pohladí zátylek a přikývne. Jeho výraz trochu změkne.

„Dobře,“ zabručí. „Díky.“

Není to moc, ale něco to je.

Vrátím se na naši stranu plotu a zjistím, že děti se prakticky hrnou k Jackovi, který drží chladicí box plný nanuků. Se smíchem počkám, až si dojdou pro své dobroty, a pak přistoupím k Jackovi.

„Jak to šlo?“ Jack se zeptá, rozbalí nanuka a nabídne mi ho. „Ten chlápek, na nás zavolal policajty?“

Ukousnu si kousek nanuku a usměju se. „Ne. Ukecala jsem ho. Myslím, že příště se na něj možná i usměju.“

„Jo?“ Jack zvedne obočí. „Jak se ti to povedlo?“

„Pamatuješ si na ten panel, na kterém jsi byl loni na konferenci? Na ten o podpoře zdravých vztahů mezi učiteli a správci?“

„Samozřejmě.“

„No, vzpomněla jsem si, jak moc se tam zdůrazňovaly pojmy transparentnost a komunikace – tak jsem to zkusila. Řekla jsem Ethanovi, že ho upozorníme na případné budoucí večírky. To je všechno.“

„Hm.“ Jack se ušklíbne. „To je tak jednoduché.“

Ukousnu si další kousek zmrzliny a pak ji podám Jackovi; ten skloní hlavu a kousne si taky. Pak se otočíme a pozorujeme děti, z nichž polovina už dojedla a zase běhá po dvoře jako malí šílenci.

„Bože, už se nemůžu dočkat, až přijde naše dítě,“ řekne Jack.

Vyprsknu smíchy. „To se tak těšíš? Na to, že nám tu bude pobíhat malý bláznivý človíček?“

„Těším se na všechno,“ řekne a rukou mi sklouzne kolem pasu. „Na bláznovství, na klid, na všechno.“

Usměju se na něj. Cítím, jak mě zaplavuje láska k němu – a k našemu budoucímu dítěti.

„Jo,“ řeknu. „Já taky.“

 

Konec 6. dílu…