Jack - 6. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Claire

O čtyři týdny později

Ztratím se v moři pracovních listů, které je třeba oznámkovat, když vtom mou pozornost upoutá zaklepání. Když vzhlédnu, vidím Mayu, jak stojí ve dveřích mé třídy a v rukou drží růžovou krabici s pečivem.

„Odložte tu červenou propisku, slečno,“ řekne Maya a vejde dovnitř, „a dojezte se mnou ty koblihy.“

Ušklíbnu se a udělám si místo na lavici.

„Neříkej mi, že jsi je ukradla ve sborovně, Mayo,“ řeknu, když otevře víko krabice.

Maya se ušklíbne. „To je těžké, ukrást. Zbyly jenom tři a leží tam celý den.“

„Dobře. To je fér.“ Prohlížím si koblihy v krabici a dám si tu s duhovým posypem. „Nechceš mi pomoct s hodnocením?“

Maya spolkne sousto koblihy a zasměje se. „Ehm, ne? Víš, kdybys zadávala míň domácích úkolů…“

„Aha, to je tvoje tajemství, že se odsud vždycky dostaneš dřív, co?“ Škádlím ho.

„Ha, ha,“ řekne Maya suše. Sáhne do krabice s pečivem a rozlomí třetí koblihu na dvě části. „Tady máš. Nezapomeň na svou půlku.“

Chvíli si s Mayou povídáme, zatímco dojídáme koblihy; pak se podívám na hodiny, řeknu jí, že opravdu musím dodělat třídění, a rozloučíme se. Posilněna koblihou a společenskou přestávkou se zapřáhnu a dokončím všechno známkování, které dnes musím zvládnout, a pak donesu hromadu oznámkovaných pracovních listů do schránek svých studentů.

Když se vracím ke svému stolu, všimnu si něčeho růžového na podlaze a sehnu se pro to. Je to malé červené papírové srdíčko s kouskem přeložené pásky na zadní straně – srdíčko vystřižené ručně z výtvarného projektu, který jsem nedávno dělala se svými studenty. S úsměvem se vrátím ke stolu a přitisknu ho na okraj obrazovky počítače.

Dobře. Třída je čistá. Známkování je hotové. Je čas odsud vypadnout.

Právě si sbírám věci, když mi zazvoní telefon. Když se podívám na displej, vidím, že je to zpráva z čísla, které neznám – dokonce ani předvolbu.

Odemknu telefon a otevřu zprávu. Když ji začnu číst, srdce mi poskočí.

Ahoj, Claire. Tady Jack. Doufám, že je to správné číslo. Příští týden budu ve městě a rád bych tě viděl. Můžu tě pozvat na večeři?

Než dočtu text, vyschne mi v ústech. Od konference uplynuly čtyři týdny a já jsem za tu dobu nebyla s Jackem vůbec v kontaktu. Myslela jsem, že jsme oba pochopili, že naše společná noc byla jednorázová.

Tedy… ano, od té noci jsem na Jacka myslela. Samozřejmě, že jsem myslela. Jak bych mohla na takového muže jen tak zapomenout? Jak jsem mohla zapomenout na takovou noc?

Ale byla to jen taková legrace. Byli jsme to jen my dva, kdo se odvázal a oddával se vzájemné přitažlivosti.

To je všechno.

Když se ale dívám na svůj telefon, nedokážu se přinutit, abych mu to řekla přes textovku. Připadá mi to příliš chladné. Příliš bezcitné.

Přinejmenším mu dlužím slušnost, abychom si o tom promluvili osobně.

 

„VYPADÁŠ NÁDHERNĚ, CLAIRE,“ řekne Jack a nakloní se, aby mě políbil na tvář.

Jeho kompliment mi sevře srdce, ale zarazím se dřív, než se tím pocitem nechám unést. Rychle mu poděkuju, pak se posadím zpátky ke stolu v restauraci a na klín si naaranžuji ubrousek. Přála bych si, abychom teď nebyli v tak pěkné restauraci, ale Jack trval na tom, že sem přijde.

Aspoň mě nevyzvedl z mého bytu, což by opravdu připomínalo rande – místo toho jsem mu řekla, že mi bude vyhovovat víc, když se sejdeme v restauraci.

„Takže jsi ve městě kvůli práci?“ Zeptala jsem se.

„Ne, potěšení,“ řekne Jack a usadí se naproti mně.

„Aha,“ řeknu. Slovo potěšení z Jackových rtů mi hrozí, že se začnu červenat.

„Jak ses měla?“ zeptá se.

„Dobře. Až po uši ve známkování, ale to není nic nového.“

Přijde k nám servírka, aby od nás vzala objednávku. Jakmile odejde, Jack se na mě vážně podívá, oči upřené na ty moje.

„Moc mě mrzí, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se s tebou spojil, Claire,“ řekne. „Měl jsem v úmyslu tě kontaktovat dřív. Nechci se vymlouvat, ale ve školním obvodu se objevily nějaké naléhavé záležitosti a posledních pár týdnů bylo ve snaze všechno vyřešit dost zmatků. Čas mi utekl.“

„Aha,“ řeknu. „Ne, to je…“ Stisknu rty. Potřebuju to mít za sebou. „Podívej, Jacku, omlouvám se, jestli jsem v tobě vyvolala špatný dojem. Ale myslela jsem si, že to, co jsme spolu měli, byla jednorázová záležitost. Jsi úžasný. Opravdu úžasný. Ale žijeme tak daleko od sebe.“

Jackův pohled zůstává klidný. „Chceš říct, že nám nechceš dát šanci?“

„Já… já nevím. Myslím, že už jsem se smířila s přesvědčením, že mezi námi nic víc nebude. Myslel jsem, že to cítíš stejně.“

„Necítím.“

„Aha.“ Mám pocit, že se místnost trochu víří. „Jacku… přišel jsi sem jen proto, abys mě viděl?“

Jack si lokne ze sklenice s vodou. „Ano.“

Nevím, co si s tou informací počít. Nevím, jak zpracovat to, co teď cítím. Část mého já touží po Jackovi víc než po čemkoli jiném, ale druhá část mého já nechápe, jak by to mohlo fungovat.

„Claire?“

Znovu se setkám s jeho pohledem. „Ano?“

„Nemusíš mi teď odpovídat. Nemusíme o tom už ani mluvit, dokud jsem ve městě. Jen potřebuju, abys věděla, co k tobě cítím. Potřebuju, abys věděla, co pro nás chci.“

Přikývnu a s úlevou vydechnu. „Dobře.“

Zbytek našeho rozhovoru toho večera nějak není ani trochu trapný, i když otázka naší budoucnosti zůstává viset ve vzduchu. Užíváme si jídlo, povídáme si, smějeme se, po večeři se jdeme projít dolů k vodě a i ty úseky ticha mezi námi jsou příjemné a milé.

Nakonec mě Jack doprovodí k autu. Vytáhnu z kabelky klíče, ale dveře ještě neodemknu.

„Dnešní večer byl krásný,“ řeknu. „Díky, Jacku.“

„Můžu tě zítra vidět?“ zeptá se.

„Jistě. To by bylo milé.“ Váhám. „Kde bydlíš?“

„V centru.“

„Aha.“ Hlavou mi proletí záblesky naší společné noci. Možnost zažít to s ním znovu je… no, abych byla upřímná, je to vzrušující.

Ale vím, že bychom neměli. Nechci, aby to ovlivnilo rozhodnutí, které musím udělat.

„Myslím, že bychom se měli rozloučit, Claire,“ řekne Jack. Koutek úst se mu zvedne v úsměvu. „Jestli tady budeme stát ještě dlouho, neodolám a políbím tě, a když tě políbím…“

Kousnu se do rtu. „Jo. Rozumím.“

„Dobře. Dobrou noc. Ráno ti napíšu a domluvíme se?“

Přikývnu. „To zní dobře.“