Jack - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Claire

Probudí mě zvuk budíku na telefonu.

Po něm rychle následuje Mayino zasténání.

„Uf,“ zasténá Maya. „Proč je to tak nahlas?“

„Není,“ řeknu a se smíchem se natáhnu, abych budík vypnula. Se zíváním se vytáhnu z postele a natáhnu ruce nad hlavu. „Dobře. Jdu se připravit do svého pokoje. Sejdeme se dole?“

„Hm,“ zamumlá Maya a s úšklebkem si masíruje spánky.

O třicet minut později vcházím do hotelové haly, čerstvě osprchovaná a převlečená. K mému překvapení už tam Maya stojí se dvěma kávami v ruce.

„Tohle je můj krajně neadekvátní způsob, jak ti vynahradit včerejší noc,“ řekne Maya a omluvně se na mě podívá, když mi podává jednu z káv. „To mě vážně mrzí.“

„To je v pořádku,“ ujistím ji a vděčně se napiju kávy.

„Slibuju, že už se to nestane.“ Opatrně se na mě usměje. „Takže… co se včera večer stalo mezi tebou a panem nadřízeným?“

„Nic.“

„A sakra. Tak jsem ti to zkazila, co? Moc se omlouvám, Claire.“

Zavrtím hlavou. „Nic jsi nezkazila.“

„O čem to mluvíš? Samozřejmě, že jsem to zkazila. Mohla ses s ním dát dohromady, a místo toho jsi musela hlídat mě.“

Došli jsme do místnosti, kde se koná naše první dnešní sezení. Ztiším hlas, když vcházíme dovnitř a hledáme místa k sezení. „Neměla jsem v úmyslu se s ním dát dohromady, Mayo.“

„Dobře, fajn,“ řekne Maya. „Tak jsi s ním mohla flirtovat. Nebo si s ním jen povídat. Pořád si stojím za svým.“

Vybereme si místa a posadíme se. „To je v pohodě. Vážně.“

„Ale máš pro něj slabost, ne?“

Srdce se mi rozbuší ještě jednou, když čelím té otázce. Místo odpovědi se soustředím na to, abych si postavila kávu do držáku na sedadle a pak z tašky vytáhla zápisník a tužku.

Když se podívám na Mayu, stále čeká na mou odpověď.

„Tak co? Opravdu?“ řekne.

„Mmhmm,“ řeknu.

Na tváři se jí objeví úsměv. „Co je to? Neslyšela jsem tě.“

„Ano,“ řeknu trochu důrazně a podívám se na svůj zápisník, abych si vyzkoušel pero. „Ale není to tak, že bych s tím něco dělala.“

Cítím Mayin úsměv, aniž bych se na ni podívala.

Naštěstí dřív, než mě s tím Maya stihne dál otravovat, někdo vejde do místnosti, vesele nás všechny pozdraví a začne sezení. Je to prezentace o tom, jak čas začátku školní výuky ovlivňuje výkony žáků, a i když na čas začátku výuky v naší škole nemám žádný vliv, stejně si dělám důkladné poznámky. Cokoli, co se týká vzdělávání, mě vždycky fascinuje.

O čtyřicet minut později zasedání končí a my s Mayou se vydáváme do jedné z poslucháren na panelovou diskusi o tom, jak mohou učitelé a vedení škol podporovat lepší vzájemné vztahy. Je tu už docela dost lidí, a tak si s Mayou sedáme dozadu.

Právě jsem se usadila na své místo a otočila na novou stránku v poznámkovém bloku, když vzhlédnu a uvědomím si, že na panelu je Jack.

Mám pocit, že se mi okamžitě zvýší tělesná teplota, jakmile ho uvidím. Je oblečený v obleku a vypadá zatraceně sexy. Není to ale jen oblečením. Je to i jeho uvolněné sebevědomí. Sedí tam nahoře u stolu s ostatními diskutujícími a je očividně v pohodě.

„Je to…“ Maya se zeptá.

„Jo,“ řeknu.

Maya se usměje. „Pěkné. Máš štěstí, Claire.“

Moderátor všechny přivítá a začne představovat účastníky panelu. Když však představuje prvního panelistu, můj pohled zůstane na Jackovi. Nejdřív jeho pozornost zůstává na moderátorovi. Pak se ale žena sedící vedle Jacka nakloní, aby mu něco řekla, a on se otočí a něco jí odpoví, což ji tiše rozesměje.

Žaludek se mi při pohledu na ně dva sevře. Nesnáším to, ale je to tak.

„…a naším dalším panelistou je Jack Goddard,“ řekne moderátor do mikrofonu. „Ehm. Jacku?“

Jack se odvrátí od ženy a narovná se na židli.

„Promiň, Rossi,“ řekne Jack a usměje se. Všichni v publiku – kromě mě – se zasmějí. „Pokračuj.“

Moderátor dokončí představování a vrhne se rovnou do diskuse.

„První otázka je pro vás všechny,“ říká moderátor. „Myslíte si, že by břemeno vytváření těchto pevných vztahů mělo ležet především na učitelích, nebo na správcích?“

Jako první se ozve Jack. „Určitě na správci. Jsme vedoucími pracovníky, a i když máme spoustu práce, kterou musíme zvládnout, když řídíme školy a obvody, nedá se to srovnávat se zátěží, za kterou jsou každý den zodpovědní naši skvělí učitelé.“

„No, nemůžu říct, že bych s tím souhlasila, Jacku,“ řekne žena vedle něj, a když se na ni podívá a zasměje se, tvář se mu úplně rozjasní.

Sakra.

No, aspoň už vím, že Jack je na ženský.

Asi by mě to nemělo překvapovat. Včera večer, když jsem se s ním bavila v baru, měl neuvěřitelný způsob, jak ve mně vyvolat pocit, že jsem jediná žena na světě. Ale teď, když se na to dívám zpětně, mi naše malé spojení přece jen nepřipadá tak výjimečné.

Zajímalo by mě, kolik žen se díky němu takhle cítilo.

Moderátor přechází k další otázce, něco o důležitosti komunikace a transparentnosti; nepřestávám dávat pozor, ale zároveň se mi svírá žaludek. Když panelová diskuse skončí, Maya se mě zeptá, jestli nechci jít pozdravit Jacka, ale já zavrtím hlavou a řeknu něco o tom, že bychom se raději měly dostat na další sezení, pokud chceme zaujmout slušná místa.

Jak den pokračuje, snažím se soustředit jen na vstřebávání všech znalostí, které se sdílejí, ale zároveň si nemůžu pomoct, abych se v myšlenkách nevrátila k Jackovi. Čím víc na něj myslím, tím víc mě to štve.

Proč mě musel takhle rozptylovat?

Po našem posledním sezení pro tento den se s Mayou ocitáme u ostatních žen, se kterými jsme včera večer trávily čas, a opět všechny společně míříme na večeři. Když jdeme do nedaleké restaurace, přistihnu se, že doufám, že když si s nimi všemi zase vyrazím, pomůže mi to odvést myšlenky od Jacka.

Ale jakkoli jsou všechny zábavné, pomáhá to jen do určité míry.

A když mi navrhnou, abych po večeři znovu vyrazila do baru, popřeju jim dobrou noc a řeknu jim, že se vrátím do hotelu.

V žádném případě nebudu riskovat, že znovu narazím na Jacka.

„Jsi si jistá, že nechceš jít s námi, Claire?“ zeptá se Maya.

„Jo, jsem si jistá,“ řeknu. „Prostě se vrátím a budu odpočívat.“

Musí jí být jasné, že se dnes večer nenechám přemluvit, protože jen přikývne.

„Slib mi, že dneska nebudeš moc pít,“ řeknu.

Maya se ušklíbne. „Neboj se. Zůstanu u sodovky.“

Řeknu skupině, ať se baví, pak se s nimi rozloučím a jdu zpátky do hotelu. Nahoře v pokoji se svalím na postel a chvíli jen tak ležím. Nakonec popadnu ovladač od televize a prohodím několik kanálů, ale nemám náladu sledovat nic z toho, co dávají.

Můj pohled od televize uhýbá, přejíždí po generickém umění na stěnách, stříbrných svítidlech, tapetách v barvě šedého peří.

Pak mi pohled padne na kufr ležící otevřený v rohu pokoje a zahlédnu nepatrný kousek modré barvy.

Moje plavky.

Když jsem si před cestou prohlížela webové stránky hotelu, viděla jsem, že mají nádherný střešní bazén, a tak jsem si pro jistotu zabalila plavky. Věděla jsem, že je velká pravděpodobnost, že nebude příležitost ho skutečně využít, ale také jsem si řekla, že není na škodu přijet připravená.

Posilněná jsem sklouzla z postele a vzala si ze zavazadla plavky.