Ethan - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Ethan

Když se vrátím domů z prvního sezení s Victorií, cítím se podivně rozrušený, i když nedokážu přijít na příčinu. Možná je to tím, že mě bolí ruka a cítím se přepracovaný. To muselo být těmi opakováními toho, čemu říkala protahování v podpaží, kdy mi zvedla ten svůj podivný klik-stůl, abych si na něj mohla ruku položit a dřepnout si.

Když mi ten cvik ukazovala, nevypadalo to nic moc, ale panečku, když jsem se to snažil udělat tak, jak mi to ukázala, tahalo mě to v podpaží.

„Pokrč kolena,“ říkala mi, poklepávala na mě těma svýma teplýma rukama a nabádala mě, abych rozšířil postoj. „Ne v pase.“ Pak mi stiskla záda, nízko u páteře, aby mi ukázala, kde se mám narovnat.

Na ten dotek teď nemůžu přestat myslet.

Myslím, že bez fyzického kontaktu se taková práce dělat nedá. Je to její nezbytná součást. Přesto už je to dlouho, co se mě někdo takhle dotýkal, a bylo to…

No, koho zajímá, jak to bylo. Je to moje zasraná fyzioterapeutka.

Po zbytek dne se vyhýbám jakýmkoli myšlenkám na Victorii. Nebo na cvičení. Ale druhý den se s lítostí prohrabuji kapsami včerejších kalhot a vylovím z nich složený kus papíru, na který mi napsala předepsaný cvičební režim. S pocitem hlouposti si přečtu první z nich, který mi říká, že musím chodit prsty po zdi.

„K čemu by to mohlo být dobré?“ Zabručím. Ale když to zkusím, skutečně cítím, jak se mi něco prodlužuje podél bolavé pulzující paže.

V papírech se píše, že bych to měl udělat desetkrát až dvacetkrát, tak to zkusím dvacetkrát. Když už to mám udělat, tak ať se mi to sakra povede.

A musím to přiznat. Když skončím, cítím se v ruce o něco lépe, jako by se mi tkáně v ní více prokrvovaly.

Totéž se stane, když zkusím druhý a třetí strečink.

 

VĚTŠINU NÁSLEDUJÍCÍHO týdne strávím v domě, v klidu, i když mám kilometrový seznam věcí, které bych raději dělal venku na zahradě. Nemůžu vydržet takhle lenošit, jen tak sedět a koukat na televizi, ale pokaždé, když se zvednu, abych se pokusil být užitečný, slyším Viktoriin konejšivý hlas, který mi připomíná, že musím relaxovat.

Odpoledne před další schůzkou ležím podélně na gauči a sleduju zápas v televizi, když vtom odpadnu. Najednou se mi o ní zdá.

Victoria. Krásná Viktorie.

Ve snu má na sobě ten samý úbor, který měla na sobě při naší první schůzce, ale teď jse těsnější, přiléhavější a já pod nimi vidím tvar těch plných, nádherných křivek. Přistoupí blíž, usměje se a natáhne ruku, aby se dotkla mé hrudi, a položí mi ji na hrudní kost.

Sjíždí tou rukou dolů za můj pas, když mě probudí zvuk jásotu. Zasténám, když se podívám dolů a vidím, že jsem v khaki šortkách úplně vztyčený. Posadím se, zesílím hlasitost hry a nespouštím oči z obrazovky, neodvažuji se ani pomyslet na její jméno, zatímco čekám, až se můj penis uklidní.

Ten večer, když jdu spát, jsem už plný strachu ze zítřejší schůzky. Jakkoli je Victoria krásná, sexy a vřelá, nemůžu na ni mít erotické myšlenky. Nemůže se mi kvůli ní zasraně postavit. Kromě zjevného problému, že jsem její pacient, prostě nejsem stvořený pro vztahy. Už jsem byl ženatý, s Deanovou matkou, a skončilo to špatně.

No, ona to skončila špatně.

Jde o to, že konec toho vztahu byl dost ošklivý a chaotický na to, abych se už nikdy nechtěl zaplést s jinou ženou. Zvlášť ne vážně. Ne, když vím, jakou bolest, která drtí srdce, to může způsobit.

Samota je mnohem lepší, než to ještě někdy zažít.

Přesto. Během schůzky s Victorií následujícího dne nemůžu přestat myslet na ten zatracený sen. Když procházíme několika cviky, její krása je to jediné, čemu dokážu věnovat pozornost – stejně jako jejímu jemnému, trpělivému chování.

Proč musí být tak úžasná a tak zatraceně milá?

„Je všechno v pořádku, Ethane?“ zeptá se mě v jednu chvíli a já si uvědomím, že jsem se do ní úplně zamiloval, když sleduju, jak modeluje, jak se používá nějaké zařízení ve cvičebně. Myslím, že říká něco o tom, jak mi to pomůže protáhnout pažní svaly, ale já zírám na její křivky a jsem fascinovaný tím, jak se její tělo ladně pohybuje.

Já vím. Jsem starý hnusný parchant.

„Hm,“ řeknu rychle, odvrátím oči a protřu si zátylek. „Všechno v pořádku.“

Zbytek schůzky zvládnu, aniž bych se jí nechal znovu příliš rozptýlit. Ke konci hodiny se ale už pořádně potím z toho, jak mě to stálo úsilí.

„Příští týden ve stejnou dobu?“ Zeptá se mě Victoria a usměje se na mě, když se mnou jde k recepci.

„Jo,“ řeknu spěšně. Říkám to proto, abych odtamtud mohl vypadnout. Ale už jsem se rozhodl, že tohle znovu neudělám. Cítím se zatraceně provinile, že to na ni vybalím, když už vynaložila tolik práce, aby mi pomohla. Nic z toho není její vina – byla fantastická. Byla dokonalá.

Ale je lepší, když se nenechám takhle pokoušet.