Dean - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Dean

„Co ten úsměv?“

„Co?“ Nastavím si bezpečnostní pás a položím ruce na volant, než se podívám na Williama. Stojí před autem, na hlavě má obvyklou baseballovou čepici a obočí má stažené k sobě.

„Máš na tváři takový divný úsměv,“ řekne a pak se ohlédne přes rameno na Zoey. Ta stojí poblíž ostatních členů štábu a čeká, až začnou točit kamery. „Všiml jsem si, že se se Zoey dost sbližujete. To je ten důvod?“

„No, ehm…“

„Já to věděl,“ řekne a se smíchem poklepe na kapotu auta.

„To je jasný, co?“ Řeknu.

William se jen ušklíbne. „Dobře ti tak, chlape. Zoey je skvělá.“ Ještě jednou poklepe rukou na kapotu a pak jeho výraz zvážní. „Jsi na to připravený? Musíme to zvládnout na jeden záběr.“

„Už jsem se připravený narodil,“ říkám a dívám se na otevřenou silnici před sebou. I když je nevidím, vím, že asfalt lemují výbušniny, které se odpálí, jakmile kolem nich projedu. Trochu nebezpečné, ale mělo by to být v pořádku. Jediná věc, která mi rozbuší srdce rychleji než obvykle, je závěrečná sekvence, kdy musím s autem přejet přes skrytou rampu a převrátit ho. Vnitřní konstrukce vozu je sice zesílená, ale i tak je to nebezpečná sekvence, kterou je třeba zvládnout.

„Dobře, Deane,“ řekne William a pak zamává na Beccu, mladou herečku, jejíž postava hraje v této scéně menší roli. Jejím úkolem je dramaticky uskočit z cesty, když vybuchnou první výbušniny, a úzkostný výraz v její tváři mi napovídá, že jí to není úplně příjemné. Nemusí si však dělat starosti – bude daleko od výbuchů a já jí dám široký odstup, až k ní pojedu. O zbytek se postarají obvyklé kamerové triky, díky nimž to bude vypadat, že nestojí tak daleko.

„Jsi připravená, Becco?“ William zavolá.

„Připravena,“ ozve se z dálky.

„Dobře,“ řekne William. „Tak jdeme na to.“

Podívám se na Zoey, než nahodím motor, prsty se mi sevřou kolem volantu a pak čekám na pokyn, abych sešlápl pedál. Kola se při zrychlování zakousnou do betonu a já se řítím k Becce jako nákladní vlak. Uskočí mi z cesty, když jí William dá znamení, a v tu chvíli už opravdu tlačím na pilu.

Zatnu zuby, slyším kolem sebe zvuk falešné střelby a u silnice vyšlehnou vysoké plameny. Podobné scény jsem už dělal tucetkrát – standardní automobilovou honičku s vysoce kvalitními výbuchy –, ale tentokrát mi něco nesedí.

Zamířím ke skryté rampě, té, která má auto převrátit, a zhluboka se nadechnu. V tu chvíli uslyším prasknutí pneumatiky, která se sama odlepí od kola. Najednou ztrácím kontrolu nad autem a to se prudce stočí doleva. Místo aby se převrátilo v přímém směru, převrátí se do jasných plamenů hořících na kraji silnice.

„Kurva,“ zavrčím a napnu se, jak se vzduch kolem mě rozžhaví. Plameny obepínají auto, jako by se snažily proniknout okny, a v tu chvíli si uvědomím, jak moc se tenhle kousek nepovedl. Snažím se odepnout si bezpečnostní pás, ale ani to se mi nedaří.

Najednou se mi před očima promítnou všechny ty chmurné nehody, o kterých jsem za ta léta slyšel.

Zatraceně. Takhle jsem si svůj život nepředstavoval.

Mám pocit, jako by mi budoucnost se Zoey někdo ukradl přímo před nosem. Nikdy ji neuvidím kráčet k oltáři. Nikdy nebudu držet v náručí žádné z našich dětí. Nebudu vedle ní stárnout. Nebudu…

Najednou do auta narazí bílá vlna, plameny uhasínají, protože z nich místo mě vysává život. Zúžím oči, snažím se vidět přes kouř a s úlevou sleduji, jak bezpečnostní tým obklopuje auto, všichni mají hasicí přístroje.

Dezorientovaně se mi konečně podaří odepnout bezpečnostní pás a kopnout do dveří auta. Vypotácím se z auta a okamžitě padám na kolena.

Kolem mě se ovinou známé ruce.

Vzhlédnu a zjistím, že na mě Zoey zírá a v očích má slzy.

„Panebože. Jsi v pořádku?“ řekne. „Myslela jsem, že… že…“

Ani se nedokáže přinutit to vyslovit. Zpoza volantu vypadala nehoda dost ošklivě a pro ty, kteří ji sledovali z boku, musela vypadat ještě hůř.

Zamrkám a soustředím se na Zoey. Mám pocit, že jsem dostal druhou šanci na život, a nehodlám ji nechat promarnit.

„Vezmi si mě, Zoey,“ řeknu a pohladím ji po tváři, když se jí podívám do očí.

„Cože?“ Otře si slzy a zasměje se.

„Vezmi si mě. Buď mou ženou.“

„Ty ses zbláznil.“ Přejede mi rukou po hlavě. „Nejspíš máš otřes mozku, Deane. Nevíš, co…“

„Myslím to vážně,“ řeknu. „Nikdy jsem neviděl věci tak jasně jako teď. Jsme si souzeni, Zoey. Ne jen na chvíli, ale do konce života.“

„Já…“ Ohromeně na mě zírá a konečně si uvědomuje, jak vážně to myslím.

„Vezmeš si mě, Zoey?“

Její šok pomalu odeznívá. Vrhne se mi do náruče a oba padáme na silnici. Všude kolem nás je ještě rozruch po nehodě, ale nic z toho se nedá srovnat s tím, jak divoce mi teď buší srdce.

„Ano,“ řekne. „Já to udělám. Udělám to.“

Tomuto pocitu se nic nevyrovná. Ani napínavé bojové scény, ani skákání z budov, ani útěky před nehodami, při kterých málem zemřeli.

Zoey to všechno zdaleka překonává.