Dean - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Dean

„Ani náhodou,“ řeknu se smíchem a opřu se do sedadla. „Ten film je hrozný.“

„Ne, není.“ Zoey se na mě podívá přes okraj svého šálku a škádlivě se usměje. „Je úžasný. Kýčovitý, jasně, ale úžasný.“

„Dobře. Vzdávám se.“ Zvednu obě ruce v gestu kapitulace a oplatím jí úsměv. Chvíli ani jeden z nás nic neříká. Nemusíme. V tom tichu je útěcha.

Je skoro těžké uvěřit, že jsme posledních třicet minut strávili pohlceni rozhovorem, vzhledem k tomu, že Zoey zpočátku vypadala, že se ke mně zdráhá připojit. Ale právě to se stalo. Mluvili jsme o filmech, povídali si o některých kaskadérských kouscích, které jsme zatím v kariéře pochytili, a všechno to působilo tak… přirozeně.

Mám pocit, že bych s ní mohl strávit zbytek dne povídáním o všem a o ničem.

„Můžu tě někdy vzít ven, Zoey?“ Zeptám se a srdce se mi sevře v hrudi. Už jednou mě odmítla, když jsem ji pozval na skleničku, ale doufám, že posledních třicet minut změnilo její názor.

Zoeyin úsměv nemizí, což považuji za dobré znamení. Pomalu si přejede jazykem po spodním rtu a nakloní se dopředu. Chystá se něco říct, když její telefon začne na stole tančit v kruzích.

Kurva. Hrozné načasování.

„Promiň,“ řekne rychle, popadne telefon a přitiskne si ho k uchu. „Haló?“

Přikývne, když poslouchá toho, kdo mluví, zamumlá slovo na potvrzení a pak telefon položí zpátky. Nevypadá zrovna šťastně.

„Všechno v pořádku?“ Zeptám se.

Pokrčí rameny. „Auto se dá opravit, ale bude muset nějakou dobu zůstat v dílně. Nemluvě o tom, že to bude drahé.“ Prudce vydechne a já poznám, že už zapomněla na rande, na které ji chci vzít.

Nic proti automechanikům, ale rozhodně by měli zapracovat na svém načasování.

„Můžu tě svézt na plac, zatímco budeš mít auto v opravně,“ nabídnu jí. Neříkám to jen proto, abych jí byl nablízku – stejnou nabídku bych v téhle situaci udělal i někomu jinému.

„Ale ne, to je v pořádku. Nechci ti být na obtíž.“

„Nebudeš,“ řeknu pevně. „Opravdu. Trvám na tom.“

„No…“ Vydechne si. „Dobře. To by bylo opravdu skvělé. Děkuju.“

„Rád pomůžu. Chceš, abych tě teď odvezl domů?“

„Vlastně se ještě musím stavit v obchodě, než pojedu domů. Takže můžu zavolat…“

Přerušil jsem ji. „Můžu tě tam taky odvézt.“

Zvedne obočí. „Určitě?“

„Jo. Pár věcí by se mi stejně hodilo.“ Popadnu klíče od motorky a pak pod hrnek s kávou strčím pár dolarů. „Pod sedadlem mám ještě jednu helmu, takže to taky nebude problém.“

„Další helmu?“ Zoey se na rtech objeví úsměv. „Tohle děláš často?“

„Ne. Jen jsem rád připravený.“ Usměju se na ni. „Nikdy nevíš, kdy se ti naskytne příležitost zachránit dámu v nesnázích.“

„Hmm. Aha.“ Hravě se na mě usměje a společně vyjdeme z kavárny.

Když dojdeme k mé motorce, otevřu sedadlo, podám Zoey její helmu a pak nasednu. Ona nasedá za mnou a objímá mě kolem pasu, takže se mi po celém těle rozlévá teplo. Když se začleňuji do provozu, musím se několikrát plynule nadechnout, abych udržel pozornost na silnici.

Není to snadný úkol, když se ke mně Zoey takhle pevně tiskne.

Jakmile se ocitneme v obchodě s potravinami, je to snazší. Nakupujeme spolu, každý s košíkem v ruce, naše konverzace je stejně snadná a uvolněná jako v kavárně. Nemůžu si pomoct, ale představuju si, jaké by to bylo, kdybychom to dělali doopravdy – kdybychom měli jeden společný nákupní košík.

Je to hloupé, já vím. Vypili jsme spolu jen šálek kávy a já si tu představuji budoucnost nás dvou. Ale já si prostě nemůžu pomoct.

Stát vedle ní mi připadá správné.

Jak pokračujeme v nakupování, moje pozornost se dělí mezi směšné myšlenky na naši společnou budoucnost a její neuvěřitelnou krásu. Je téměř nemožné nenechat své oči ochranitelsky bloudit po jejích křivkách. Dokonce i ruce mě hřejí, když si představím, jaké by to bylo přejíždět jí po bocích.

Když se vracíme k ní domů, slunce už začíná zapadat a jeho oranžová záře se líně rozlévá do ulic. S nákupem v jedné ruce si sundá helmu a strčí mi ji do rukou.

„Díky moc, Deane,“ řekne.

„Kdykoli,“ řeknu. „Zítra ráno se pro tebe zastavím. Říkala jsi, že na place nemusíš být dřív než v devět, že?“

Přikývne. „Jo. To je perfektní. A co se týče tvé předchozí otázky…“

Nemusí nic vysvětlovat. Vím, že mluví o tom rande, na které jsem ji pozval.

„…odpověď zní ano,“ řekne a její třešňově rudé rty se zkřiví do úsměvu.