Dean - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Zoey

„To je vše, všichni!“

Srdce mi stále tluče rychlostí tisíc mil za hodinu, sesedám z motorky a sundávám si helmu. Stále jsem na vrcholu adrenalinu, ale jsem víc než připravená na to, že dnešní natáčení skončí.

Ne že bych byla se svým výkonem nespokojená – opak je pravdou –, ale v hlavě mám teď jiné věci. Začněme tím, že moje staré SUV se mi každý druhý den rozsype a já ho musím odvézt do autoservisu, než pro dnešek zavřou.

Vycházím ze scény, když přede mě vstoupí vysoký muž. Má lehký, ale sebevědomý úsměv, široká ramena a postavu muže zvyklého na fyzickou práci. Navzdory své fyzické robustnosti je hladce oholený a jeho nepoddajné hnědé vlasy z něj dělají áčkovou hvězdu.

„To bylo úžasné,“ říká a při úsměvu se mu ukazují dokonale bílé zuby. To ale není jediná věc, která je na něm dokonalá. Než si stačím pomoct, oči mi těkají k jeho hrudi, kde látka jeho trička nedokáže zakrýt působivý obrys prsních svalů. „Mám motorku přesně takovou, na jaké jsi jezdila ty, a vím, že není snadné ji zkrotit. Ale způsob, jakým jsi ji zvládla… wow.“

„Díky,“ řeknu a tváře mi z jeho pozornosti zteplají. „Ty v tom filmu taky hraješ? Myslím, že jsem tě tu ještě neviděla.“

„Já jsem Dean.“ Natáhne ke mně velkou ruku a já mu ji podám. Z jeho doteku mi příjemně přeběhne mráz po zádech. „Jsem kaskadér. Dělám dubléra za hlavní roli.“

„No jasně,“ zamumlám a v duchu se plácnu do čela. Je tak přitažlivý, že jsem předpokládala, že je herec. Vypadal by jako doma, kdyby se procházel po červeném koberci. „Já jsem Zoey.“

„Můžu tě někde pozvat na drink?“ zeptá se.

Jeho otázka mě zaskočí.

„Promiň, ale spěchám,“ přistihnu se, že říkám. Často se mi stává, že mě někdo pozve na rande, ale nejsem zvyklá, že by mě někdo takhle zval na rande, a to mě vyvede z míry. Pak už si jen uvědomím, že mumlám Deanovi na rozloučenou a spěchám na parkoviště.

Když sedím za volantem a zasouvám klíček do zapalování, kousám se do spodního rtu a v mysli mi utkví Deanův úsměv. Nemůžu uvěřit, že jsem právě odmítla kluka, jako je on. Ale je to tak nejlepší. Opravdu je to tak.

Pití zní docela neškodně, ale byl by to jen první krok na cestě ke zlomenému srdci. A zlomené srdce je to poslední, co teď potřebuju.

„Ale no tak,“ zamumlám si pod nosem a otočím klíčkem, když se motor rozprskne. Udělám to ještě několikrát, ale nic se nezmění.

Najednou mi někdo zaklepe na okno. Vyskočím na sedadle. Ohlédnu se, stále se snažím nastartovat, a vidím, že za mým staženým oknem stojí Dean.

V tu chvíli motor konečně ožije.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli nepotřebuješ pomoct, ale…“ Prohrábne si rukou vlasy a usměje se. „Něco ti řeknu. Pojedu za tebou do autoservisu, kdyby se ti náhodou cestou porouchalo auto.“

Zaváhám. Nemám ve zvyku přijímat pomoc od cizích lidí. Ale Dean není tak docela cizinec, že ne? Pracuje na stejném filmu jako já. To z něj dělá svého druhu kolegu. A na přijetí pomoci od kolegy z práce přece není nic špatného, ne?

„Dobře,“ řeknu nakonec. „Děkuju. To bych ocenila.“

Jako zázrakem se auto neporouchá, když projíždím odpoledním provozem v L. A.. Dean jede za mnou na černé motorce, podobné té, jakou jsem řídila ve své scéně.

Do autoservisu dorazím včas. Naštěstí se nečeká a já brzy vyrážím zpátky. Nečekám, že tam na mě Dean bude čekat, ale je to tak.

„Jak se daří pacientovi?“ zeptá se a nenuceně se opře o motorku.

„Doktoři říkají, že se na něj podívají,“ řeknu mu. „Až budou vědět, co se děje, tak mi zavolají.“

„Pojďme si zatím dát kafe, než se dočkáme.“ Ukáže na kavárnu na druhé straně ulice.

Nemám zrovna náladu na kafe, ale bude to lepší než tady sedět a čekat, až mi mechanici řeknou, co je třeba udělat. A není to jako rande. Není to drink. Je to jen káva. Káva s kolegou. Nebo ne?

Správně.