Dean - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Dean

To je ono.

Podívám se na muže, který se řítí stísněnou chodbou, a můj pohled se upře na revolver v jeho rukou. Namíří na mě, ale než stihne zmáčknout spoušť, chytím ho za ruku. Tlačím ho ke zdi a snažím se mu vyrazit zbraň z ruky, ale on mě kopne do břicha tak silně, že se zapotácím.

Ještě se vzpamatovávám z kopance, když mě udeří do obličeje a v ústech mi vykvete měděná chuť krve. Zhluboka se nadechnu, když mě kopne ještě jednou, a zády narazím do okna za sebou. Sklo se roztříští na milion kousků, jak jím proletím.

Vítr mi sviští kolem uší, jak se řítím k betonu. Zavřu oči a připravím se na nevyhnutelné.

„A střih!“ vykřikne vzrušený hlas jen vteřinu poté, co moje záda dopadnou na nafouknutou kaskadérskou podložku.

Chvíli poskakuju po polštáři, abych se ujistil, že jsem si zbytečně neublížil, a teprve pak se posadím. Režisér William se dívá přímo na mě, oči mu zakrývá baseballová čepice. Zvedá mi dva palce, očividně spokojený.

„To byl přesně ten syrový výkon, který jsme potřebovali, Deane,“ zvolá. „Naprosto fantastické.“

„Jsem rád, že jsem mohl posloužit,“ říkám a slézám z podložky, zatímco natáčecí štáb tleská. Ze třetího patra budovy mi herec, se kterým jsem právě natáčel scénu, zamává, revolver, kterým se mě pokusil zastřelit, stále drží v ruce. Mávnu mu zpátky a přemýšlím, jestli ví, že mě praštil trochu víc, než měl.

William sleze ze židle, přistoupí ke mně a poplácá mě po zádech. „Výborná práce. Byl jsem si jistý, že budeme potřebovat tři nebo čtyři záběry, abychom to zvládli, ale jsme v pohodě.“

„Jen dělám svou práci,“ říkám mu.

„Podle tebe to zní tak jednoduše,“ řekne William se smíchem. „Hele, poslouchej. Vedu novou produkci a myslím, že by ses skvěle hodil na hlavní roli. Máš zájem? Je to docela lehké na dialogy. Určitě bys to zvládl.“

Hrát hlavní roli místo toho, abych ho dubloval? Ježíš. Nemůžu říct, že bych nikdy neuvažoval o tom, jaké by to bylo, ale… ne. Svou odpověď už znám.

„Vážím si té nabídky,“ řeknu. „Vážně, chlape. Lichotí mi to. Ale jsem šťastný, že dělám jen tohle.“ Mávnu rukou na kaskadérskou podložku a budovu. „Moc mě nezajímá, že jsem pod světly reflektorů. Tohle je všechno, co jsem kdy chtěl dělat.“

William se na mě podívá jedním povytaženým obočím a pak s úsměvem zavrtí hlavou.

„Asi proto jsi v tom jeden z nejlepších,“ řekne. Ještě jednou mě poplácá po zádech. „Tak jo, Deane. Uvidíme se zítra.“

Tohle byl můj život posledních několik let: nekonečné dny pečlivého tréninku, které vrcholí několika minutami intenzivní nebezpečné činnosti. Většina lidí nechápe, proč dělám to, co dělám, ale já bych to jinak nechtěl. Stále si živě pamatuji, jak jsem jako dítě, seděl před televizí a byl fascinován všemi těmi šílenými kousky, které jsem viděl. Táta se mě od toho snažil odradit, bál se, abych si neublížil, když jsem se snažil napodobit to, co jsem viděl v televizi, ale nedalo se to zastavit.

V pubertě jsem se věnoval bojovým uměním, dostal jsem se do kaskadérské školy, jakmile jsem nohama dosáhl na pedály, a už jsem se nikdy neohlédl zpátky. Nebylo snadné dostat se tam, kde jsem dnes – ne že bych měl v branži nějaké konexe, můj otec vlastní malou terénní firmu na severu státu – ale jakmile jsem se dostal do hledáčku několika šéfů produkce, vydláždilo mi to cestu ke stabilní kariéře.

Celkově jsem se svým životem spokojený. Proč bych neměl být? Spousta kluků kolem dvacítky pořád skáče z práce do práce a přemýšlí, co budou dělat po zbytek života. Jediné, co mi v životě chybí, je rodina, ale s tím si hlavu příliš nelámu. Jakmile potkám tu pravou ženu, všechno do sebe zapadne. Nevím, jak to vím, ale vím to.

„Kdo teď střílí?“ Ptám se kolemjdoucího asistenta produkce. Strčí mi do ruky láhev s vodou a pak otočí pár stránek na scénáři, který nese.

„Myslím, že úvodní scéna filmu,“ zamumlá a zúží oči na stránku. „Odehrává se to v téhle budově, takže režisér to chce nejspíš zabalit na tomhle místě. Je to další akční sekvence.“

„Ta s hlavní ženskou postavou?“

„Jo, ale ona tu není,“ řekne. „Její kaskadérka dělá tu scénu.“

Místo abych odešel z placu, rozhodnu se ještě pár minut zůstat. Rád se dívám, jak ostatní dělají kaskadérskou práci. Vždycky je co se učit. Když asistent produkce spěchá pryč, vydávám se v jeho stopách. Když zajdu za roh budovy, vidím, že jsou všichni připraveni.

„Tak jo, Zoey,“ zavolá William. „Znáš postup.“

Stíním si oči před sluncem a hledám kaskadérku. Zahlédnu ji hned vedle vchodu do budovy, vedle ní zaparkované stará motorka café racer.

Mám pocit, jako by mě někdo praštil do břicha.

Má na sobě ošoupané džíny a koženou bundu a v pravé ruce jí visí helma. Než si ji nasadí, prohrábne si jednou rukou hnědé vlasy, jejichž prameny jí spadají na ramena.

Jako by se to všechno odehrávalo v zatraceně zpomaleném záběru.

Když nasedá na motorku, prohlížím si svůdné křivky jejích boků a srdce mi buší v hrudi. Je nemožné odvrátit zrak. V Hollywoodu se moc žen s takovými postavami, jako má ona, nevidí a já jsem nikdy neviděl tak krásnou ženu, jako je ona. Je úžasná od hlavy až k patě.

William volá, aby se scéna rozjela, a motor motorky vrčí k životu. Pak vyrazí a obratně projede improvizovanou překážkovou dráhou, zatímco scénou se rozléhá zvuk falešné střelby. Nejenže je krásná, ale očividně má i talent.

Jsem okouzlen.