TDKP - 9. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Anna

Mezi prací od svítání do soumraku a všemi testy, které na ní mágové stále prováděli, neměla Anna na Indulfa čas. Až na to, když se uprostřed noci probudila zpocená studeným potem a na tváři měla slzy. Věděla, že je hloupé mít takový strach, když jí sám řekl, že draci v těchto bitvách umírají jen zřídka.

Možná ji víc znepokojovalo, jak intenzivní byly její pocity za tak krátkou dobu. Dračího krále sotva znala, a přesto nebyl nikdy daleko od jejích myšlenek. Její dřívější lásky ji nikdy neopouštěly takhle, jako hrdinku nějakého tragického románu, která teskní po své ztracené lásce. Indulf ani nebyl ztracený.

Přesto se s chutí vrhla do práce, kterou bylo třeba kolem hradu udělat, aby zaměstnala ruce natolik, že by utišila myšlenky v hlavě. Nikdy nenastala nudná chvíle. Bylo třeba balit obvazy, sbírat a sušit léčivé byliny, sklízet potraviny, posílat zásoby na frontu. I když to byly teprve dva týdny, měli neustále napilno. Nikdy si neuvědomila, že je kolem hradu tolik práce. A to všechno bez jediného vnitřního vodovodu!

Jednoho dne, když byla v sadu a sklízela jablka, aby je usušila a poslala na frontu, začaly ostatní ženy křičet. Když nad Annou přešel stín, vzhlédla. Nad hlavou se vznášel drak a mířil k hradu.

Několik dalších žen odhodilo koše a začalo ze sebe strhávat šaty.

„Nenosí žádné insignie!“ vykřikla jedna z nich. „Stáhněte ho dolů!“

Anna si odhrnula klobouk. Ženy se rychle proměnily v draky – menší než jejich mužské protějšky, ale neméně vizuálně ohromující – a vystřelily do vzduchu. Anna zírala, přikovaná pohledem na jejich štíhlá těla a třpytivé šupiny. Teprve když ji další z žen chytila kolem zápěstí a začala ji táhnout k hradu, konečně se přiměla pohnout nohama.

Drak si všiml, že se k němu dračice blíží. Pevně si přitiskl křídla k boku a klesl jako kámen. Ty ho pronásledovaly. Drak se zachytil těsně před nárazem do stromů a proměnil se tak, že zbytek cesty padal v lidské podobě.

„Zůstaň tady,“ řekla jí žena, která táhla Annu, a pak se rozběhla s ostatními, aby muže obklíčila. Všichni nesli nože a krátké meče a mířili jimi na vetřelce.

Drak zvedl ruce nad hlavu a klekl si na zem. Anna v něm poznala jednoho ze strážců, které často vídala v paláci, než celá tahle šlamastyka začala. Vyrazila vpřed, ale ten, který jí řekl, aby zůstala na místě, zúžil oči a ona se zastavila.

„Mám pro lorda Thonise zprávu o tom člověku, Anně.“

Vlnilo se v ní překvapení, a ne zrovna příjemné. Několik žen se na ni podívalo a ona zkroutila ruce. Co po ní Indulf chtěl? Zase si myslel, že je vražedkyně? Nebo, což je ještě horší, rozhodl se ji předat Warmundovi, aby zastavil boj? Nechtěla si myslet, že to udělal, ale musela být realistka. Kdo pro něj byla ve srovnání s jeho vlastním synem?

„Kde máš barvy?“ dožadovala se jedna z žen.

Drak si povzdechl. „Já nelétám pod královským praporem. Jsem vyslanec vyslaný princem.“

Dech se jí zadrhl v hrdle. Žena, která jí řekla, aby zůstala na místě, se odtrhla od ostatních a objala ji kolem pasu. Nenechala Annu, aby se vyptávala, co se děje, a místo toho ji beze slova odvedla zpátky do hradu. Poté, co ji dostala zpět do svých komnat, jí žena řekla, aby zůstala na místě.

Anna chodila po místnosti a hlavou jí vířily myšlenky. Co po ní Warmund chtěl? Byl Indulf zajat?

Zdálo se to jako hodiny, než pro ni Thonis poslal. Přivedli ji do útulné knihovny s velkými okny a ohněm hořícím v krbu. Thonis, vysoký, tmavý a pohledný drak, seděl u stolu. Když vešla, usmál se na ni, i když to bylo zjevně napjaté.

„Prosím, posaď se.“

Nezněl rozzlobeně ani obviňujícím způsobem. To bylo dobré znamení. Posadila se, ale nedokázala zůstat v klidu. Pořád kroutila rukama a bála se, co jí řekne. Naštěstí nemusela čekat dlouho.

„Princ Warmund ti poslal zprávu.“

Překvapení jí projelo celým tělem. Myslela si, že Warmund poslal Thonisovi zprávu o ní. Ale vzkaz byl pro ni? Celé tělo ji zamrazilo. Co když si mysleli, že se s ním tajně spolčila? Začala se třást, i když s tím bojovala. Přece si nebudou myslet, že mu pomáhá jen proto, že jí poslal zprávu. To by bylo příliš okaté… nebo ne?

Ztěžka polkla. „Jaký vzkaz?“

„Princ nabízí, že se stáhne z boje, když se mu oddáš. Říká, že přestane bojovat a postoupí území, které zabral, zpět Indulfovi. To vše výměnou za tebe.“ Thonis ji pozorně sledoval. „To je docela velkorysá nabídka, nemyslíš?“

Anna nevěděla, jak na to odpovědět. Co se to sakra děje? Přece ji nemohl chtít kvůli ní… Věděl snad o tom, že ji Indulf večer před svým odjezdem požádal, aby ho pustila do své postele? Ale ne. Ani to by nebylo ono. Ne, zapomínala. Nebyla z tohoto světa. Nebyla vůbec důležitá, až na to, že pocházela z budoucnosti.

„Chce mě využít, aby našel způsob, jak otevřít portály do budoucnosti,“ zamumlala spíš pro sebe než pro Thonise. „S Indulfem to nemá nic společného…“

„Obávám se, že ano.“ Thonis se znovu usmál, ale opět to bylo velmi napjaté. „Víš, kdyby Warmund místo krále přivedl zpět ztracenou princeznu, bylo by to pro Indulfovu vládu zničující. Lidé chtějí princeznu zpět. Chtějí mít jistotu stability. Kdyby si Indulf předtím vzal novou družku a měl další dítě, Warmundovo úsilí by nemělo žádný účinek. Ale teď, když je král v bitvě a mohl by být zabit?“

Při těch slovech ji zaplavila vlna chladu.

Thonis si povzdechl a opřel si hlavu do dlaní. „Pochybuji, že si Warmund vůbec uvědomuje, co dělá království. Je příliš pohroužen do své zoufalé snahy získat sestru zpět. Ale on byl vždycky tvrdohlavý. Bývali jsme s ním přátelé. Vždycky si vyčítal, že ztratil Wildref. Velmi pochybuji, že se zastavil, aby zvážil důsledky svých činů.“

Anna se na okamžik zavrtěla, než zvedla bradu. „Takže mu mě chceš vydat?“

„Nikdy bych neuposlechl králova přání. Možná mi neřekl, abych tě chránil, ale nejsem idiot. Vím, že by si to přál.“ Thonis na ni chvíli hleděl, inteligentní tmavé oči jako by ji pronikaly skrz naskrz. „Pošlu mu zprávu o Warmundových požadavcích. A pokud jde o to, co hodláš udělat ty… Nebudu ti bránit, abys sama zamířila do první linie, pokud se chceš obětovat, abys tuhle válku ukončila dřív, než se zhorší.“

Anna sebou trhla, význam jeho slov byl zřejmý. Sám by ji nevydal, byl příliš loajální ke králi, ale nepovažoval ji za hodnou ochrany. A upřímně řečeno, kdyby mohla zabránit umírání lidí… jak by pak mohla jen tak sedět a hrabat se v zahradách?

„Je tu možnost, že je to všechno jen sen v kómatu,“ pokusila se zažertovat, ale v krku měla velmi sucho. „Já půjdu.“

***

Ještě nikdy neviděla muže tak rozzuřeného, jako byl teď Indulf, který přecházel po stanu sem a tam. Z úst a nozder se mu valil kouř. V očích mu hořel oheň a ruce se mu sevřely, uvolnily a zase sevřely. Kdyby to byl kdokoli jiný, bála by se o svůj život. Ale její instinkt jí napovídal, že Indulf by jí nikdy neublížil. A upřímně řečeno, kdyby to chtěl udělat, prostě by ji předal Warmundovi. Proto tu byla.

„Na co myslíš?“ zasyčel na ni nakonec. „Opustit ochranu paláce? Tady je to nebezpečné. A přijít do první linie!“

„Ty jsi v první linii.“

Indulf na ni upřel černý pohled. „Nedělej to.“

Zvedla bradu a pohled opětovala. „Co nemám dělat?“

„Nepředstírej, jako bych já, zkušený a vycvičený válečník, byl v první linii stejně jako ty, člověk, který ani neovládá magii.“

To z ní trochu vyrazilo dech, ale Anna ještě nebyla na dně. Zkřížila ruce a stále na něj upírala pohled. „Ne, ale ty jsi král. Kdyby tě zabili, co pak? Přiznej si to. Nejsi tady v první linii proto, že jsi zkušený a vycvičený. Jsi tu proto, že stále doufáš v záchranu svého syna. Nemusíš se za to stydět,“ dodala a její hlas byl nyní mírnější. „Miluješ ho.“

Indulf zavřel oči a stiskl si kořen nosu.

„Jsem tady, protože je tu šance… chci říct, že je to všechno moje vina. To já jsem to začala. Možná najdeme způsob, jak to ukončit. Jestli mé předání Warmundovi přinese mír, nestojí to za to?“

Ruka mu klesla. Ukázal na ni a z úst se mu stále více kouřilo. Skutečně viděla plamen v jeho hrdle. Přesto se ho nebála. Možná by to bylo snazší, kdyby se bála. Pak by se mohla semknout. Nebránit se tomu, aby ji vydal muži, kterého se bála. Nemyslela si, že by jí Warmund chtěl ublížit, ale také věděla, že by to neváhal udělat, kdyby si myslel, že ho to přiblíží k jeho cíli.

„Já jsem král,“ vyhrkl Indulf. „A ty uděláš, co ti řeknu.“

Anna vyskočila na nohy. Hruď měla tak rozpálenou, že ji překvapilo, že jí z úst nevychází kouř. „Udělám, co se mi zatraceně líbí. Nejsi můj král. Nejsem ani z tohoto království!“

Zadíval se na ni a ona mu pohled oplatila. V tomhle případě nehodlala ustoupit. Možnosti tu byly, jen na ně museli myslet. Kdyby Warmund věděl, že Indulf má své mágy, kteří pracují na způsobu, jak přijít na tuhle magii cestování časem… musel by se s tím smířit, ne? Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla.

„Indulfe…“

„Anno. Co budeš dělat, když se tě rozhodne zabít?“

Zamrkala na něj. „Proč by to dělal?“

„Kdyby si chtěl být jistý, že dokáže otevřít portály do budoucnosti, mohl by tě zabít, aby někde v tobě našel jiskru magie.“

To ji nenapadlo. Zachvěla se, ale nezastavilo ji to. „No, jestli mě zabije, tak asi umřu.“

Indulf zavrčel.

Anna zvedla ruku a zastavila ho. „Poslyš,“ její hlas byl teď mírnější, „nebudu předstírat, že mi to nenahání hrůzu. Ale mágové, které jsi na tom nechal pracovat, se nikam nedostanou. Já sem nepatřím, Indulfe. Mám domov, rodinu, život ve své době. Warmund by pro mě neposílal, kdyby to byl výstřel do tmy… To nejmenší, co bychom mohli udělat, je zjistit, co přesně chce, jaké má plány. Pokud přijde na způsob, jak mě poslat domů, bude to stát za to.“

V Indulfových očích se objevil záblesk bolesti a ona si uvědomila, co řekla. Otevřela ústa, aby mu řekla, že to tak nemyslela… že ho nechtěla opustit. Myslela tím jen to, že boje skončí a ona se bude moci vrátit domů…

S šokem si uvědomila, že předtím ani jednou neuvažovala o tom, že by šla domů. Skoro ji to zamrazilo, ale povzbudila se. Chtěla, aby tenhle boj skončil. Chtěla, aby byl Indulf v bezpečí. Nedokázala se však přimět, aby to řekla přesně. Říct, že jí na něm tak moc záleží, by bylo jen matoucí.

Indulf seděl vedle ní a nedíval se na ni. „Tohle chceš?“

„Já… myslím, že stojí za to si s ním promluvit.“

Podíval se na ni a pak přikývl. „Pak si s ním promluvím. Měla by sis odpočinout. Dám ti vědět, co bude dál.“

Přikývla na něj a vydechla. No, byl to pokrok. Jen doufala, že to nebyl špatný nápad.