TDKP - 10. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Indulf

Stále mu bylo proti srsti pustit Warmunda do blízkosti Anny, ale pokud měli šanci vyřešit to bez dalšího násilí… musel ji využít. Ne že by se chtěl Warmundovým požadavkům jen tak podvolit. Ale možná by se mu podařilo Warmunda přesvědčit. Možná by to mohli vyřešit dřív, než se situace ještě zhorší.

A tak se sešli na neutrální půdě. Uprostřed pole byl postaven malý stan, otevřený tak, aby obě strany viděly, co se uvnitř děje, a do druhého tábora bylo posláno pozvání Warmundovi, aby se tam s nimi setkal.

Stál vedle Anny, půl oka na ni upíral, když seděla a mnula si ruce. Neměl obavy, že by se o něco pokusila, ale nebyl si jistý, co vlastně čekat. Co věděl, pocit viny mohl způsobit, že se najednou pokusí utéct na druhou stranu. I když o tom pochyboval, byla to možnost. Přistoupil blíž a položil jí ruku na rameno, aby se uklidnil. Podívala se na něj s úsměvem, který mu uvolnil napjatá ramena.

„Ty s ním nepůjdeš,“ zamumlal spíš pro sebe než pro ni.

Anna mu věnovala krátký úsměv, než se znovu otočila dopředu. Blížila se k nim delegace z Warmundova tábora. Byli s ním dva velcí draci. Ačkoli si Indulf z této vzdálenosti nemohl být jistý, zdálo se, že jsou to dva jeho strýcové.

„Neboj se,“ zašeptal ještě jednou Anně. „Nedovolím, aby se ti něco stalo.“

„Já vím.“

Mluvila s takovou jistotou, že ho to vlastně překvapilo. Ještě jednou se na ni podíval a ona mu věnovala další úsměv, tentokrát trval déle. Žaludek se mu podivně sevřel. Jedna věc bylo vědět, že ji musí chránit, protože celá tahle věc byla částečně jeho vina… úplně jiná věc bylo vědět, že mu tolik důvěřuje. Ztěžka polkl, i když jeho obličejové svaly reagovaly vlastním úsměvem.

Už dlouho se mu nestalo, aby k někomu cítil něco takového. Takhle ochranitelský. Jako by byl ochoten kvůli ní bojovat se sopkou. Ale to bylo jen proto, že neměla skutečné tušení, do čeho se pouští… nebo ne?

Warmundova družina už byla blíž. Indulf se snažil z tváře vypudit veškeré emoce, ale srdce se mu zadrhlo, když viděl, jak jeho syn kulhá. Na kratičký okamžik ho přepadla touha jít k němu, pomoci mu do stanu. Udělal dokonce půl kroku dopředu, než si Volcant stojící vedle něj odkašlal.

Indulf se zarazil a přinutil se k hladkému výrazu. Správně si všiml, že Warmunda doprovázeli dva z jeho strýců. Nemohl si vzpomenout na jejich jména; jeho dědeček byl své družce notoricky nevěrný a měl mnoho a mnoho dětí. Ti dva se na Indulfa zadívali, ale ten jim pohled neopětoval nepřátelstvím.

Znovu se mu zkroutil žaludek, ale úplně jinak než předtím. Jeho vlastní otec nebyl tak špatný jako jeho dědeček – rodiče se měli vroucně rádi, ale on měl mnoho sourozenců, kteří byli starší než on. A k žádnému z nich se nechoval s úctou. Sám Indulf se k nim jako král snažil chovat dobře, ale byly v tom hlubší bolesti, které nedokázal pochopit.

Warmund se posadil do křesla naproti Anně a Indulfa zcela ignoroval. „Děkuji, že jste za mnou přišla, slečno Anno.“

Pokud měl ignorovat svého otce, budiž. Indulf položil Anně ruku na opěradlo židle, aby jim všem ukázal, že je pod jeho ochranou, ale nepromluvil.

Anna se posunula, očividně se cítila nesvá, ale usmála se. „No… nechci, aby se o mě lidé prali. Kvůli čemu jsi mě chtěl vidět? Ne, abys na mě nasadil pijavice, prosím. To je tak nechutné.“

Warmund skutečně protočil oči. „Ne. Chtěl jsem se tě zeptat, odkud jsi a co jsi dělala, než jsi prošla portálem.“

„Nepřišla…“ Indulf ho přerušil, když na něj Anna vrhla černý pohled.

„Můžu si odpovědět sama, víš?“

Indulf se na ni zamračil, nelíbilo se mu, že takhle odmlouvá před Warmunde a jeho strýci, ale neochotně přikývl. Nehodlala ustoupit, jakmile se jí do očí podíval tenhle pohled. Z hodin, které s ní strávil dohadováním o tom, aby se tohle setkání vůbec konalo, to věděl moc dobře. Otočila se zpátky k Warmundovi, kterému se zvedlo obočí, když se mezi nimi zahleděl.

Jejich oči se setkaly a Warmundova tvář potemněla hněvem, než se znovu zaměřil na Annu. „Můžeš mi říct, co jsi dělala?“

Anna přikývla. Začala mluvit a vysvětlovala, co předtím řekla Indulfovi. Ten se stále snažil pochopit, co přesně měla na mysli. Jeho strýcové se tvářili stejně zmateně, ale Warmundův výraz napjatého soustředění ho přiměl přemýšlet, jestli jeho syn neví něco víc. Přestože se mu ve tváři občas mihl zmatek, požádal o vysvětlení a přešel k další věci.

Nakonec se naklonil dopředu a upřel na ni oči. „A tohle zařízení?“

V ruce držel něco růžově černého. Anna zalapala po dechu a vzala to od něj. „Můj mobil! Kde jsi ho vzal?“

„Vypadl ti z kapsy v den, kdy jsi… přišla. Připomnělo mi to tohle.“ Z tašky u boku vytáhl něco dalšího. Byla to kostrbatá černá věc zvláštního tvaru, která se někomu vešla do dlaně tak akorát.

Anna ji zvedla. „To je walky-talky. Vysílačka… Kde jsi to vzal?“

„Zůstalo to po těch, co mi ukradli sestru. Jednoho z nich se nám tehdy podařilo chytit a tvrdili, že odblokovali cestování časem.“

Indulf promluvil dřív, než se stačil zarazit. „Co s tím děláš? Mělo to být zničeno už před tisíci lety!“

Anna sebou trhla, i když z jeho tónu ani slov to nepoznal. Ani on nešetřil mozkovou kapacitou, aby to zpracoval. Zamračil se na černé zařízení. Bylo v mnohem chatrnějším stavu, než když ho viděl naposledy. Walky-talky? Bylo mu jedno, jakým řízným jménem se to jmenuje, Warmund neměl právo neuposlechnout jeho rozkaz a přístroj zachránit.

Znovu otevřel ústa a chtěl po synovi požadovat odpověď na jeho otázku, ale Warmund promluvil dřív, než to stihl.

„Nejsem tu od toho, abych odpovídal na tvé otázky, Milosti,“ vyplivl.

Indulf zavrčel a jeho plameny se rozhořely ještě víc.

Anna ho chytila za paži a zavrtěla hlavou. S prásknutím zavřel čelisti a teď se na ni upřeně díval. Hned mu pohled oplatila a pak se otočila k Warmundovi.

„Tohle vypadá jako z devadesátých let,“ řekla. „Takže otázka zní: otevřeli tihle zabijáci časové portály do budoucnosti a pak se vrátili, nebo byli z budoucnosti už od začátku?“

Warmund se předklonil, zašklebil se a zasyčel bolestí, pak promluvil. „Na to nemám odpovědi. Doufal jsem, že se od tebe dozvím víc. Teleportační magie je možná, pokud spolupracuje hodně mágů, ale cestování časem je něco jiného. Teoretizuje se o tom už léta, ale neexistují případy, kdy by se cestování časem prokázalo. Alespoň ne podle nějakých měřítek.“

Vyslal pohled na Indulfa, který protočil oči. „Čas je řeka. Nemůžeme pádlovat proti proudu.“

„Se správným vybavením bychom mohli,“ odfrkl si Warmund.

Anna zvedla ruce. „Ale co když to není řeka? Co když vůbec není lineární. V mém světě Mayové věřili, že čas je kruhový. V Doktorovi Who mají takovou tu věc, že čas je smíchaný dohromady jako, já nevím, prostě taková koule. Takhle cestuje časem. Možná to není tak jednoznačné, jak si myslíte.“

„Počkej, ty máš ve svém světě cestování časem?“ Warmundovi se rozzářily oči. „Jak to funguje? Co dělají vaši mágové…“

„Ne, ne, ne!“ Anna zavrtěla hlavou a zamávala rukama ve vzduchu. „Promiň, to jsem neřekla. Doktor Who není skutečný, je to jen příběh. Chci říct, že samotná podstata času je sporná. A protože naše světy jsou tak odlišné, možná dokonce pocházíme z různých časových proudů. Možná dokonce z různých vesmírů.“

Konečně si všiml, že Warmund ztratil schopnost sledovat dění. Nebo možná už Annu prostě neposlouchal. V jeho očích se zaleskla zkáza a zoufalství. Očividně doufal v něco podstatného, co by mohl použít. Právě proto bylo lpění na naději, že Wildref je stále naživu, tak špatným nápadem. Už to v něm vyvolalo takovou posedlost a zoufalství. Teď bylo jasné, že tohle zklamání Warmunda ještě víc odradí.

Indulfovi se zkroutily ruce. Byl to špatný nápad tohle dopustit. Neměl se nechat zviklat.

Warmund znovu otevřel ústa, ale Indulf ho nenechal promluvit. „Tohle je konec.“

Vzal Annu za loket a vytáhl ji na nohy. Z walky-talky v její ruce se mu zvedl žaludek a on odolal nutkání tu věc popadnout a rozbít o zem, pak ji roztavit svým ohněm. Anna vydala malý protestní ječivý zvuk a Indulf pustil její ruku v obavě, že jí ublížil. Oči se jí rozšířily, jak na něj zírala.

„Ale vždyť jsme dělali pokroky,“ namítla.

„Ještě jsem neskončil s otázkami,“ řekl Warmund.

„Tvé otázky na tom nic nezmění.“ Indulf si založil ruce a zamračil se na syna. Když pokračoval, jeho hlas zchladl. „Nehodlám Annu vydat do rukou tobě a tvým bláhovým nadějím, Warmunde. Možná je z budoucnosti, možná je prostě z jiného světa. Ať tak či onak, pokud moji mágové přijdou na způsob, jak portál znovu otevřít, ona se prostě vrátí domů. Aby udržela rovnováhu.“

Warmundovi poklesla tvář. Vypotácel se na nohy – Indulf musel znovu bojovat s nutkáním ho udržet na nohou – a zamračil se na otce. „Kdybychom měli všechna fakta, kdybychom jen získali to, co potřebujeme, nemuselo by to pokračovat. Tohle,“ gestem ukázal na pole, kde se odehrálo už několik krvavých bitev, „se už nemusí opakovat.“

„Kdyby ti na tom záleželo, kdyby ti záleželo na tom, abys tuhle vzpouru, kterou jsi začal, zastavil, tak bys to udělal. Vydal by ses trůnu. Podrobil by ses spravedlnosti za to, co jsi spáchal. Ne…“ Hrdlo se mu stáhlo. „V první řadě by ses mě nikdy nepokusil zabít.“

Warmund sebou trhl a přerývaně nasál dech. „Já –“

„Warmunde,“ vpadl mu do řeči jeden ze strýců. Jeho hlas byl sípavý, měkký a otcovský. „Opravdu máš na takové obvinění co odpovědět?“

„Odpovím, co odpovím,“ odfrkl si a zněl pro všechny případy stejně jako jeho otec. Indulf by se usmál, nebýt chladného vzteku v jeho tváři, když se k němu otočil. Stál rovně a vzpřímeně, každým coulem princ, kterým byl, a zavrčel. „Jestli se nevzdáš, setkáme se na bitevním poli.“

Indulf na to nereagoval. Vzal Annu za ruku, pevně ji schoval do ohbí paže a odešel. Za ním se Volcant a ostatní seřadili do řady. Jeho ohně hořely, ale nepromluvil. Anna po něm neustále střílela pohledem, ale stále nepromluvila. Ne, dokud nebyli zpátky v jeho stanu.

„Bylo to opravdu nutné?“ zeptala se tichým hlasem.

Indulf se na ni dlouho díval, než se odvrátil. „Ty tomu nerozumíš.“

„Chápu, že svého syna miluješ a on miluje tebe. Oba se chováte jako idioti.“

Indulf se na ni zadíval.

Anna si dala ruce v bok. „Mýlím se snad?“

„Ano,“ opáčil, i když si nebyl jistý, v čem se mýlí. „Mýlíš se. A hned jak bude ráno, pošlu tě zpátky na hrad.“

Anna zafuněla, když se sesunula mezi kožešiny. „No, nečekej, že ti dneska budu zahřívat postel. Mohl sis ho alespoň poslechnout.“

Indulf neodpověděl. Nerozuměla tomu. Bolesti už bylo příliš mnoho. Víc už snést nemohl.