Jack - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jack

Když sjíždím výtahem do hotelové haly, protáhnu si záda. Po celém dopoledni stráveném v těsném sedadle v letadle a pak po celém dni stráveném na stejně těsných místech během konferenčních zasedání jsem se cítil zatraceně dobře, když jsem se natáhl na královskou postel v hotelovém pokoji a odpočíval, zatímco jsem si vychutnával pokojovou službu.

Nehodlám však strávit zbytek noci zavřený v tom hotelovém pokoji.

Napadlo mě, že si najdu nedaleký bar, dám si jeden nebo dva drinky a možná se vmísím mezi ostatní účastníky konference, kteří budou určitě poblíž.

Ne že by se tu dalo dělat něco jiného.

Dveře výtahu se otevřou a já vystoupím a přejdu přes halu. Venku ujdu jen pár bloků, než zahlédnu bar. Uvnitř je rušno, a jakmile vstoupím dovnitř, poznávám několik tváří z předchozích konferencí, kterých jsem se zúčastnil. Zastavím se a vesele si popovídám s několika lidmi, než konečně zamířím k baru a objednám si whisky sour. Zatímco čekám, až ji barman připraví, otočím se a opřu se o bar, abych si prohlédl dav.

Ve chvíli, kdy se můj pohled upře na ni, vidím jen ji.

I v temném baru, kde se tísní tolik lidí, je jako maják, který mě k ní přitahuje. Špinavé blond vlasy má svázané do drdolu a její křivky – sakra. Nikdy jsem neviděl tak krásnou postavu.

Ale je na ní i něco jiného.

Jako by mě její duše volala.

Ježíši. Nikdy předtím mě nic takového nenapadlo. Nevím, co to do mě vjelo. Ať už je to ale cokoli, nehodlám to ignorovat.

Nikdy jsem nebyl z těch, kteří se stydí.

„Tady máš, chlape,“ řekne barman za mnou. Poděkuji mu a zaplatím za drink, pak zamířím přes místnost ke své tajemné ženě. Stojí poblíž skupinky žen, ale zdá se, že se od nich svým způsobem odlišuje.

V tu chvíli si uvědomím, že jsem ji už někde viděl. Bylo to to krásné stvoření, které mě zaujalo v hale, když se všichni snažili ubytovat. Tehdy jsem k ní také chtěl jít, ale zasekl jsem se v rozhovoru, ze kterého jsem se nemohl vymluvit, a když skončil, byla pryč.

Díky bohu, že jsem ji zase našel.

„Ahoj,“ řeknu a natáhnu ruku. „Já jsem Jack.“

Na okamžik vypadá překvapeně mou upřímností. Pak se její tvář uvolní a také natáhne ruku. „Já jsem Claire. Ráda tě poznávám, Jacku.“

„Jsi tady na konferenci, že?“

„Ano, jsem.“ Rty jí zvedne milý úsměv. „Vlastně jsem tě viděla v programu konference.“

„Takže o mně víš všechno.“

Zasměje se. „Teda… vím, že jsi superintendant v Portlandu. To je asi tak všechno.“

„A co ty?“

„Učím na druhém stupni.“

„To je pěkný věk.“

„Souhlasím.“

Ježíši, ta ženská je ohromující. Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že mám nějaký typ, ale kdybych ho měl, byla by to ona. V jejích rysech je jemnost i smyslnost, která mě vzrušuje tak, jak jsem to nikdy předtím necítil. Jestli zjistím, že má přítele, který se může dotýkat těch jejích neodolatelných křivek, tak mě to sakra zabije.

Claire si lokne ze svého nápoje – růžového koktejlu – a já v agónii sleduju, jak se její plné rty sevřou kolem brčka.

Chystám se jí zeptat, jak dlouho je učitelkou, když nás vyruší jiná žena – usměvavá žena s krátkými vlnitými vlasy.

„Ahoj!“ řekne a zírá na mě. „To jsi ty!“

„Maya…“ Claire skloní skleničku. Omluvně se na mě podívá, když tu druhou ženu odtáhne pryč. „Omlouvám se. Myslím, že moje kolegyně je trochu opilá.“

„Nejsem opilá, Claire,“ řekne žena – Maya –. S rozmachem vymrští ruce do vzduchu. „Užívám si života.“

„No, myslím, že si ho užíváš až moc,“ řekne Claire a mluví skrz zaťaté zuby.

„Je to vůbec možné?“ vyhrkne Maya. Pak si přikryje rukou ústa, ale zašeptá dost hlasitě, aby to slyšel každý, kdo je poblíž, a řekne: „Hej, Claire. Malá rada? Měla bys ho pozvat k sobě do pokoje.“

Zasměju se. Claire mezitím zrůžověly krásné tváře.

Nad námi začne hrát písnička z osmdesátých let a Maya zalapá po dechu.

„Bože,“ řekne a zakloní hlavu. „Tuhle písničku zbožňuju. No tak. Zatancuj si se mnou, Claire.“

„Ne, já… Mayo…“

„No dobře. Budu tančit sama.“

Maya se od nás začne vzdalovat, ruce má zvednuté, boky se jí pohupují. Když se však pokusí o otočku, ztratí rovnováhu a spadne dozadu.

Než dopadne na zem, skočím dopředu a chytím ji.

Ve chvíli, kdy mi přistane v náručí, se na mě podívá a opilecky se usměje. Pak svraští obočí, zasténá a zavře oči.

„Mám závrať,“ zamumlá.

„Mám tě,“ ujistím ji. Podívám se na Claire. „Neměli bychom ji odvézt zpátky do hotelu? Předpokládám, že ty jsi taky ubytovaná v tom u kongresového centra, že?“

Claire přikývne a vděčně se na mě podívá. Rychle něco řekne skupině žen, se kterými přišly, a pak vede davem. Držím Mayu a pomáhám jí jít, zatímco jdeme za ní.

Do hotelu a do čtvrtého patra se dostaneme bez incidentu. Když Claire, sáhne Maye do kapsy pro klíč od pokoje, Maya se začne chichotat a kroutit obočím. Claire jen protočí oči a otevře dveře hotelového pokoje.

Dostanu Mayu dovnitř a na postel. Sténá, oči má opět zavřené, když ji pokládám dolů.

„Zůstanu tu s ní,“ řekne Claire. „Dohlédnu na ni.“

Přikývnu. „Dobrý nápad. Potřebuješ něco?“

„Ne. Jsem v pořádku. Ale děkuju. A moc ti děkuju, že jsi mi pomohl s Mayou. Přísahám, že není vždycky taková.“

„Hele, taky jsem to zažil,“ řeknu, usměju se a zavrtím hlavou, jak se mi hlavou honí vzpomínky z mých dvaceti let. „Ale kdybys něco potřebovala, zavolej mi, ano? Jsem v pokoji 622.“

„Dobře. Ještě jednou děkuju.“

„Jsem rád, že jsem mohl pomoct, Claire.“

Naše oči se setkají a ona mi věnuje další z těch sladkých úsměvů, kvůli kterým se mi nikdy nechce odvrátit zrak.

Ale právě teď není čas to dál řešit. Ne, když její opilá přítelkyně spí jen pár metrů od ní.

„Dobrou noc,“ řekne Claire.

„Dobrou noc,“ řeknu.