pondělí 29. srpna 2022

Home - 13. kapitola

Překlad: Markéta

Grace @OplzlýModrýPtáček

#VěciKteréSeNaučíteKdyžŠmírujete

Probuzení příštího rána je jako... zatraceně. Nejsem ani tak nadšená, abych přišla s nějakou metaforou. Je to prostě na hovno. Asher je pryč, jsem sama – znovu – a dům je prázdný a tichý.

Nesnáším to.

Včera bylo tak dobře. Celý den jsem se zaměstnávala. Ale dnes… co mám teď dělat? Potřebuji práci.

Přinutím se vstát z postele a umýt se, pak se dostanu do kuchyně. Která je pořád čistá, protože po našem úžasném tajném sexu v jeskyni na dvorku jsme minulou noc snědli moje špagety a masové kuličky a společně uklízeli kuchyň.

Myslím, že to byla první domácí věc, kterou jsme jako pár skutečně udělali. A je to špatně. Chci říct, skoro tři měsíce poté, co jsem se nastěhovala, ještě nejedeme podle vlastního plánu. Nejsme usazeni. Nepleteme se tu jeden druhému.

Ach, sex se prolíná. Doba spánku je také úžasná. Myslím, že nejlepší část mého dne je vlézt si do postele s Vaughnem a nechat ho, aby mě vzal k sobě, takže má tvář spočívá na jeho hrudi. Rozhodně nejlepší část mého dne.

Ale dobrý Bože, těšit se do postele - o tom nemůže být celý můj život.

Opravdu potřebuji práci.

Strčím svůj šálek pod kávovar, který mi Vaughn nastaví, než odejde do práce, a čekám, až káva odkape, zatímco se rozhlížím po věcech k úklidu. Včera jsem toho opravdu většinu udělala.

Jediná místa, kde jsem neuklízela, jsou garáž a kůlna u bazénu. Takže si myslím, že je to dnes na programu.

A pak mi ten malý čertík na rameni zašeptá do ucha. Vegas, Grace. Mohla bys jet do Vegas a zjistit, jestli si dokážeš osvěžit paměť.

Jo, to by se Asherovi líbilo. Po výletu do Colorada jsem si docela jistá, že až to příště udělám, výprask bude spíš trest než potěšení.

Trochu se tomu zasměju. Miluju dostávat výprask. Ale ne, když je opravdu naštvaný. Nechci ho naštvat. Chci mu dělat radost.

Takže ne. Žádné pamětní cesty do Vegas. Povzdechnu si a dám si kávu. Dnes je to všechno o úklidu garáže a kůlny u bazénu.

Nejdřív vyrazím zpátky. Můžu také využít ranní stín. Jakmile bude den starší, slunce bude bít do té kůlny a uvnitř bude velmi horko.

A tak tam strávím dalších pár hodin. Všechny rafty nafukuji jen tak, aby nám byly k dispozici, kdybychom se chtěli vznášet. Vymetu pavučiny a všechny různé hračky do bazénu dám do velkého síťovaného pytle. Dokonce umývám dvě okna.

Garáž je ještě rychlejší. Vaughnova garáž je bez poskvrny. Na šedě natřené podlaze ani kapka oleje. Všechno je buď uspořádáno v nějakém propracovaném nástěnném policovém systému doplněném obřími plastovými vanami, nebo visí na háku nad jeho dobře vybavenou lavicí na nářadí.

Tak to vymetám. Uvažuji o umytí auta, o kterém říká, že je teď moje. Ale to je čisté. Nejsem si jistá, kdo to čistí, ale nikdy jsem neviděla, že by se jeho auto zašpinilo. To musí být něčí práce.

Takže se vrátím do domu a zachytím konec zprávy znějící na domácím telefonu v jeho kanceláři.

Sakra, dva dny po sobě je na tom telefonu hovor, který se neozval téměř tři měsíce. Co se to sakra děje?

Vejdu do Vaughnovy kanceláře, ale zpráva je u konce.

Mám si to poslechnout?

Chci říct, je to teď také můj dům. Tvrdí to alespoň on. Nemám vytyčené hranice, kde se můžu dívat a kde ne. Možná pokoj Felicity, protože většina jejích věcí je stále tady. Stejně bych tam nikdy nešla, ale nikdo nikdy neřekl, že je to zakázané.

Moje nohy už jdou směrem ke stroji, než se stihnu rozhodnout, a tak stačí stisknout tlačítko přehrát.

„V,“ říká mužský hlas na přístroji. „Mám ten lístek na Black Bash, který jsi chtěl. Nebylo to snadné, kreténe, a není to plus jedna. Takže mi hodně dlužíš. Teď to pošlu e-mailem, poslal jsem to na tvůj telefon. Všechny pozvánky mají na sobě čárový kód, takže při vstupu naskenují e-mail. Řekl jsem ti, že si myslím, že je to špatný nápad, ale co už, kámo. Jsi tam. A nezapomeň, že letošním tématem jsou klasické filmové hvězdy. Později.“

Black Bash. O tom ta dívka včera také mluvila. Zkontroluji na přístroji včerejší zprávu, ale ta už byla vymazána.

Hmmm.

Vaughn se mi nikdy nezmínil o večírku. Skrývá něco? Chci říct, je docela jasné, že chtěl lístek na tuhle párty, a ta zpráva také jasně ukázala, že s ním nejdu. Žádné plus jedna.

Sednu si k jeho stolu a zapnu mu počítač. V tomto domě máme všude počítače. Notebooky se prostě objeví. V kuchyni je vždy jeden nebo dva. Vaughn řekl, že on a Felicity pracovali online, když jedli na gauči. V naší ložnici je pracovní plocha – to je ta, kterou jsem převzala. A dokonce existuje tablet, který také migruje. Je na něm e-mail všech. I ten můj tam teď je. Zdá se, že jemu a Felicity, přes všechny jejich sofistikované hackerské dovednosti, nezáleží na zabezpečení jakýchkoli účtů na těchto strojích.

Musí mít i soukromé. Protože to je jediné, co má smysl.

Ohlédnu se na Vaughnův stolní počítač.

Na ten bych se mohla podívat. Stačí zkontrolovat, zda jsou e-maily stejné. Víte, abych se seznámila s naší smíšenou domácností.

Moje ruka hýbe myší, jen abych zkontrolovala, jestli je vypnutá nebo spí, když přijde k životu.

Není vyžadováno žádné heslo, všechny jeho soubory jsou přímo na domovské obrazovce, takže si myslím, že bych se měla cítit výjimečně. Bezmezně mi důvěřuje. Žádné informace nejsou zakázány.

Nebo, pípne ten anděl na mém rameni, ti důvěřuje, že nebudeš šmírovat v jeho věcech.

Přejdu dolů k ikoně pošty ve spodní části obrazovky a kliknu.

Na řadě je Gmail. A ne, tohle není e-mail, který používá v obývacím pokoji.

Existuje pět zpráv. A je to. V jeho složce pro odesílání nic. V jeho složce se spamem nic. V jeho složce konceptů nic. Pět zpráv a všechny říkají nepřečtené.

Dokud na ně nekliknu. Začnu tím nejstarším, který je jen před pár hodinami. Hned poté, co odešel do práce. Je to jakýsi plán výroby od Larryho, jeho agenta. A jakmile to zkontroluji, všechny jsou od Larryho, jen z různých účtů. Nejnovější – předmět: Pozvánka, které budete litovat, takže mě neobviňujte – je z jiného Larryho účtu.

Nechápu to. Proč je ta věc s Black Bash tak zvláštní? Spouští mi to poplašné zvony. Nedokážu poskládat kousky dohromady, abych pochopila proč.

Otevřu ho, samozřejmě, a zírám na něco, co vypadá jako online letenka. Druh, kdy stačí bliknout telefonem na skener, a ten přečte kód.

Tento večírek, který se zdá být obrovský, ale ze všech špatných důvodů má v pozvánce vložený čárový kód.

Proč?

Telefon znovu zazvoní a já vyskočím tak rychle, že ťuknu do telefonu a on se připojí.

„Haló?“ říká ženský hlas na druhém konci linky. „V?“

Nehýbu se. Neřeknu ani slovo.

„No, to je divné,“ řekne si potichu. „Jestli je tohle zpráva, V, říkám ti to jako přítel, drž se dál od Black Bash. OK? Jen se drž dál. Později.“

Co se to sakra děje?

Počkám pár sekund, abych se absolutně ujistila, že zavěsila, a pak zvednu telefon, označím všechny jeho e-maily jako nepřečtené a pak vypnu monitor.

Právě se chystám odejít a věnovat se svým zatraceným věcem, když dostanu nápad.

Není to nápad, na který bych byla hrdá, ale jeden mám a jakmile se naskytne, nemůžu to neudělat.

Vrátím se k počítači a zpřístupním ten e-mail s lístkem. Přeposílám ho na svůj vlastní e-mailový účet a zprávu smažu. Potom vymažu i zprávy v telefonu.

Je to špatně, vím to. Ale co se týče téhle párty, mám z toho špatný pocit. A pokud ho lidé varují, je mou povinností jako jeho manželky pomoci ho udržet dál.

Pokud o to požádá, stále to mám. Dám mu to, až si promluvíme.

Ale jen když se zeptá.

Opustím jeho kancelář, vrátím se do obývacího pokoje a posadím se. Dám si nohy nahoru. Zapnu televizi. Asi pět minut přepínám kanály. Vypínám televizi.

Kontroluji hodiny. Jsou teprve tři. Mám pět hodin, než se Vaughn vrátí domů.

Vstanu a zkontroluji lednici. Po dvou minutách zírání ji zavřu. Posadíme se zpět k baru. Prolistuji starou poštu – hej, dostala jsem dopis ze své banky v Denveru. Otevřu ho a pochopím dvě slova na tom výpisu kromě bankovního zůstatku, který musí být špatně, protože je tam devadesát tisíc dolarů. Zastrčím toto prohlášení zpět do obálky a nalepím na něj lísteček s písmeny WTF. Vaughn si s tím dokáže poradit. Já o tom nemám páru.

Znovu zkontroluji hodiny. Tři patnáct.

Výkřik.

Ne ve skutečnosti. Je to povzdech. Ale mám chuť křičet, to je jisté. Co mám sakra celý den dělat?

Procházím své možnosti. Mám auto. Můžu jít nakupovat. Ale vážně, nejsem nakupující typ. Nic nepotřebuji. A nerada jezdím v LA. Děsí mě to. Lidé jsou blázni. Dálnice jsou šílené. A mají tolik cest. Jako v Coloradu máte dvě možnosti pro dálnice. Jednu jdoucí na východ a západ a druhou, která vede na sever a na jih. Jistě, existuje několik menších, ale v zásadě máte dvě možnosti.

LA, máte pět způsobů, jak se někam dostat, a všech pět cest je ucpaných auty jedoucími stejnou cestou. Jen mi ještě není příjemné řídit sama.

Mohla bych někomu zavolat. Ale každý, koho znám, má práci.

Chvíli přemýšlím nad věcmi a očima skenuju místnost. Vstávám a krmím ryby. Teď, když je nádrž čistá, si uvědomuji, že je tam želva. Nasává nějaké UV paprsky pod sluneční lampou. To mě na deset sekund rozesměje.

Dnes je venku vedro, takže stěna oken je zavřená a mám zapnutou klimatizaci. Mohla bych jít plavat. Ale to je asi tak všechno, co jsem za posledních pár měsíců dělala.

Lehnu si zpátky na pohovku a popadnu tablet z konferenčního stolku. Mohla bych jít na Twitter. Ježíši, od únosu jsem nebyla na Twitteru. O Twitteru jsem ani nepřemýšlela. Můj účet byl smazán, ale policie je přiměla ho obnovit, aby ho mohli sledovat. Jen jsem se už nikdy neobtěžovala to smazat.

Přejdu na web, zapíšu odkaz na svůj profil a pak se přihlásím.

Mám tolik zpráv, na kartě zpráv je uvedeno 99+. To samé u notifikací. Nejprve zkontroluji zprávy, protože jsou pravděpodobně všechny od Filthy Blue Birds. Listuji seznamem úplně dolů a začnu číst chronologicky. Většinou je to hromada zpráv s dotazem, jestli jsem v pořádku. Všechny jsou označeny časovým razítkem toho rána, kdy zjistili, že jsem zmizela. Pak jsou tu ty divné. Jako by si někteří z nich mysleli, že jsem mrtvá, a loučili se.

Strašidelné.

Proklikám se zprávami, přejdu na oznámení a podívám se na první nahoře. Nad tímto oznámením se zobrazí modrý odkaz, který označuje, že mám pět nových. Co to k sakru? Lidé se mnou právě teď mluví?

Ta první mi nedává smysl. Je to součást konverzace označené mým úchytem @OplzlýModrýPtáček. Všechno, co říká, je - máte pravdu. Je od někoho, o kom jsem nikdy neslyšela.

Kliknu na odkaz konverzace, abych viděla, o čem mluví.

Redaktor @Realreporter00 - 15 min

@GrapevineHW Nemáte pravdu. Asher je se svým @OplzlýModrýPtáček téměř hotový.

Nenávidím čtení konverzací na Twitteru, protože jako první dostanete poslední zprávu, takže nikdy nevíte, co se kurva děje, dokud nenarazíte na původní zprávu. Což se nezdá být součástí této sady tweetů.

Zavřu to a jdu dolů, abych se podívala na tweety starší než patnáct minut. Přísahám. Musím projít sto zpráv, než najdu tu, která vyvolala tento konvoj. Bylo to před pěti hodinami a přišlo to od @Buzz1Hollywood. Už to by mi mělo napovědět, abych to nechala být, ale jsem člověk. Pokud o mně lidé mluví, musím to vidět.

Editor @Realreporter00 – 5 hodin

Kdo chce vidět @OplzlýModrýPtáček dělat špinavé sólo pro svého muže? Dostali jsme zboží. Fotky na Twitteru nejsou soukromé, Modrý Ptáčku.

No kurva. Chci se zastavit, ale nemůžu. Musím to vědět jistě. Procházím každé jednotlivé oznámení a hledám „zboží“, ale po hodinách hledání – jako vážně, je po osmé a jediný důvod, proč se zastavím, je, že slyším, jak se otevírají garážová vrata – nic nenacházím.

V kanálu Buzz Hollywood jsem našla několik desítek odkazů na Black Bash, který se koná tento pátek.

Lhali snad? Mají ty fotky nebo ne? Zapomněla jsem na všechno tu noc, kdy jsme v Denveru sexovali po telefonu a Twitteru. Připadá mi to jako před lety. Jak jsem tenkrát mohla vědět, čím se můj život stane za pár krátkých měsíců?

„Grace!“ volá Vaughn, když vychází z garáže. Přiklopím kryt tabletu a zastrčím ho za polštář. Zahne za roh, zrovna když zkřížím nohy a tvářím se provinile. „Co to děláš, princezno?“

„Čekám, až se vrátíš domů.“

Široce se na mě zašklebí a pak si sedne ke mně na gauč. „Dnes jsi mi tak moc chyběla,“ řekne, přitahujíc si mě do náruče a líbajíc mě na krk.

Aww

A než mu stihnu říct, že se mi po něm stýskalo víc, zvedne ruku k mé košili.

Měla bych mu říct o těch fotkách, ale sakra, chci si jen užívat jeho pozornost. Jsem tak připravena na společnost.

„Chceš se jít dnes večer najíst ven? Sehnal jsem nám rezervace v Mastro's.“ Líbá mě a jeho jazyk v mých ústech tančí.

„Prosím, dostaňte mě z tohoto domu.“

Zvedne mě a odnese ke garážovým vratům, pak se sehne. „Vezmi si ty žabky.“

„Takhle nemůžu jít!“

„Sakra, ano, můžeš. Mám chuť na steak. A na tebe, zlatíčko. Právě teď potřebuji výživu a dívčí rozhovor, jinak bych mohl zemřít. Popadni je a jdeme.“

Popadnu žabky, on mě zavede do garáže a posadí mě do své 911, přetáhne mi bezpečnostní pás přes klín a líbá mě.

Když zavře dveře, povzdechnu si. Je tak dokonalý.