Home - 10. kapitola

Překlad: Markéta

Grace @OplzlýModrýPtáček

#PočetEpickýchOtázek

 

Chci ukončit toto manželství?

Moje okamžitá odpověď je ne.

Ale... zastavím se v tom, abych to slovo řekla. Protože se mě ptá na upřímnou otázku a to si zaslouží trochu introspekce. Stala jsem se jeho ženou za méně než ideálních okolností. Ani si to nepamatuju. Pokud jde o mě, je to poprvé, co mám v tomto manželství slovo.

„Grace?“ popostrčí mě.

Možná jsem ve Vegas řekla „Ano“. Ale to byla sotva moje volba. Protože upřímně, kdyby se mě ráno zeptal, jestli si ho chci vzít, moje odpověď by byla ne.

Moje odpověď byla vždy ne. Co si pamatuji, nikdy jsem si nikoho nechtěla vzít. Ani Vaughna Ashera, filmovou hvězdu. Vlastně ani netuším, jak manželství vypadá. Nikdy jsem se na to nepřipravovala.

„Grace, znervózňuješ mě.“

To vše je pro mě nové. Jsem na rozpacích, jak odpovědět.

Odepíná rozpěrnou tyč z mých kotníků a hází ji přes místnost, pak mi stáhne horní část těla z klína, postaví se a nechá mě na gauči. Vyjde z obývacího pokoje a já jsem příliš šokována, než abych ho zastavila.

Nejde do naší ložnice, vím to, protože o pár minut později vidím světlo mihotající se po chodbě. Světla vycházející z domácího kina.

Uběhne pár minut a pak slyším zvuky vycházející z divadelní místnosti.

Dělám velkou chybu, vím to. Ale je špatné říkat, že se cítím stejně jako on. Necítím.

Vstávám a jdu chodbou, dokud nedojdu do divadelní místnosti a pak se opřu o zárubeň. Sleduje film George Clooneyho, který miluji, o některých uprchlých trestancích během Velké hospodářské krize, kteří se proslavili písní, kterou zpívají.

„Miluji tento film.“

„Já taky,“ odpoví, aniž by otočil hlavu, aby se na mě podíval.

„Nikdy ses mě nezeptal.“

„Ptal jsem se tě. Řekla jsi ano.“

„Byla jsem opilá. Nevzpomínám si.“

„No, já si vzpomínám.“

„Jsi jen jedna polovina tohoto týmu, Ashere. Nikdy ses mě nezeptal. Mě. Střízlivá Grace nebyla nikdy konzultována. Nemohu být zodpovědná za činy opilé Grace. Byla jsem víc než opilá. Měla jsem okno. Není fér, že jsem se o našem manželství dozvěděla z televize. Není fér, že se to všechno stalo ve stejnou chvíli, kdy mě znovu unesli. Není fér, že –“ Přestanu mluvit, protože se nikdy neotočí. Chce to vůbec vědět? Má vůbec zájem? Říká, že chce, abych mu věřila, ale děsí mě, když odejde. „Chci, aby ses mě zeptal.“

„Chci, aby sis to pamatovala.“

„Jak se přinutím si vzpomenout?“

Nakonec otočí hlavu. „Grace, tu noc jsi mluvila celé hodiny. Je nemožné, že si to prostě nepamatuješ. To nedává smysl. Ano, pila jsi. Ale toho večera jsi řekla tolik věcí. Promyšlené, dobře formulované věci.“

„Nepamatuji si.“

Znovu se odvrací. „Neřeknu ti to. Odmítám parafrázovat, co se tu noc stalo. Neudělám to. Odmítám to zredukovat na převyprávění.“

Povzdechnu si a obejdu přední část masivního čtvercového sekčního gauče. Plazím se po něm, svázané ruce mě trochu drží mimo rovnováhu, přitulím se k němu co nejblíže a položím mu hlavu na rameno. „Chci tě. Stačí to?“

Neobejme mě. Nesnaží se ke mě přitulit a přimět mě, abych se cítila milovaná. Nenabízí mi, že mi rozváže zápěstí.

„Skončil jsem s tím tě chtít, Grace. Mám tě. Nebo jsem si to alespoň myslel. A teď je vše ve vzduchu. Chci se jen usadit. Už mě nebaví žonglovat se životem. Už mě nebaví vracet se domů do prázdného domu.“

„Chodil jsi za mnou domů skoro tři měsíce. To není prázdné.“

„Ne,“ řekne ostře. „Jak to, že nevidíš, že tu nejsi? Tohle místo je zatracený nepořádek. Neděláš nic jiného, než že jsi sklíčená. Je to zatracený zázrak, že jsi za mnou tento týden přišla do studia. A abych byl naprosto upřímný, poté, co mi zavolal koordinátor letu, aby mi řekl, že sis naplánovala tryskáč, čím více jsem o tom přemýšlel, tím lépe jsem se cítil. Byl jsem rád, že tě něco zaujalo. Ale žila sis svým životem. Celý zasraný den. A ani jednou na mě nepomyslela. Na tobě nezáleží.“

„To není pravda. Já…“ Já co? co se snažím říct?

„Nemůžeš to ani říct. Nedokážeš ani přiznat, že mě miluješ. Pronásledovala jsi mě tři roky online a říkala jsi celému světu své pocity a touhy. Vyjebávala jsi se mnou na veřejnosti. Vzala sis mě. A teď ani nemůžeš říct, že mě miluješ.“

„Miluji tě, Vaughne. Opravdu. To není důvod, proč váhám.“

„Co to potom je?“ Jeho hlas duní filmovou místností a já couvnu o pár centimetrů dozadu. „Proč tu nejsi? Proč si jsi nejistá? Co ode mě sakra chceš?“

„Rozvaž mě.“ Natáhnu zápěstí. Podívá se na ně dolů a pak nahoru do mých očí. Vidím tam bolest. Nejistotu, kterou mu způsobuji. Nesnáším, že mu dávám takový pocit. „Rozvaž mě,“ řeknu znovu.

Zavrtí hlavou a dlouze se nadechne, což mi dává vědět, že je víc než naštvaný. A pak rychle povolí uzly, které mi svazují ruce. „Tak. Jsi volná.“ Sbalí hedvábnou kravatu a hodí ji přes místnost.

Položím svou hruď na jeho klín a tvář na polštáře. Záda mám lehce prohnutá a zadeček ve vzduchu jako pozvánku.

„Co to děláš?“ ptá se stále velmi podrážděně.

„Rozhoduji se,“ odpovídám. „Chci být tvá. Naplácej mi.“

„Ó můj Bože. Přivádíš mě k šílenství, ženská.“ Náhodou se na něj podívám a on si tře rukou po tváři, jako by byl opravdu podrážděný.

„Naplácej mě za to, že jsem špatná.“

„Ježíši, Grace. Proč? Proč to děláš?“

Otočím se na bok, abych se na něj mohla pořádně podívat. A poprvé po letech, možná deset nebo více let... Jsem upřímná. „Protože se mi chce plakat.“

Jen na mě zírá a přes obličej se mu mihne vlna hrůzy.

„Chci, abys mi naplácal, abych mohla plakat. A pak chci, abys mě šukal a udělal to lepší.“

Jeho první plácnutí je hlasité a tvrdé. Píchá to. Skloním hlavu zpět k polštářům a připravím se na další. Přichází rychle. Pak další a další. Z žihadel se stanou popáleniny a pak nelze rozlišit jedno od druhého. Ostrá bolest z každého plácnutí se mísí, dokud nezačnu vzlykat. Zpočátku jsou měkké. Když jsou jen od bolesti jeho rukou na mém zadečku, jsou měkké.

Ale pak zapomenu, kde jsem a převezmou mě vzpomínky. Cítím vinu, že žiju. Cítím bolest z toho, že jsem sama. Že moje rodina je mrtvá. Že můj bratr nikdy neměl šanci být tu pro mě, když jsem ho potřebovala. Pro mé rodiče, kteří na mé vlastní svatbě neexistovali stejně jako já. Za všechny členy rodiny, kteří se ke mně otočili zády.

Cítím stud. Stud, že jsem dovolila tomu monstru, aby mě uneslo a nechalo si mě a udělalo ze mě někoho, koho jsem ani neznala.

Není to bolest nebo strach, co mě rozbije.

Je to ostuda.

Pláču tvrdě. Lapu po vzduchu a nekontrolovatelně vzlykám. A nemám ponětí, jak dlouho to dělám, než si uvědomím, že mě Vaughn přestal plácat a drží si mě na hrudi. Jeho ruce mi sjíždějí po zádech, zatímco mi šeptá do ucha. „To je v pořádku, Grace. To je v pořádku.“

Kromě toho malého zhroucení v nemocnici, když jsem Vaughnovi řekla, že jsem z toho dítěte smutná, je to poprvé, co jsem za více než deset let něco opravdu cítila. „To není v pořádku.“ říkám mu zpět. „To není v pořádku. Vzal mi všechno. Nic mi nezbylo. Ani já sama ne.“ Na vteřinu se bojím, že Vaughna to prohlášení urazí, ale drží mě pevněji.

„Já vím,“ říká. Tak nepředvídatelný, tento muž. „Vím. Zabil tvé rodiče. Zabil tvého bratra. Vzal tě pryč z tvého života a překroutil tvou mysl. Posral ti celý život, Grace. Můžeš být naštvaná a smutná.“

Můj pláč se stává šíleným, když se dovnitř hrnou pocity. Ale moje vděčnost je tak ohromující. Vaughn to chápe. Ze všech lidí, kteří se mi snažili pomoci, to tento muž – tento sebestředný, egoistický kretén – pochopil.

Nic z toho s ním nemá nic společného.

Je to o mně.