TH - 13. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Nick

Můj dům je příliš tichý. Příliš prázdný, i když jsem stále obklopený všemi věcmi, které vlastním.

Nerad přiznávám, že už jsem Coltonovi tak propadl, že mi chybí jeho hlas, smích a jednoduše… jeho přítomnost.

Když ho mám poblíž, cítím se lépe. Uklidňuje mé nervy a díky němu se cítím mírumilovně.

A pak je tu samozřejmě sex.

Ježíši, nešukal jsem takhle od doby, kdy jsem byl teenager – a dokonce ani tehdy.

Nemůžu si pomoct, a když na něj pomyslím, usmívám se.

Nezáleží na tom, kolikrát jsem jemu – i sobě – říkal, že bychom to měli vzít pomalu, nelze popřít, co opravdu chci.

A já ho chci tady.

Teď.

Se mnou.

Navždy.

Natáhnu se po telefonu odhodlaný mu zavolat a říct mu, že jsem na cestě, abych ho zase vyzvednul, když někdo zaklepe na dveře a tím mě zastaví.

Úsměv se mi rozšíří. To musí být Colton. Je tu, aby mě překvapil. Aby mi řekl, že tu chce strávit noc, týden, nebo věčnost – přesně, jak to chci já.

Přejdu pokoj a otevřu dveře, připravený si ho přitáhnout do náručí.

A pak ztuhnu.

Zamračím se a moje hlava se snaží pochopit situaci.

U mých dveří stojí mladý muž v Coltonově věku, ale rozhodně to není Colton. Přesto je mi povědomý.

Na okamžik přemýšlím, jestli je to student, nebo bývalý student, a začínám být nasraný, že mě nějaký student sledoval až k mému domu, do mého osobního prostoru. A ještě k tomu o víkendu!

„Nick Bradshaw,“ řekne muž agresivním tónem – prakticky obviňujícím, že jsem, kým jsem – až kvůli němu o krok ustoupím. „Musíme si promluvit.“

A pak ho konečně poznám.

Není jedním z mých studentů. Nikdy jím nebyl.

Ten muž stojící přede mnou je tím samým naštvaným mužem, který byl tu první noc v baru, kdy jsme si povídali, vůči Coltonovi tak ochranářský. V tu první noc, kdy jsme se líbali.

„Teď není vhodná doba,“ začnu, ale zaváhám. Na okamžik zvědavost přebije hněv a mrzutost. „Co potřebujete?“ A pak mě napadne něco jiného. „Je Colton v pořádku?“

„Ne, není v pořádku,“ řekne a mně se zastaví srdce. „Všechno jsi to s ním podělal a já jsem tu, abych ti řekl, aby ses držel dál.“

Jsem tak zaměřený na Coltonovo pohodlí, že mi trvá chvíli si uvědomit, co právě řekl.

„Počkat, cože?“ zavrtím hlavou, abych setřásl zmatek. „Co jsi to právě řekl?“

„Slyšel jsi mě. Colton už tě nechce vidět. Nejsi pro něj dobrý a on už to ví. Vím, co děláš. Prohlédl jsem tě a je mi z tebe zle. Záleží mi na něm a tebe varuji, aby ses od něj držel dál, nebo –“

„Také mi na něm záleží,“ vztek se vrátí s plnou silou a já přistoupím o krok k tomu prostořekému frackovi. Je svalnatý a rozhodně v lepší kondici než já. Pokud se naše konfrontace změní na fyzickou, rozhodně bude schopný mi ublížit, ale mými žilami proudí adrenalin, a s každým slovem vycházejícím mu z úst, mě sere víc a víc. Musím se trochu uklidnit. Nemůžu být zatčený za rvačku. Ne dnes. „Musíš odejít. Jsem si jistý, že Colton tvé obavy oceňuje, ale tady nemáš co dělat. Jestli už mě nechce znovu vidět, je to něco, co musíme prodiskutovat mezi sebou.“

Začnu zavírat dveře, ale on s vyzývavým úšklebkem na tváři, který mě přinutí zastavit, zvedne mobil

„Nechceš se mnou vyjebat. Podívej se na tohle. Mám fotky tebe a Coltona. Jsem si jistý, že by univerzita byla velmi zklamaná, kdyby se dozvěděla, že jeden z jejich stálých profesorů šukal svého studenta.“

Spadne mi brada. Fotografie, kterou vidím, je rozmazaná, ale je z dnešního dne, kdy jsem Coltona vysazoval u kolejí.

Jsme v mém autě a očividně na ní líbám mladého muže na sedadle spolujezdce

Coltonova tvář je díky Bohu částečně skryta, ale důkazy jsou zatraceně přesvědčivé.

A já se bojím zeptat, jestli existují další fotografie.

„To bys udělal svému kamarádovi?“ Doufám, že se k tomuto muži nějak dostanu, a když už nic jiného, snažím se apelovat na jeho pocit loajality vůči Coltonovi. „Tímhle neublížíš jenom mě. Chápu, že jsi na mě naštvaný, ale on si nezaslouží, aby ho takhle tahali bahnem. Neudělal nic špatného.“

„To je pravda. On neudělal nic zlého, ale ty jsi moc dobře věděl, jaké budou následky, když se s ním začneš vídat, že? Ale přesto jsi v tom s ním pokračoval. Ty…“ vydechne dopáleně. „Popletl jsi mu hlavu a on si teď myslí, že jde o víc, ale po dnešku je konec. Drž se od něj dál.“

„Musím s ním mluvit. Musíš mi dát aspoň poslední šanci to objasnit. Tohle není správné. Ty víš, že ne.“

Nesnáším, že se před tímhle zlým a zlomyslným spratkem prakticky plazím. Nesnáším, že se bojím, co se stane, když se ty fotky dostanou ven – a já vím, že dostanou. A nejvíc nesnáším, že jsem Coltona dostal do pozice, že by se styděl za to, co jsme spolu dělali.

To jsem nechtěl. Nikdy.

Zamává mi telefonem před obličejem a zavrtí hlavou. „Jestli se k němu znovu přiblížíš, pošlu tyhle fotky všem zaměstnancům univerzity.“ Pokrčí rameny. „Tvoje volba. Stojí ti ten kus zadku za to?“

Otevřu pusu, abych znovu promluvil, ale on se otočí dřív, než ze sebe něco dostanu. Pravděpodobně je to tak lepší, protože stejně nemám nic racionálního nebo rozumného, co bych řekl.

Sleduju, jak odchází a pak zavřu dveře. Mám pocit, jako by mě právě udeřili do břicha.

V hlavě si právě přehrávám, co všechno řekl.

Ty fotky…

Takže jich je víc. Samozřejmě, že ano. A já věřím jeho vyhrožování. Viděl jsem to v jeho očích. Neblafoval.

Ale také řekl něco jiného.

Myslí si, že jde o něco víc, než to je…

Takže stále existuje naděje, že Coltonova mysl nebyla zcela otrávena. Ne úplně. Ještě ne.

Tvoje volba. Stojí ti ten kus zadku za to?

Přejdu přes pokoj a zvednu klíče a mobil.

Colton pro mě nikdy nebyl jen kouskem zadku. Je mnohem víc. Vždycky byl. A za co mi stojí?

Za všechno.