TH - 11. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Nick

Vím, že neuvažuju racionálně a že zbytečně riskuju, když jsem s Coltonem na veřejnosti.

Jsme v parku na okraji města, dost daleko od kampusu, takže doufáme, že budeme v klidu.

Nejsme ve velkém městě, kde by se šlo ztratit v davu. Když jsme kráčeli po zalesněných cestách, drželi se za ruce a líbali se, tak už se za námi několik hlav otočilo.

Ale když se na něj podívám a vidím, že se na mě dívá sexy zelenýma očima zářícíma příslibem toho, co budeme dělat, až budeme znovu sami?

Jo, vůbec mě nezajímá, co si ostatní myslí nebo důsledky přichycení s jedním z mých studentů.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ vytrhne mě Colton  z myšlenek a já se na něj podívám. Došli jsme k vodě, malému pramínku protékajícímu parkem, ale mě to tady připadá jako ráj. „Nemusíš odpovídat, jestli nechceš.“

Pozvednu obočí a přemýšlím, co má na mysli. „Víš, že se mě můžeš zeptat na cokoli, zlato. Jestli ti můžu s něčím pomoct, udělám to.“

Přikývne, ale v jeho očích vidím, že je najednou nervózní. Kouše se do rtu, když zastavíme, pak se podívá přes vodu, než pokračuje.

„Proč já?“ podívá se na mě nakonec. „Proč teď? Proč všechno riskovat… kvůli mně?“

„Myslím, že jsou to ve skutečnosti tři otázky,“ snažím se odlehčit náladu – i když se mi to moc nedaří. Odkašlu si. „Ale vážně, já, ach… nevím, jestli pro tebe mám dostatečně dobrou odpověď.“

„To je v pořádku,“ přinutí se k upjatému úsměvu. „Nečekal jsem, že bys…“

„Počkej,“ přeruším ho. „Jen protože nemám dostatečně dobrou odpověď, neznamená, že se ti nepokusím odpovědět vůbec.“

Stisknu mu ruku a zhluboka se nadechnu. Doufám, že to neposeru. Nikdy jsem s žádným chlapem, se kterým jsem příležitostně spal, takový rozhovor nevedl… ale Colton je víc, než jen jednorázovka nebo šukací kámoš. Díky němu cítím věci, které mě upřímně trochu děsí, ale právě proto si zaslouží odpověď. „Hned v první chvíli, kdy jsem tě spatřil, jsem věděl, že je na tobě něco speciálního. Ze zřejmých důvodů mám normálně velmi přísnou osobní politiku co se týče i jen pomyšlení na aférku s jedním z mých studentů.“

Přikývne a upřímně se usměje. „Vzhledem k možným následkům je to pochopitelné. Nikdy předtím jsem se nedíval na žádného profesora jako… no, však víš… na žhavého.“

Zasměju se. „Žhavého, hm? Abych byl upřímný, nikdy jsem se na sebe takhle nedíval. Ale beru to jako kompliment, takže díky.“ Nakloním se a rychle ho políbím na čelo a ten trapný moment mezi námi zmizí. „Jsi odlišný od kohokoli, koho jsem potkal, ne proto, že jsi sexy, žhavý a krásný – což rozhodně jsi – ale proto, že… já nevím, nejsem si jistý, jak tuto část vysvětlit. Přitahuješ mě. A to vím jistě. A čím víc času s tebou trávím, tím víc ho chci s tebou ještě strávit. To je pro mě nové.“

„I pro mě.“ Položí si hlavu na mé rameno a znovu se zahledí přes vodu.

Na několik okamžiků se rozhostí ticho, ale můžu říct, že chce ještě něco dodat. Čekám, chci mu dát tolik času a prostoru, kolik potřebuje. Není pro mě snadné mluvit o mých pocitech, takže vím, že pro muže jeho věku to musí být dvakrát tak těžké. Muže, který nemá tolik životních zkušeností, aby to porovnal.

„Když jsi řekl, že se mnou chceš strávit víc času,“ mluví záměrně pomalu a váží každé slovo, které chce říct, „znamená to, že chceš… něco víc? Víc, než jen co jsme doposud dělali?“

Znovu ke mně vzhlédne, jeho pěkné zelené oči jsou naplněné velkou nejistotou. Chci ho instinktivně uklidnit, říct mu vše, co chce slyšet a že vše bude v pořádku.

Jak mu něco takového můžu slíbit, když je to pro nás oba nezmapované území?

Chci víc, ale uvažuju, co slovo víc znamená pro něj. Možná už uběhlo spoustu let od chvíle, kdy mi bylo jednadvacet, ale pamatuji si, jaké to bylo. Hormony a rychlé změny pocitů. To, co je dnes cítit jako neodolatelné, může zítra dusit.

Nechci být tím, kdo ho bude brzdit, pokud se rozhodne, že to, co opravdu chce, je něco – nebo někdo – jiný.

„To, co ti teď můžu slíbit je, že nikam nepůjdu. Máš před sebou stále hodně zábavy a já tě o ni nechci připravit. Budeme to brát tak, jak to přijde, ano?

Podle jeho výrazu můžu říct, že není mojí odpovědí zcela spokojený, ale ať je radši zklamaný, že bereme věci pomalu, než aby se cítil uvězněný, protože jsme spěchali do něčeho, co si pořádně nepromyslel.

„Ale jsi… šťastný? S tím, jak věci plynou, myslím.“

„Rozhodně šťastný,“ řeknu bez zaváhání. „A jen aby bylo jasno. Jsem zcela otevřený všemu, co nám budoucnost přinese. Jak jsem řekl, já nikam nepůjdu.“

Přikývne a usměje se na mě. „Dobře. Cítím se lépe. Dokud existuje nějaká budoucnost, můžu žít s tím, že to budeme brát pomalu.“

„Budoucnost existuje vždycky, zlato.“

Znovu ho políbím, jsem rád, že se znovu usmívá. Chci mu udělat radost.

A přestože jsem právě řekl, že budeme věci brát pomalu, už teď vím, že chci, aby se mnou byl šťastný.

S námi.

Společně.