HS - 29. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Gage

„Ollie, vylez odtamtud!“ Schoulila se do klubíčka v nejvzdálenějším rohu, a když jsem se otočil, jestli Lauren něco nenapadá, byla pryč.

Postavil jsem se na nohy a frustrovaně si oddechl, když jsem si rovnal oblečení. „Sakra.“ Zamumlal jsem tu nadávku pod nosem tak, aby ji Ollie neslyšel. Poslední, co jsem potřeboval, byla malá holka s klejícími ústy.

Rozhodl jsem se nechat Ollie v jejím koutku a jít najít Lauren, abych se jí omluvil. Vyšel jsem na chodbu a nikde jsem ji neviděl. „Lauren?“

„Odešla, pane. Myslím, že ji tvůj andílek vyplašil.“ Otočil jsem se a uviděl Helen nahoře na schodech se samolibým výrazem ve tváři. „Nemohla jsem si nevšimnout, že čeká dítě, pane. Předpokládám, že vy dva spřádáte plány na svatbu?“

„Ano, nakonec.“

Přikývla a odešla. Opravdu jsem neměl čas jít za ní a zeptat se jí, jestli má nějaký problém, a bylo mi opravdu jedno, jestli ho má. Už jsem jí řekl, že jestli má problém, ať si trhne nohou, a kdyby potřebovala nasměrovat, ukážu jí cestu. Plat měla zaplacený a střechu nad hlavou, ale ať se jí to líbí nebo ne, byla to moje střecha. Já jsem pod ní rozhodoval.

Vyšel jsem ven, abych se přesvědčil, že Laurenino auto zmizelo, a pak jsem si uvědomil, že jsem nechal na konzole telefon, který se nabíjel. „Sakra.“ Šel jsem do kanceláře a zavolal jí, ale nezvedala to, a dokonce jsem zavolal i na svůj telefon, ale ani ten nezvedala.

Zavolal jsem jedinému člověku, který mě poslouchal, když jsem byl v úzkých: Noahovi. Zvedl to při pátém zazvonění. „Co k čertu chceš?“ Trochu se zasmál a navzdory jeho slovům jsem věděla, že si ze mě bude dělat legraci.

„Někoho, s kým si můžu promluvit. Dámy mého života jsou momentálně příliš komplikované na to, abych se jimi mohl zabývat.“

„Co jsi udělal, že jsou tak komplikované?“

„Přivedl jsem Lauren domů, aby se seznámila s Ollie, a vybouchlo mi to do obličeje. Ollie je pod postelí a nechce vylézt a tvoje sestra odjela autem s našimi oběma telefony, které nechce zvednout.“

Jeho smích byl kopanec do koulí, ale byl jsem si jistý, že si ho v jeho očích zasloužím. „To je dost špatné.“

„Jo, je to hrozný. Vím, že budu muset dát Lauren čas. Aspoň uvidí tu chatu a to, co jsem pro ni udělal.“ O projektu chaty jsem mu ještě neřekl a doufal jsem, že se nebude zlobit, až mu o něm povím. V poslední době jsme mezi sebou měli až příliš mnoho tajemství.

„Co jsi s tou chatou udělal?“ Už podle jeho tónu jsem poznal, že se mu to nelíbí. „A kdy?“

„V posledních několika měsících jsem pracoval na obchodu s tvou sestrou. Udělala právní práce, které jsem potřeboval, a já jsem jí dal nový okenní prvek a střešní okno v hlavní ložnici.“

„Ty ses zbláznil. Díky, že jsi mi o tom řekl.“

„Ona ani neví, co jsem dělal. Chtěl jsem, aby to bylo zvláštní překvapení.“

„Možná na tu chatu nejede. Říkala snad, že tam jede? Možná jede kolem, aby upustila páru, co ty víš.“

„Možná, ale pochybuju o tom. Bála se, že ji Ollie nebude mít ráda, a já jí slíbil, že ji bude mít ráda.“ Koutkem oka jsem něco zahlédl a uvědomil si, že Ollie poslouchá za rohem. V zrcadle na druhé straně místnosti se odrážela, jak stojí hned za mými dveřmi.

„Ona se vzpamatuje.“

„Jo, bude se muset vzpamatovat. S novým bratříčkem nebo sestřičkou na cestě se bude muset naučit být velkou sestrou.“ Rozhodl jsem se, že to řeknu na rovinu. „Kdyby jen věděla, jak moc mám Lauren rád, chtěla by, aby byl její táta šťastný.“

„Kámo, to jsou ty nejsmutnější kecy, co jsem od tebe kdy slyšel.“

„Nemůžu si pomoct, chlape. Mám ji rád. Miluju ji i svou sladkou Olivii a prostě jsem chtěl, abychom všichni byli rodina. Kdyby tak Ollie vylezla zpod té postele.“

Noah se zasmál. „Poslouchá, že jo?“

„Ano, poslouchá. Je to ta nejkrásnější dcera na světě a já jí potřeboval najít krásnou a milou maminku. Takovou, které bych mohl svěřit svou výjimečnou holčičku.“

„To se ti povedlo, brácho. Co musíš udělat, je sebrat tu malou a jít za mou sestrou.“

„To jsi myslel vážně? Brácho?“

„Jo, ty pitomá osino v zadku. Už tak to máš dost špatný, takže ti toho trochu upustím a odpustím ti. Kromě toho jsem byl vždycky strejda Noah, jen to uděláme legálnější a oficiálnější. Máš přece v plánu udělat z mé sestry počestnou ženu, ne?“

„Ještě jsem se nezeptal, ale ano, mluvili jsme o tom. Jen se cítím tak špatně, že se asi rozbrečím. Mám je oba rád a jen jsem chtěl, aby byli všichni šťastní.“

Noah se rozesmál a pak se jeho rádio zbláznilo. „Musím jít, brácho. Přestaň fňukat a běž pro ty dvě holky. Jsem si jistý, že Ollie už teď brečí.“ Položil telefon a já si to nebral osobně, protože šlo o něčí život.

Jakmile jsem položil telefon, Ollie znovu strčila hlavu dovnitř. „Tati? Neplač!“ Přeběhla pokoj a vylezla mi na klín se svým velkým plyšovým medvědem, který obvykle nosil moje boa a korunu.

„Jsem ale strašně smutný. Lauren odešla a ty se na mě zlobíš.“

„Já se na tebe nezlobím, tati. Mám tě ráda.“ Podívala se na mě těma svýma velkýma modrýma očima a pohladila mě po hrudi. „Kam odešla tvoje kamarádka?“

„Myslí si, že ji nemáš ráda. Moc se s tebou chtěla seznámit, a teď utekla.“

„Jestli chceš, můžeme ji jít hledat.“ Pokrčila svými drobnými rameny a naklonila se, aby mě objala kolem krku.

„Myslím, že by to byl dobrý nápad. A možná bys mi mohla cestou vysvětlit, proč ses schovala pod postel.“

Pevně přitáhla rty a slezla mi z klína i s medvídkem. Vzal jsem si ze stolu klíče a pak jsem ji držel za ruku, když jsme vyšli k autu. Zvedl jsem ji, posadil na sedadlo a připoutal ji do její malé sedačky. Poté, co jsem vedle ní uložil jejího medvídka, jsem ji obešel a nastoupil dopředu. Lauren měla trochu náskok, ale vzhledem k tomu, že silnice byly bez ledu, doufal jsem, že ji trochu doženu. S dcerou v autě budu v bezpečí, ale ona by se měla raději držet toho medvěda.

Když jsem vytočil kameny z příjezdové cesty, zachichotala se a pak se rozveselila, když jsme vyjeli na silnici. „Jedeme pro mou novou maminku, že jo, tati?“

„Líbí se ti to? Že bude tvoje nová maminka?“

„Jo, je vážně hezká. Helen říkala, že si domů přivedeš ženskou a že snad bude schopná mě přimět, abych se chovala slušně. Že si budu muset na novou paní domu dávat pozor.“

„Musíš na ni dávat pozor.“

„Uhodí mě?“

„Uhodí tě? Jak tě to napadlo?“

„Helen říkala, že jí s radostí podá řemen.“

„Jaký řemen?“

„Ten, který mi ukazuje, když zlobím.“

„Když zlobíš, ukazuje ti řemen? Uhodila tě někdy?“

„Ne, tati, ale jen proto, že jsem moc rychlá. Máchne a netrefí se. Nemůže mě dohonit a já se umím schovat líp než ona lovit. Říkala, že jednoho dne na mě taky vezmeš řemen.“

Stálo mě to všechno, abych neotočil náklaďák a nevrátil se k domu a tu starou paní nesrazil, ale zatnul jsem zuby a jel dál k chatě. Není divu, že Ollie měla s tou ženou tolik problémů. Mělo mi být jasné, když se mnou ta žena mluvila o disciplíně, že má nějaké zastaralé představy o výchově dětí. Plácání byla jedna věc, ale to bylo na mně a nikdy jsem nepoužíval řemen. Ale vyhrožovat mému dítěti týráním, to už byla mimo. Mohla si užívat posledních pár hodin, nevšímavá k tomu, že jsem jí konečně prokoukl a že je konec.

„Nikdo ti nikdy neublíží, Ollie. Budeš hodná holčička a všichni spolu budeme vycházet.“

„Opravdu budu starší sestra?“ zeptala jsem se.

„Ano.“ Doufal jsem, že se Lauren nebude zlobit, že to ví, ale musel jsem se pokusit ji nějak získat. Bylo by to mnohem snazší, kdyby se jí do toho nevměšovala ta zatracená Helen a nevnucovala jí myšlenky.

„Kam jedeme, tati?“

„Do Laureniny chaty. Myslím, že tam je.“ Doufal jsem. Pokud by tam nebyla, byla by to další dlouhá cesta domů, abych mohl použít telefon.

„Je chata dům?“

„Ano, je. A tahle chata je místo, kde jsem jako kluk strávil s tvým strýcem Noahem jedny z nejlepších chvil svého života. Lauren je jeho mladší sestra.“ Doufal jsem, že to pro ni není příliš matoucí, a rozhodl jsem se, že se jí to nebudu snažit příliš vysvětlovat, dokud nebude starší. Kromě toho strýc Noah bude brzy jejím strýcem prostřednictvím Lauren a všechno se nějak vyřeší.

„Je to místo, kam jsi chodil na ryby, tati?“ Vyprávěl jsem jí o tom, jak jsme s Noahem chodili s pruty k Wade’s Creeku a lovili ryby ze starého kmene. A jak jsme se pokoušeli svázat klády k sobě, abychom si udělali vor, jak jsme to viděli v televizi, ale ten se nám potopil, jakmile jsme vyjeli na hlubokou vodu. Drželi jsme se jeden druhého, když nás proud táhl po proudu, ale naštěstí jsme se zachytili větve a vytáhli se. Celé roky jsme to drželi v tajnosti, protože jsme věděli, že jeho matka by nás samotné k potoku nepustila, kdyby se to dozvěděla.

„Jo, zlato. Tam jsme se se strejdou Noahem stali bratry.“ Na celý život.