Dax - 6. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Dax

Jsem po kotníky v pilinách a hoblinách, když mi zazvoní telefon, ale jsem v takové náladě, že to nejdřív ignoruju.

Posledních pár dní se soustředím a věnuji veškerou svou energii stolu, který jsem vybrousil do knihy – od řezání desky na konečné rozměry, přes odřezávání kůry až po opakované procházení frézou, abych vyrovnal povrch. Jakmile bude deska pěkně rovná, zbrousím ji, pak ji mořím, utěsním a vyrobím a namontuji podstavec.

Čím déle jsem na tom stole pracoval, tím víc jsem chápal, proč jsem byl posedlý tím, aby byl dokonalý.

Je to stůl pro nás. Pro mě a Bailey.

Je to stůl, u kterého budou sedět naše budoucí děti.

Znovu zazvoní telefon a já se donutím vymanit se z myšlenek. Odstoupím od stolu, abych ho zvedl.

„Ahoj, Daxi,“ řekne Alice.

„Alice,“ řeknu. „Ahoj.“

„Doufám, že nic neruším.“

Podívám se na stůl. „Ne, to je v pořádku.“

„Dobře,“ řekne Alice. „Volám, protože bychom tě dnes rádi pozvali na večeři. Tedy pokud budeš mít čas.“

„To zní hezky.“

„Skvělé,“ řekne.

Zní vesele, ale v jejím hlase zachytím i něco jiného.

„Řekla ti to, že?“ Řeknu.

Na lince je chvíli ticho.

„Ano,“ řekne Alice. „Řekla.“ Ztiší hlas. „Upřímně řečeno, Daxi, myslím, že Ianovi bude chvíli trvat, než si na to zvykne.“

„A ty?“ Zeptám se.

„No… nebudu lhát. Byla jsem překvapená, když mi to Bailey řekla. Ale když jsem se své dceři podívala do očí, viděla jsem, jak moc jí na tobě opravdu záleží, a uklidnilo mě to. Navíc to není tak, že bychom tě neznali, Daxi. Nejsi jen náš soused. Jsi náš přítel. A jestli jste s Bailey našli štěstí jeden v druhém, pak byste samozřejmě měli být spolu.“

„Toho si vážím, Alice.“

„Takže se uvidíme na večeři?“

„Uvidíme.“

 

PŘIPADÁ MI TO JAKO DÉJÀ-SARANÝ-VU, jít ten večer znovu k Alici a Ianovi.

Teď je ale samozřejmě všechno jinak.

Když Iana toho večera vidím poprvé, lehce mu stisknu rameno.

„Ahoj, chlape,“ řeknu. „Vypadáš mnohem líp, než když jsem tě viděl naposledy.“

„To doufám,“ řekne. „Ještě jednou díky za svezení ten večer.“

„Jsem rád, že jsem mohl pomoct,“ řeknu.

Je vidět, že Ian se ze všech sil snaží být v klidu. Zároveň je v jeho hlase cítit stín nelibosti.

Ne že bych mu to měl za zlé. Sakra, kdybych byla na jeho místě – kdyby se moje jediná dcera stýkala s nějakým o patnáct let starším chlapem –, asi bych se choval mnohem méně zdvořile než on právě teď.

Ale není to tak, že bych se jen snažil dostat Bailey do kalhotek. Jsem do té holky zatraceně zamilovaný.

Ptám se Alice, jestli můžu s večeří nějak pomoct. Ona se jen usměje a řekne mi, ať se chovám jako doma. Bailey ale pozná, že bych byl raději užitečný, a podá mi hromadu talířů.

Přinesu je do jídelny a Bailey mě následuje s příbory v ruce. Položí je na stůl a přistoupí ke mně, aby mě rychle políbila na tvář.

„Předem se omlouvám, jestli bude tohle jídlo super trapné,“ řekne Bailey tiše.

„Nedělej si s tím starosti, zlato,“ řeknu. „Já to zvládnu.“

Bailey a já dokončíme prostírání stolu právě ve chvíli, kdy v kuchyni zazvoní časovač. O pár minut později už všichni sedíme u jídla.

Nejdřív mám pocit, že by tenhle večer mohl proběhnout bez incidentů. Alice udržuje konverzaci lehkou a nenucenou a zdá se, že zášť, kterou jsem cítil z Iana, když jsem sem poprvé přišel, se podařilo potlačit.

Ale v polovině dezertu reflexivně natáhnu ruku, abych Bailey smetla z úst drobek kávového koláče, a okamžitě na sobě ucítím oči jejího otce.

„Takže, Daxi,“ řekne Ian hlasem tišším než obvykle. „Hádám, že víš, že Bailey s námi o vás dvou mluvila.“

„Jo,“ řeknu.

„Máš slabost pro randění s mladými ženami?“

„Iane,“ řekne Alice rychle. „To není…“

„To se toho chlapa nemůžu na nic zeptat?“ Ian se zarazí.

„Co kdybychom si o tom promluvili jindy?“ Alice navrhne.

Ian zavrčí, hodí ubrousek na jídelní stůl a odsune židli. Dřevo zaskřípe po podlaze, což je zvuk, který Bailey donutí k úšklebku.

Ian si něco zamručí pod nosem a odejde od stolu.

Bailey se také zvedne ze židle. Ale já se natáhnu a chytím ji za ruku dřív, než za ním stihne jít.

„Promluvím si s ním,“ řeknu a zvednu se ze židle.

Procházím domem a zahlédnu ho stát na zadní terase. Když vyjdu ven, abych se k němu připojil, zůstane stát zády ke mně, ruce zkřížené před sebou a dívá se do lesa.

„Iane,“ řeknu.

Nic neříká. Ani se nepodívá mým směrem.

„Ignoruj si mě, jak chceš, ale já se dovnitř nevrátím,“ řeknu mu.

Když se konečně otočí, vidím, že jeho výraz je naplněn spíš smutkem než hněvem.

„Je to moje jediná dcera, Daxi,“ řekne.

„To vím,“ řeknu. „Podívej, Iane. Nechci být s Bailey jen tak. Chci se o ni starat, podporovat ji, být jí oporou. Chci s ní mít rodinu.“

„To jsou strašně velké plány, synu,“ řekne Ian. „Zvlášť od někoho, kdo ji sotva zná.“

„Nevíš, co máme.“

Přejede si jazykem po zubech.

„Dobře. Zkusím to,“ řekne Ian. „Co máš s mojí dcerou?“

„Máme spojení, které sahá hluboko do duše. Máme k sobě takovou lásku, jakou ne každý má to štěstí v životě zažít. A já ji znám. Znám její naděje a sny. Znám její oblíbené vzpomínky z dětství. Vím, co znamenají její nejjemnější výrazy. Opravdu chceš vědět, jak vážně to s tvou dcerou myslím, Iane? Tady. Tady vidíš, jak vážně to myslím.“ Strčím ruku hluboko do kapsy a vytáhnu malou dřevěnou krabičku na prstýnky, tu nejmenší zatracenou věc, jakou jsem kdy vyrobil.

Ianovu tvář zaplaví překvapení, když se podívá na krabičku v mé ruce.

„Ty chceš požádat mou dceru o ruku?“

„Ano, chystám se. A nic mi nezabrání, abych ji o to požádal. Ale hodně by pro mě znamenalo, kdybys s tím souhlasil, než tu otázku položím.“

Ian se zasměje a zavrtí hlavou. Tře si zátylek tak dlouho, až to skoro kurva nevydržím.

„Nemůžu uvěřit, že to řeknu,“ řekne nakonec. „Ale dávám ti své požehnání.“

Zaslechnu zalapání po dechu a ohlédnu se přes rameno. Zahlédnu Bailey a její mámu, jak nás špehují z druhé strany dveří. Jakmile je zachytíme, rychle se vzdálí z dohledu.

„Bailey,“ zavolám na ni.

Odpoví mi, aniž by mi ukázala tvář, a nevinně zavolá: „Hm, jo?“

„Pojď sem, prosím tě. Alice, ty taky.“

Bailey se pomalu znovu objeví, posune dveře od zástěny a vyjde ven. Alice vyjde také a přistoupí k Ianovi.

Když Bailey přistoupí ke mně, věnuje mi nesmělý úsměv.

„Omlouvám se, že jsem odposlouchávala,“ řekne.

„Odpouštím ti,“ řeknu a usměju se na ni. A pak před jejími rodiči, před všemi hvězdami, které jsou dnes večer venku, pokleknu před svou dívkou na jedno koleno.

„Bailey, zlatíčko,“ říkám, „vím, že jsme se poznali teprve před pár týdny. Ale mám pocit, jako bych na tebe čekal celý život. Jsi pro mě vším. Všechno. A můj život bez tebe není úplný. Vezmeš si mě? Staneš se mou ženou?“

Baileyiny oči se naplní slzami a vykouzlí úsměv. „Nic víc bych si nepřála.“