Dax - 5. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Bailey

Táta pořád trvá na tom, že je v pořádku, že tu nemusím zůstat, ale já mu pořád dokola opakuju, že tu chci být.

„Ale přijdeš o práci, Bailey,“ upozorní mě.

„Jo, a já si nikdy neberu volno,“ řeknu. „Ostatní holky za mě můžou vzít směny. Vážně o nic nejde.“

Vedoucí kavárny, kde pracuju, je naštěstí pohodář. Když mu napíšu o své situaci, odepíše mi, jak ho mrzí, že se dozvěděl o mém tátovi, a ujistí mě, že se postará o změnu rozvrhu.

Poté napíšu Madison, abych jí řekla o tátovi, a předem se jí omluvím, jestli jí uvízne několik mých směn.

Ráda je vezmu, zlato, odepíše mi. Myslím na tebe a tvou rodinu. Mám tě ráda. Btw, nějaké novinky ohledně D???

Úsměv mi zvedne koutky rtů, když vidím její otázku. Zvažuju, že jí řeknu o všem, co se stalo s Daxem. Ale vím, že Madison na mě bude mít milion otázek, a tak jí jen odepisuju:

Budu tě informovat, až budu doma.

Po odeslání zprávy na ni dál zírám. Nejdřív nemůžu přijít na to proč.

Pak si uvědomím, že je to slovo domů. Všechno, co se právě stalo, pro mě úplně změnilo význam toho slova.

Můj domov je teď s Daxem.

Jen doufám, že to moji rodiče budou schopni přijmout.

 

 

O NĚKOLIK DNÍ POZDĚJI, když už nedokážu déle držet své tajemství v sobě, najdu mámu v ložnici, jak skládá oblečení.

„Můžu s tebou na chvilku mluvit, mami?“ Řeknu a nervózně si třu jednu ruku o druhou.

„Samozřejmě, zlato,“ řekne. Dokončí skládání košile a položí ji na hromádku.

Vejdu do ložnice a posadím se na postel. „Takže, ehm… nevím, jak to přesně říct, takže to asi prostě řeknu.“

Přestane skládat prádlo. „Říct co?“

„Já…“ Polknu. Sakra. Je to těžší, než jsem si myslela.

„Bailey, co se děje?“

Pročistím si hrdlo. „Takže… víš, jak jsme s Daxem poprvé, když jsem sem přijela, zůstali venku u ohniště, když jste šli s tátou spát?“

Nechá mě chvíli vydechnout. „Ano?“

„No… docela dlouho jsme si tam povídali. A opravdu jsme si padli do oka.“

Máma se na mě zmateně usměje. „Vy jste si padli do oka?“

„Jo. Takovým… šíleně intenzivním způsobem.“ Nadechnu se. „A cítím se fakt divně, když to přiznávám, ale tu noc, co se strhla bouřka, jsem se k němu proplížila, abych ho zase viděla.“

„Bailey,“ řekne máma šokovaně.

„Já vím, jak to zní… ale…“

„Ale co?“

„Jsem do něj zamilovaná, mami,“ vyhrknu.

Šokovaný výraz v její tváři se prohloubí. „To je nějaký vtip?“

„To není. Myslím to vážně. Vím, že to zní naprosto šíleně, ale je to pravda. A on taky mě miluje.“

Několik vteřin na mě jen tak zírá. Pak se beze slova vrátí ke skládání prádla.

„Mami?“

„Zpracovávám to, zlato,“ řekne.

Polknu. „Dobře.“

Uplyne několik minut ticha, ona pokračuje ve skládání prádla a já jen sedím a dívám se na ni. Stále mi nic neříká, když odnáší několik hromádek oblečení do šatny.

Když se vrátí, konečně se mi podívá do očí.

„Nebudu předstírat, že nejsem pořád v šoku,“ řekne. „Ale jestli jsou city, které k sobě vy dva chováte, opravdu opravdové…“

„Jsou,“ řeknu.

„Pak jsem za tebe šťastná, zlato.“

„Díky moc, mami,“ řeknu a vstanu, abych ji objala. Je to taková úleva mít mámin souhlas.

Ale taky vím, že je to jen polovina úspěchu.

Sejdu dolů a najdu tátu v obýváku, jak se dívá na nějaký starý film v televizi.

„Ahoj, tati,“ řeknu a posadím se vedle něj na gauč. „Máš chvilku na rozhovor?“

„To zní vážně,“ řekne.

Usměju se. „To je. Ale je to dobrý druh vážnosti.“

I když on to tak možná necítí…

Táta ztlumí televizi a věnuje se mi. Jak jsem věděla, že to tak bude, je ještě těžší mu tu novinu sdělit. Ale dostanu to ze sebe co nejrychleji a řeknu mu totéž, co jsem před chvílí řekla mámě.

Když si vyslechne, co mu chci říct, jeho výraz se změní takovým způsobem, že se mi stáhne žaludek.

„Chceš svému starému otci přivodit další infarkt?“ zeptá se.

„Tati, nedělej si z toho legraci.“

Povzdechne si.

Než stihne říct něco dalšího, vejde do obýváku máma. Tváří se, jako by přišla jen posbírat zatoulané sklenice s pitím, které se povalují po pokoji, ale je naprosto zřejmé, že ve skutečnosti přišla zjistit, jak táta tu novinu přijme.

Táta k ní sklouzne očima. „Hádám, že Bailey už s tebou mluvila, Alice?“

Máma posbírá poslední sklenice. „Mluvila. Ale já jim to přeju, Iane. Opravdu.“

„Hm. Jo. No. Život je plný překvapení.“

Máma se jemně zasměje a zavrtí hlavou. „Chováš se, jako by se stěhovala do jiné země, Iane. Tvoje dcera je zamilovaná. To je dobře, že si Bailey někoho našla.“

Táta se na mě podívá. „Ty jsi někoho hledala, Bailey?“

„Tati…“ Řeknu.

„Víš co?“ řekne máma. „Měli bychom, dneska pozvat Daxe na večeři. Myslím, že by to bylo fajn. Co myslíš, Iane?“

Zatajím dech a čekám na tátovu odpověď. Poškrábe se palcem na místě nad obočím, pak si odkašle a přikývne.

„Dobře,“ řekne. „To zní dobře.“