Dax - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Dax

Držím ruce v pěst podél těla a zírám do bouře, která venku stále zuří.

Od té doby, co Bailey odešla, stojím tady u okna v obýváku a sleduju jediné zářící světlo, které vychází z domu jejích rodičů.

Odmítám jít spát, dokud ho neuvidím zhasnout.

Když Bailey odešla, měl jsem erekci století. Ale i když by bylo snadné postarat se o to sám, nehodlal jsem promarnit ani kapku tohohle semene.

Ne. Patří do Baileyina lůna.

V mracích se znovu zablesklo. O několik vteřin později se ozve dunivý hukot. Pak ale uslyším další zvuk – něco, co zní jako klepání.

Ne. Nezní to jako klepání. Je to zasraný bušení.

Ježíši, je to Baileyho hlas, který mě volá jménem?

Přeběhnu ke vchodovým dveřím a otevřu je. Na druhé straně stojí moje milá holčička a dívá se na mě širokýma, ustaranýma očima.

„Můj táta,“ vyhrkne Bailey. „Něco se děje. Myslím, že je to jeho srdce.“

Víc už slyšet nepotřebuju. Oba dva vyběhneme ven a nasedneme do mého auta. Pneumatiky kloužou po blátě, když otáčím náklaďák a letím po příjezdové cestě. S uklidňující rukou na Baileyině stehně nás co nejrychleji dopravím k domu jejích rodičů. Nechávám motor běžet, když vyskakujeme z auta a vbíháme do domu.

Uvnitř, v předním pokoji, je Ian na nohou, ale je skleslý na Alici, která ho sotva udrží ve vzpřímené poloze.

„Nech mě ho vzít,“ řeknu. „Pojď. Jdeme. Budu řídit.“

Ian zamumlá pár rozbitých slov, když mu pomáhám k autu. Říkám mu, že všechno bude v pořádku, když ho posadím na místo spolujezdce.

Ale nebudu lhát. Vypadá špatně.

S Alicí sedící vpředu mezi Ianem a mnou a Bailey na zadním sedadle se prodíráme bouří směrem k nemocnici. Hřmění zní, jako by se k nám blížilo. Déšť prudce cáká z čelního skla, stěrače sotva stíhají.

Pořád se dívám do zpětného zrcátka, abych Bailey zkontroloval, ale pokaždé, když se na ni ohlédnu, dívá se buď na tátu, nebo se dívá z okna očima zvlhčenýma slzami.

„Už tam skoro jsme, kámo,“ řeknu a podívám se na Iana.

Konečně – kurva konečně – jsme v nemocnici. Následujících několik minut jako by se odehrávalo ve zrychleném čase: Pomáhám Ianovi vystoupit ze sedadla spolujezdce, pár zaměstnanců nemocnice si ho ode mě bere a pokládá Alici rychlé otázky.

Pak se ale všechno hodně, hodně zpomalí.

Teď už můžeme jen čekat.

Bailey, Alice a já si najdeme místa v čekárně. Bailey utěšuje mámu. Já si mezitím připadám zbytečný, což je pocit, který kurevsky nesnáším.

Pokaždé, když vyjde sestra nebo doktor, všechny tři zvedneme oči a připravíme se na to, že uslyšíme to nejhorší.

Ale uplyne půl hodiny a žádné zprávy nepřicházejí.

Pak uplyne další půlhodina.

A další.

Nakonec, když už se začínáme cítit beznadějně, se dozvíme něco o Ianovi. Potvrzují, že měl infarkt, a říkají nám, že je léčen léky. Nepotřebuje operaci. Jsou přesvědčeni, že bude v pořádku.

„Díky Bohu,“ řekne Alice a sevře dceřinu ruku.

Zhluboka vydechnu úlevou.

Pak už nemusíme čekat příliš dlouho, než budeme moci Iana navštívit v nemocničním pokoji, kam ho převezli. Ian vypadá lépe, než když jsem ho viděl naposledy, i když je stále bledý a očividně vyčerpaný.

„Nemůžu ti dostatečně poděkovat za to, co jsi udělal, Daxi,“ říká.

Jemně mu stisknu rameno. „Jsem rád, že jsi v pořádku, Iane.“

Potom se ale držím zpátky. Nechávám těm třem prostor. A když vidím, že všechno vypadá stabilně, rozhodnu se, že je čas, abych šel.

 

DRUHÝ DEN RÁNO jedu zpátky do nemocnice. Když se blížím k Ianovu pokoji, slyším, jak se Bailey a její máma něčemu smějí. Klouby prstů zabuším na dveře.

„Vstupte,“ zavolá Alice.

Když vejdu dovnitř, čeká mě unavený úsměv Iana a láskyplný úsměv Bailey, která mě ústy sladce pozdraví.

„Ah!“ řekne Alice a vstane ze židle. „Daxi. To je od tebe hezké, že ses zase zastavil.“

Přikývnu a podívám se na Iana. „Jak se dneska cítíš, kámo?“

„Jako bych měl infarkt,“ zavtipkuje Ian. „Přitáhni si židli.“

Je dobré sedět s nimi třemi. Je dobré vidět, že se Ianovi daří lépe. Ale čím déle tu zůstávám, tím víc mě ničí pocit viny za to, co jsme s Bailey, včera večer udělali. Vím, že to nemá nic společného s tím, že její táta dostal infarkt, ale tohle všechno mi připadá jako špatné znamení.

Pořád Bailey potřebuju. Pořád si ji chci vzít, mít s ní děti, být s ní až do smrti.

Ale nechci, abychom se plížili za zády jejích rodičů. Nechci být ten chlap.

„Hej,“ řeknu, vstanu a opřu židli o zeď. „Jdu ven.“

„Ještě nemusíš odcházet,“ řekne Bailey.

„Ne, měl bych,“ řeknu. Střelím po Ianovi úsměvem. „Tenhle stařík si potřebuje odpočinout.“

Rozloučím se s nimi třemi, vyjdu z pokoje a zavřu za sebou dveře.

Ale ujdu jen polovinu chodby, než uslyším rychlé kroky, které mě pronásledují.

„Daxi!“

Otočím se. Srdce se mi rozbuší při pohledu na Bailey, která ke mně spěchá. Dojde ke mně a usměje se, když popadne dech.

„Děkuju ti za všechno,“ řekne.

„To nic nebylo,“ řeknu.

„Ne, zachránil jsi mu život. Pochybuju, že bychom ho sem já nebo máma včera v noci tak rychle dostaly.“

„Udělal bych pro něj mnohem víc. Pro vás všechny.“

„To je od tebe opravdu milé.“

Přejedu si rukou po bradě. Něco mě právě napadlo ohledně včerejšího večera. „Viděli tě, jak se plížíš zpátky do domu?“

Bailey zavrtí hlavou. „Ne, vlezla jsem zpátky oknem do ložnice. A hned jsem se převlékla do svého. Neměli o tom ani tušení.“

„Dobře. Dobře.“

Trápila si spodní ret mezi zuby. „Hele, um… co se týče toho, co jsi včera večer řekl… myslel jsi to vážně?“

Usměju se. „Nikdy v životě jsem nic nemyslel vážněji.“

Bailey, se lesknou oči. „Opravdu si mě chceš vzít? Daxi, sotva se známe.“

„Ne, známe se, zlato. Jen jsme spolu ještě nestrávili moc času. V tom je rozdíl.“

Nakloní hlavu na stranu. „Ale stejně…“

„Jsem do tebe zamilovaný, Bailey,“ řeknu. „A chci s tebou strávit zbytek života.“

Rychle se nadechne. Oči se jí zalesknou slzami. Pak vyskočí, obejme mě kolem pasu a pevně mě obejme.

„Taky tě miluju,“ zašeptá mi do ucha.

Dlouho se držíme. Zavřu oči a vychutnávám si ten okamžik. Pak jí ulehčím a skloním hlavu, abych políbil ty její sladké rty. Zatímco se líbáme, Bailey mi položí ruce na hruď, jednu ruku na mé bušící srdce.

Odtáhneme se od sebe a podíváme se na sebe. Její tváře jsou růžové a oči září.

„Myslela jsem si, že jsem blázen, když k tobě něco takového cítím,“ řekne. „Ale je to správné, Daxi. A vzhledem ke všemu, co se děje s mým tátou, si uvědomuju, jak je důležité nepromarnit v životě žádný čas.“

„Souhlasím, Bailey.“

„Ale chci, aby o nás rodiče věděli,“ řekne.

Nemůžu si pomoct, ale musím se zasmát.

„Co je na tom k smíchu?“ řekne a zkříží si ruce před hrudí.

„Nic. Zrovna jsem ti chtěl říct to samé. Taky to před nimi nechci tajit.“

Usměje se. „Dobře. Dobře. Nemyslím si ale, že bych to měla tátovi říkat hned teď, vzhledem k jeho stavu… ale… brzy. Mimochodem, zůstanu tady nahoře nějakou dobu. Chci se ujistit, že je táta v pořádku.“

Přikývnu. „Chceš jim to říct společně?“

Chvíli o tom přemýšlí. „Ne, měla bych jim to říct sama. Myslím, že tu novinu přijmou snáz, když to přijde jen ode mě.“

„Kdyby sis to rozmyslela, víš, kde mě najdeš.“

Usměje se. „Vím.“