Dax - 2. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Dax

Když jedu kolem domu Cohenových a vidím druhé auto zaparkované na jejich příjezdové cestě, hned vím, že je Baileyho.

„Jo, já vím,“ řeknu Medvědovi, který sedí vedle mě na předním sedadle auta. „Jsem do ní tak beznadějně zamilovanej.“

Medvěd mě čumákem šťouchne do ramene, jako by mi říkal, že to bude v pořádku.

Vydechnu a zasměju se. „Díky za ujištění, chlapče.“

Poslední měsíc mě mučí myšlenky na Bailey. Není to jen tělesná touha. Teda jo, jasně, že mám kurva chuť přitisknout ty křivky na postel a udělat ji tak, že si nebude pamatovat vlastní jméno.

Ale je to i něco víc.

Ta holka má tu nejúžasnější duši.

Po našem neuvěřitelném rozhovoru té noci jsem se zatraceně snažil na ni zapomenout. Věděl jsem, že to není dobré, zamilovat se do holky, kterou nemůžu mít.

Ale nemyslet na Bailey bylo nemožné.

Ne, vážně. Nemožné.

A když jsem onehdy potkal Alici a ona se zmínila, že Bailey zase přijede na víkend – a pak mě pozvala, abych se k nim v pátek večer připojil na večeři, a řekla něco o tom, že „čím víc, tím líp“ –, věděl jsem, že je se mnou konec.

V tu chvíli jsem pochopil, že jsem do Bailey bezmocně zamilovaný a že mi nezbývá než s tím něco udělat.

Zaparkoval jsem náklaďák před chatou, vystoupil a podržel Medvědovi otevřené dveře. Poté, co vyskočí, obejdu zadní část náklaďáku a vyložím zásoby, které jsem právě vyzvedl ve městě – pár věcí z železářství, pár beden psích konzerv, pár pytlů s potravinami. Zatímco nosím věci do domu, Medvěd běhá po dvoře a pak se vrhne na záda a začne se válet.

„Neválej se v ničem ošklivém, Méďo,“ houknu na něj, když beru druhou bednu psího žrádla.

Poté, co uklidím věci v domě, zamířím do dílny. Tam trávím většinu času. Stoly vyrábím už přes deset let a dřevo si vybírám výběrově z majestátních lesů, které mě obklopují.

Nevyrábím takové stoly proto, že by byly módní nebo podobně, ale naštěstí se prodávají. Ve městě je obchod s nábytkem, kam vozím hotové kousky. To byl důvod dnešní cesty do města – dovézt další velký stůl, tak velký, že se skoro nevešel na korbu pickupu.

A teď, když je pryč, je dílna zase zatraceně prázdná.

Uklidím zásoby, které jsem vyzvedl v železářství, a pak vyrazím ven na prostranství vzadu, kde mám několik různých hromad dřeva, které čekají na využití. Už vím, které chci použít – desky z mohutného cedru, který jsem pokácel před více než rokem. Od té doby se tu suší na vzduchu.

Vezmu jednu z desek, odnesu ji do dílny, položím ji na pracovní stůl a pak se vrátím pro druhou. Už je to nějaký čas, co jsem dělal stůl s knižní vazbou, ale na těchhle kusech dřeva je něco, co si přímo říká o to, aby se takhle použily. Když se obě zrcadlové desky spojí v jednu plochu, vznikne něco výjimečného.

Pilkou odříznu boční strany desek a pak desky přejedu přes truhlářskou frézu, abych začistil hrany. Když je vrátím na pracovní stůl a přitlačím je k sobě, abych zkontroloval lícování, je zatraceně dokonalé.

Tenhle stůl bude nádherný.

Když nanáším lepidlo a začínám desky k sobě upínat, mé myšlenky opět ovládne Bailey. Když se na chvíli zastavím a zavřu oči, vybavím si do detailu, jak úchvatně vypadala ten večer ve světle ohně.

Věděl jsem, že vstupuji na nebezpečné území, když jsem se k ní naklonil, abych ji políbil.

Ale nedokázal jsem se zastavit.

A od té chvíle mi můj život bez ní připadá neúplný.

Potřebuju ale zjistit, jestli to cítí stejně.

Utáhnu poslední svorky a zhodnotím slepené desky. S touhle deskou stolu už nemůžu prozatím nic dělat. Bude muset přes noc vyschnout, než na ní budu dál pracovat.

Potřebuji však udělat něco jiného. Něco, co by ze mě dostalo zbytek toho zatraceného neklidu.

Vyjdu z dílny, popadnu sekeru a následující hodinu strávím štípáním polen na dříví. Každé máchnutí – každé uspokojivé prasknutí dřeva – ve mně rozpouští část napětí.

Jestli ona necítí totéž, tak prostě necítí totéž. Prostě se s tím zasraně vyrovnáš.

Denní světlo začíná slábnout, když se naposledy rozmáchnu sekerou a zaklesnu ostří do pařezu. Když mířím do domu, Medvěd mě dohání a dychtivě štěká.

„Já vím, kámo,“ řeknu, když otevřu plechovku psího žrádla a nasypu ho do misky. Ta zatracená věc pekelně smrdí, ale Medvěd ji žere jako bonbón. „Večeře nikdy nepřijde dost rychle.“

Postavím Medvědovi misku a jdu se osprchovat od potu z celého dne.

 

NEMYSLEL JSEM SI, že je možné, aby Bailey vypadala krásněji, než když jsem ji poprvé potkal.

Ale mýlil jsem se.

Tak zatraceně jsem se mýlil.

Právě jsem vešel do domu Cohenových. Před pár minutami mi otevřela Alice, vřele mě přivítala a vedla mě chodbou do jejich kuchyně. A v tu chvíli jsem spatřil svou milou dívku.

Ježíš. Baileyiny oči jsou ještě hypnotičtější, než si pamatuji, její úsměv ještě magnetičtější, křivky ještě nesnesitelněji dokonalejší.

„Ahoj,“ řekne Bailey a tváře jí lehce zčervenají, když vzhlédne od vyndávání příborů ze zásuvky. „Je, ehm… ráda tě zase vidím, Daxi.“

„Já tebe taky, Bailey,“ řeknu.

Zatraceně, potřebuju si olíznout ty rty. Potřebuju si omotat ta sexy tlustá stehna kolem pasu…

„Whisky, Daxi?“ zeptá se Ian a vezme z pultu láhev.

„Aha… jasně,“ řeknu a sotva se mu dokážu podívat do očí.

O pár minut později si všichni čtyři sedáme k večeři. Jídlo, které Alice připravila, je neuvěřitelně chutné – mnohem lepší než to, co jsem si připravil sám. Ale víc než to je prostě příjemné sednout si k jídlu s ostatními. Naši se rozešli, když jsem byl hodně malý, a tohle jsem nikdy nezažil.

Ale mít něco takového s Bailey? Sedět naproti sobě jako manželé… a později jako máma a táta pro bandu divokých dětí?

Za to bych dal všechno na světě.

Cokoliv.

Bailey mě přistihne, jak se na ni dívám, a zakousne úsměv, přičemž jí do tváří stoupne další slabý ruměnec.

„Takže… tohle je jeden z tvých stolů, co?“ zeptá se a gestem ukáže na stůl, u kterého sedíme.

Přikývnu. „To je.“

„Je krásný.“

„Děkuji.“

„Měla bys vidět jeho dílnu, zlato,“ řekne její máma. „Je to opravdu něco.“

„Můžeme tam zajít po večeři,“ řeknu. „Jestli máš zájem.“

V Baileyiných očích zahlédnu záblesk.

„To zní hezky,“ řekne.

 

O HODINU POZDĚJI, s baterkami v rukou, jdeme všichni čtyři do kopce k mému pozemku. Cestou k němu začne pršet, ale leje jen mírně a nikomu to nevadí.

Když dojdeme ke mně, oddělím se od těch tří, abych vypustil Medvěda z domu, a on okamžitě přiběhne a všechny pozdraví.

„Ahoj, kamaráde,“ řekne Bailey, přikrčí se a pohladí ho. „Pamatuješ si mě?“

Jako by na ni někdo mohl zapomenout.

Vedu je k dílně a rozsvěcím světla. Když Bailey vejde do dílny, rozšíří se jí oči a vystřelí na mě rychlý úsměv.

„Na tomhle teď pracuješ, Daxi?“ zeptá se Alice a stojí u desek, které jsem dneska spároval.

„Jo.“

„Je to nádherné,“ řekne.

„Díky.“

„To jsou dva kusy dřeva?“ Zeptá se Ian a nakloní se, aby si ho lépe prohlédl.

„Jo. Je to stůl sladěný s knihou. Zrcadlový efekt vznikne, když použiješ dvě postupně nařezané desky.“

Podívám se na Baileyho. Stojí jen pár metrů ode mě, stále se rozhlíží po prostoru a všechno si ho prohlíží.

„Nevadí, když se rozhlédneme?“ zeptá se Alice.

„Samozřejmě,“ řeknu a ohlédnu se na ni. „Prozkoumávejte si, co chcete.“

Když se Alice s Ianem vzdálí, aby si sami prohlédli dílnu, Bailey se konečně podívá na mě. Na tváři má ten nejkrásnější úsměv.

„Tohle je tak skvělý prostor,“ řekne. „Když jsi mi o něm vyprávěl, vytvořil jsem si o něm v hlavě obrázek… ale tohle je mnohem neuvěřitelnější, než jsem si dokázala představit.“

Přistoupím o krok blíž k Bailey. Teď už stojím tak blízko, že bych ji mohl políbit. Sakra, jak snadné by bylo sklonit hlavu a přivlastnit si její ústa svými.

„Musím tě vidět, Bailey,“ zamumlám.

Škádlivě se na mě usměje. „Právě teď mě vidíš.“

„O samotě.“

Očima přelétne k rodičům a pak se vrátí ke mně.

„Kdy?“ zeptá se a hlas jí klesne do šepotu.

„Přijď večer,“ řeknu. „Nezáleží na tom, jak pozdě. Potřebuju s tebou mluvit.“

Zamrká a kousne se do spodního rtu. Její pohled mě pronikne. Dokážu rozeznat každý detail jejích nádherných očí.

„Zkusím to,“ řekne těsně předtím, než ji máma zavolá, aby se na něco podívala.