Dax - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Bailey

Ruce se mi okamžitě sevřou na volantu a srdce se mi rozbuší, když spatřím ceduli na kraji dálnice, která oznamuje, kolik kilometrů zbývá do sjezdu.

Sakra. Myslela jsem, že na něj nebudu moct nemyslet.

Ale asi jsem měla vědět, že se tomu nevyhnu.

Jedu po dálnici už tři hodiny a do domu rodičů mi zbývá už jen asi deset mil. Je to už podruhé, co za nimi jedu od chvíle, kdy se přestěhovali do nového domu.

Před několika měsíci prodali bytový dům, který vlastnili desítky let, a koupili si krásný pozemek nahoře v horách. Vždycky byli tak pracovití a já jsem na ně pyšná, že mohli odejít do důchodu dřív a teď se soustředit jen na to, aby si užívali života.

A nechápejte mě špatně, těším se, až je uvidím. Nemůžu se dočkat, až mě táta obejme a nemůžu se dočkat, až budu jíst máminu úžasnou domácí kuchyni.

Ne, co mě znervózňuje, je…

… no, je to Dax.

Je to nejbližší soused mých rodičů.

Je to také jejich nový přítel.

A je to muž, do kterého jsem se strašně zamilovala.

 

TOHLE VŠECHNO ZAČALO před čtyřmi týdny – když jsem poprvé navštívila nový dům svých rodičů. Právě jsme dojedli večeři a seděli jsme na zadní terase u ohniště. Byla krásná noc – venku byly hvězdy a nebyla příliš velká zima. S mámou jsme si s sebou ven vzaly skleničky na víno a táta si přinesl skleničku whisky.

Zrovna jsme se bavili o prodeji starého domu mých rodičů, když jsem v dálce zaslechla, jak někdo volá.

„Medvěde!“ ozval se hlas.

Očima jsem se podívala na tátu. „Hm… neměli bychom jít dovnitř?“

Ale táta se jen zasmál a zavrtěl hlavou. „Medvěd je sousedův pes.“

O vteřinu později se z lesa za domem mých rodičů vyřítil velký ošuntělý pes. Přišel přímo na terasu a spokojeně funěl, když nás vítal. Smála jsem se, jak je ten velký chlapák směšně roztomilý, a když ke mně přišel, pořádně jsem ho podrbala za ušima.

„Medvěde!“ ozval se znovu ten hlas.

„Je tady, Daxi!“ zavolal táta zpátky.

Z lesa se ozývaly stále hlasitější těžké kroky. Pak se vynořila postava, která vykročila ze tmy do měkké záře světla vrhaného z domu. Když se přiblížil, zhluboka jsem se nadechla.

Vždycky jsem si myslela, že můj táta je ten nejmohutnější chlap, jakého znám. Ale tenhle muž – svatá prostoto. Byl to největší a nejsvalnatější chlap, jakého jsem kdy v životě viděla. Vypadal jako řecký bůh.

„Omlouvám se,“ řekl, když se k nám přiblížil. Podíval se na svého psa, kterého teď máma drbala na hlavě, a zavrtěl hlavou. „Medvěde. No tak, chlape.“

„Ne, ne, to je v pohodě,“ řekla máma a s úsměvem dál hladila psa. „Medvěda máme rádi. Daxi, tohle je naše dcera Bailey. Bailey, to je náš soused Dax.“

Daxovy oči se na mě upřely ještě dřív, než nás máma začala představovat. Jakmile se mé oči setkaly s jeho, v žaludku se mi rozletěly motýli.

„Dax je náš soused, který pracuje se dřevem,“ vysvětlila mi máma.

„Aha,“ řekla jsem a můj hlas zněl drobně a vysoko.

Rodiče se u večeře zmínili o svých sousedech a vyprávěli mi, jak na jedné straně bydlí starší pár a na druhé svobodný třicátník. Řekli mi, že je to truhlář a že se s ním už spřátelili, ale Daxe, mi nepopsali natolik, abych si ho dokázala představit.

„Přidej se k nám, Daxi,“ řekla máma a gestem ukázala na prázdnou židli na terase na druhé straně.

Dax si protřel bradu. Oči měl stále upřené na mě. Motýli v mém žaludku stále šíleli.

Jak může takový muž vůbec existovat?

Neodcházej, přistihla jsem se, že si říkám. Zůstaň.

Když Dax obešel ohniště a posadil se na židli pár stop ode mě, musela jsem se soustředit, abych udržela rovnoměrný dech. Žádný muž na mě nikdy předtím takhle nepůsobil a bylo to ohromující.

„Můžu ti přinést něco k pití, Daxi?“ zeptala se máma.

„Jsem v pohodě,“ řekl. „Díky, Alice.“

Během následující hodiny rozhovoru toho Dax moc nenamluvil. Ale když promluvil, jeho slova byla vždy smysluplná a pečlivě vybraná. A pokaždé, když jsem něco řekla, cítila jsem na sobě Daxův pohled – cítila jsem jeho zájem, jeho touhu.

Už teď jsem cítila, jak si na mě dělá nárok.

Po další chvíli táta zhluboka zívl. Když se zvedl ze židle, řekl: „Myslím, že půjdu spát. Rád jsem tě viděl, Daxi.“

„Já tebe taky, Iane.“

„Dobrou, tati,“ řekla jsem a vstala, abych ho políbila na tvář.

„Nezůstávej vzhůru moc dlouho,“ řekl a usmál se na mě.

„Nebudu.“

Když táta odešel a já se posadila zpátky, přemýšlela jsem, jak dlouho ještě bude noc trvat. Nechtěla jsem, aby někdy skončila.

O dvacet minut později však máma začala sama bojovat se zíváním.

„Ach jo,“ řekla máma. „Promiň. Zdá se, že už nemůžu udržet oči otevřené. Bylo by ode mě strašně nezdvořilé, kdybych si šla taky lehnout?“

„Samozřejmě že ne, mami,“ řekla jsem a tep se mi zrychlil při pomyšlení, že bych zůstala s Daxem sama. „Než půjdu, ujistím se, že je oheň uhašený.“

Máma přikývla, popřála dobrou noc a vešla do domu.

A pak jsme zůstali jen my dva. Nebo spíš tři, když počítám i Medvěda.

„Mám přiložit další poleno?“ zeptal se Dax a gestem ukázal na skomírající oheň.

Podívala jsem se na něj a usmála se. „Jasně.“

Jak mám popsat rozhovor, který jsme ten večer vedli? Připadalo mi to jako milion rozhovorů v jednom. I když Dax toho moc nenamluvil, když jsme tam všichni seděli, jakmile jsme byli jen my dva, slova mu začala z úst plynout snadněji.

Ani nedokážu říct, jak dlouho jsme tam seděli; jako by na čase už ani nezáleželo.

Zatímco jsme si povídali, Medvěd tvrdě spal na boku u ohniště. Hvězdy nad námi zářily. A naše židle jako by se nějak posunuly blíž k sobě; Dax byl tak blízko, že kdybych chtěla, mohla bych natáhnout ruku a dotknout se jeho neuvěřitelně vypracovaného, silného těla.

A že jsem to chtěla.

Ale první krok udělal on. To on se naklonil přes malý prostor mezi námi a přitáhl si mě k sobě, aby mě políbil.

Když se jeho rty přihlásily o ty moje, cítila jsem to po celém těle – každý kousek mého těla zeslábl. A pak mi celé tělo zrudlo, když jeho jazyk pobídl má ústa, aby se otevřela, a náš polibek se prohloubil.

Byl to dlouhý polibek. A přesto ne dost dlouhý. Protože když skončil, okamžitě jsem chtěla víc. Ze rtů mi uniklo zakňučení.

„Udělej to znovu,“ zašeptala jsem.

Ale Dax zavrtěl hlavou. „Je čas, abychom si řekli dobrou noc.“

Vstal ze židle, jeho neuvěřitelná velikost se rozvinula. Zírala jsem na něj beze slova, na rtech mi přetrvával pocit jeho polibku.

„Ty odcházíš?“ Řekla jsem.

„Ano,“ odpověděl. „A ty půjdeš dovnitř.“

Usmála jsem se. „A co když ještě nechci jít dovnitř?“ zeptala jsem se.

Daxovi se stáhla čelist. „Tohle nemůžeme udělat, Bailey.“

„Proč ne?“

„Jestli tě ještě jednou políbím, nebudu schopný přestat.“

A pak cvakl jazykem, aby Medvěda probudil ze spánku, a bylo to. Dax se na mě ještě jednou podíval, aby mi popřál dobrou noc, a pak už s Medvědem mizel ve tmě.

Ten víkend jsem, Daxe už neviděla. A rodičům jsem o tom, co se stalo, neřekla ani slovo. Ale vzpomínka na Daxův polibek mi zůstala; i když jsem v neděli večer jela domů, stále jsem cítila jeho polibek na rtech, jako by se to právě stalo.

Nikdy v životě jsem takový polibek nezažila.

Bylo to jako z pohádek.

Když jsem přijela domů, musela jsem o tom někomu říct a přirozeně jsem se obrátila na Madison. S Madison jsme se seznámily před čtyřmi lety, když jsme obě začaly pracovat jako servírky v kavárně; od té doby jsme byly nejlepší kamarádky.

„To je úžasné, zlato,“ řekla Madison a usmívala se od ucha k uchu. „Právě jsi potkala spřízněnou duši.“

Posmívala jsem se. Řekla jsem jí, že je blázen. Ale v hloubi duše jsem musela přiznat, že jsem si myslela to samé. A nejen kvůli tomu polibku. Můj rozhovor s Daxem byl neuvěřitelný. Cítila jsem se s ním tak hluboce spojená.

Nebylo však možné, aby byl Dax skutečně mou spřízněnou duší. Byl pro mě příliš starý. Byl to přítel mých rodičů. A bydlel na zatracených horách vzdálených přes tři hodiny cesty – jak by to mohlo fungovat?

Ne. Naše spojení neznamenalo, že bychom měli skončit spolu nebo tak něco.

Byla to jen jedna z těch bláznivých jednorázových věcí.

 

KDYŽ PŘIJEDU K DOMU, máma klečí před kouskem holé půdy a sázela květiny. Když vystoupím z auta, vstane a zavolá na mě ahoj. Vypadá tak roztomile ve svém zahradnickém klobouku a rukavicích s květinovým potiskem. Když ji obejmu, voní po slunci a zemi.

„Tak ráda tě vidím, zlato,“ říká.

„Já tebe taky, mami,“ řeknu. Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu a rozhlédnu se po okolí. „Tohle místo ti opravdu sluší, víš?“

Usměje se. „Souhlasím. Jsem opravdu šťastná, že jsme našli tohle místo.“

„Kde je táta?“

„Čistí vzadu okapy.“

Přikývnu. „Dobře. Počkám, až skončí, abych ho pozdravila. Můžu ti pomoct zasadit zbytek těch kytek?“

„To bych ráda,“ řekne máma.

Vyhrnu si rukávy a lopatkou vyhloubím v půdě další díry; jakmile s mámou zasadíme zbytek květin, zabalíme hlínu zpátky a pořádně zaléváme. Pak jí pomůžu uklidit a jdeme do domu. Za chvíli přichází táta a vítá mě velkým objetím.

Poté, co si chvíli povídáme o tom, jaká byla cesta nahoru, mi ukazují změny, které v domě udělali za několik týdnů od mé první návštěvy. Vymalovali několik pokojů, pověsili nějaké umělecké předměty a v jídelně mají nový, obrovský, nádherný stůl.

Než máma vypustí slova z úst, už vím, co mi řekne.

„Je to jedno z Daxových děl,“ řekne máma.

„Jo?“ Řeknu a ze všech sil se snažím, aby to znělo nezúčastněně. „Hm. Vypadá to skvěle.“

Když jsme si s Daxem ten večer u ohně povídali, hodně mi toho o své práci se dřevem vyprávěl. V jeho hlase jsem slyšela vášeň, když mluvil o svém postupu, a když mi popisoval své stoly, snadno jsem si dokázala představit jeho nádherné výtvory.

Ale teď, když jsem viděla jeden z jeho stolů ve skutečnosti… můj bože. Je to mnohem úžasnější, než jsem čekala. Dřevo má krásnou tmavou kresbu a řemeslné zpracování stolu je dokonalé.

„Hej, ehm… co si máte k pití?“ Řeknu, v ústech mám najednou sucho.

„Od všeho trochu, jako obvykle,“ řekne máma se smíchem.

Můj stres opadne, když vyjdeme z jídelny a zamíříme do kuchyně. Máma otevře dveře lednice a já popadnu první věc, kterou vidím, nádobu s džusem. Naliju si sklenici a prakticky ji vypiju na jeden zátah.

„Jak to jde v práci?“ zeptá se táta a nalije si skleničku pro sebe.

Pokrčím rameny. „Nebylo to špatné. Stejně jako vždycky.“

Práce servírky v kavárně rozhodně není nejhorší na světě. Ale není to tak, že bych snila o tom, že až vyrostu, stanu se servírkou. Sice tvrdě pracuju, ale taky je to jen práce. Opravdu bych ráda dělala něco kreativnějšího v práci, ale ještě nevím co.

Zapípá časovač a máma přejde přes kuchyň, aby zkontrolovala svůj pomalý hrnec, který, jak předpokládám, pracuje na dnešní večeři. Popadne lžíci, otevře víko a ochutná.

„Myslím, že to chce trochu víc soli,“ řekne. Vytáhne další lžíci a podává mi ji. „Co myslíš, Bailey?“

Vezmu si od ní lžíci a nakouknu do pomalého hrnce, abych viděla lahodně vypadající guláš.

Hodně guláše.

„Nebudeš muset vařit týden, mami,“ řeknu a ponořím lžíci dovnitř. „Je prakticky plný až po okraj.“

„No, když k tobě přijde návštěva…“ řekne.

„Tys to všechno udělala kvůli mně?“ Zvednu lžíci ke rtům. Guláš božsky voní a vrstvené chutě mi rozmazlují chuťové pohárky.

„Nejen kvůli tobě, zlato.“ Máma se usměje. „Dneska jsme pozvali na večeři i Daxe.“

Málem se dusím gulášem.

„Ach, bože. Jsi v pořádku, Bailey?“ zeptá se máma a poplácá mě po zádech. Odkašlu si, přikývnu a znovu se vzpamatuju.

„Jenom to šlo špatnou trubkou,“ vypísknu.