Always - 23. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Cross březen v New Yorku nesnášel. Bylo to, jako by se v tom měsíci počasí nedokázalo rozhodnout, zda je ještě pořád zima, anebo už nastal čas jara. Takže buď byla stále zima, nebo byl zkurvený chaos.

Ruce si zastrčil hlouběji do kapes kožené bundy a přes silnici zamířil k místu, kam byl zavolán. Učení se byla jedna věc, ale teď už pro Donati famiglia pracoval na plný plyn jako voják, a už neměl právo cokoli odmítnout.

Někdo zavolal. Cross přišel.

Někdo měl práci. Cross se ukázal.

Někdo vznesl požadavek. Cross ho splnil.

Pokud si chtěl vysloužit svou příslušnost a složit přísahu Cosa Nostra, neměl jinou možnost. Občas to bylo tvrdé, protože měl častokrát pocit, jako by už jeho život nebyl dál jeho. Nedostával se k tomu, co by chtěl dělat a být kdekoli, kde chtěl. Svůj čas musel podřizovat mafiánům a jejich přáním a potřebám.

Cross zamířil dovnitř restaurace a velkou část mužů Donati našel uvnitř, kde do sebe házeli nejrůznější snídaně. Jeho nevlastní táta seděl u stolu spolu s Wolfem a upíjel ze šálku černou kávu.

„Pojď, sedni si,“ požadoval Calisto, jakmile si všiml příchodu svého syna.

Cross zaujal jediné volné místo u stolu a všiml si hromádek hotovosti, které Wolf počítal. „Dneska je výběr poplatků?“

Calisto přikývl. „Můj oblíbený den.“

Samozřejmě, že ano.

Každý den muže tvořilo vydělávání peněz.

To a sex.

„Už pro mě od právníka přišly papíry?“ zeptal se Cross.

Calisto přikývl. „Dneska ráno mi volal - stačí se podepsat na vytečkované místo na konci a místo je celé tvoje. Ale možná budeš muset chvíli počkat.“

„Proč?“

Když se tu konalo vybírání poplatků, Cross tu rozhodně neměl být.

To byla událost, která probíhala striktně mezi bossem a jeho muži – muži, kteří byli mafiány.

„Mám něco, co jsem si myslel, že by tě možná mohlo zajímat,“ řekl Calisto.

„Ano?“

„Jak ti zní trochu obchodu se zbraněmi?“

Cross se ve své židli při těch slovech napřímil o trochu víc. „Zní to tak, jako by byl můj celý týden právě o mnoho lepší.“

Jeho nevlastní táta se ušklíbl. „Ano, přesně to jsem si myslel.“

„Kdy?“

„Budeš muset vyrazit zítra v noci.“

Cross zaváhal. „Vyrazit kam, Cale?“

Calisto rychle vrhl pohled na Crosse, za jeho důvěrně známými duhovkami problesklo varování. Cross si velice rychle uvědomil svou chybu a napravil ji.

„Bossi,“ řekl.

„To je lepší,“ odpověděl Calisto. „Zamíříš do Chicaga, kde bude Theo a bude po tobě chtít, abys pak šel s jeho muži. Všechno, co vím, je to že má obchod, kdy potřebuje odjet z Chicaga do Mexika a všechno to zařídit. Chystali se použít podplacený osmnácti kolový náklaďák, ale někdo dostal zprávu, že příští měsíc na ně budou dělat úřady namátkové kontroly. Myslím, že jde o riziko, které nehodlá podstoupit. Ale mají některé záložní trasy, které budou fungovat, ale ne s tak velkými auty.“

„Jo,“ řekl Cross, „chápu.“

„Nezníš tak vzrušeně, jako ještě před minutou.“

Cross vydechl. „Jak dlouho budu mimo stát?“

„Jak bude potřeba. Dva týdny, možná tři. Zbraně se musí dostat do Chicaga do konce týdne a pak je třeba vybalit je, zkontrolovat, znovu zabalit a dostat kamkoli, kam je potřebuje dodat. A všechno to vyřídit. Theo chce, aby v Chicagu celou akci řídil můj muž, takže bude mít přehled o všem, co se děje. Zároveň chce, aby se řídil pravidly. Všechno bude záviset na spoustě věcí, ale vím, že jakmile to začne, bude to chtít mít vše hotové co nejdříve.“

Stále zůstával zticha.

„Co?“ zeptal se Calisto.

Cross si odkašlal. „V prvním dubnovém týdnu má Catherine osmnáctiny. Pokud to potrvá tři týdny, zmeškám je.“

„Jsou to jen jedny narozeniny a bude jich mít spoustu dalších.“

Jo, až na to, že nenechal Catherine na její... sračky samotnou už celé léto, podzim, zimu a teď jaro. Nechtěl to vzdát a odjet jen proto, aby tak svou dívku dotlačil zpátky do nějakého relapsu jejího starého chování. Jistě, hodně pracoval, ona měla školu, a to je od sebe občas udržovalo daleko, ale když zavolala, všeho nechal - když mohl.

Vedla si dobře.

Chtěl, aby byla v pořádku.

Wolf zvedl hlavu od hotovosti, kterou měl v rukou. „Crossi, tohle je něco, co jsi chtěl dělat od svých dvanácti let, kdy jsi konečně pochopil, o čem obchod se zbraněmi v podstatě je. Vysvětli mi, proč tam sedíš, jako bys opravdu potřeboval přemýšlet o tom, zda to pro tebe je, nebo není dobrý tah, a to kvůli dívce. Poděkuj svému tátovi – svému bossovi - který svému muži bez příslušnosti nabídl něco takového, a běž si zarezerovat zkurvenou letenku dřív, než ti strčím svou botu přímo do zadku.“

Calisto skryl svůj úsměv za okrajem šálku. „Má dobrou připomínku. Tohle je pootevření dveří, Crossi, které bys měl přijmout. Vzpomínáš si?“

„Jo, já vím.“

„Takže to přijmi.“

*******

„Catherine dneska dorazí o trochu později,“ řekl Cross do telefonu.

„Prosím?“

Dante nezněl potěšeně.

Cross se snažil udržet svůj postoj pod kontrolou, ale bylo to těžké. „Cahterine nedorazí domů hned po škole a chtěl jsem vám o tom dát vědět.“

„Proč?“

„Mířím ven ze státu - možná na tři týdny nebo tak nějak. Musím odjet už za pár hodin. Přemýšlím, že by mě ráda odvezla na letiště.“

Dante byl chvíli zticha. Teprve pak se zeptal: „Pro tvého tátu?“

„Něco takového, ale je to ehm spíš pro syndikát v Chicagu. Výlet dolů na druhou stranu do Mexika.“

„Chápu. No, dneska má svůj Lexus.“

„Jo, sehnal jsem někoho, kdo mě tu vysadil a pak odvezl můj Rover ke mně domů.“

„Tak dobře.“

„Díky,“ řekl Cross a odtáhl telefon od ucha, aby hovor zavěsil.

„Prosím?“ zaslechl otázku.

Cross si přiložil telefon zpátky k uchu. „Řekl jsem, děkuji.“

„Tedy tohle je všechno poprvé. Přeji bezpečný výlet, Crossi.“

„Pokusím se.“

„A ujisti se, že pokud nestihneš přijet na její narozeniny – říkal jsi, že je tu možnost, že půjde o tři týdny - že jí to vynahradíš,“ varoval ho Dante.

„Samozřejmě.“

Cross telefon zavěsil a opřel se o kapotu Catherinina matně černého Lexus. Sledoval hlavní vchod horní Akademii a čekal, až naposledy zazvoní. K tomu došlo o deset minut později a krátce poté zahlédl mířit svým směrem známé tmavé vlasy a zelené oči.

Catherine se při pohledu na Crossa usmála a při první příležitosti mu bez váhání skočila přímo do náručí. Oba je otočil, aby ji posadil zadečkem na kapotu, z ramene jí stáhl popruh tašky a zároveň jí přitom ukradl polibek.

„Co tady děláš?“

„Něco se objevilo,“ pokrčil rameny. „Neměl jsem moc na výběr než přijít, protože jinak bych tě vůbec neviděl.“

Catherine se zamračila. „Cože? Proč máš na zemi velkou tašku?“

Cross na její otázku neodpověděl, místo toho se zeptal: „Kde máš klíčky?“

„Chceš řídit moje auto?“

„Rozhodně.“

Catherine mu podala svoje klíčky a Cross jí pomohl seskočit dolů z kapoty.

Jakmile byli oba uvnitř auta a na silnici a ona si uvědomila, že mířil opačným směrem než k ní domů, začal vysvětlovat, co se dělo.

„Musím odjet na pár týdnů ze státu, ale možná to bude o trochu delší. Objevila se práce a je to něco, na co teď nemůžu říct ne. Usoudil jsem, že vzhledem k tomu, že dneska večer odlétám a kvůli bezpečnostním procedurám musím být na letiště tři hodiny před odletem, mohla bys jít se mnou a pak odjet domů sama.“

„Trošku delší?“

Cross si povzdechl. „To je to jediné, co jsi v tom slyšela, hm?“

„No... jo.“

Její smutek zněl jasně jako den.

Cross se cítil jako sračka. „Nemůžu říct ne, Catty.“

„Nebo nechceš,“ řekla.

„Od obojího trochu.“

Problém byl v tom, že to nemohl vysvětlit víc, než už to udělal. Až příliš mnoho informací byla špatná věc, a tohle nebyl ten druh byznysu, o kterém by měl mluvit s kýmkoli jiným než s muži, pro které pracoval.

Zajel pohledem k ní, ale zjistil, že se dívala ven z okénka.

„Jsi na mě nasraná?“ zeptal se.

Catherine zavrtěla hlavou.

„Jistě že ano, protože se na mě ani nepodíváš, zlato.“

„Nejsem nasraná,“ řekla tiše, „ale je to tak trochu oznámení na poslední chvíli. To je celé. Bude se mi stýskat.“

Cross se zasmál, natáhl ruku a přitáhl si k sobě Catherine tak blízko, aby ji mohl vtisknout polibek na spánek. „Zatraceně, miluji tě.“

Usmála se a zpod tmavých řas si ho prohlížela. Pak ho políbila do koutku úst a následně se znovu usadila zpět na své místo. „Nejsem nasraná, slibuji.“

„A budeš v pořádku.“

„Proč bych nebyla?“

„Já jen... obavy,“ řekl chabě.

Catherine jeho slova potlačila pryč. „Budu v pořádku, Crossi.“

Jo, na chvíli možná.

„Možná se nestihnu vrátit včas na tvé narozeniny,“ dodal.

Catherine po něm znovu střelila pohledem. „Opravdu?“

„Ano, já vím a je mi to líto.“

Pomalu vydechla. „To je na hovno.“

„I když se budu snažit.“

„Dobře. Ale... pokud ne, tak až se vrátíš, můžeme podniknout něco zvláštního? Vyrazit si ven nebo tak něco?“

„To se ani nemusíš ptát,“ slíbil. „Cokoli, co sakra budeš chtít, Catty. Večeře, tanec, ta představení, co máš tak ráda. Podnikneme cokoli, co budeš chtít.“

Tvář Catherine se znovu rozzářila a on se necítil tak špatně. Možná kvůli tomu, že odjede a nechá tu svou dívku postarat se o sebe na svou vlastní pěst, zbytečně panikařil. Vedla si lépe. Rozhodně i zpomalila ve věcech, které dělala se svými bratranci, protože se soustředila na svůj školní prospěch, a Cross to oceňoval mnohem víc, než mohla kdy vědět.

Zejména když se chystal pryč. Nelíbila se mu představa toho, že by se do něčeho zapletla a on by jí nemohl pomoci.

„Ohni se a otevři rohovou kapsu mé tašky, jo?“ požádal ji.

Catherine udělala, co chtěl, a řekla: „Jsou tady jen klíče, Crossi.“

„Ano, a budeš je potřebovat. Jsou od mého bytu a Roveru v podzemní garáži. Jen pro případ, že bys něco potřebovala nebo se prostě chtěla schovat před světem, víš? Svou koženou bundu jsem nechal na posteli a na DVD máš celou sezónu té show, co máš tak ráda, abys ji mohla sledovat.“

Ve tváři jí rozkvetl úsměv. „Stále na mě dáváš pozor, co?“

Přitáhl si ji k sobě pro další polibek, znovu si vychutnával její důvěrně známou sladkost a horko. Teprve pak ji pustil.

„Vždycky, Catherine.“

********

„Sedněte si, nebo stůjte, ale dalších pár minut buďte zkurveně zticha a sledujte tohle plátno,“ řekl Theo Deluca.

Cross se díky svému letu, který měl tři hodiny zpoždění, rozhodl usadit svůj zadek do židle z tvrdého kovu. Do Chicaga se dostal až brzy ráno a ani trochu se nevyspal. Spolu s ním si sedli i další čtyři další muži, nicméně jeden další se rozhodl zůstat stát. Těch pět mužů nepoznal. Jediný člověk, kterého znal, byl Theo, který stál před projekčním plátnem. S Theem se jednou nebo dvakrát setkal při svých výletech s Wolfem - přední boss chicagské mafie nebyl mužem, kterého byste chtěli nasrat, a vypadalo to, že čím byl starší, tím snadněji podrážděnější byl.

Na plátně se objevila mapa představující USA a Mexiko. Theo klikl na tlačítko dálkového ovládání, které měl v ruce, mapu tak přiblížil a objevily se na ní silnice.

„Z Chicaga až téměř k hranicím je to v podstatě dálnice, ale jsou tam mýtné brány a to může být problém.“ Theo znovu stiskl tlačítko a na plátně se objevila konkrétní mýtná brána.

„Ujistěte se, že ať už se bude jednat o jakýkoli den, tak tam dorazíte mezi osmou a devátou večer. Pak nebudete mít problém. Tehdy se mění směny a je menší pravděpodobnost toho, že si všimnou několika stejných druhů vozidel, která tudy projela za velice krátkou dobu. Pokud si toho všimnou, nahlásí to a vy brzy zjistíte, že jste zastavení. A pokud ano, neznáte žádná jména a my neznáme ta vaše. Je to prostě tak jednoduché.“

Theo přešel na další stránku prezentace a objevily se další mapy, které ukazovaly hranici mezi Spojeným Státy a Mexikem. „S tím, jak zkurvená vláda zvyšuje zabezpečení na hranicích, tentokrát úplatky nezafungují. Místo toho musíme jet záložními trasami, malými městečky, kde je jen pár hlídek, které tam kontrolují. Kopie těchto map dostanete přímo do vašich telefonů, nebo co máte kurva v rukou. Navrhuji, abyste si je zapamatovali a jakmile vše začne, soustředili se pouze na jízdu.“

„A ty zbraně?“ zeptal se jeden z mužů, který seděl.

Theo se na toho muže podíval. „Budou tady někdy během tohoto týdne, což vám šesti dává čas seznámit se a vymyslet, jak na to půjdete. Čím rychleji pojedete, tím lepší to bude a tím menší bude pravděpodobnost toho, že to někdo podělá a bude sebraný.

A co se týče konkrétně zbraní,“ dodal Theo, „tam přichází na řadu skutečná práce. Ty zbraně přijdou plně rozebrané a rozdělené do několika beden. Každá zbraň musí být smontována, zkontrolována, aby nic nechybělo, a pak musí být všechno zabaleno znovu do nových beden, které budou následně naložené mezi tři dodávky zaparkované v zadní části skladiště. Pochopili jste?“

„Kolik zbraní?“ zeptal se Cross.

„Mělo by jich být sto padesát.“

„Mezi tři dodávky?“

„To je důvod, proč budou následně rozebrány a znovu sbaleny, až je zkontrolujete, New Yorku.“

Cross se při té přezdívkou naježil, ale prozatím to ignoroval. „A nemůžeme prostě jen předpokládat, že jsou zbraně v pořádku a nic nechybí?“

„Jistě, pokud se chceš dostat u kupujícího na seznam sraček, až je všechny obdrží, znovu sestaví a zjistí, že jich pár chybí. Rozhodně kurva ne.“

Theo si s povzdechem rukou promnul tvář. „Hele, tenhle obchod dělám jako laskavost pro kamaráda, který měl minulý měsíc problémy. Kontaktoval mě s tím, že tenhle obchod je už v běhu a jediné, co musíme udělat, je vyzvednout zásilku, dostat ji do Chicaga a pak poslat dál. Proto to děláme.“

„Je to jen jeden obchod?“ zeptal se jiný muž.

Theo si odkašlal. „Podle toho, jak to půjde, uvidíme, co bude dál. Přeber si to, jak chceš, protože tohle je kurva všechno, co k tomu řeknu.“

Pak Theo ukázal na dva muže, kteří seděli vedle sebe, pak další dva muže uprostřed, a následně na Crosse a muže, který zůstal stát.

„Seznamte se se svými partnery pro tuhle jízdu, pozdravte se, domluvte se a udělejte kurva cokoli, co potřebujete, abyste si rozuměli. To je to, co je pro tuhle práci nutné - mít správné přátele.“

Muž, který stál, se otočil čelem ke Crossovi. Teprve tehdy získal dobrý pohled na jeho tvář a uvědomil si něco důležitého. Muž nebyl starší než Cross, možná byl dokonce o trochu mladší. Ve skladišti byli rozhodně dvěma nejmladšími.

Cross natáhl ruku.

Muž ji přijal.

„Cross Donati,“ řekl.

„Tommaso Rossi,“ odpověděl muž.

No, kurva.

Syn jiného bosse.

Cross měl pocit, že partner, kterého mu Theo vybral, nebyl vybraný náhodně.

Vůbec ne.

Theo tleskl rukama a přitáhl jejich pozornost zpátky k přední části skladiště. „Pro příštích pár týdnů držte telefonní hovory na minimu, jen pro jistotu. Když zavoláte, nemáte co říct. Buďte zatraceně chytří a vše skončí tak, jak je potřeba. Pochopili jste?“

Od každého ze šesti mužů zaznělo potvrzení.

„Dobře.“ Theo doširoka rozevřel paže. „Pojďme do obchodu s pár zbraněmi, chlapci.“

*******

Crosse bolela záda. Měl pocit, jako by měl páteř ze želé a jeho končetiny byly jen mrtvou vahou připoutanou k jeho zkurvenému tělu. Klouby měl celé ztuhlé, každý z nich včetně všech šlach v rukou, ho při každém natažení prstů bolely.

Přesto popadl další hlaveň a nasadil ji na útočnou pušku. Na tu sračku ji nacvakl, pak standardní dalekohled, a následně zasunutí klipu ve spodní části.

„Tohle ti trvalo tři minuty a čtyřicet osm vteřin,“ řekl Tommaso přes kovový stůl. „Začínáš zpomalovat.“

Cross si neuvědomil, že mu Tommaso měřil čas, ale nijak ho nepřekvapovalo, že s každým dalším kusem, na kterém pracoval, zpomaloval. Nemluvě o tom, jak se cítil.

„Cítíš se teď tak, jako já?“

„Jako bych měl umřít?“

Cross přikývl. „Jo.“

„Pak ano, přesně tak.“

Byli vzhůru nonstop celé hodiny. Mohli si udělat přestávky, zdřímnout si a cokoli dalšího, co potřebovali, ale od získání zbraní, jejich kontroly, spočítání a času na cestu, se jim začal odpočítávat čas. A ten rychle dobíhal.

Nepomáhalo ani to, že zbraně dorazily o dva týdny později, než Theo řekl, že dorazí.

Očividně se to někdy stávalo.

Zkurveně dokonalé.

Poslední týden pracovali na vybalování zbraní, jejich skládání, zkontrolování všech části a jejich následné demontáže. Už byli skoro hotoví a pak se měli vydat na cestu dolů, aby zamířili na místo jejich předávky.

Cross začal demontovat zbraň a Tommaso právě balil jednotlivé části té zbraně, se kterou skončil, do beden plných pilin. Podíval se na hodiny za svým partnerem, všiml si, kolik bylo a tiše zaklel.

„Co?“ zeptal se Tommaso.

Cross zavrtěl hlavou. „Nic. Hele, můžu na okamžik pauzu?“

„Jistě, tak jako tak jsme už skoro u konce.“

Zbraň, jen napůl rozebranou odložil, a vyrazil ze skladiště ven na místo, kam obvykle ostatní muži chodili kouřit. Z kapsy vytáhl svůj telefon, vytočil známé číslo a přiložil si přístroj k uchu.

Zvonil a zvonil a zvonil.

No tak, zlato.

Konečně to zvedla.

„Crossi?“

„Ahoj, Catty,“ zamumlal a rukou si přejel po tváři. „Spala jsi?“

Na druhém konci telefonu se ozvalo zívnutí. „Ano, ale to je v pohodě.“

Cross moc často nevolal - nesměl. Theo z nějakého důvodu stanovil pravidla a Cross se podle nich většinou řídil, protože věděl, že to byla obrovská součást jeho práce.

„Podívej se na hodiny,“ řekl Cross.

Catherine sama pro sebe cosi zamumlala a pak zaslechl, jak se pohnula. „Je, jako, dvanáct – ach - dvě hodiny ráno.“

„Ano, to je. Víš, co to znamená, že?“

„Opravdu jsi mi zavolal tak pozdě, abych se podívala na hodiny a řekla ti, kolik je hodin?“

Cross se zasmál. „Ne.“

„Tak mi tedy napověz.“

„Všechno nejlepší k osmnáctinám, zlato.“

Catherine šťastně vydechla. „Tak to z tebe dělá opravdu prvního člověka, který mi letos popřál.“

Chtěl by být prvním člověkem, který jí to bude po zbytek života říkat.

„Myslím, že ano,“ zamumlal Cross. „Promiň, že jsem se nevrátil zpátky, Catherine.“

„Vynahradíš mi to.“

„O tom ani na okamžik nepochybuj.“

„Crossi, o tobě nikdy nepochybuji. Jen o tobě.“