Always - 22. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Chodbou se nesl hlas Catriny, i když tiše, což Catherine donutilo zpomalit svou chůzi. Už měla zpoždění, protože dnešek byl pro letošek jejím prvním školním dnem, ale ten hovor, který probíhal v kuchyni, byl očividně o ní, takže ho chtěla slyšet.

„Uklidnila se, Dante, hlavně letos v létě,“ řekla Catrina, „a nejsem si tím jistá, ale zatraceně velkou zásluhu za to bych přisuzovala právě jemu.“

„Nevíš, zda to je kvůli Crossovi. Tohle mohlo způsobit spoustu věcí, Cat.“

„Vím, že nic z toho, co jsme udělali, nefungovalo, bello. Vím, že čím víc jsi jí toho sebral, čím víc jsi ji trestal nebo čím víc jsi věznil doma, tím horší byla. Vím, že nemluvila, a když ano, tak zuřila. Vím, že se mi mohla podívat do tváře, a přitom se na mě nedívat. Vím, že ona byla... nebyla to ona.“

„Jistě, ale -“

„Když je s ním, mnohem víc se podobá svému starému já, než v době, kdy s ním není,“ řekla Catrina tiše. „Co se jeho a jí týče, možná bys tady měl ustoupit o další krok zpět. Dát tomu trochu víc času.“

„O kolik víc můžu ustoupit?“ Táta se ušklíbl. „Bože, Catrino, upřímně, nemůžu ustoupit víc, než jsem už ustoupil. Běhá za ním. Je s ním zatraceně dnem i nocí a to je jí jen sedmnáct.“

„Za pár měsíců osmnáct.“

Při tom Dante zavrčel. „Hele, víc udělat nemůžu, amore.“

„Mohl bys,“ tlačila na něj její máma, „jako být příjemný, když je s ní tady, nebo se snažit. Ohledně svých názorů můžeš mlčet, protože jistě opravdu nejsme potěšeni svobodou, kterou má. I tak jsme svým způsobem uvízli mezi dvěma mlýnskými kameny, ale prostě je to tak, jak to je, Dante. Buď budeme pokračovat v tom, co s ní děláme, a stále budeme dostávat telefonáty ohledně toho, kde je. Uvidíme ji ráno, protože on ji přivede domů, nebo bude spát ve své posteli a my víme, co se děje. Nebo… znovu projdeme tím, čím jsme s ní prošli loni, a jakmile jí bude osmnáct, uteče. Uteče a my nebudete dost rychlí, abychom ji chytili. Zapamatuj si má slova.“

„Já se snažím. Cat, snažil jsem se a stále se snažím.“

„Jo, já vím, ale dej jí trochu víc prostoru, aby se mohla pohnout, a jemu přiznej k dobru, že jí tohle léto udržel víc při zemi.“

„Ano, ale léto skončilo,“ zamumlal Dante, „takže co teď?“

„Ona se usmívá. Je šťastná.“

„Myslíš s ním. To je to, co neříkáš.“

„Snažím se, protože to tě rozrušuje.“

„Protože s ním vždycky něco je,“ zamumlal Dante ztěžka. „A nechci čekat, abych zjistil, co přijde dál.“

„Dante, ona -“

„Usmívá se. Je šťastná. Pochopil jsem, Cat. Nechápu, proč skončila s těmi věcmi, se kterými začala, ale i za tím byl pravděpodobně on.“

„Ne, to si nemyslím. Pokud něco, tak spíš jeho vliv ji udržel před tím, aby na konci loňského roku sklouzla úplně do hlubin.“

„Opravdu? Protože to, co jsem viděl já, bylo to, že moje dcera byla o víkendech na party a on ji tu pak vysazoval až ráno. Viděl jsem ji plížit se ven a kurva, většinou v tom byl na konci zapojený on. Kolikrát za posledních pár měsíců se rozešli a pak se zas a znovu dali zpátky? Kolikrát, Cat?“

Catrina zamumlala v nesouhlas. „Ty to předpokládáš díky okolnostem, ale my nevíme jistě, že on byl příčinou všech těch věcí.“

„Viděl jsem toho dost a vím toho dost na -“

Catherine vešla do kuchyně, rozhodla se, že už měla odposlouchávání dost, a chtěla, aby hovor skončil. Její rodiče se oba pokusili dostat dál od sebe a každý z nich něco popadl, aby to vypadalo, že něco dělají.

Uhlazené.

„Dobré ráno,“ řekla Catherine a upravila si na rameni popruh své tašky.

„Dobré ráno,“ ozvali se její rodiče.

„Máš hlad?“ zeptal se táta.

Catherine pokrčila rameny. „Jistě, ale nemám čas se najíst.“

„Může být tohle?“

Dante zvedl jablko.

„Jasně, tati.“

Catherine chytila jablko, které jí táta přes kuchyni hodil. Kousla si, mumlavě poděkovala a přitom si popadla zbytek věcí, které bude dneska potřebovat.

„Poslední první den školy,“ řekla Catrina a přešla ke své dceři. „Je těžké uvěřit, že už jsi v posledním ročníku a po tomhle už nikdy nebudeš mít znovu první den.“

„Stále má ještě pak vysokou, Catrino,“ zasmál se její táta. „A ty už jdeš pozdě, Catty.“

Poslední rok ve škole by byl jistě zábavný, pokud by do něj díky pozdnímu příchodu vkročila špatnou nohou.

Catherine se přes rameno na rodiče ošklivě podívala. „Jo, jo. Ha, ha. Jen se dál smějte.“

Zvenku se ozvalo zatroubení klaksonu. Catherine vykoukla z okna z kuchyně ven a zajela pohledem na příjezdovou cestu. „Sakra, musím jít.“

„Je to -“

„Cross,“ doplnila Catherine dřív, než táta stihl větu dokončit. „Ano, je. Dneska ráno mě odveze. Požádala jsem ho o to.“

Dante střelil pohledem po Catrině a ta mu to oplatila pokrčením ramen. Catherine neměla čas na tiché rozhovory, které probíhaly mezi jejími rodiči. Přes léto se hodně zklidnila, díky čemuž zažívali méně úzkosti a bolesti srdce, než co jim způsobovala předchozí školní rok, ale i tak věděla, že si o ní stále dělali obavy.

Došlo to do bodu, kdy její rodiče ustoupili o krok zpět a čekali. Většinou to fungovalo, ale ne díky nim.

Ona na tom byla lépe, psychicky i emocionálně. Bylo pro ni snazší zvládnout návaly úzkosti a temnější myšlenky a občas měla dlouhá období, kdy ji tyhle věci vůbec neobtěžovaly. I když to svým rodičům nevysvětlovala. Stejně tak, jako jim nevysvětlila vůbec nic z toho, proč za skoro celý poslední rok dělala všechno, co jen mohla, aby se zbavila své úzkosti a deprese. Ale vypadalo to, že nikdy se jich nikdy nedokázala zbavit na příliš dlouho.

A v celém tom procesu z toho byli její rodiče vyděšení, rozzlobení a zklamaní.

Zas a znovu a znovu.

Catherine si hlasitě povzdechla. „Musím jít, takže pokud chcete něco říct, je na to teď ten nejvyšší čas.“

Táta se podíval ven z okna a pak zpátky na Catherine. „Není co, dolcezza. Užij si hezký den.“

Podle výrazu jeho tváře nevypadalo, že by neměl nic co říct. Ve skrývání svých pocitů nebyl příliš dobrý, ale oceňovala, že se alespoň snažil.

„Jsi si jistý?“ zeptala se.

Dante mávl rukou. „Rozhodně. Vyřiď Crossovi, aby jel bezpečně.“

Když Catherine míjela mámu, ta ji políbila na tvář. „Už školu budeš mít brzy za sebou, Catty.“

Ano.

Ještě jeden rok.

Catherine stále nevěděla, co bude dělat, až střední skončí. Nevěděla, na kterou vysokou se chtěla hlásit nebo o jakých programech by možná mohla uvažovat. Nic z toho zatím ještě nevymyslela.

Pravděpodobně by se do toho měla pustit.

Již brzy.

„Sbohem,“ zavolala Catherine přes rameno.

Chodbou se nesla ozvěna hlasů jejích rodičů.

Catherine vyrazila ven z domu a došla až ke Crossovu Roveru, do kterého nasedla. Ze svého místa se natáhl, mezi ukazováček a palec zachytil její bradu a přitáhl si ji k sobě tak blízko, aby ji mohl políbit. Navzdory tomu, že tu byl, aby ji odvezl do školy, mohla podle kruhů pod jeho očima říct, že předchozí noci nedostal zatraceně moc spánku.

„Práce?“ zeptala se.

Cross se s pokrčením ramen znovu usadil na sedadle řidiče a zařadil zpátečku. „Jo, zlato. Dlouhá noc.“

Catherine se zamračila. „Mohla jsem se dneska jet sama, Crossi.“

„Slíbil jsem, že tě odvezu, ne?“

To ano.

A on své sliby vždycky dodržel.

„A také tě vyzvednu, až budeš dneska odpoledne končit,“ dodal.

„Stihneš se mezi tím alespoň trochu vyspat?“

Cross se suše zasmál. „Pravděpodobně ne, ale je to tak, jak to je.“

Netlačila na něj kvůli dalším podrobnostem. Nikdy to nedělala. A aby byla upřímná, i kdyby se zeptala, pravděpodobně by jí detaily neřekl. Věděla jen to, že pracoval se svými věcmi pro svou rodinu a pro svého nevlastního tátu. Ráno mohl být v jedné části města a v noci na druhém konci města. Dokonce ani věděla, co většinu času dělal, ale ujistil se, že pro případ, kdy by ho potřebovala, věděla, kde byl.

„Tenhle rok bude divný,“ řekla Catherine a zabořila se do své tašky, aby se ujistila, že doma nezapomněla laptop. „Myslím tím bez tebe.“

Cross natáhl ruku a jemně jí pohladil po tváři. „Budeš v pořádku, zlato.“

„No, jo. Ale i tak.“

Podíval se na její tašku a očima mu problesklo cosi neznámého. Neuniklo jí to.

„Co, Crossi?“

„Ve škole nebudeš dealovat, že ne?“

Catherine zakoulela očima. „Crossi -“

„Je to nebezpečné, Catty. Také je to hloupé. Když tě přistihnou, budeš v prdeli.“

„Toho jsem si vědoma.“

Nelíbilo se mu, že stále pracovala se svými bratranci, ani místa, kam chodila nebo věci, které občas dělala, aby uspokojila poptávku, která byla všude kolem ní. Stále se jí to však líbilo a stále jí to dávalo takový pocit moci a kontroly jako nic jiného.

„Ve škole dealovat nebudu,“ řekla Catherine. „Nedělala jsem to ani loni, vzpomínáš si?“

„Ne, ty jsi dealovala po škole a mimo její pozemky. Problém je v tom, že už nechali tvou skříňku dvakrát prohledat, protože máš za zády hejno žárlivých kund, kterým se nelíbí pozornost, které se ti dostává, Catherine, a při každé příležitosti, kterou dostanou, se změní v krysy.“

V tom měl pravdu.

„To proto to letos vůbec dělat nebudu,“ vysvětlila.

„Kdo pak bude školu zásobovat?“

Catherine nevěděla. „Myslím, že vědí, kde mě mají najít a kdy se já ukážu s čímkoli pro ně. Pokud budou chtít něco mezi tím, pravděpodobně si budou muset zvyknout, že jejich touhu neuspokojím, že?“

„Prostě jen buď opatrná.“

„To jsem, Crossi.“

Zbytek jejich čtyřicet pět minut trvající cesty do Akademie proběhl z větší části v tichosti.

Catherine si chvíli pohrávala s rádiem a pak přejela pohledem na pozlacenou zbraň, kterou měl Cross stále schovanou v palubní desce. Cross jedním okem sledoval ji, druhé měl na silnici.

Teprve v okamžiku, kdy zahnul, aby ji vysadil u školy, jí konečně věnoval všechnu svou pozornost. To měla mnohem raději – mít ho celého.

„Zbývá rok,“ řekl jí.

Catherine se zazubila. „Je to až neskutečné, co?“

„Kurva, můj poslední rok ve škole skončil dřív, než jsem věděl, co se děje.“

Doufala, že to v jejím případě proběhne stejně.

„Crossi?“

Jeho tmavé oči dopadly na ní. Usmála se. „Jo?“

„Děkuji.“

„Za co?“

Catherine se natáhla přes středovou konzolu a  políbila Crosse tak tvrdě, až jí začaly mravenčit rty. Pak se odtáhla, jen aby on následoval hned za ní a mohl ji znovu políbit. Auto naplnil její smích, on po ní jen blýskl hříšným úsměvem.

„Děkuji za léto,“ řekla.

Cross se neptal, co tím myslela.

Předpokládala, že nemusel.

Pláže. Lastury. Kůže. Opuštěné silnice.

On. Ona. Oni.

Zas a znovu a znovu.

„Klidně tisíckrát, Catherine, pokud je to to, co potřebuješ.“

„Potřebuji tebe, Crossi.“

„A taky jsi mě už dostala.“

Jo, dostala.

*******

Podzim rychle ustoupil a udělal místo zimě. Catherine to, až do okamžiku, kdy poslední den školy před vánočními prázdninami vystoupila ze svého Lexuse, a začaly padat první sněhové vločky, jen stěží zaznamenala.

Dívala se do odpoledního nebe, které bylo plné šedých mraků, ze kterých padaly k zemi bílé chomáčky. Obvykle přišel první sníh v prosinci o trochu dříve, ale letos se to nestalo.

Catherine nevadil dokonce ani chlad.

Stejně tak až do doby, kdy byla zatraceně blízko tomu, aby do něj zezadu skoro narazila, si nevšimla černého auta, které bylo zaparkovaného na příjezdové cestě její rodiny. Auto nepoznávala a podle štítku na poznávací značce bylo z půjčovny.

Jakmile se Catherine dostala do domu, z kuchyně směrem k ní doléhaly hlasy. Neobtěžovala se se zutím bot ani s odložením kabátu. Ne, když zaslechla známý mužský hlas, který následovaly hlasy jejích rodičů a následně odpověď ženy. Ženy, kterou Catherine neznala.

Catherine tím směrem zamířila a ano, u jídelního stolu našla sedět své rodiče, bratra a krásnou, mladou, neznámou rusovlásku. Michel přijel z Detroitu loni jen na měsíc v létě a rok předtím tu byl jen na pár týdnů.

„Myslela jsem, že letos na Vánoce nedorazíš?“ zeptala se Catherine od vchodu kuchyně.

Všechny oči v místnosti se stočily k ní.

Michel se usmál. „Taky tě rád vidím, sestřičko.“

Catherine na něj vyplázla jazyk. „Vážně, to nikoho z vás nenapadlo mi to dát vědět?“

Její rodiče se na sebe navzájem podívali.

Catherine přemýšlela, co jí tu sakra unikalo.

„No, víš...“ začala máma.

„I pro nás to bylo překvapení,“ dokončil to rozpačitě táta.

Catherine ignorovala podivnou situaci a podívala se na ženu, která seděla vedle jejího bratra. „Ahoj, já jsem Catherine.“

„Gabbie,“ řekla žena s úsměvem.

Měla živé zelené oči a rudé vlasy, které neměly tak jasný odstín jako měly vlasy její mámy. Měla světlou pokožku, s pihami na tvářích a na nose, a byla velice hezká. Rozhodně ne Italka, ale hezká. V jejích slovech bylo něco slyšet, jako by šlo jen o náznak přízvuku, ale ne takového, který by Catherine dokázala snadno určit.

„Sakra,“ řekla Catherine a podívala se na svého bratra, „ty sis domů přivedl dívku.“

To uvědomění do ní narazilo jako přílivová vlna. Catherine si byla jistá, že musela mít doširoka vytřeštěné oči, protože co to kurva bylo? Michel si nikdy nepřivedl domů žádnou ženu, aby se s nimi seznámila. Rozhodně měl ženy dost rád a očividně přelétával od ženy k ženě, aniž by o tom příliš přemýšlel nebo se zajímal o skutečný vztah s nimi, ale prostě to tak bylo.

Nikdy u žádné nezůstal.

Rozhodně nikdy žádnou z nich nepřivedl domů.

Když Michel promluvil, rty se mu vrtošivě zvedly výš. „Jo, tuším, že jsem to udělal, Catty.“

Dante se zasmál. „Svým způsobem.“

Tváře Gabbie zčervenaly.

Catherine měla najednou znovu pocit, že tu něco nebylo v pořádku. Podivné chování rodičů, nedostatek Michelova vysvětlení a cizinka, která seděla u jejich stolu... něco se dělo.

„Co mi tu uniká?“ zeptala se Catherine.

Nikdo nic neřekl.

Otočila se ke svému bratrovi. „Ty jsi, jako... nezbouchl jsi ji nebo něco takového, že ne?“

Protože si byla dost jistá, že to by bylo ošklivé.

Michel vyštěkl smíchy. „Ne.“

Gabbie s obrácením očí v sloup řekla: „No, tohle bylo zábavné, ale možná je na čase jít.“

Když to vypadalo, že byla Gabbie připravena odejít, Catrina se ze svého místa rychle postavila. „Prosím zůstaň; byl to prostě jen trochu šok, to je vše.“

Dante přikývl. „Ano, zůstaň.“

„Vážně, co mi uniká?“ zeptala se Catherine.

Její bratr si odkašlal a směrem ke Catherine zvedl svou levou ruku, aby viděla, jak se mu prsteníčku třpytil zlatý prsten. „Seznam se s mojí manželkou, Catherine.“

V tom případě…

Sakra.

*******

„Počkej,“ řekl Cross, zatímco se na své židli zhoupl, „takže prostě jen tak přišel domů, ženatý a s ní?“

„Ano, v podstatě jo.“

Catherine balancovala Crossovi na klíně, kdy na něm obkročmo seděla. Kolem nich se klubem nesla hlasitá hudba. Na to, aby pil, byl příliš mladý, ale i tak měl na stole před sebou sklenici whisky, které se už dobrou půl hodinu věnoval. Catherine měla pracovat, ale ještě čekala, až se nejdřív ukáže Andino.

„Za to by mě moje máma zabila,“ řekl Cross.

„Myslíš?“

„Kdybych se vrátil domů ženatý a ona by se s tou dívkou nikdy dřív nesetkala? Zatraceně jo, moje zkurvený koule by si naložila do skleničky.“

Catherine se zasmála. „To je příšerné.“

„Ne, to jsem ještě mírný, protože pravděpodobně by to bylo ještě horší.“

„Po tom všem, čím jsi své rodiče jako puberťák protáhl, je tohle to, co by je rozzuřilo, hm? Že by ses beze slova oženil?“

Cross o tom na chvíli uvažoval. „Ne oba, jen mámu. Co se Cala týče, pokud bych byl šťastný, jemu by to bylo jedno. A po troše peskování by vychladla i máma.“

„Vypadá to, že Michel udělal špatnou věc,“ řekla Catherine, „protože později jsem je zaslechla mluvit a tuším, že se teď nemohou vrátit zpátky do Detroitu.“

Crossovy ruce si škádlivě pohrávaly s jejími šaty a zkoumaly její holá stehna. Nepřítomně se zeptal: „Co tím myslíš špatnou?“

Catherine se na jeho klíně znovu pohnula. Cítila, jak jeho talentované prsty vklouzly pod linii jejích kalhotek. Pokud by nebyli v tak temném koutě klubu, možná by mu řekla, aby s tím přestal, ale teď byli u stolu sami a ona byla otočená zády.

Nikdo je nemohl vidět.

„Myslím, že ona je z rodiny, jako jsou ty naše a -“

Cross nechal dopadnout židli na zem, jeho ruce opustily místo pod její sukní. „Sakra, vážně?“

Catherine našpulila rty. „Líbilo se mi, kde jsi měl ruce, víš.“

„Klídek, stejně se dneska večer vracíš zpátky do mého bytu.“

„Ano, ale právě teď jsi na něčem pracoval a já bych ráda, aby ses k tomu vrátil, Crossi.“

„Za okamžik. Takže ona je ze zločinecké rodiny, společně utekli a pak zmizeli?“

Catherine pokrčila rameny. „Jo.“

„Tak to je ten důvod, proč je to špatné,“ řekl jí, „a ty si myslíš, že ona je Irka?“

„Ano, rozhodně je Irka.“

Cross tiše zapískal a pak už se jeho ruce znovu vrátily pod její sukni a přitom se zhoupl na židli. „Tuším, že Michel na sebe spustil pár zatracených kamenů z laviny.“

Catherine se ušklíbla, a když jeho prsty vklouzly pod její kalhotky a začal kroužit palcem po jejím klitorisu, zatímco ostatními prsty škádlil její vchod, vydechla. Pohyb jeho prstů byl pomalý a pevný, plný jistoty a záměru. „Je to opravdu tak špatné?“

„Jo, není to skvělé, Catty. Nemůžeš si vzít dívku z jiné rodiny bez povolení, což je pravděpodobně důvodem, proč se stáhli sem. Michel tady má ochranu a nikdo není tak hloupý, aby jen tak vkráčel na území Marcellos a začal klást požadavky. Tím by si jen řekli o smrt.“

„Dobře, zatímco máš ruce mezi mými stehny, pojďme od umírání dál.“

„S tebou není žádná zábava.“

„Nebo prostě jen není tvůj typ zábavy ten správný.“

Cross zavrtěl hlavou. „Nikdy. Můj druh zábavy je to, co tě dostane pryč, zlato.“

Měl pravdu.

Svým způsobem ho za to milovala.

Crossův palec obkroužil její klitoris pevněji a rychleji. Svými prsty vklouzly dovnitř a na správném místě jimi zakroutil. Catherine zachytila jeho pohled plný hříchu. Vystrčil jazyk, aby ji s mrknutím poškádlil, a... kurva.

„Ticho,“ zamumlal, „jinak můj zadek včetně tvého, z tohohle místa vypadne pryč.“

Catherine si zabořila tvář do dlaní, aby zatímco se celá díky orgasmu, který představoval čiré, blažené mučení, třásla, dokázala zůstat zticha.

„Nenávidím tě,“ zamumlala.

Lži.

„Miluješ mě,“ vyzval ji.

Pravda.

Přehodila si vlasy zpátky přes rameno a donutila ho dostat ruce zpod její sukně pryč. Cross se zasmál, natáhl se, svým palcem přejel po jejím spodním rtu a nechal jí tak ochutnat to, čeho se právě dotýkal.

Jako dort.

Horké.

Sladké.

„Vůbec si nemyslím, že by můj bratr byl tím špatným,“ řekla Catherine.

„Ach?“

„Ale my rozhodně ano.“

Cross nechal židli znovu plně dopadnout na podlahu a společně se postavili. „My rozhodně ano. Běž tam a zatanči si tu jen pro mě, než se sem Andino dostane a já budu muset na chvíli zmizet.“

Catherine trucovala. „Mohl bys zůstat, to víš. Mimo pozornost, a zatímco budu dealovat, nezapojovat se. To je celé.“

„Catty, já chci zabít každého chlapa, který se na tebe byť jen kurva usměje, takže si nemyslím, že chápeš, jak těžké je pro mě sledovat, když pracuješ. Je to drsné; všichni mají obrovské štěstí, že tuhle zkurvenou budovu nevypálím do základů. Pak se vrátím a následně zamíříme ke mně, dobře?“

„Fajn.“

„Přestaň trucovat.“

Rukou ji přes sukni tvrdě plácl po zadečku.

Catherine na něj přes rameno mrkala. „Takže hele, myslíš si, že mě dokážeš taky dostat pryč z parketu?“

„To má být skutečná otázka? Protože víš, jak zacházím s výzvami.“

„Myslím to vážně, ať už je to jakkoli.“

Cross se ušklíbl.

Catherine se zachvěla.

Jo, oni rozhodně byli těmi špatnými.

Jen dokud byli špatní spolu.