Always - 20. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Od kdy jsi začala znovu chodit s Derikem?“ zeptala se Liliana.

Catherine se zašklebila a upila vína ze svého červeného šálku.

„Od začátku školního roku, ale opravdu spolu nerandíme. Za tři týdny jsme si vyšli dvakrát.“

„Dobře, tak proč?“ Její sestřenice se podívala přes celou místnost na dotyčného fotbalistu, ale Derik si toho nevšiml. „Protože si vzpomínám, jak jsi mi řekla, že byl blbec, a tím stále je.“

„A prase,“ souhlasila Catherine.

Tyhle detaily se opravdu moc nezměnily.

Derik byl o kapku lepší, ale hlavně byl její cestou, jak se dostat o víkendech z domu, aniž by bylo požadováno, aby ji doprovázel jeden z jejích starších bratranců.

Catherine nelitovala svého rozhodnutí začít s Andinem a pod Johnovým vedením dealovat, jen si přála, aby jí poskytli o trochu víc volnosti. Michel si mohl dělat cokoli, co zatraceně chtěl, a nemusel mít u toho žádné diváky.

Catherine tahle výhoda nebyla vůbec poskytnuta.

Pouze v okamžicích, kdy vyrazila ven s Derikem.

I když to vypadalo, že její rodiče nikdy nekladli žádné otázky, když vyrazila ven se svými bratranci. Obvykle jen s Andinem. Catherine jim často neříkala kam nebo s kým vůbec šla. Stále si nebyla zcela jistá, zda v dealování chtěla pokračovat nebo zda by o tom chtěla říct rodičům.

Nemyslela si, že by z toho měli radost.

Nebo na ni byli pyšní.

Ale byla to zábava. Měla kontrolu, mnohem víc než kdy dřív. Také byla žádaná, ale bylo to její rozhodnutí i to, že byla zcela nedosažitelná. Jako hra. Bylo to návykové.

Celá ta věc byla hodně návyková.

„Brzy mu řeknu, aby vypadl,“ řekla Catherine.

Liliana skryla úsměv do svého vlastního šálku. „Ostudné.“

„Že?“ Catherine se zakroucením očí dodala: „Onehdy jsem s někým mluvila na chodbě a Derik kvůli tomu dostal záchvat. Je stejnou sračkou jako dřív, když jsme spolu skutečně randili. Myslí si, že jsem majetek, nebo tak něco. S tím jsem už skončila.“

„Tím někdo, s kým jsi mluvila, byl Cross Donati, že?“

Catherine si navlhčila rty. „A i kdyby?“

„Dobře, takže Derik je naprostý kretén a nikdy nepochopím, jak se mu kdy podařilo dostat na záda jakoukoli dívku, která ho zná. Ale…“

Proč vždycky muselo existovat něco dalšího?

„Ale co?“

„To, že když si s tebou Cross přišel promluvit, nebo co to bylo, byla jsem poblíž tebe,“ řekla Liliana, „a nebyl to kamarádský druh povídání, Catty.“

„I když my jsme kamarádi. Jen kamarádi.“

Kteří spolu příležitostně šukali, když se potkali na party nebo někde venku, a ani jeden z nich tam nebyl s jinými lidmi. Ale byli prostě jen kamarádi.

„Říká ti zlato,“ poukázala Liliana.

Catherine pokrčila rameny. „A?“

„Cross má doslova hejno dívek, které ho pronásledují. Stejně tak by si prostě mohly nechat stažené kalhotky a roztažené nohy. Žádnou z nich nikdy nenazval svým zlatem, srdíčkem ani žádným z dalších oslovení, které používá pro tebe. Alespoň ne tak, že bych to zaslechla. A on tě objímá.“

„Znovu, takže?“

„Catherine, viděla jsem, jak málem ukousl hlavu jednomu ze svých kamarádů jen za to, že ho poplácal po rameni. Nemá rád, když se ho lidé dotýkají. Tobě dovolí, abys ho popadla za paži, viděla jsem, jak jsi ho poklepala po tváři, když se na tebe nedíval, a jak jsem řekla, tak tě objímá.“ Liliana si povzdechla. „Také mluví jen s tebou, s nikým jiným během vašeho rozhovoru. A navíc způsob jakým se s tebou baví, tak se nebaví ani s přáteli, dobře? Je to... nevím, jako by to bylo mezi vámi soukromé? Ne, spíš jako intimní. Jo, přesně tak.“

„O čem to mluvíš?“

Cross byl jen Cross. Catherine byla prostě jen Catherine. To bylo to, jací byli. Nemohla si pomoci a neviděla na tom nic špatného. Byli jen přátelé.

„Vidíš věci, které nejsou. Požádej tetu Jordyn nebo strýčka Luciana, aby ti nechali zkontrolovat oči.“

„Víš co, tobě není pomoci,“ řekla Liliana s mávnutím zápěstím nad přístupem Catherine. „Neříkej, že jsem to nezkoušela.“

„Jsme jen kamarádi!“

„Vsadím se, že i když jste s Crossem jen kamarádi, děláš s ním mnohem víc než s Derikem, když si vyrazíte ven.“ Liliana se zvednutým nápojem směrem ke Catherine dodala: „A pokud to popřeš, jsi zatracená lhářka. Marcellos nelžou, Catty.“

„Víš co, sklapni.“

„Au, moje srdce.“ Liliana si položila ruku na hruď a přitom se zazubila. „I když mám pravdu, že?“

Jo.

Technicky.

„Nech toho; jde sem Derik,“ zamumlala Catherine.

Liliana se přikrčila. „A to je moje narážka k odchodu.“

„Zítra mi zavoláš?“

„Jo,“ souhlasila její sestřenice.

Derik vklouzl vedle Catherine, z ruky jí sebral její červený šálek a nahradil ho novým pitím. Jeho skelné oči jí říkaly, že už pravděpodobně až moc pil, raději by ho měla odvézt domů ona.

„Čerstvé pro tebe,“ řekl a kývl k jejímu šálku.

Blond vlasy si odhrnul rukou z očí a rozhlížel se po místnosti. Catherine si byla opravdu vědoma toho, jak moc se od sebe Cross a Derik v takových okamžicích lišili. Derikova pozornost se soustředila jen na jednu věc, zatímco Cross vždycky alespoň část své pozornosti udržoval na ní. Derik byl světlý typ, s modrýma očima a blond vlasy. Cross byl temný, od očí až po vlasy, včetně jeho zatracené osobnosti.

Zcela jiní.

Catherine jediným douškem vypila polovinu šálku.

„Zpomal,“ zavtipkoval Derik.

„Pravděpodobně bychom odtud měli brzy zamířit pryč.“

„Jo, brzy, Catty.“

Catherine skryla znechucený pohled. „Neříkej mi tak, Deriku.“

„Všichni ostatní ti tak říkají.“

„Ne, dělá to moje rodina a je to jméno, které používám, když pracuji se svými bratranci. Tím to končí.“

„A Cross,“ vyzval ji Derik. „Používá ho on.“

„No, dal mi ho, takže pokud chce, může ho použít.“

Ale ty ne.

Derik se zasmál. „Jak chceš. Napij se.“

Pokud to znamenalo, že by se vrátila domů dřív, vypila by i dalších pět šálků.

Catherine se otočila a odložila červený šálek na na pult za sebe. Překvapilo ji, jak se při tom místnost naklonila mimo svou osu. „Páni.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Derik.

„Myslím, že jsem toho možná vypila až moc.“ Catherine pomyslela na svou tašku, kterou měla u nohou. „Zavolám tátovi.“

Dante by ji bez jediné otázky vyzvedl. Takové bylo jeho pravidlo. Dokud neřídila opilá a nedovolila někomu, kdo byl opilý, aby ji odvezl. Vyzvedl by ji kdekoli a nikdy by za to, že zavolala a požádala o pomoc, nebyla potrestaná.

„Jo, můj táta,“ zopakovala Catherine.

Nestihla svou tašku zvednout. Derik už jí držel v ruce a druhou rukou se dotýkal její tváře, nutil ji podívat se na něho.

„Kurva, teď úplně svítíš.“

Catherine zamrkala, ale oční víčka byla tak těžká. „Možná mi bude špatně.“

Co to s ní bylo?

„Jo, pojď. Jdeme ven.“

Zatímco ji Derik vedl davem lidí a místností, držel ji kolem pasu. Vypadalo to, že si nikdo nevšiml, v jak divném stavu Catherine najednou byla. Jedna její část věděla, že něco nebylo v pořádku, ale její zbylé já bylo prostě jen zmatené.

V krátké chodbě se jí náhle dostavil okamžik prozření.

„Tohle není cesta k autu,“ uslyšela Catherine říct sama sebe.

Ne, to je schodiště.

A tohle byly pokoje.

Postel.

Přikrývky, které nebyly její. Povlečení, které nebylo měkké. Tělo, které neposlouchalo. Ústa, která nekřičela. Ruka ve vlasech, která svírala až příliš pevně. Polštář, který ztěžoval dýchání. Chlapec, který neslyšel ne, protože ona ho nedokázala říct.

Catherine se ráno vzbudila sama, s něčím suchým na vnitřních stehnech, a s až přílišnou syrovou bolestí. Kalhotky měla na podlaze. Vzpomínky měla až příliš zamžené, nedokázala se protlačit mlhou k vysvětlení, proč zvracela ohnutá přes bok neznámé postele, nebo jak se tam vůbec dostala.

A pak se jí některé záblesky z noci vrátily zpět.

Předpokládala, že ne hodně.

Hanba.

Usadila se jí v srdci jako tvrdý cement.

Její dech chutnal jako stud, jazyk jím hořel, plazil se jí i po kůži. Nemohla tomu uniknout.

Hanba.

Soustředila se na to, co mohla udělat, na to, co věděla.

Jeden krok... druhý...

Jeden nádech... druhý...

Roztřesené ruce, zvratky v krku, zničené kalhotky v kabelce.

Živá, tady a nejistá.

Nepravidelné údery srdce, o kterých si nebyla jistá, že byly její.

Jeden krok... druhý...

Jeden nádech... druhý...

Catherine se z toho zatraceného domu dostala ven, zavolala si taxi domů a až do oběda zůstala pod pálivě horkou horkou sprchou. Ze svého pokoje vyšla ven jen kvůli tomu, aby se omluvila rodičům, že nepřišla domů, a přijala svůj trest - jeden týden bez auta – jen s přikývnutím a slibem, že už to nikdy znovu neudělá.

Nevěděla, co jiného dělat.

*******

„Ahoj, Catty.“

Catherine se u své skříňky změnila v led, ruce jí zamrzly na knize, kterou právě cpala do své tašky. Díval se na ni Derik a usmíval se při tom svým způsobem, o kterém si kdysi možná myslela, že byl prostě způsobený jeho nafoukanou povahou, ale teď si myslela, že byl predátorským.

„Deriku,“ zamumlala Catherine, rychle dokončila svou činnost a se zabouchnutím svou skříňku zavřela. „Mám hodinu, takže -“

„Ne, máš čas.“

Catherine potřebovala od toho týpka zatraceně vypadnout pryč.

Hned teď.

„Později, dobře?“

Nedostala ani možnost otočit se, protože Derik už ji popadl za zápěstí a otočil ji zpátky. Když jí konečně pustil, po jeho silném stisku jí zůstaly na ruce červené stopy.

„Takže, měli bychom si po škole společně vyrazit ven,“ řekl se zvednutým obočím.

Catherine vyštěkla smíchy, překvapila sama sebe. „V žádném případě.“

„Prosím?“

„Deriku, s tebou už nikdy nebudu znovu sama. A pokud by to byla má jediná možnost, raději bych nejdřív spolkla hlaveň zbraně. Rozumíme si?“

Derik se zasmál. „Ach, kurva, nebuď nasraná jen proto, že jsi to podělala a - „

„Byla jsem v pohodě, dokud...“ Catherine pevně zavřela oči, snažila se vytáhnout z hlavy vzpomínku na to, co dostalo. Nemohla si ji přivolat, ale věděla, nějak, že to muselo být něco, co udělal Derik. Šálek, který jí přinesl, pití... byla si jistá, že to bylo ono. „Táhni do prdele, Deriku. O tom, co se stalo, nehodlám komukoli cokoli říct, ale drž se ode mě kurva dál.“

„Co se stalo?“ zeptal se Derik, přitom se až trochu příliš ušklíbl. „Protože já si na sračky nevzpomínám, Catty, až na to, že jsme si spolu vrzli.“

Znásilnění.

Znásilnění. Znásilnění. Znásilnění.

ZNÁSILNĚNÍ.

To bylo slovo, které její mysl neustále křičela, kdykoli o tom přemýšlela. A přemýšlela o tom až příliš. To jediné, co dokázala dělat, bylo myslet na to.

Catherine se však nedokázala přimět, aby to řekla.

Nepij ze šálku, který si sama nenaliješ.

Měj celou dobu neustále někoho u sebe.

Buď v bezpečí.

Zůstaň chytrá.

Dívky se učily chránit samy sebe.

Chlapci se nikdy neučili, jak neznásilnit.

Zas a znovu slyšela ta varování. Mantry, které všichni opakovali.

A ona to podělala.

Byla to i její chyba.

„Táhni do prdele, Deriku,“ zopakovala Catherine. „Nech mě, prosím, kurva na pokoji.“

Derik beze slov vytáhl z kapsy své bundy telefon a odemkl ho. Prsty pak několikrát přejel po dotykové obrazovce, až se dostal do galerie fotek, aby ji Catherine ukázal. Zíralo na ni až příliš mnoho jejích fotek - špatné, příšerné, bláznivé fotografie. Na některých z nich rozhodně vypadala, jako by sice byla vzhůru, nějak při vědomí, ale bylo jasné, že zároveň při tom byla mimo. Bylo tam vystaveno její tělo. Její pýcha byla roztříštěna.

„Takže ty a já,“ řekl Derik a otočil telefon zpátky k sobě, „po škole?“

„Naser si.“

„Ach, a pošli mi fotku nebo něco, cokoli, co máš dneska pod džínami. Pokud to ještě nevíš, mám ve svých kontaktech čísla na celou školu a vytvoření skupinové zprávy s pár přiloženými fotkami zabere asi třicet vteřin, Catty.“

Zírala na něj, ale roztřesené ruce skrývala podél boků. Její nejlepší kamarádkou i obranou bylo ticho.

„Nezapomeň na to, co jsi mi řekl loni - nebylo to na mém rozhodnutí?“

Derik přikývl, jeho úsměv se rozšířil ještě víc. „To tentokrát bylo. Stále je.“

*******

„Crossi... Crossi!“

Cross se otočil právě v čas, aby našel Catherine, jak do něj narazila jako šílenec. Se skupinou svých kamarádů stál venku, přímo před vchodem do školy. Síla, kterou do jeho těla narazila, je oba poslala na cihlové zábradlí u schodiště.

Rukama ho sevřela za jeho koženou bundu. Okamžitě ji pevně objaly jeho silné paže.

Bezpečí.

Domov.

A on.

Stará kožená bunda. Ulita. Zakrvácená ústa. Polibky, zatímco na ně padaly sněhové vločky. Písek ve vlasech. Zadní sedadla. Pizza. Romeo a Julie. Řadicí páka.

Arogantní chlapec. Problémový chlapec. Divoký chlapec. Její chlapec.

Její chlapec, který jí nikdy neublížil.

Její chlapec, který čekal.

Její chlapec, který ji miloval.

Její.

„Páni, hej,“ zašeptal Cross a rukama zajel Catherine pod pevně zaťatou čelist, aby jí donutil zvednout hlavu výš. Svým temným pohled přejel po její tváři, nejdřív jednou, pak po druhé. Palci jí přejel po koutcích rtů, a když jí slzy z očí stékaly až na jeho kůži, ztuhl. „Co to kurva je, Catherine? Co kurva?“

Věděla – až příliš dobře - že všude kolem nich byli lidé, kamarádi, kteří se dívali, šeptali si... už šířili drby a sračky.

Cross ten nesmysl nenáviděl.

„Omlouvám se,“ zamumlala Catherine.

„Ne, vyser se na to,“ řekl, otočil ji v objetí a přiměl ji sejít po schodech dolů. Ani na okamžik ji nepustil. Nezastavil je dřív, než přešli přes celé parkoviště a ocitli se u staré školní vrby. Teprve tehdy jí znovu otočil a znovu vzal do dlaní její tvář, aby jí mohl setřít neustále padající proud slz. „Potřebuji, abys mluvila, protože jinak někoho zabiji, zlato.“

„Podělala jsem to,“ popotáhla Catherine, „opravdu jsem to podělala, Crossi. Nedodržela jsem pravidla a je to špatné.“

„Ty jsi to podělala. Ty jsi nedodržela pravidla.“

Přikývla.

„Buď jasnější, Catty.“

„Vždycky říkají, že si nemůžu vyrazit ven sama. Myslím tím John a Andino. Vždy jsou až příliš opatrní a neustále opakují ty samé sračky ohledně toho, co můžu nebo nemůžu dělat. Jsi dívka, nemůžeš to udělat stejně, říkají.“

Blábolila, vyhýbala se tomu, protože to tak bylo snazší. Bylo snazší vyhnout se tomu, co nechtěla říct. Všechno bylo jednodušší než to.

„Myslíš tím dealování?“ zeptal se Cross.

Catherine divoce přikývla.

„Šla jsi sama?“

„Ne dealovat,“ řekla Catherine, „ale když jsem venku, někteří mě tak jako tak znají.“

„Jo, jistě.“

„John a Andino nevěděli, že jsem mířila na party. Mysleli si, že si prostě jen tak jdu vyrazit ven s Derikem a nechali mě tak odejít kurva samotnou.“

Cross ztuhl.

Derika nenáviděl.

„Podělala jsem to. Je to opravdu špatné,“ znovu zašeptala.

Crossovy ruce sevřely její tváře pevněji, jako by ji tak mlčky utěšoval. „Proč pořád brečíš? Jen... Bože, řekni mi, co je kurva špatně, ať to můžu napravit, dobře?“

Nemohl to napravit.

Prostě potřebovala někoho, aby byla v bezpečí.

On byl bezpečí.

„Catherine, řekni mi to,“ zasyčel Cross.

„O víkendu jsem byla s Derikem venku - domácí party. Opravdu jsem se to podělala. Na moc si toho nevzpomínám. Pořídil si moje fotky, Crossi, jako takové. Všechny ty fotky a snaží se je použít k tomu, aby mě donutil dělat cokoli, co chce on. Podělala jsem to a je to špatné. Je to opravdu, opravdu špatné.“

„To je ono?“

Catherine odvrátila oči.

Crossovi to neuniklo.

„To je všechno, Catherine? Jen obrázky. Jedna podělaná noc. Musím vědět, jestli je to ono.“

„Crossi -“

„Není to tak, že?“

Catherine znovu začaly padat slzy, hrdlo se jí sevřelo a držela slova, která si hledala svou cestu ven. „Myslím, že mi něco hodil do pití – vzpomínám si jen na některé věci jako polštář a přikrývky, a snaha promluvit. A ráno jsem vypadala příšerně, a nešlo o ošklivou kocovinu, ale něco špatného.“

Cross ji držel tak pevně, až to začalo bolet. V pohledu mu hořel oheň, nenávist a násilí. „Vzpomínáš si, že jsi mu řekla ano?“

„Nikdy jsem neřekla ne.“

„To nemusíš.“

Cross pustil tvář Catherine a během mrknutí oka byl pryč. Catherine okamžitě vyběhla zpod nízko visících větví vrby, ale Cross už běžel přes parkoviště.

„Crossi, počkej!“

Neslyšel ji.

Nebo se rozhodl neslyšet ji.

Catherine s ním nedokázala držet krok, její pokračující výkřiky zůstaly nevyslyšeny.

„Crossi, prosím!“

Chodbou školy se nesly její výkřiky. Z učeben vykukovaly hlavy. Ještě dřív, než věděla, co se stalo, byl Crossův kamarád hned za ní.

Catherine viděla jen záblesk Crossovy kožené bundy, která spadla na zem, a o vteřinu později už zezadu zaútočil na Derika.

Jeden úder... dva...

Jeden náraz lebky do země... druhý...

Jedno zaklení... druhé...

„Crossi, prosím,“ brečela Catherine.

Rukou ho sevřela zezadu za košili a silně zatáhla. Ani se nehnul. Zkusila to znovu, brečela ještě víc, na svých rtech cítila sůl.

Derik jí byl naprosto ukradený, ale záleželo jí na Crossovi.

Neexistoval žádný způsob, jak by tohle pro něj mohlo na určité úrovni skončit dobře.

„Prosím, Crossi, prosím!“

Reakce na její prosby nebyla ničím víc než zavrčenými slovy, která s každým úderem, který přistál na Derikově již zlomené, krvácející tváři, vycházela z Crossových úst.

„Kde je ten zkruvený telefon, Deriku?“

A…

„Jsi mrtvý muž, sráči.“

A…

„Zkurveně nikdy...“

Catherine byla dalším studentem odtažena od Crosse, a místo, kde předtím byla, zaujali další tři fotbalisté. Bylo potřeba ještě další dva, než se jim konečně ho podařilo stáhnout z Derika. Všech pět jich drželo Crosse, zatímco on kolem sebe mlátil a vzpínal se, plný nenávisti a zlosti a skoro se znovu dostal na zem.

Derik se nehýbal.

Vůbec.

O dvacet minut později seděli Cross, Catherine a Derik společně na recepci před kanceláří ředitelky. Ještě dřív, než k nim na chodbě dorazili učitelé a zatímco Derik ležel v bezvědomí na chodbě, Cross mu z kapsy vytáhl telefon.

Žádný z dospělých bitku neviděl.

Když nikdo z nich nepromluvil, Crossovy zkrvavené klouby a Derikův obličej stačily samy o sobě víc než dost jako vysvětlení. Dokonce ani Derik, když konečně znovu přišel k vědomí, nic neřekl.

„Deriku, je tu tvoje matka, aby tě odvezla do nemocnice,“ řekla ředitelka. Pak se za ní zavřely dveře.

Cross se přes celou místnost setkal s Derikovým pohledem. „Něco řekneš a jsi kurva mrtvý. Stačí jedno slovo, člověče. Jen mě zkus.“

Catherine zůstávala nalepená ve svém malém koutku kanceláře. Do okamžiku, než Derik zmizel, se necítila znovu v bezpečí.

„Crossi?“ zašeptala Catherine.

„Jo, zlato?“

„Nesmíš to říct.“

Zvedl hlavu od telefonu – Derikova telefonu - který měl v rukou, a tvrdě se na ni podíval. „Co?“

„Myslím tím to, co jsem ti řekla o tom, co se stalo. Nikdy, nikdy to nesmíš říct, Crossi. Ne pravdu, ne proč.“

„Catherine -“

„Nesmíš to říct. Prosím.“

Její zakrvácený chlapec s tmavýma očima přikývl.

Protože on byl její.

Vždycky.

********

Catherine se objala rukama, sevřela se jimi ještě blíž, snažila se tak uchránit před zimou. Před odchodem z domu si měla vzít svetr, ale prostě jen zareagovala na textovou zprávu od Crosse, kde jí psal, že pro ni měl něco, co si má vyzvednout.

Také potřebovala vypadnout z pekla svého domu. Táta nebyl nadšený tím, co se ve škole stalo, nemluvě o tom, že do toho byl zapojený Cross, a škola se tvářila, jako by se to všechno mezi chlapci stalo kvůli ní.

Protože měla schůzky a randila.

A byla teenagerka.

Nepomáhalo ani to, že v souladu s tím příběhem hrála i Catherine. Ředitelce ani tátovi nenabídla nic jiného.

To jediné, co Dante viděl, byla show, kterou pro jeho dceru Cross vytvořil.

Znovu.

Nemohla říct tátovi pravdu, ne, aniž by vysvětlila, co se stalo a co dovolila, aby se stalo. Tohle by nikdy neudělala.

Na prázdném parkovišti restaurace našla Catherine čekat Crosse. Setkala se s ním uprostřed. Mlčky si stáhl svou bundu, pak mikinu, kterou měl pod ní a podal jí ji. Vklouzla do ní a zatím co on si znovu oblékal svou bundu, vdechovala jeho známou vůni a teplo.

Pak jí podal Derikův telefon.

„Všechno je pryč,“ řekl Cross, „všechno. Neměl tam automatickou zálohu. Nic nebylo posláno.“

„Pravděpodobně neměl možnost.“

„Dobrá věc.“

„Jo,“ souhlasila Catherine.

„Dal jsem telefonu kamarádovi, aby ho poté, co jsem přístroj vyčistil, jen pro jistotu zkontroloval. Je to pryč. Znič ho nebo mu ho s úsměvem na rtech vrať, nebo udělej cokoli jiného.“

„Už se k němu nikdy nechci přiblížit.“

Cross vydal temný zvuk. „Tak jako tak je mrtvý.“

„Co?“

„Derik,“ zopakoval Cross, založil si ruce na prsou a tak se ukázaly jeho rozšklebené klouby prstů, které vypadaly zatraceně bolavě, „je mrtvý. Nebo bude.“

Catherine to v tu chvíli v Crossových očích viděla - s ní si nehrál. Měl jen velice málo lidí, se kterými by si nezahrával, ale ona byla jedním z nich. Zatraceně, možná tím nejdůležitějším, možná jeho jediným ve velkém schématu věcí.

„Nemůžeš ho jen tak... zabít,“ řekla Catherine a pohledem zaletěla kolem sebe, jako by byla vyděšená, že by někdo mohl zaslechnout jejich rozhovor. Parkoviště bylo stále prázdné. „Už jsi ho skopal, Crossi. Jsem si jistá, že kdyby se prostě jen tak někde objevil mrtvý, ty bys byl tím prvním, u koho by zaklepali na dveře.“

„Jsem trpělivá svině.“

„Crossi.“

„Řekl jsem, co jsem řekl, Catherine.“

Nikdy neříkal nic, co nemyslel vážně.

Nevěděla, zda ji to děsilo nebo ne.

„A my ještě jsme neskončili,“ dodal tišeji. „Ty a já, myslím, my jsme vůbec neskončili. Od toho jsme zatraceně daleko, Catty.“

Měl pravdu. Vždycky nechávali své sračky nedokončené. Nějak byli znovu jimi. Jen ne právě teď.

„Jo, my opravdu nikdy neskončili, co?“

Cross pokrčil rameny. „Ani náhodou.“

Natáhl ruku, objal ji kolem krku a přitáhl si ji pevně ke své hrudi, což bylo cítit, ach, tak skvěle. Pak ji políbil na místo přímo mezi jejíma očima.

„Miluji tě, zlato.“

Tak povědomé.

Ach, tak skvělé.

„Slibuješ?“

„Vždycky.“

Stejně rychle, jako ji Cross objal, ji pustil. Catherine počkala, dokud se nedostal do svého Roveru a nevyrazil z parkoviště pryč. Teprve pak zamířila zpátky ke svému vlastnímu autu.

Na jeho slova však nezapomněla.

Jeho hrozba.

Jeho slib.

Trvalo další tři měsíce, než Catherine musela znovu čelit jeho slovům a tomu, co přesně znamenala.

Když se vzduch ochladil...

Když silnice pokryl led…

Když se nikdo nedíval...

Dva dny po nehodě na zledovatělé zatáčce, která vzala Derikovi život, v prázdné učebně Cross podal Catherine kousek malé kovové trubičky. Byla jen možná půl centimetru dlouhá a ona neměla sebemenší tušení, co to bylo.

„Brzdová destička,“ řekl.

Catherine jen zírala, nejistě a nestále. A také tak zatraceně ostražitě.

Cross se temně a nebezpečně zasmál. „Nikdy jsem si nemyslel, že by moje první zničení proběhlo zrovna takhle, ale nepřekvapuje mě, že to bylo pro tebe.“

Jsem trpělivá svině.

Možná by měla být znechucená.

Možná by měla být vyděšená.

Cítila jen úlevu, protože nemusela Derika každý den vídat a on dostal to, co si zasloužil. Všechno z toho.

Catherine se i tak zhroutila.

Silně.

Bylo to brutální; tichý prostor naplnily její vzlyky a množství slz. S brzdovou destičkou v ruce dopadla zadkem na zem. Jediné, co dokázala dělat, bylo svírat ji. Pak už byl na zemi i Cross, přímo u ní, rukama i nohama ji objímal, jako by ji chtěl do sebe zabalit jako do zatraceného kokonu, ze kterého by se nikdy nemohla dostat ven, ale to ani nechtěla. Do plic se jí vsakovala jeho důvěrně známá vůně - kůže, olej na zbraně a láska. Mohla znovu dýchat. Konečně mohla dýchat.

Slibuješ?

Vždycky.