Always - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Posledních pár dnů školy představovalo pro Catherine zvláštní druh pekla. Zkoušky dokončila začátkem týdne, takže jí zbyly další tři dny, kdy ať chtěla nebo ne, tam musela jít.

Bylo to buď tam jít, nebo zůstat doma a nedělat nic.

Telefon měla povolený pouze ve škole, a to jen pro případ, když by kvůli něčemu potřebovala někomu zavolat. Doma ho odevzdávala zpátky svému tátovi. A v domě panovalo napětí, které nikdy dřív necítila. Tichý boj, který se neustále vařil mezi její mámou a tátou, a který byl přiživovaný záští a tvrdohlavostí. Ti dva spolu nemluvili, a pokud ano, tak jen velice málo.

Máma vzala první červnový týden Michela do Detroitu. Dante se rozhodl zůstat s Catherine doma.

Catherine zabíjela vina. Měla pocit, jako by všechno, co se kolem ní dělo, bylo jen její vinou. A bylo to tak.

Nechtěla, aby rodiče kvůli ní mezi sebou bojovali, a přesto se to dělo. Nechtěla držet tátu doma, aby nemohl vzít Michela do Detroitu tak, jak to měl celý rok v plánu, ale i tak to udělala. Nechtěla, aby byly snídaně a večeře plné ticha a nepříjemných pohledů.

Tohle nebyla její rodina.

Ani v nejmenším.

Možná, že kdyby se všechen její smutek soustředil jen na rodiče, pak by se s tím Catherine dokázala vypořádat. Mohla by věci zlepšit, dělat, co musela dělat, a být tím, kým chtěli, aby byla.

Až na to, že to tak nebylo.

Byl to také Cross.

Bylo to hodně o Crossovi.

Catherine ze všeho nejvíc nenáviděla školu, protože pokaždé, když kolem něj musela na chodbě projít, jí to bolelo, pálily ji oči a plíce doslova hořely. Teď byly jejich novými nejoblíbenějšími věcmi nucené úsměvy a ostražité pohledy v očích. Nepřibližoval se k ní příliš blízko a ona, když mohla, se přikrčila a uhnula, jen aby se mu na chodbě vyhnula.

Přátelé.

To bylo to, co řekla.

Přátelé.

Catherine si byla dost jistá, že to, že být přáteli, by nemělo takhle moc bolet.

Tohle bylo zlomené srdce a to sralo.

Poté, co to s Crossem před dvěma týdny v prázdné učebně skončila, bylo teď jejím jediným cílem přežít do konce školního roku.

Zvládnout to a nezhroutit se.

Zbývalo jí deset minut.

„Ahoj, Catherine.“

Nebyla si jistá, že skutečně slyšela, jak někdo zavolal její jméno, zatímco byla mimo se sluchátkem v jednom uchu a otevřenou knihou přímo před sebou. Nezvedla hlavu. Za těch posledních pár dnů se pro ni knihovna stala ve dnech vyučování bezpečným útočištěm pro dobu, kdy už nemusela být ve škole, ale chodila tam prostě jen proto, aby se vyhnula dalšímu rozhovoru s tátou. Když nemusela být ve své domovské učebně nebo na nějakých závěrečných shromážděních, schovávala se v knihovně, což znamenalo, že nemusela riskovat, že vrazí přímo do Crosse, nebo předstírat, že byla v pořádku.

Nebyla tak v pořádku.

Bez něho byla jen věcí.

Očividně.

„Catherine,“ řekl kluk znovu.

Vytáhl jí z ucha sluchátko.

Catherine našla jednoho z Crossových kamarádů, který stál přímo u jejího stolu.

„Co?“

„Nevíš, kde je Cross?“

„Hm... ne.“

Ten kluk - Erin - se zamračil. „Poslední dva dny se tu neukázal.“

„Možná dneska neměl zkoušky.“

„Jistě, ale ani nikomu z nás neodpovídá na textové zprávy.“

Catherine potlačila otravnou úzkost, která ji probublávala z hrudi ven. „Je mi to líto, ale nevím, kde je.“

„Jo, dobře. Asi díky.“

S vytažením telefonu čekala, než jí Erin zmizel z dohledu. Díky tomu, že se chystala použít telefon na něco jiného, než co táta požadoval, ji pravděpodobně čekal další trest, ale to riziko byla ochotna podstoupit.

Jen pro jistotu…

Je všechno v pohodě?

Catherine zírala na svůj telefon a zprávu poslala Crossovi dřív, než si to mohla lépe rozmyslet.

Než dostala odpověď, trvalo to pár minut.

Proč?

To bylo všechno.

Jeho jediná reakce.

Posledních pár dní jsi nebyl ve škole, tak jsem si myslela, že se možná něco stalo. Přátelé si mohou dělat obavy nebo se ptát na takové věci, ne?

Bože, když to psala, cítila se tak hloupě.

A sakra, bolelo to.

Přátelé mohou. Později, Catty.

Catherine nad hlavou zazvonil zvonek, který signalizoval, že pro dnešek škola skončila. Ve skutečnosti ho vlastně neslyšela, protože byla až příliš zaneprázdněná zíráním na Crossovu odpověď.

Neodpověděl, uvědomila si. Neřekl, že byl v pořádku, nebo v pohodě či něco takového.

Když Catherine dopadla na hřbet ruky kapka vlhkosti, přiměla ji zamrkat a potom další. Její slzy. Skvěle. Slzy si rychle otřela, ale ony se prostě tvořily dál. Ty pitomé věci stále padaly.

Catherine si svou skříňku už vyklidila. Na parkovišti na ni už pravděpodobně čekala máma a ona prostě chtěla jít domů. I když tak jako tak chodby školy z většiny prázdné, šla s hlavou skloněnou, aby skryla svou tvář.

Jistě, Catrina na ni ve svém bílém Porsche, autě, které řídila v letních měsících, čekala. Catherine vklouzla do auta, tašku hodila na zem a zapnula si bezpečnostní pás. Pohled držela upřený ven z okna, byla odhodlaná znovu nebrečet a nedat mámě najevo, že byla rozrušená.

Catrina Marcello si se slzami nikdy moc dobře nevedla. Ona na ně neměla čas. Catherine si zas a znovu vzpomínala, že když byla malým dítětem, máma jí stále opakovala, že tím, že bude brečet, ničemu a nikomu nepomůže.

Dívky jako ona, říkala vždy Catrina, nebrečí.

Catherine nechtěla tenhle proslov slyšet znovu.

„Jaký byl poslední den?“ zeptala se máma, když vyjela ze školního parkoviště.

„Dlouhý.“

„To se vsadím.“ Catrina natáhla ruku a poplácala dceru po koleni. „Příští rok je novým začátkem. Může to být lepší rok, Catherine.“

Ovládala se. „Ano, mami, já vím.“

Catrina nebyla typem ženy, která by vyplňovala ticho zbytečným klevetěním, takže dlouhá cesta domů do Freeportu proběhla z valné většiny v tichosti. Teprve když se Catherine ocitla bezpečně uvnitř domu Marcello, měla konečně pocit, jako by mohla znovu dýchat.

Catherine odhodila svou tašku a skopla ze sebe boty, nicméně neobtěžovala se s tím, aby vše uklidila.

Drobnost, která spadala mezi věci, co dokázaly nasrat Catrinu nejvíc.

„Nenechávej tam ty věci, Catty. V tomhle domě nejsem tvým otrokem.“

Catherine s sebou při použití té přezdívky cukla. I když to, že ji máma použila, mohlo být znamením, že nebyla naštvaná, tvrdě v ní kopal její instinkt napravit, napravit, napravit. Poslední dobou ji nenechával na pokoji. „Jo, dobře. Omlouvám se, mami.“

Rychle své věci popadla a zamířila ke skříni na chodbě.

„Catherine, počkej,“ řekla máma.

„Je to moje chyba, mami. Omlouvám se, uklidím to.“

„Catherine, podívej se na mě.“ Máma ji popadla za paži a silně za ni zatáhla, až k sobě otočila Catherine tváří v tvář. Catrina rychlým pohledem přejela po Catherine. Pohled v očích jí změkl, její sevření povolilo. „Proč brečíš, reginella? Dělala jsem si srandu, já -“

Catherine zavrtěla hlavou a odhrnula si vlasy, které jí spadly do očí. „Je to v pořádku, mami. Byl to prostě dlouhý den a já jsem opravdu unavená.“

„Lžeš.“

„Nelžu, já...“

„Lžeš,“ vložila se do toho máma tiše. „Proč mi lžeš?“

Catherine se v krku usadilo cosi bolestivého, ale nějak se jí podařilo dostat slova ven. „Nechci dál dělat problémy, mami. Bez ohledu na to, co se děje, to zvládnu to, dobře? V tomhle domě je už tak víc než dost problémů, než abych k nim přidávala něco dalšího, co vůbec nepomůže, tak to, prosím, nech to být.“

„Problémy.“ Catrina pomalu vydechla, stále držela Catherine, odmítala ji nechat pohnout se. „Žádné problémy, Catty.“

„To je kravina, mami, ale jak chceš. Pokud se s tebou nic neděje, pak se nic neděje ani se mnou. Žádné lži a tajemství, že? To je tátova nová věc - žádné lži ani tajemství.“

Catherine se vytrhla z mámina sevření a bez jakéhokoli zájmu hodila své věci do šatny.

„Prosím, mluv se mnou,“ řekla Catrina.

„Není nic, o čem mluvit.“

„Tak proč stále brečíš?“

„Protože, mami!“

Catrina zamrkala, v podpatcích se trochu narovnala. „Catherine.“

„Všechno je právě teď na hovno, protože jsem udělala něco hloupého. Pokud ty neignoruješ tátu, pak on ignoruje tebe, nebo ignoruje mě, nebo je tak nasraný, protože jsi vzala Michela do Detroitu. Bez ticha a trapnosti nezvládáme dokonce ani večeřet, protože nikdo nechce mluvit, nebo se byť jen podívat na někoho jiného! To jsem udělala já, a já jen chci, aby se to nedělo. Omlouvám se, mami. Podělala jsem to, já vím. Omlouvám se.“

„Není to tvoje vina, Catherine. Ty to musíš vědět. Je v tom mnohem víc než ty, zvlášť když jde o tvého tátu a o mě.“

„Opravdu, mami? Protože je nasraný, že jsi mu neřekla, co jsi o mně věděla, nebo jaké rozhodnutí jsi kvůli mně udělala, a tak je to stále o mně. Můžeš se tu dohadovat o detailech, ale všechno se vrátí zpátky ke mně. A pak je tu -“ Catherine se zastavila včas a jen zamumlala:„ To nevadí, opravdu chci prostě jen na zbytek dne jít spát.“

„Ne, měla bys to dokončit,“ tlačila na ni máma.

„Nechci.“

Catherine se otočila na patě a zamířila chodbou pryč. Catrina ji nechala udělat jen pár kroků, pak ji k sobě znovu otočila tváří v tvář.

„Dokonči to,“ řekla Catrina jemně.

Catherine nebyla zvyklá od mámy na takový druh tónu hlasu.

„Cross,“ zašeptala Catherine. „Taky je to on. Ale na tom nezáleží, on se do tohohle domu nedostane, protože táta ho tu nechce. Takže jo, mami, nech to prostě být.“

„Co se týče Crosse, dej tátovi trochu času,“ řekla Catrina s pokrčením ramen. „To je to jediné, co můžeš udělat.“

„Už je pozdě, mami.“

Catrina natáhla ruku a hřbetem ruky setřela Catherininy slzy. „Nebreč, prosím, mia bambina. Bolí mě vidět tě brečet a nevím, jak to napravit. Já nejsem jako ty, Catherine, tyhle věci neukazuji tak, jako to děláš ty. Takže jen ... nevím, co pro tebe udělat.“

„Omlouvám se. Za všechno, mami.“

Catrina si k sobě přitáhla Catherine do pevného objetí, které bolelo, ale zároveň i uklidňovalo. „Neomlouvej se, má holčičko. Ne všechno je s nápravou na tobě.“

Možná ne.

I tak ona byla tou příčinou.

„Je mi líto i to s Crossem,“ zamumlala máma.

Catherine pokrčila rameny. „Chtěla jsem to zlepšit.“

Zhoršila to.

Stále to bolelo.

Hodně.

Díky mámě teď měla alespoň pocit, že se na podlaze neroztříští. Nebo ne pro tenhle okamžik.

*******

Stará usedlost Marcello představovala obrovskou nemovitost, kterou Catherine zbožňovala. S ní byly spojené její nejhezčí vzpomínky na rodinu - celou její rodinu - protože se jako celá skupina tak často scházeli v domě jejích prarodičů, kde se pořádalo vše od večeří až po party. Jistě, jak stárli a měli víc práce, se frekvence party a večeří snížila, ale když vstoupila hlavními dveřmi do velkého foyer, ten pocit nostalgie byl stále přesně ten samý.

Jako by se vracela domů.

„Tady je moje holčička Catty,“ řekl její děda, Antony.

Na muže, kterému už pomalu táhlo na osmdesátku, by jejímu dědovi neunikla ani myš.

„Ahoj, dědo,“ řekla Catherine a objala ho.

„Bez neustálé přítomnosti tvého bratra v domě to musí úplně jiné, co?“

„Teď už je pryč měsíc. Vše je v pohodě.“

Antony se zasmál, tvář měl díky věku plnou vrásek. „Jsem si jistý, že se ti po něm stýská.“

Catherine mrkla. „To rozhodně ano.“

„Běž si najít jednoho ze svých bratranců nebo sestřenic. Tvoje babička se motá v kuchyni, jako obvykle tam všem přítomným stojí hned za zadkem.“

A Catherine by se rozhodně vyhnula kuchyni už jen kvůli tomu. Její babička, Cecelia, byla v kuchyni doslova tyran, ale teď ještě víc, protože musela dovolit připravovat velké večeře manželkám svých synů. Musela se ujistit, že všechno bylo dokonalé. Catherine si však nedokázala vzpomenout, že by si kdy na to máma nebo tety stěžovaly.

Rozhodně to byla italská věc.

„Nevíš, kde je John?“ zeptala se Catherine, čímž měla na mysli svého nejstaršího bratrance, Johnathana.

Antony svraštil obočí. „Naposledy jsem ho viděl v jídelně. Spolu s Andinem si hráli s mými starými kartami.“

„Tati, měl by sis někam sednout.“

Do domu vešel táta Catherine a hned za ním Catrina.

„Ach, s těmihle nesmysly raději dneska nezačínej, Dante,“ zamumlal Antony a zamířil opačným směrem než jeho syn. „Nejsem tak starý na to -“

„Abych se teď nedokázal postarat sám o sebe,“ odpověděl její táta a zamířil za Antonym. „Dělal jsem si srandu.“

„Nedělal a ty to víš. Jako starý jen vypadám.“

„To říkáš pořád,“ řekl Dante.

„Takže to vím!“

Catrina se zakoulením očí s úsměvem míjela svou dceru.

Svého nejstaršího bratrance našla Catherine nakonec v jídelně, kde se bavil se svou nejmladší sestrou Luciou. John byl o pár let starší než Catherine a byl plně zapojený do rodinného byznysu. Což bylo přesně tím důvodem, proč s ním Catherine potřebovala mluvit...

John dokázal být občas trochu až na hraně, nebo tak to alespoň jejich rodiny rády říkaly. Takhle Johna všichni vždycky popisovali. Příliš na hraně, těžko se soustředí a pro své vlastní dobro až trochu moc divoký. Když mu bylo zhruba sedmnáct, konečně se dozvěděli, proč se John občas choval tak, jak se choval. Soustředil se na jisté věci, jako by šlo o posedlost, které se nedokázal zbavit. Někdy byl celé dny vzhůru nebo se honil za něčím, co ho dokázalo dostat na vysokou vlnu. Od dívek, přes drogy, až po nebezpečné věci. Cokoli.

John se velice rychle a ve zdánlivě velice krátké době dokázal dostat se svými náladami z opravdu nízké úrovně až na samotný vrchol. Nešlo jen o jeho nálady, ale také o jeho chování a o to, jak reagoval na lidi ve svém okolí a na okolní prostředí. V době, kdy byl teenagerem, byly jeho manické epizody špatné, a jen se víc a víc zhoršovaly až do doby, než došlo ke stanovení diagnózy, a začal užívat léky. Trpěl bipolární poruchou, známou také jako maniodeprese.

Teď si John vedl dobře. Catherine opravdu chtěla, aby to tak u jeho bratrance zůstalo. Byl si s jejím tátou blízký, svým způsobem pro něj byl jako jeho druhý syn. Vzpomínala si, že když vyrůstala, John byl často v jejich domě, občas mnohem častěji než ve svém vlastním. Bylo těžké vidět Danteho, jak panikařil a snažil se dělat vše, co jen mohl, když John občas na celé týdny zmizel, aby se pak objevil v nemocnici, kdy byl buď mimo díky drogám nebo kvůli bitkám nebo jednoduše proto, že se zhroutil. Catherine měla pocit, že nejhorší doba pro celou rodinu byla vždy, když to jeho tělo už nedokázalo dál vydržet.

„Johne?“

I když promluvil, nezvedl pohled od své sestry, která počítala karty. „Ahoj, Catty.“

„Bože, teď tě fakt naprosto nenávidím. Víš, že všichni používají tu hloupou přezdívku.“

John se zasmál. „I když ti naprosto dokonale padne.“

Ne z důvodů, které ty znáš...

Po očku se podívala se na svého strýčka Luciana, Johnathanova tátu, který právě míjel jídelnu. Strýček Giovanni byl hned za ním. Jakmile zmizeli z doslechu, její pozornost se vrátila zpět k bratranci.

„Mám otázku,“ řekla Catherine tiše.

„Do toho, dítě.“

„Víš, že mi je šestnáct, že?“

„Víš, že mám rád těstoviny, že?“

Catherine svraštila obočí. „Co to má co do činění s tím, co jsem řekla?“

John se na ni podíval s úšklebkem. „Nic, jen si rád pohrávám s tvou hlavou. Co se děje?“

Vytáhla svůj telefon, nalistovala na řadu textových zpráv, které dostala od studentů Akademie za poslední čtyři týdny, co škola skončila a poslala mu ho přes stůl. John se podíval na jeho displej, pak prstem zprávy procházel a celou dobu při tom přikyvoval.

„Jo, myslel jsem, že k tomu dojde, až Michel zamíří pryč.“

Catherine se zhoupla na patách a přitom střelila pohledem přes rameno. Nevěděla, proč byla tak zatraceně nervózní, když k tomu ve skutečnosti neměla žádný důvod. Přesně tohle bylo to, co platilo za oblečení, které měla na sobě, za auto, kterým přijeli k jejím prarodičům, i za dům, ve kterém právě stála.

Drogy, zločin a všechno to ostatní.

To bylo to, co za to všechno platilo.

I tak ona nebyla tím, kdo tyhle věci dělal.

Nicméně to vypadalo, že tu zůstalo mnoho studentů z její školy, kteří jí posílali zprávy v domnění, že by jim rozhodně mohla poskytnout to, co chtěli. Catherine měla podezření, že se tak dělo díky tomu, že Michel už dál nebyl tak snadno dostupný, aby je zásoboval, a děti z Akademie vzhledem k tomu, jak byly jejich zadky rozmazlené, neměly zájem kupovat si svoje sračky od někoho na ulici, takže se zeptaly Catherine.

Znala někoho?

Mohla by získat to, co potřebovaly?

Peníze, peníze, peníze.

To bylo to, co slyšela, ale nebylo to to, co ji zaujalo. Byla prostě zvědavá. Jak to fungovalo, jak prodávat nebo dealovat… cokoli.

John políbil Luciu na temeno hlavy a řekl: „Běž najít mámu, jo? Sežeň mi od ní svačinku, topina.“

„A pro sebe?“ zeptala se Lucia.

„I pro sebe.“

Nejmladší sestřenice Catherine v mžiku zmizela, připravena potěšit svého velkého bratra, a zároveň nakrmit i sama sebe.

John se otočil zpátky ke Catherine. „Myslím, že mohu někoho získat, aby jim to prodal. Prostě jen předáš telefonní číslo a křestní jméno. Nakonec ti tohle všechno přestanou posílat.“

„Jo, ale... to je tak, jak to dělal Michel? Oni mu prostě zavolali a on jim to doručil?“

Její bratranec se zasmál. „Ne, ne tak úplně.“

„Dobře, tak jak tedy?“

„Michel svým způsobem využíval situaci nabídky a poptávky. Vynaložil své úsilí pouze tehdy, když na něj v daný čas čekalo velké množství lidí, kteří chtěli to, co on měl. Z toho důvodu většinou obchodoval v pátek nebo v pondělí, a chodil na party. Na to, aby mu to stálo za to jít kamkoli, kde kurva byli, museli vynaložit úsilí. Michelova hra jim nevadila, protože i oni jsou až příliš privilegovaní a líní zjistit, jak získat jiného prodejce, který by se o ně postaral. Nejsou na tom opravdu závislí. Jsou to jen bohaté děti s až příliš velkým množstvím peněz a až hodně moc volným časem.“

John s pokrčením ramen dodal: „Bohatí lidé jsou tak hloupí a jejich bohaté děti jsou ještě horší, Catherine. Je to, jako by bylo mít svého vlastního osobního drogového dealera na rychlé volbě telefonu, jakýmsi standardem bohatých a privilegiovaných. Myslím si, že díky tomu mají pocit, že jsou lepší než průměrní uživatelé na ulici. Je to způsob myšlení a Michel si s tím rád hrál. Byl v té hře s nimi opravdu dobrý. To je pravděpodobně důvodem, proč teď posílají zprávy tobě.“

„Věděla její máma s tátou, co Michel dělal?“

„Aha, jo?“

„Opravdu?“

John se na ni znuděně podíval. „Co řeknou?“

Hm.

Bratrancův pohled sklouzl přes přes její rameno a pak se zeptal: „Je to něco, co tě na tom zajímá, Catty?“

„Co, dealování?“

„Jo, přesně to mám na mysli. Tvoje máma to dělala; tvůj táta je mafiánský boss. Naše příjmení je Marcello. Netvař se, jako bych se ptal na něco, co je pro nás neobvyklé.“

„Pro mě je to neobvyklé.“

„Jen proto, že jsi pro své vlastní dobro až příliš mazaná,“ odpověděl její bratranec. „Víš, že jsem se pohyboval v kruzích, kde ses někdy potloukala i ty. Věci, které jsi udělala a při kterých jsi byla přistižena. Slyšel jsem o tom. Tvůj chlapec, tam... Cross -“

„O není mým ničím,“ přerušila ho Catherine, přitom ignorovala bolestivé svírání v hrudi.

Od posledního textové zprávy před měsícem Crosse neviděla, ani s ním nemluvila. Pro teď bylo lepší nechat to tak.

„Jak chceš,“ řekl John s mávnutím ruky, „mířím tam, že jen to, že své špatné chování ráda držíš pod pokličkou, neznamená to, že o tom lidé nevědí, Catherine. A možná, že kdybys ty nesmysly trochu ovládala, pak v okamžiku, kdy tě při tom chytí, bys nebyla v takových problémech.“

„Teď se odchyluješ od tématu.“

„Pokud o tom zapřemýšlíš, zjistíš, že opravdu ne.“

Catherine zakoulela očima. „Prostě... jak chceš. To, co u mě ty děti hledají, je někdo jako Michel?“

John vyštěkl smíchem. „Nemůžeš být jako Michel, děvče.“

„Proč ne?“

„Protože ty jsi dívka, Catty. Když dodáváš jako žena, je to úplně jiná hra. Musíš je přimět fungovat jinak a hrát to jinak. Tak to prostě funguje.“

Catherine si založila ruce na prsou. „Myslíš tak, jako to dělala moje máma?“

„Svým způsobem - ano. Catrina byla v tom, co dělala, úžasná, a svou kariéru si postavila na tom, že dealovala té největší elitě v této zemi. Víš, lidé jí volali už prostě proto, že to byla ona? Takže jo, svým způsobem jo.“

„Nechci být svou mámou.“

John naklonil ruku, jako by chtěl říct hm. „Ty ani nemůžeš být jí. Je jen jediná, která kdy dělala to, co dělala a jak to dělala. To, co vidíš ve svém telefonu, není to, co dělala Catrina. Je to prostě jen trochu dealování dětem, které si myslí, že jsou obrovskými rybami. A to nejsou. Ale platí, jsou to peníze, a to je to, jak náš byznys funguje. Nic víc, nic míň.“

Catherine teď byla ještě zvědavější.

A to bylo špatné.

Věděla, že to bylo špatné, protože v poslední době byly věci opravdu dobré. Pro ni a pro její rodiče. Věci byly urovnány, napětí zmizelo a táta se už na ni nedíval tak, jako by nevěděl, na koho se zatraceně díval.

Ale přesto…

Catherine měla příšerný zvyk honit se za špatnými věcmi.

Nebo za něčím takovým.

Ještě nepřišla na to, co to s ní bylo. Nevěděla, čím chtěla být, až na to, že chtěla být dobrá pro své rodiče a někým, na koho by byli pyšní. Její dům byl znovu klidný a rodiče byli šťastní.

„Mohla by ses to naučit,“ navrhl John a vytrhl Catherine z jejích myšlenek. „Jako cokoli jiného, musíš se naučit, jak to dělat, Catty.“

„Naučit se, jak dealovat.“

„Jak dodávat.“ Znovu se ušklíbl. „Používej slova, při kterých lidé nemají pocit, jako by dělali něco špatného nebo špinavého. Nikdy nechceš, aby měl někdo pocit, že by za tebou neměl chodit pro to, co chce. To je pro byznys špatné.“

„Špatné pro byznys,“ opakovala.

„Lekce číslo jedna.“

Pozornost Catherine upoutal její otce, který mířil do jídelny z druhé strany. Mámu měl po svém boku. Oba se něčemu smáli, ale Catherine a Johnovi to vůbec nevadilo.

„Nejsem si jistá, zda vůbec něco z toho chci dělat,“ připustila.

„Ale jsi zvědavá.“

Catherine pokrčila rameny. „Ty bys nebyl?“

„Byl jsem – a tak jsem skončil tam, kde jsem, s tím, že dělám to, co dělám.“

Johnův pohled zajel k místu, kde ve vchodu dveří mezi jídelnou a kuchyní setrvávali Dante s Catrinou. Její máma právě něco zašeptala do tátova ucha, takže se usmál. Znovu byli v pohodě a už spolu nebojovali ve své tiché válce zášti a tvrdohlavosti. I když Catherine si nebyla jistá, jak se těm dvěma podařilo svými problémy propracovat. Stalo se to za zavřenými dveřmi, a poměrně rychle po tom rozhovoru, který měla se svou mámou.

Catrina měla pravdu.

Náprava, ne všechno byla jen na ní.

„Nikdy se nedozvíš, jaké to je, pokud to nezkusíš. Pak budeš vědět, zda je to něco, co chceš dělat,“ dodal John. „I když v případě tvé mámy a táty si zahráváš s ohněm. Nemůžeš jim ukazovat jednu tvář a když jsou otočeni zády, nasadit jinou. To je pro rodinu špatné.“

„Co když by nechtěli, abych byla jako ty nebo jako oni?“

„To opravdu nevíš, že? Nikdy ses nezeptala.“

Catherine se nemusela ptát.

Věděla to.

„Pokud se chceš učit,“ řekl John, „pak zavoláš Andinovi a se zbytkem si můžeme dělat starosti jindy.“

„Prostě jen zavolat. A je to?“

„Zavolat, jo.“

Popadla svůj telefon. „Dobře. Díky.“

„Ale se svým rozhodnutím nečekej příliš dlouho,“ varoval ji John. „To je podstata tohoto byznysu, Catherine. Pokud do toho nejdeš, vždycky je někdo, kdo tam je připravený vstoupit. Jsi jen dalšími zády pro to, aby se přes ně někdo jiný vyšplhal až na vrchol.“

Jo, pochopila to.