TH - 4. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Colton

S grimasou vzhlédnu k blikajícímu neonovému nápisu. „Nemůžu uvěřit, že jsi mě k tomu přemluvil,“ zamumlám ke svému spolubydlícímu Brianovi, když sahá po dveřích. „Nechápu, proč jsme prostě nemohli zůstat pít na koleji. Pořád tam máme dost alkoholu a –“

Podrážděně si povzdechne. „Protože na koleji si nevrzneš. Nebo… no… možná bys mohl, ale nemyslím, že bys to zkusil.“

Střelím po něm pohledem. „Ani tady si nevrznu. Nikdy bych sem nešel, kdybych věděl, o co ti jde.“

„Ale souhlasil jsi a to je hlavní,“ zakření se, otevře dveře a naznačí, abych vešel dovnitř. „A i když tohle není jediný gay bar ve městě – je tu nejlepší šance, že si dnes večer užiješ – jejich drinky jsou silnější a levnější, než v kterémkoli baru v kampusu, což mi pěkně nahrává. Tak pojď. Už jsi napůl opilý. Všechno by to mělo být jednoduší.“

Jsem si zatraceně jistý, že jeho logika má nedostatky a byl bych rád, kdybych mohl každý projít, abych uchránil své tělo od toho hluku a vibrací prostupujících mi celým tělem.

Také mi moc nejde na rozum, že moje první návštěva gay baru je s mým hetero spolubydlícím. Ačkoliv je do značné míry odborníkem pro balení lidí v barech, takže možná existuje šance, že by mohl mít pravdu. A já bych si dnes večer mohl užít.

Možná.

Pravděpodobně ne.

Ale… možná.

A teď, když je mi oficiálně několik týdnů jednadvacet, řekl bych, že je na čase konečně přijít o věneček.

Jen jsem si nikdy nemyslel, že se to stane takhle. V baru. S Brianem coby parťákem. Je to všechno trochu zvláštní.

Rozhodně potřebuju další alkohol.

Vyhazovači u dveří ukážeme naše řidičáky, a nedokážu zastavit záblesk úsměvu, když se na můj podívá dvakrát.

Je pravý. Legální.

„Opožděně všechno nejlepší k narozeninám,“ vrátí mi úsměv. „Doufám, že se dnes večer dobře pobavíte.“

„To pobaví,“ řekne Brian, popadne mě za ruku a vtáhne do baru. „Vážně se bude moc dobře bavit.“

Na okamžik se ho chytím, abych ustál jeho pošťouchnutí. „Možná bychom si mohli jít nejdřív sednout k baru, než si dáme další drink.“ Pustím ho ve chvíli, kdy jsem přesvědčený, že nespadnu. „Myslím, že poslední panák, co jsme měli na koleji, mě odrovnal.“

„Dobře,“ zakření se. „Jdeme si dát další. Tak pojď.“

Začne mě znovu táhnout, ale já jeho ruku odstrčím. „Kvůli tobě spadnu,“ zasyčím. „A pak si nikdy nevrznu. Navíc díky tobě vypadáme, že jsme spolu. Jako spolu-spolu.“

„Och, jasně,“ přikývne. „Promiň.“ Netrpělivě pohodí hlavou k baru. „No tak pojď. Neztrácejme čas.“

Už se znovu pohybuje, naštěstí aniž by mě táhnul za sebou. Jen potřebuju chvíli, abych si dal dohromady myšlenky a možná zastavil to točení místnosti.

Rozhlédnu se kolem a uvažuju, jestli je dobré či zlé znamení, že už se na mě pár kluků dívá. Cítím, jak začínám rudnout a snažím se dohnat Briana.

Jo, pokud mám s někým tady mluvit, rozhodně budu potřebovat trochu tekuté odvahy.

Zaměřím pozornost k baru. Vidím zátylek Brianovy hlavy, který se proplétá skrze malý hlouček lidí stojící mezi námi a příslibem dalšího alkoholu. Tohle místo je malé a hlučné a i když tu nemůže být víc, jak pár tuctů mužů, začínám cítit klaustrofobii.

Potřebuju dohnat Briana, ale mé nohy se nepohybují dost rychle.

Soustřeď se.

Jdi.

Snaž se nevypadat hloupě.

Správně. Dokážu to.

Cítím na sobě oči, takže udělám další krok k baru. Je to zvláštní pocit. Nedokážu ho tak úplně popsat, ale vím, že tenhle pocit znám. Vzhlédnu zrovna, když se skupinka přede mnou trochu posune a já se znovu zastavím.

Och, můj Bože.

Och, můj Bože.

To je profesor Bradshaw. Tady. V tomhle baru. V gay baru.

Dobře.

O-kay.

Tohle nic neznamená, že? Brian je tady taky a není gay. Ve skutečnosti je super ne-gay. I tak… profesor Bradshaw? Jaké jsou šance?

Měl bych jít. Měl bych se hned teď otočit a odejít. Napíšu Brianovi zprávu hned, jak budu venku a vrátím se na kolej, jak jsem to chtěl udělat už na začátku.

Až na to… že mě viděl. Vím, že ano. Dívá se na mě tím tvrdým pohledem, který tak dobře znám.

Jeho rty se pohnou, a i když jsem příliš daleko, abych ho slyšel, přísahám, že právě řekl mé jméno.

Mé nohy se znovu rozpohybují, ale nesou mě špatným směrem. Měl bych odcházet, ale místo toho jdu k němu.

Och Kristepane, tohle nemůžu. Proč to dělám? Co mu řeknu?

Teď už stojím před ním a není cesty zpět. Pořád nevím, co to sakra dělám nebo proč se zdá, že nedokážu přimět své tělo spolupracovat s mozkem, ale on na mě hledí se směsicí překvapení a zvědavosti a já musím něco říct.

„Jste tady,“ vnitřně si nadávám. Ze všech věcí, které jsem mohl říct, si vyberu tu bolestivě zřejmou.

Pomalu přikývne. „Jsem.“

Profesor Bradshaw se stále na mě dívá, jako by viděl přímo skrze mě a dokonce i se vším tím hlukem a lidmi kolem nás jsem se nikdy necítil tak zranitelný a vystavený.

Můžu říct, že má něco na srdci. Vidím to v jeho očích, kterými si mě prohlíží.

Než některý z nás může říct něco dalšího, ucítím zatahání za paži. „No tak jdeme, Coltone,“ řekne Brian zcela nevšímavý ke skutečnosti, že mé nohy vrostly do podlahy a přímo přede mnou stojí předmět každé mé fantazie, kterou jsem během posledních týdnů měl.

„Už jsem objednal panáky a kolo drinků. Barman říkal, že můžeš dostat jeden zdarma, když dostaneš zadek –“

„Ne,“ přeruší ho profesor s pohledem, díky kterému sebou trhnu, až na to, že už nezírá na mě. Jeho pohled se přesune z místa, kde mě Brian drží za paži až k jeho překvapené tváři. „Colton už dnes večer pít nebude. Ne tady.“

Vrhne po mě rychlý pohled a já se cítím stejně překvapený jako Brian. Ze všech věcí, které jsem si představoval, že se dnes stanou, mě tenhle scénář nikdy ani nenapadl. Ani zdaleka.

Ale pak mě profesor překvapí znovu.

„Ve skutečnosti tu vůbec nezůstane,“ pokračuje, a zatímco stále mluví s Brianem, obrátí pozornost ke mně.

Tvrdě polknu. Cítím, jak Brian uvolní stisk na mé ruce, ale stále stojí dost blízko, abych cítil napjaté vibrace vyzařující z obou mužů.

Nikdy, ani za milion let bych si nepředstavoval, že o mě budou Brian s profesorem bojovat.

Ta situace by byla k popukání, kdyby to nebylo tak nepříjemné.

Najednou jsem si vědom, jak na mě oba zírají a čekají, až něco řeknu. Těkám pohledem mezi nimi, znovu polknu a snažím se pochopit, o co tu sakra jde.

„Já… já nezůstávám?“ zeptám se a doufám, že to profesor trochu více objasní. Vážně nechápu, proč se mě snaží dostat z tohoto baru, ale nebudu se hádat. Návrat na kolej se teď zdá jako nejlepší možný nápad.

„Ne,“ zavrtí hlavou a pak sáhne po mém rameni – právě jako dnes ráno – a řekne něco, co mi způsobí závrať.

Teda ještě větší závrať.

„Jdeš se mnou.“ Profesor se odmlčí, podívá se na Briana, jako by se můj spolubydlící ráčil něco namítat. „Hned teď.“

„Co se to kurva děje?“ zeptá se Brian, otočí se zády k profesorovi a přesune se mezi nás dva. „Jsi v pořádku? To myslí vážně?“

Zhmotňuje všechny mé myšlenky, které mi během těchto pár minut proběhly hlavou. Upřímně si nejsem jistý, co se děje, nebo jestli je něco z toho skutečné, ale jestli je to sen, vážně moc chci zjistit, jak skončí.

„Jsem v pořádku,“ přikývnu. „Je to v pohodě. Já… já ho znám.“

Brian na mě přimhouří oči, bez pochyb si myslí, že jsem se zbláznil. A možná že jo. Ale ať už jsem šílený nebo ne, profesorovi Bradshawovi věřím. Nevím, kam jdeme, ale jsem připravený.

„Ty odcházíš?“ zeptá se nedůvěřivě. „Ale ty drinky… jsou zdarma.“

Přikývnu. „Musím jít.“

Jedná se o prostou pravdu.

Nejen, že je profesor očividně připravený odtud vypadnout – se mnou – ale ze způsobu, jakým má stále majetnicky položenou ruku na mém rameni a kreslí mi na kůži malé kruhy, mi ožívá celé tělo.

Jestli hned teď neodejdu – proměním se v jednu velkou chodící erekci.

„Dobře,“ vydechne Brian, ohlédne se přes rameno a vrhne k baru toužebný pohled. „Jestli si si jistý.“

„Jsem.“ Profesor mě rukou navádí k východu. „Já, um… zavolám ti později.“

To je to nejlepší, co mu můžu nabídnout, když nevím, kam jdeme, nebo jak dlouho bude trvat, než tam dorazíme. Vše, co vím jistě je, že skutečně odcházím s profesorem Bradshawem.

Prosím Bože, ať to neskončí.