TDSQ - 4. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Gilbert

Každé ráno se Gilbert a Polly vydávali na společnou procházku. Jen v nejhorších dnech nechodili ven. Dnes ráno bylo venku docela hezky. Chladno, ale ne zima, svítání na obloze ještě stříbřité a všude naprostý klid, bez sebemenšího závanu větru. Ideální den na to, aby jí konečně všechno řekl… pokud k tomu sebere odvahu.

Polly se na něj roztržitě usmála, když vyšla z domu, na sobě volné kalhoty na jógu a přiléhavou mikinu s kapucí. V ústech se mu sbíhaly sliny, když si prohlížel její štědré křivky, ale jakmile si vzpomněl, co jí musí říct, vyschlo mu v ústech.

„Hele, včera pozdě v noci jsem viděl, že máš rozsvíceno,“ vyhrkl. „Nemohla jsi spát?“

Polly pokrčila rameny. „Včera jsem měla… řeči… s matkou. Nebylo to moc příjemné. Ale nechci o tom mluvit. Jak pokračuje tvůj výzkum?“

„Dobře. Mám nějaké povzbudivé výsledky.“ Vydali se na procházku. Gilbert zvažoval situaci. Bylo jasné, že ať už se stalo cokoli, Polly nebyla s rozhovorem s matkou spokojená. Jessica Shields. Celý klan znal její jméno a její příběh. Možná by jí to měl říct jako první, aby měla možnost říct dceři celý příběh…

To by bylo laskavější, ne? Slyšet tu novinu spíš od její matky než od něj. Nebo to byl jen zbabělec?

„Nevím, co si počnu se svým životem,“ řekla Polly náhle. Vyšli z uzavřené komunity, v níž se nacházelo jeho a Freemanovo sídlo, a Polly si strčila ruce do kapes. „Odmalička jsem měla samé velké plány, sny, které jsem si chtěla v budoucnu splnit. A mám pocit, jako by mi každý z nich někdo vzal, jako bych nebyla hodna toho, abych se dočkala splnění svých snů. Ani nevím, jestli se mi v životě podaří někam dojít.“

Gilbert vzal její ruku do své a jemně ji stiskl. „Proč mi neřekneš, co tě trápí?“

Polly si povzdechla. „Já nevím. Je to prostě všechno. Věci, které se nedaří. A ty zatracené myši v mém domě. Dělá se mi z toho špatně a myslím, že už se v něm nebudu moct cítit dobře, když přemýšlím, kde se tam ti malí hmyzáci vzali.“

„Jsem si jistý, že Freemanovi by…“

„To je jiná věc.“ Její prsty se krátce sevřely v jeho, než se odtáhla a ovinula si ruce kolem pasu. „Už mi tolik pomohli. Připadá mi, že jsem nevděčná, když si myslím, že to nestačí…“

Gilbert studoval její tvář, zatímco šli. Hlavu měla skloněnou, pohled pevně upřený k nohám. „Nestačí… ne v tom smyslu, že bys od nich chtěla víc, ale spíš jako bys chtěla, abys na to všechno přišla sama a nemusela se na ně spoléhat. Cítíš se pak neschopná, když pořád žádáš o pomoc.“

Polly si s úlevou oddechla a přikývla. „Přesně tak.“

„Je něco, co mi to teď připomnělo?“

Pokrčila rameny.

Už ji v takových skleslých náladách viděl. Stávaly se každému, zvlášť když měl pocit, že se nic nedaří. Chtěl ji prostě jen obejmout a ujistit ji, že všechno bude v pořádku. Ale nebylo. Tyhle problémy, které měla… byly jen špičkou ledovce.

A dříve nebo později jí to bude muset ještě zhoršit.

Později, pomyslel si. Když jí to řeknu teď, mohla by se vzdát veškeré naděje.

„Říkala jsi, že ses musela vzdát snů,“ řekl tiše. „Jaké věci bys dělala, kdybys měla tu možnost?“

„Archeologii,“ odpověděla, aniž by jí unikl úder srdce. „Ale myslím, že se mi to nikdy nepodaří… stárnu a s penězi je to jen horší.“

Gilbert si nemohl pomoct, ale musel se tomu zasmát, i když to vlastně vtipné nebylo. „Do stáří máš ještě daleko, Polly. Nezáleží na tom, kolik ti je, vždycky se můžeš učit novým věcem. Takže se toho nevzdávej jen proto, že se to teď neděje.“

Polly přikývla a pak k němu vzhlédla. Konečně se jí na tváři rozlil úsměv. Netrval však dlouho, jako když se slunce prodere bouřkovými mraky, jen aby ho zase pohltily. „Díky. Vím, že to není konec světa. Jen dnes nejsem šťastná. Částečně proto, že jsem se špatně vyspala. Částečně proto, že jsem se celou noc probírala financemi. Máma chce tisíc dolarů, které mi dala na univerzitu… moc nechápu, proč je to teď tak důležité, ale jsem všechno, co má, víš? Nechci, aby to mezi námi bylo divné.“

„Tvoje máma,“ zopakoval Gilbert. Srdce se mu rozbušilo, když viděl, jak se mu otevírá. Možná jí nakonec nemusel nic říkat… možná věděla víc, než si uvědomovali… „Řekla ti někdy tvoje matka o tvém otci?“

Polly se na něj zvláštně podívala. „Hm… co to s tím má společného?“

„Asi jsem jen zvědavý.“

„Dobře… byla jsem produktem známosti na jednu noc. Máma se seznámila s mým tátou a říká, že se opila a měla úlet, jen aby se druhý den ráno probudila sama ve své posteli. Už nikdy nepila.“ Polly poklesla ramena. „Někdy si říkám, jestli by si mě nechala, kdyby nebyla tak… já nevím, odhodlaná žít ten dokonalý život tak, jak ji vychovali. Rodiče se jí zřekli, že si mě nechala. A já vím, že bych měla cítit vděčnost, že mě má tak ráda, ale zároveň si nemůžu pomoct, ale někdy si přeju, abych vyrůstala v jiné rodině. Já nevím. Možná jsem jen ufňukaná mileniálka, která o skutečném životě nemá ani páru. Prostě si musím dát pauzu a přenést se přes to.“

Srdce měl někde v žaludku, ale Gilbert nepromluvil. Dřív nebo později, co na tom záleželo? Byli v časovém limitu.

I když si říkal, že si nejdřív promluví s její matkou nebo počká, až bude mít lepší náladu, věděl, že jakákoli výmluva, že to teď odloží, bude výmluvou, aby to odložil i později. Olízl si rty a přemýšlel, jak na to. Mohl by jí říct, že všechno, co jí matka řekla, byla lež, že to byla ona, kdo odešel, a ne její otec…

Ale to se mu zdálo příliš.

„Vím, jaké to je mít pocit, že se všechno hroutí,“ řekl místo toho. Ta slova z něj vytryskla jako vodopád. Jako by se je snažil zadržet, nabobtnal by a zemřel s nimi. „Říkal jsem ti, že můj výzkum jde dobře.“

Polly se na něj nechápavě podívala a přikývla. „Že ano?“

„Jo, kdybych se chtěl jen dozvědět víc o neurologii a pomoci budoucím generacím. Ale pravda je taková, že se snažím přijít na lék pro krále svého klanu.“ Prošli kolem parku a Gilbert byl skoro v pokušení navrhnout, aby si sedli na houpačky, ale pokračovali dál. „Víš, že pocházím z klanu dole v Belize, že?“

Polly znovu přikývla.

„No… můj král je velmi nemocný. Je to genetická nemoc,“ raději zatím nevytahoval kletby, „a umírá. Nezbývá nám pro něj moc času. Obávám se, že se mi nepodaří najít lék včas. Královnina dcera – jeho dědička – zmizela už dávno. Bez ní se všechno zhroutí. A obávám se, že…“ Zadusil se slovy, která následovala, že ona je ta, kterou potřebují. „Bojím se, že se můj klan rozpadne na kusy.“

„Je mi to moc líto.“ Tentokrát to byla Polly, kdo ho vzal za ruku. Lehce ji stiskla a její pohled byl plný soucitu. „Co se stalo s jeho dcerou?“

„No…“

Než stačil říct další slovo, vedle nich náhle se skřípěním zastavila dodávka. Oba nadskočili. Dodávka byla černá, s tónovanými skly tak tmavými, že neviděli, co je uvnitř. Na místě řidiče seděl muž v mikině s kapucí a čepicí.

Dveře se zabouchly a Polly nadskočila. Z dodávky vyskočilo půl tuctu mužů v halloweenských maskách. Gilbertovy ohně vzplály k životu, z úst se mu valil kouř. Muži měli zbraně a Gilbert jednal instinktivně; vrhl se před Polly a začal se měnit. Po těle mu vyrazily šupiny a za ním se rozletěla křídla. Muži po něm začali pálit kulky; bylo to jako v krupobití, do těla mu dopadaly desítky ostrých žihadel. Kulky se však od jeho šupin odrážely.

Gilbert po mužích šlehl ocasem; dva z nich chytil a přehodil je přes dodávku, zatímco ostatní křičeli. Další čtyři muži vyskočili z dodávky a vrhli se mezi jeho nohy na Polly. Gilbert popadl dodávku a zvedl ji do vzduchu; dopadla na zem několik metrů od něj, když se otočil k mužům útočícím na Polly. Jednoho udeřila do obličeje a dalšího kopla mezi nohy.

V Gilbertově hrudi se vzedmula pýcha; jeho královna byla silná bojovnice i bez draka. Chvíli ji pozoroval, jak se jako buldozer vrhá proti útočníkům, a žasl nad silou, která se skrývala za každým úderem.

Ozvalo se několik dalších výstřelů a on zavrávoral, protože si uvědomil, že tohle je skutečné nebezpečí. Tentokrát mu kulky prorazily šupiny a donutily ho zařvat bolestí. V tlamě mu šlehaly plameny, jak se nad útočníky tyčil.

Neublížíš.

Dusil ho nespokojený zvuk, když si vzpomněl na přísahu, kterou složil. I když by ty lidi za útok na Polly nejraději zabil, nemohl. Nemohl by si říkat skutečný lékař, kdyby něco takového udělal. Proto roztáhl křídla a švihl ocasem, čímž je všechny odrazil daleko od Polly. Ta posledního útočníka udeřila do hlavy a srazila ho k zemi.

Gilbert ji popadl do náruče. Polly protestně vykřikla, ale on se okamžitě vznesl do vzduchu. Polly se nejprve trochu kroutila, ale brzy se uklidnila. Jeho křídla tloukla do vzduchu, jak se udržoval ve vzduchu. Jeho ohně v něm syčely a hořely, když zvážil, že Polly neohrozili zbraněmi, to znamenalo, že jdou po ní.

Zjistil snad konkurenční klan, kdo je? Chtěli jeho klan srazit na kolena tím, že mu seberou královnu-dceru? Neměl čas vyčenichat, jestli jsou to lidé, nebo draci… ale kdyby to byli draci, neproměnili by se a nebojovali by tak s ním?

Brzy se dostal zpátky do svého sídla. Přistál na rozlehlém trávníku a proměnil se zpět do své lidské podoby. Kulky zaklíněné v jeho šupinách vypadly a zanechaly za sebou modřiny a škrábance, ale nic vážného. Všechny byly měděné; přišly tedy v domnění, že by mohly bojovat s drakem. V hrdle mu stouplo zavrčení, když jednu z kulek zvedl.

„Mohli jsme je sejmout,“ řekla Polly. Položila si ruce na boky. „Proč jsi utekl?“

Gilbert se na ni upřeně zadíval. „Polly, měli zbraně. Kdyby je obrátili proti tobě…“

Oči se jí rozšířily, jako by ji to ani nenapadlo. Zakolísala na místě. „Dobře. Tak to ti děkuju. Jsem ráda, že jsi mě nenechal, abych se z toho snažila vyvléct… kdo myslíš, že to byl? Únosci, kteří se mě snaží dostat kvůli výkupnému? Musíme zavolat policii. Hned teď.“ Podívala se na něj… byl úplně nahý, ale jestli jí to bylo nepříjemné, nedala na sobě nic znát. „A ztratil jsi klíče. Pojďme ke mně domů, nechala jsem tam mobil. Pospěšme si, když budeme mít štěstí, možná je chytí policajti.“

Gilbert ji následoval, když běželi přes trávník k sídlu Freemanů. Navzdory situaci se musel usmát… uměla si vzít příklad, že?