Lucius - EPILOG 2

Překlad: Lucianna

Epilog 2 – Evie

„Teď si přeju, abych si taky nechala udělat nějaké barevné tetování.“ Stella přejede prsty po vinných šlahounech, vytetovaných podél mé páteře. „Tohle je tak hezké.“

„Vždycky si můžeš přidat do svého.“ Uhladím sukni svých šatů, už po milionté. Ačkoliv na sobě nemá žádný sklad.

„Ne, myslím, že tohle vypadá perfektně na tobě.“ Usměje se na mě v zrcadle a zvedne závoj vedle mě. „Nerada to tímhle přikryji.“

„Jestli si myslíš, že bych neměla…“

„Ach, rozhodně bys měla.“ Usměje se a připevní mi ho do vlasů diamantovým hřebínkem. „Mám vsazeno padesát babek nato, že se Lucius rozbrečí, až ho zvedne a uvidí tě.“

Zasměju se. „S kým ses vsadila?“

„Se Sinem.“ Dál ho upravuje, až je spokojená. „Tak.“

Nakouknu na sebe v obrovském zrcadle. Mé těhotné bříško ještě není vidět, ale přesto jsem trochu kulatější v pase.

„Možná jsem už koupila asi padesát věciček s monogramem. Jen s ´V´ samozřejmě, když ještě nevíme, co to je.“

„Padesát?“

Trochu se začervená. „Možná jsem se nechala unést. Ale je to tak vzrušující. Nikdy jsem si nemyslela, že bych měla sestru, víš? Pořád jsem zaseknutá s těmihle Vinemontovými chlapi. Ne, že bych je nemilovala. Miluji. Ale víš, jací jsou.“

„Teddy je rozhodně nejsnesitelnější.“

„Jo, jménu mu sedí perfektně. Je to naprostý plyšový medvídek.“ Obalí kolem mě zezadu paže a opatrně mě obejme. „Tohle bude znít divně a nejspíš trochu děsivě, ale někdy se díky tobě cítím jako mé staré já. V dobrém slova smyslu. Myslím, že jsem to trochu ztratila po…“ (Teddy bear – plyšový medvídek, pozn. překl.)

Otočím se a setkám se s jejím pohledem. „Všechno, co můžu říct, je děkuji. Děkuji, že jsi mě přijala…“ Usměju se. „Nakonec.“

„Nakonec.“ Souhlasí. „Jsem jen ochranitelská.“

„Dává to smysl. Máš toho hodně co chránit.“

„Včetně tebe.“ Odstoupí a prohlédne mě od hlavy po paty. „Vypadáš… Úchvatně.“

„Děkuji ti.“ Snažím se nebrečet, ale stejně mi do očí vstoupí slzy.

„Ne pod mým dohledem!“ Vrhne se po kapesníku, zatímco já se zhluboka nadechuji.

Renee a Rebecca spolu žvatlají vedle větráku v rohu. Jsou naprosto k sežrání v jejich malých, růžových družičkových šatech.

„Tady.“ Podá mi kapesník. „Je skoro čas. Půjdu do zkontrolovat. Jsi v pohodě?“

„Je mi skvěle.“ Usměji se. „Začalo to střelou a skončilo rychlou svatbou.“ (Shot – střílet, shotgun wedding – nucená, urychlená svatba, pozn.překl.)

Přikývne. „To je pěkně výstižné, co?“

„Nechtěla bych to jinak.“

„To je moje holka. Ještě poslední pohled. Zatoč se pro mě.“ Dívá se, zatímco se pomalu otáčím. Šaty mají krásný krajkový vršek, který mi zakrývá ruce, a živůtek s hlubokým Véčkem vpředu. Krajka pokračuje do pasu a pak tylová sukně doplňuje spodek v lehkém rozšíření. Pro mě, jsou jako ze sna. Doufám, že Lucius je bude milovat stejně, jako já.

„Absolutně dokonalé.“ Září. „Dobře, tentokrát už opravdu jdu.“ Vyklouzne ven z bílého stanu.

Máme svatbu na rodinném pozemku v krásném novém altánu, který Lucius nechal postavit. Dokonce sám vybral všechny růže a květiny kolem, a udělal z toho živoucí sen. Jeho svatebním darem byla celá výměra. „Pro případ, že bys potřebovala čas o samotě. Ale ty nikdy nebudeš potřebovat čas o samotě. A pokud ano, budu tě následovat až sem, dokud si neuvědomíš, že samota se přeceňuje.“

Nechápu jak je možné, že je tak sladký se mnou, ale ztělesněním smrti pro naše nepřátele. Ale rozhodně se mu to daří.

„Ok, jdeme na to.“ Stella přispěchá kolem mě, její smaragdově zelené šaty na ní vypadají úžasně. „Udělám ti ten závoj.“ Natáhne se a jemně mi ho spustí přes tvář. „Dokonalé.“

Začnou hrát smyčce a Stella vyjede se holčičkami v jejich roztomilém, bílém dvojitém kočárku, aby házely růžové lístky.

Čekám, uvažujíc, jestli jsem udělala chybu, když jsem se rozhodla jít uličkou sama. Mohla jsem požádat Sina, nebo Teddyho. Rozhodla jsem se, že ne. Možná kvůli Redovi, protože si ráda myslím, že ta část z něj, která mě milovala – ta jeho dobrá část – je stále tady. Neocenil by, že jsem s Luciem, ale nemohu změnit to, koho miluji. To platí pro oba.

Takže, jdu sama. Až vyjdu ven, pozdraví mě moje rodina. Připojím se k nim. Už nikdy nepůjdu sama.

Zhluboka se nadechnu, vezmu kytici z bílých hortenzií a růžových pivoněk, vystoupím ze stanu a vydám se uličkou posetou okvětními lístky.

Když vzhlédnu, málem zakopnu.

Lucius je naprosto úžasný v tom černém smokingu a jeho úšklebek se změní v široký úsměv ve chvíli, kdy mě uvidí. Jdu dál a srdce mi buší, když dojdu k němu do altánu.

„Nikdy jsem neviděl nic tak krásného,“ zašeptá mi do ucha.

Podám kytici Stelle a otočím se zpátky k němu.

Když sáhne po mém závoji, má ruce pevné, když ho zvedne. „Tady jsi, miláčku.“ Pohladí mě po tváři a pak mě vezme za ruce. Jeho jsou teplé a jisté, pohledem nezaváhá.

Obřad vede Sin a jeho hlas se nese přes malou skupinu, zatímco vítr jemně pofukuje. Sotva poslouchám, celou svou bytostí se soustředím na muže, který mě drží za ruce – drží celé mé srdce.

Když je po obřadu a Lucius mi navlékne prsten, mám pocit, jako bych měla vzlétnout. A když zpečetí naše sliby polibkem, pevně se držím. Jeho. Našeho společného života. A naší společné budoucnosti.

 

Konec…

 

Tak tu máme úplný konec. Tedy aspoň zatím. Uvidíme, zda autorka časem přidá i příběh Teddyho. Jak jsem říkala, na konci není žádný cliffhanger, ale zmizení Glorie – vdovy po Beauovi je možná zadními vrátky do dalšího příběhu. Uvidíme. Zatím je to tedy konec a doufám, že jste si Luciův příběh užili také, ačkoliv byl podstatně kratší, než ty předchozí knihy.

Děkuji všem za komentáře a budu se těšit u nějakého dalšího překladu…

Lucianna