Lucius - 34. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 34 – Lucius

„Evie!“ Procitnu do vědomí s jejím jménem na rtech.

„Je vzhůru!“ Stella vyskočí na nohy a spěchá ke mně.

Sin je už tam a mračí se na mě. „Bylo kurva na čase.“ Zkříží ruce na hrudi a odvrátí pohled. Sakra, musel si dělat skutečné obavy. Tato jeho reakce se rovná psychickému zhroucení člověka se skutečnými emocemi.

„Kde je?“ Nakouknu po místnosti, zrak mám trochu mimo, ale pročišťuje se.

„Lucie.“ Stella použije klidný tón, ten který by měl být ujišťující.

Jen to ve mně vzedme vlnu paniky. „Evie!“ zaječím. „Evie!“

Vejde sestra a její tenisky vržou po dlažbě podlahy.

„Kde je Evie?“

„Promiňte?“ Kontroluje pípající přístroje vedle mé postele.

„Evie Witheringtonová! Kde je?“

„Nemohu vám dávat informace o paciten…“

„Je kousek dál chodbou. Teddy je s ní.“ Stella vstoupí před sestru. „Ale nemůžeš ji vidět.“

„Proč ne?“

Sestra dokončí kontrolu. „Dám vědět lékaři, že jste při vědomí.“

„Teddy to ví.“ Sin namačká zprávu na telefonu.

„Doktor Vinemont, není jeho doktor.“

„Ano, je.“ Je mi jedno, jakého kreténa na mě napsali. Nikdo se o mě nepostará líp, než Teddy. Nemluvě o tom, že nebude mít problém mi napsat správné věci.

„Děkujeme za pomoc.“ Stella jí věnuje milý úsměv. „Jsme tady v pohodě.“

Stella očividně není už schopná být dál milá, protože sestra se zamračí a pak se otočí a odejde.

„Evie. Řekni mi to.“ Dívám se na Stellu.

Ta pohlédne na Sina.

„Vezmi mě k ní.“ Začnu se natahovat po kapačce v mé paži. „Nebo ji půjdu najít sám.“

„Je v kómatu.“ Řekne Sin a odstrčí mi ruku od kapačky. „Teddy tě resuscitoval, dokud nepřijela sanitka a pokračoval v tom, dokud tě nepřipojili na přístroje. To tě udrželo naživu, dokud nebyli schopni udělat transfuzi krve, která tě stabilizovala a pak operovat nohu a paži, aby zastavili krvácení a odstranili úlomky kulky.“

Rozhlédnu se. „Jak dlouho jsem tu byl? Co se stalo Evie?“

„Tři dny.“ Stella si sedne na židli vedle mé postele. „Byl jsi párkrát vzhůru, ale byl jsi pod anestetiky. Ona musela také na operaci a neprobudila se. Drží ji pod sedativy, aby se mohla uzdravovat.“

„Uzdravovat z čeho? Co je s ní špatně?“ Mám pocit, že budu křičet.

„Měla ošklivý otřes mozku, který se neléčil. Začal jí otékat mozek a museli jí vyvrtat díru do lebky, aby uvolnili tlak.“

Přejedu si třesoucí se rukou po tváři. „Bude žít?“

Vymění si další pohled.

„Bude žít?“ zaječím.

„Nevědí.“ Sin se natáhne a odepne mou kapačku ze stojanu. „Pojď. Vezmu tě k ní.“

„Neměl by se hýbat,“ namítne Stella.

„Jestli umře, tak umře,“ řekne Sin smrtelně vážně.

„Příliš brzy.“ Stella si povzdechne a stočí se do klubíčka na svém křesle.

Něco mi říká, že ti dva za poslední tři dny moc nespali.

Zkusím se posadit výš na posteli a tělem mi proletí bolest, jako další kulka. „Ježíši.“ Zasténám a položím se zpátky.

„Sotva jsi se probral, neblbni.“ Sin manévruje s mou postelí do chodby a pak jedeme kolem jednoho pokoje za druhým.

„Přežije to?“ Cítím se jako hloupé dítě, ptát se na tuhle otázku.

„Je to bojovnice. To prokázala.“ Nic víc neřekne. Nemusí. Pokud je to k přežití, pak to Evie přežije.

Zavřu pevně oči a snažím se vzpomenout si, co se stalo. Poslední věc, co si pamatuji je, že běžela ke mně. Byla dost silná na to, aby ke mně utíkala. Takže tohle navozené koma musí být preventivní, nebo tak něco. Nemůže to být tak zlé.

Sin mě doveze do pokoje na konci, blízko sesterny. Teddy tam stojí, tvář ztrhanou a jeho dětské vousy přerostly do zlatého plnovousu.

„Nějaké změny?“ zeptá se Sin.

„Ne.“ Přijde a pomůže mu vtáhnout mě do pokoje. „Rád tě vidím vzhůru.“ Usměje se na mě.

„Jak jí je?“ Snažím s natáhnout krk, abych jí viděl. Znovu mě bolest praští do břicha.

„Lež klidně. Dáme tě hned vedle ní.“ Teddy přesune postel s nacvičenou lehkostí.

Když ji uvidím, srdce mi nějak poskočí a poklesne zároveň. Je to ona. Její rudé vlasy a světlá kůže, růžové rty, které chci i teď zlíbat. Ale je bledá, oči zalepené a hlavu má omotanou obvazem. Pod očima má tmavé kruhy a zpod hlavy jí vychází drén.

„Mozek jí už neotéká. To jsou dobré zprávy.“ Teddy se mi nepodívá do očí.

„Co jí udělal? Jak se tohle stalo? Běžela ke mně, v tom zatraceným domě. Běžela. Viděl jsem ji.“

„Pravděpodobně utrpěla otřes mozku z autonehody. To je ostatně na snímcích vidět. Počáteční úder.“

„Pak co?“ Přeju si, abych mohl Charlese zabít znovu. Kéž bych ho mohl přimět trpět tak moc, aby to cítil i jeho pra-pra-praděda.

Sin si odkašle. „Z toho, co jsem mohl dát dohromady, byla zamčená v ložnici nahoře v domě. Nemohla otevřít dveře, takže se snažila je prorazit. Když to nefungovalo, šla k oknu a nejspíš viděla, co se děje mezi tebou a Charlesem, a pak…“

Zamrkám, jak se mé vnitřnosti kroutí a drolí. „Říkáš, že kvůli mně proskočila oknem?“

„Je to ochránce,“ řekne Sin nonšalantně, potvrzujíc to.

Zkusím se po ní natáhnout, ale pak si všimnu, že má paži v sádře. „Co je tohle, kurva?“

„Jednoduchá zlomenina. Taky nejspíš z autonehody,“ vysvětlí Teddy.

„Jak dlouho, než budeme vědět, jestli… se probere?“ Poprvé, co si dokážu vzpomenout, potlačuji slzy.

„Mohou to být dny, možná týdny.“

„Nevzdám to s ní.“ Otočím se k Teddymu. „Slib mi, že to s ní nevzdáš.“

„Nevzdám, ale Lucie. Možná přijde čas, kdy nechat ji jít, by bylo nejlepší…“

„Ne.“ I přes bolest se natáhnu a vezmu ji za ruku. „Nikdy to se mnou nevzdala. Takže já jí to taky neudělám.“

„Musíš odpočívat stejně, jako ona. Dvě velké operace, ztráta krve a poškození na tvých zádech, které málem zasáhlo páteř.“

„Nestarám se o nic z toho. Jen potřebuji, aby se probrala.“

Teddy se natáhne a lehce mi stiskne rameno. „Ona ví, že jsi tady. Je úžasné, co lidé vypovídají, když se proberou z kómatu. Věci, které slyšeli a cítili.“

„Probuď se, Evie. Nedělám si prdel.“ Mrkáním zaženu slzy a soustředím se na ni. „Vrať se ke mně zpátky.“