Lucius - 32. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 32 – Lucius

Musím někde začít. Sídlo Corriganů je tmavé, žádná zářivá světla a proudící dav, jak to bylo jen před pár týdny. Přemýšlím, jestli někde pohřbili ubohého Beau Corrigena do země. Nejspíš.

Přeskočím plot v zadní části pozemku a jdu voňavými zahradami, slábnoucím odpoledním světlem. Evie se pohřešuje už hodiny. S každým okamžikem, který uběhne, mě obava požírá víc a víc. Na tenhle druh strachu nejsem zvyklý. Pořád dělám nějaké násilné, zákeřné sračky a nemám z toho žádné výčitky svědomí. Ale teď, když jde o život Evie, je to naprosto odlišný pocit. Není to nic menšího, než hrůza.

Skrčím se níž, když vejdu na jedno nádvoří s fontánou. Musí jich tu být kolem domu aspoň půl tuctu. Opřu se o ni a nakouknu na dům.

Mé zdroje říkají, že jediný kdo tu je, je vdova po Beauovi. Najdu ji a přinutím ji říct mi, kde je její zatracený synovec. Ztrácím čas, ale stále čekám u fontány. Něco je špatně. Chloupky na rukou mi vstávají, když se snažím vidět okny nějakou známku života.

Nakrčím se dopředu kolem strany fontány, abych získal lepší pohled skrz okna. Všechno uvnitř je tmavé a tiché, jako by tohle místo bylo muzeum, uzavřené pro návštěvníky.

Nemůžu už ztratit ani vteřinu, takže se postavím a vyrazím směrem k nejbližšímu oknu.

„Uvažoval jsem, jestli se ukážeš. Jak jsi mě našel?“

Otočím se a najdu Charlese, jít směrem ke mně, ze zadní části domu.

„Kde je?“ Vytáhnu pistoli a namířím ji na něj. „Ukaž mi svý zatracený ruce.“

„Teď patří mě. Jako Sovereign, si beru co chci.“ Zvedne ruce nahoru.

„Nejsi Sovereign.“

„Nejsem?“ Usměje se. „Ale vážně, jak jsi mě našel?“

„Jsi typický idiot, který se vrací přímo na místo činu. Je to opravdu tak zkurveně hloupé – tak zkurveně hloupé – že jsem ani nečekal, že tu budeš. Příliš jsem tě přeceňoval, ty hloupý kašpare. Hledal jsem Beauovu vdovu.“

„Ach.“ Zamračí se. „Jasně. No, hádám, že mám štěstí. Když se tě zbavím takhle rychle, ukážu ostatním, že jsem ten pravý.“

„Potom, s čím už jsi přišel, tě už nepodpoří.“

„Jsi si tím jistý?“ Dá jeden prst dolů.

Ucítím prudkou bolest v noze ještě dřív, než uslyším prásknutí zbraně. „Kurva!“ Klesnu na jedno koleno a levé lýtko mám jako v ohni.

Zavrtí hlavou. „Ten skvělý Lucius Vinemont. Podívejme na tebe teď. Nejsi tak drsný, bez svých bratrů, což?“

„Jsem dostatečně drsný, ty kreténe. Pojď blíž a ukážu ti to.“ Nechám svou zbraň namířenou na něj.

„Upřímně, měl bych ti poděkovat. Tvoje rodina zničila všechna pravidla. Umetli jste mi cestičku. Já udělal to samé a převzal místo Sovereigna. Mám zázemí nejdůležitějších členů společnosti a ti, kdo se s tím nechtějí smířit?“ Pokrčí rameny. „Budou pohřbeni v hromadném hrobě přímo vedle tebe a tvé rodiny.“

„Jestli si myslíš, že máš nějakou šanci proti mé rodině, budeš bolestně zklamaný.“ Zatnu zuby proti bolesti a zvednu se zpátky na nohy.

„To si nemyslím. Bylo tak snadné dostat Evie. Je tady, víš? Nahoře v ložnici, čekající na mě, abych jí udělal dítě.“

„To se nestane.“ Namířím mu do tváře.

Další kulka mnou prolétne, tentokrát skrz mou pravou paži. Zmáčknu spoušť, když moje muška ochabne. Spustím pistoli a pak začnu sahat levou rukou po svém noži, ale zastavím se. A čekám.

Skrčí se, pak vstane nedotčený. „Tentokrát jsi mě málem dostal. Ale obávám se, že jsi skončil. A já jen ztrácím čas, zatímco bych mohl být po koule ponořený ve tvé děvce. Neboj se, ožením se s ní a udělám z ní počestnou ženu. Ale už nikdy znovu neopustí tenhle dům. Byl jsi chytrý, že jsi s ní byl ty poslední týdny. Nemohl jsem najít chvíli, abych proklouzl a odvedl ji pryč. Až do dnešního rána. Perfektní příležitost. A nyní je navždy doma.“

„Nikdy ji nezlomíš.“ Pomalu pohybuji levou rukou k opasku.

„Špatně. Chystám se ji zlomit právě teď. Jak jsem řekl, je doširoka roztažená a čeká, abych ji ošukal. Bude prosit, abych se jí udělal na obličej, než skončí noc.“ Pokrčí rameny. „Dobře, to stačí. Je čas, abys šel.“ Vytáhne zpoza sebe pistoli. „Jakmile bude po tobě, ošukám Evie a pak vyrazím zabít zbytek Vinemontových krys. Víš…“ Odmlčí se a mávne zbraní do strany. „Přemýšlel jsem o tom, vzít si trofeje. Uši možná? Ty dětské budou opravdu roztomilé, pověšené na mé pelesti jako girlanda na vánočním stromku. Evie to bude milovat.“

Oslepující, kyselý hněv ve mně vře. Tohle nemůžu vyhrát. Vím to. Ne s ostřelovačem mezi stromy za mnou a s tím podělaným Frankensteinem vpředu. Ale nepůjdu dolů sám. Toho vola vezmu s sebou, i kdyby to měla být poslední věc, co udělám.

„Nic neřekneš? Žádná poslední sarkastická slova?“ zavrčí.

„Nic, čemu bys rozuměl, ty zatracený čůráku.“

„Vyřídím tvé pozdravy Evie. Jsem si jistý, že bude…“

Vrhnu se doprava, když se snaží o své stupidní rozloučení.

Vystřelí, kulka mě zasáhne do hrudi, zatímco bodnu co nejsilněji mohu, svou čepelí. Ten náraz mě srazí o krok zpátky, krvavý nůž mám stále v ruce, jak se probíjím bolestí a znovu se na něj vrhám. Musím zůstat blízko, jinak mě jeho ostřelovač zaměří a já musím udělat co nejvíc škody, než se to stane. Bodám a bodám a vší silou propichuji každý jeho posraný orgán, který najdu.

Zabručí, jeho tělo schytává rány zatímco zvedne znovu pistoli nahoru. Další kulka narazí do mých zad. Jeho sniper očividně na přátelskou střelbu sere, ale já musím přestat útočit na Charlese a levou rukou ho chytit za zápěstí.

„Pořád prohraješ.“ Vystřelí, ten zvuk je tak blízko ucha ohlušující. Pak vystřelí znovu a znovu, v zatracené snaze mě střelit do hlavy. Držím zbraň namířenou prostě přes mé rameno, zatímco tlačím proti jeho masité paži vší silou, kterou mám. Když spoušť začne cvakat, místo střelby, pustím mu paži a pak klesnu na zadek, zády k fontáně.

Jeho sniper na mě sem nedosáhne a já jsem schopný zvednout nůž, který jsem upustil.

Postaví se přede mnou s omráčeným výrazem, zatímco mu krev promáčí košil a kalhoty, takže využiju příležitosti a bodnu ho do nohy, jako úskočný bastard, kterým jsem.

Když vykřikne, usměji se spokojeně a pak se přesunu k jeho holeni a proříznu se k ní přes kalhoty.

Klopýtne dozadu a spadne, a když se tak stane, jeho vnitřnosti vykukují jeho potrhanou košilí.

„Skončil si, čůráku. Tak zatraceně skončil.“ Směju se, zatímco mu krev vytéká ústy.

„Jsem Soverei…“ Zvedne oči v sloup a spadne dozadu, jeho tělo dopadne na kamenné patio.

„Hej, kreténe!“ zařvu. „Jestli chceš chcípnout jako tvůj šéf, pokračuj ve střílení. Mí bratři tady budou každou vteřinou a rádi tě vezmou ven.“ Sedím ztuhle a kontroluji rány. Ta v mé paži štípe jako mrcha, ale není fatální. Ta v noze ovšem, tryská. Dokonce ani necítím nic za kolenem. To není kurva dobré.

Vyškubnu pásek, když uslyším něco ve stromech za mnou. Ztuhnu, poslouchám a sotva zachytím vzdalující se kroky. Nemůžu uvěřit, že to fungovalo.

Omotám pásek kolem stehna a utáhnu ho, jak jen můžu a pak se opřu zpátky. Voda fontány na mě cáká. Jak iritující. Když vzhlédnu na dům, snažím se zjistit, ve kterém pokoji Evie je.

„Nerad ti beru iluze, kreténe,“ zavolám na toho mrtvého sráče vedle mě. „Ale neexistuje, že by na tebe Evie čekala, abys ji ošukal. Nejspíš už má pokoj připravený, aby tě zavraždila ve chvíli, kdy vejdeš dovnitř.“

Neodpoví. Za tu krátkou dobu, co ho znám, nikdy nebyl dobrý v konverzaci. Zasměju se vlastnímu vtipu a zavřu oči únavou.

Znovu se je přinutím otevřít. Pak něco uvidím a uvědomím si, že mám halucinace.

„Evie?“ podívám se na ni. Je bledá jako duch, s krví na rtu a ve vlasech. „Jsi v pořádku?“

„Lucie.“ Klesne vedle mě a paže jí visí divně u boku.

„Tvoje paže.“

„Lucie. Zůstaň se mnou.“ Vezme do dlaní mou tvář a je přímo přede mnou, ale já ji sotva slyším. „Lucie!“

Křičí o pomoc a prosí, abych se na ni podíval.

Snažím se. Chci ji potěšit. „Udělal bych pro tebe cokoliv,“ snažím se jí říct. Ale žádná slova ze mě nevyjdou a všechno se promění ve smrtelné ticho.