Lucius - 22. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 22 – Evie

Sovereign mě k sobě pevně přitáhne a začneme tančit waltz. Je to dávno, co jsem brala taneční lekce, ale zdá se, že tyhle lekce do mě byly tanečním učitelem natlučeny dostatečně, že si pamatuji kroky automaticky.

„Bál jsem se, že se rozhodnete nepřijít pozdravit svou rodinu na tomhle malém setkání.“ On zná kroky také nazpaměť a vede mě s pečlivou pozorností k lidem, shromážděným kolem. Pozorují nás skrz své masky, jen stínové otvory tam, kde mají mít oči.

„To bych nezmeškala.“

„Vážně?“ Otočí mě v rytmu hudby, ale vůbec nemám pocit, že je to tanec. Je to spíš vyjednávání o rukojmích. Jenomže já jsem ta, kdo je rukojmí.

„Moje rodina vždycky byla součástí Akvizice.“

„To je správně. Vlastně bych si troufl tvrdit, že jste jedna ze skalních rodin téhle instituce. Proto bylo tak nádherné, že jste se vrátila domů. Witheringtonské kořeny jsou stále silné a chci, abyste věděla, že já osobně chci zajistit, aby ty kořeny rostly ještě hlouběji.“

„To je od vás velmi milé.“

Zdá se, jako by se jeho pichlavé oči do mě zavrtávaly, zatímco pokračujeme v tanci. Je mladší, než jsem čekala. Nejspíš kolem pětačtyřiceti, nebo tak. Sovereignové nemají žádné specifické požadavky na věk. Jediným skutečným požadavkem, co si pamatuji, je krutost. Ale tak, není to tak, že by prošel turnaji a vyšel z toho vítězně. Byl vybrán kontumačně, protože pět let neexistoval Sovereign, ani žádný mechanismus, jehož prostřednictvím by mohl být vybrán.

„Byl jste zvolen?“ Zeptám se, abych zlomila jeho nehybný pohled.

„Nebyl to skutečně demokratický proces, ale ano, získal jsem důvěru několika našich starších členů. Poslední korunovace byla pro naši organizaci takovou ranou, že jsme potřebovali vedení co nejdříve, a to prostě nemohlo počkat. Ale mohu vás ujistit, že znám pravidla a odstoupím od svých povinností Sovereigna poté, co proběhnou příští Akviziční turnaje a bude vyhlášen vítěz.“

Zdá se, že se mi ucpou plíce, při jeho slovech. „Povedete turnaje?“

„Rozhodně.“ Usměje se. „Musíme uctít staré způsoby, nemyslíte?“

Přikývnu, zatímco uvnitř křičím.

„Jsem šťastný, že jsme stejného názoru, což mě přivádí k dalšímu tématu, které mě znepokojuje.“

Je to tady. Ať už má ve svém plánu jakýkoliv zlomyslný cíl, vyjde najevo právě tady.

„A to je co?“ zeptám se, když mě otočí v širším kruhu po podlaze.

„Mluví se o tom.“ Našpulí rty a pak pokračuje: „Ne, že bych moc dával na řeči, víte. Ale i tak se mluvilo o tom, že se kolem vás pohybuje Lucius Vinemont. Setkala jste se s ním?“

„Musím se s ním setkávat.“ Napjatě se usměji. „Chystám se vykuchat jeho podnik a nechat ho v troskách.“

Oplatí mi úsměv a ten jeho je opravdu upřímný. „To jsem chtěl slyšet. Děkuji vám, Evie.“

Začínám být trochu omámená. Ne z tance, ale spíš z tlaku na mou zraněnou nohu. Bolí s každým krokem, který udělám.

„Teď, když máme tohle za sebou, posuňme se k příjemnějším aspektům našeho vztahu.“

Absolutně se mi nelíbí, jak to zní. Takže, přirozeně, se usměji. „Co máte na mysli?“

„Téma se zdá možná trochu delikátní a já se omlouvám, jestli je to ode mě přímočaré, ale protože jsme ve fázi rekonstrukce, potřebujeme zvýšit náš počet.“

„Chcete, abych verbovala?“ řeknu s takovým snobstvím, jakým to jen dokážu.

Zasměje se. „Ach, určitě nic tak vulgárního. Ne, ne. Víte, můj synovec Charles si vás docela oblíbil.“ Pohlédne do davu. „Je někde tady a nejspíš sleduje každý váš krok jako všichni ostatní. Jste opravdu dech beroucí, má drahá.“

„Děkuji vám.“ Srdce, už tak bijící jako o život, nabere rychlost stupně naprostého strachu. Ale držím svou tvář neutrální a tón chladný. Musím. Pokud bych mu dala jen náznak toho, co se děje uvnitř mě, právě teď, neopustím tenhle dům živá.

„Nemusíte mi děkovat. Je to pravda. Takže, Charles je mladý jako vy, a je hladový. Chce být Sovereignem tak moc, a já nemám žádné pochyby, že by vyhrál Akvizici snadno. Důležitější je, že bude excelentním manželem a je plně schopný zplodit spoustu, spoustu dětí s čistým, pravým rodokmenem. Vy dva byste mohli udělat hodně pro tuhle rodinu, souhlasíte?“

Nevím, jestli je to bolest v mé noze, příšerná budoucnost, kterou mi tu právě Beau Corrigan vykreslil, nebo skutečnost, že se potácím nad propastí hrůzy – ale začnu se cítit malátně.

„Jste v pořádku?“ Zpomalí své horečné tempo. „Jste pod maskou bledá, má drahá.“

„Jsem v pořádku. Myslím, že jen potřebuji trochu vzduchu.“

„Omlouvám se. Dovolte mi vás doprovodit ven.“ Nabídne mi rámě.

Nechci ho přijmout, ale nevím, jestli bych to zvládla ven bez toho. Takže, udělám co musím a vyjdu do dusné noci s ním. Ukáže na procházejícího číšníka a vezme dvě sklenky šampaňského a sevře je mezi prsty jedné ruky.

„Uvědomuji si, že jsem se možná přihnal tam, kam se andělé bojí našlapovat.“ Posadí mě na okraj další fontány a postaví se přede mne. „Máte o čem přemýšlet. Neočekávám odpověď pro Charlese právě v této vteřině.“ Poklepe si na hodinky na zápěstí. „Ale čas nebude čekat věčně. Nejlepší je začít s dětmi brzy, zvlášť když je toho tolik na práci.“

Dokážu na něj jen vzhlédnout a já uvažuji, co za psychickou nemoc ho vede k víře, že bych někdy dobrovolně nechala Charlese, aby se mě dotkl.

„Tady.“ Podá mi sklenku šampaňského. „Napijme se na zářivou budoucnost.“

Chci říct ne, ale neodbytná povaha tohoto muže mi říká, že to nepřipadá v úvahu. „Na zářivou budoucnost.“ Zvednu sklenici a napiju se, zatímco on vyprázdní tu svou.

„Opravdu máme šanci udělat z Akvizice ještě něco trvalejšího pro budoucí generace. Ano, máme nějaké vrásky. Vinemontovi jsou jednou z nich.“

Mohu toto tvrzení podpořit, i když musím říct, že Lucius byl pro mě mnohem víc než jen vráska. On je něco mnohem zákeřnějšího – někdo, komu chci věřit, i když vím, že je to špatný nápad.

„A nenechte se ode mě odradit od toho, abyste dělala svou práci na Magnolii. Všichni chceme vidět, jak ta společnost shoří v plamenech. Ale jakmile se tak stane, bylo by pro vás mnohem lepší obrátit pozornost k tomu, abyste byla manželkou, matkou a silným členem společnosti. Souhlasíte?“

„Jestli všichni nenávidíte Vinemontovi tak moc, proč jste je nezabili?“ Nevím proč se na to ptám, ale jakmile to udělám, jsem zvědavá na odpověď.

Vypadá zaskočený tou otázkou, bílé peří na okrajích masky se mu lehce zhoupne. „Zajímavý dotaz.“ Sepne ruce za zády a pomalu kráčí přede mnou. „Abych na ni odpověděl, dovolte mi, abych vám odvyprávěl malý příběh, který už docela dobře znáte. Při závěrečném ceremoniálu poslední Akvizice před pěti lety, byl vybrán Sovereign.“

„Sinclair Vinemont.“

„Přesně.“ Otočí se na patě a začne znovu pochodovat. „Ale pak – z mě neznámých důvodů – se rozhodl zapálit své přátele a rodinu ohněm, který spálil generace dobrých rodin.“

Snažím se ho sledovat, ale přistihnu se, že se rozhlížím kolem, v naději, že zahlédnu Lucia. Neměl by tady ani být, ale nyní přemýšlím, kde je. Jistě nebyl chycen?

„Zákony naší společnosti jsou jasné. Co se týká Sovereigna, nikdo nemůže udělat nic proti Sovereignovi, během jeho desetiletého období. Sovereign je posvátný, nedotknutelný, a jeho – nebo její…“ Zaculí se na mě. „...rodina, je součástí nedotknutelnosti. Předpokládám, že je to proto, aby se zabránilo únosům a pokusům o vydírání, ale to odbočuji.“ Mávne rukou. „Jelikož Akvizice nemá nástroj na abdikaci, a zvolení Sovereigna je absolutní, jakmile je vykonáno, zákony naší společnosti stále platí.“

Nemůžu uvěřit tomu, co slyším. „Říkáte, že Sinclair Vinemont je stále Sovereign?“

Zastaví se přede mnou. „Říkám, že žijeme a umíráme podle pravidel sepsaných prvními rodinami, které založily Akvizici. Nemůžeme je následovat jen částečně. Jsou základem všeho, co tady děláme. V současné době sloužím jako prozatímní Sovereign, v nepřítomnosti skutečného Sovereigna. Jak už jsem řekl, turnaje budeme mít v blízké budoucnosti, jak to vyžadují naše zákony. Do té doby budu loď řídit dál já.“

Nemám slov. Nic. Jak mohou stále následovat tyhle pedantské nesmysly, když právě Vinemontovi jsou hlavním důvodem, proč musí všechno znovu budovat? Neříkám, že chci, aby je všechny vymazali z povrchu zemského – připusťme, že to byl poměrně nedávný vývoj mého myšlení. Ale jsem si také docela jistá, že původní zakladatelé Akvizice by Vinemonty dohnali a roztrhali na kusy.

„To ovšem neznamená, že by se pár členů nesnažilo vzít věci do vlastních rukou. Ale to není důležité.“ Tleskne rukama. „Dost mluvení o zákonech. Mohu si s vámi ještě zatančit?“

Koketně se na něj usměji. „Nechci, aby Charles žárlil.“

„Vskutku.“ Lehce se ukloní. „Prosím, vraťte se dovnitř, až budete připravená. Rád bych vás představil shromáždění.“

„Samozřejmě.“ V tuhle chvíli, bych radši žvýkala sklo.

„A Evie?“

„Ano?“

„Upřímně je mi líto, co se stalo Redovi. Byl to zapálený soutěžící. Viděl jsem ho na třetím turnaji.“ Povzdechne si, jako by to byla příjemná vzpomínka. „To, jak převzal kontrolu a dokázal všem, že má žaludek na to, být Sovereign. To byl opravdu pohled.“

„Děkuji.“ Řeknu to zdvořile, ačkoliv mi mizí krev z tváře. Ačkoliv vím, že mluví o tom, jak můj bratr chladnokrevně zabil ženu. Oběsil ji přímo před její vlastní dcerou, aby dokázal jak krutý a zvrácený může být.

„Uvidíme se uvnitř.“ Vrátí se na večírek a jeho černý smoking je jako skvrna večera.

Nadechnu se a pak znovu. Obsah mého žaludku stoupá a já ho musím zatlačit dolů. Nebyla jsem na poslední Akvizici hlavně proto, že jsem ještě nebyla přijata do společnosti. Má matka měla striktní pravidla na to, kde mohu a nemohu být viděna. Po těchto slovech si myslím, že by mi dovolila, abych ji doprovázela na turnaje, kdyby mi to Red vehementně nezakázal. Pamatuji si, jak jsem se cítila ublížená, že mi přikázal, abych zůstala doma. Myslela jsem si, že nechce, abych se mu pletla do cesty k získání Akvizice. Protože jsem v hloubi duše věděla, že můj velký bratr to všechno vyhraje.

Byla jsem tak hloupá. Víc a víc si uvědomuji, že mi Red ukazoval jen maličký kousek svého pravého já. Jediná jeho zářivá část, nejtenčí střípek, který ještě dokázal někoho milovat a chránit. Zbytek z něj… No, teď už o té části vím. O všech těch hrozných věcech, které udělal, aby vyhrál, ale také aby mě ochránil. Je to všechno tak zvrácené – láska s povinností, ochrana s bolestí. Red týral lidi. Něco z toho udělal pro mě, ale ne všechno. Nikdy to nebylo všechno pro mě.

Hudba se oživí, když hosté převezmou taneční parket.

Potom, co čekám tak dlouho, jak se to zdá bezpečné, se zvednu a jdu směrem k francouzským dveřím, které se otevírají na verandu. Noha mě bolí a stále prohledávám dav kvůli Luciovi.

Beau zachytí můj pohled a pokyne mi, abych se k němu připojila v přední části tanečního sálu. Nemohu ho odmítnout, bez ohledu na to, jak moc si přeji, abych mohla prostě vycouvat a zmizet. Vkročím do tanečního sálu a pak vyjeknu, když mě někdo chytí zezadu.

„Tady jsi.“ Horký dech zasáhne můj krk a já sebou cuknu, když mnou Charles cukne k sobě a jeho držení je hrůzné a pevné.