Lucius - 20. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 20 – Evie

Udržet klidnou ruku je těžké, když cítím, že se mi chce zvracet, nebo jednoduše se zhroutit na podlahu a stočit se do polohy plodu. Ale nakreslím oční linky rovně, udělám v koutku záhyb a vyplním ho.

Jednoduché tahy.

Krok za krokem.

To je způsob, jak zvládnu tenhle večer.

Nevím, co přijde potom, ale nedělám si o těchto lidech žádné iluze. Půjdu do hnízda zmijí. Mohu tam umřít. Ta myšlenka mě nezasáhne tak tvrdě, jak by měla. Možná proto, že se víc bojím alternativy – připojit se k nim. Neudělám to, ale už vím, že pro mě v ničem z toho není na výběr. Akvizice nevyjednává. Nařizuje. Buď se vzdáte těmto příkazům, nebo jste rozdrceni pod tíhou stovek let násilí a zla.

Jakmile mám oči hotové, dokončím make-up a přidám dotek lesku na své tváře. Spokojená, vejdu do šatny a vytáhnu šaty. Jsou krásné. Krajkové, které ulpívají a splývají na všech správných místech. Vypadají tak, jak chtějí, abych hrála.

Pokud zvládnu přetvářku, pak možná přežiju a zůstanu mimo Akvizici. To je to, v co doufám, i přes vědomí toho, že mě nikdy nenechají jít.

Po milionté lituji, že jsem se vrátila zpátky. Zničit Lucia mělo být jednoduché – no, jak jen korporátní sabotáž může být. Ale je to všechno jen ne jednoduché.

Zkontroluji se v zrcadle a přidám náušnice a jednoduchý safírový náhrdelník.

Noha mě bolí, ale vklouznu do lodiček s červenou podrážkou. Stále mám Luciovu kravatu. S mou krví na ní. Měla jsem ji vyhodit do koše, když jsem ji sundala z rány, ale neudělala jsem to. Místo toho, jsem na ni až příliš dlouho zírala, jako bych mohla přečíst svou budoucnost v tom vzoru potřísněném karmínem.

Zhluboka se nadechnu a nasadím si masku. Ne tu, z pozlacené krabice u dveří, ale tu, kterou budu mít na sobě po zbytek večera, bez ohledu na cokoliv. Nadutost a povýšenost – to je jazyk těchto lidí. Vyrostli zvyklí vládnout a zneužívat kohokoliv, koho považovali za nižšího, než oni, takže můj trik je v tom, ujistit se, aby věřili, že jsem na jejich úrovni, nebo ještě lépe, výše.

Moje matka mi řekla o této aréně, o tom, co se stane až si vezmu někoho z Jižanské společnosti. „Nikdy nevíš, Evie drahoušku, tvůj manžel může soupeřit jednoho dne o Sovereigna.“ Matčin hlas mnou zní. Byla to chladná žena, taková, která nedočkavě byla součástí Akvizičních turnajů. Byla hrdá na Reda, když byl vybrán aby soupeřil.

Z nějakého důvodu, jsem si své rodiče neidealizovala, dokonce jsem po nich ani netruchlila. Byli mrtví kvůli Luciovi a jeho rodině, přesto jsem cítila… nic. Pro ně vůbec nic. Předpokládám, že to bylo proto, že se mě nikdy nesnažili zachránit před trestem Akvizice, nikdy mě nevarovali, že můj život je na vlásku. Hráli s nimi ochotně i přesto, co to znamenalo pro mě.

Nemohu se jimi zabývat – kromě převzetí matčiných ledových manýrů. Narovnám ramena, vezmu svou černou masku a pak zamířím do haly. Výtah zastavuje brzy, otevře se v pátém patře.

Když se dveře výtahu otevřou, couvnu. Muž má na sobě černý smoking, blond vlasy má uhlazené dozadu v upraveném stylu, který mi připomíná nacisty, a jde jako na přehlídku. Musel tohle plánovat, chytit mě nepřipravenou na tomhle poschodí, abych šla s ním.

„Vypadáš…“ Mužův pohled sklouzne po mém těle odshora dolů a pak zpátky k mým očím. „Hezky.“

„Řekla jsem, že nepotřebuju doprovod.“ Narovnám páteř a pohnu se, abych stiskla znovu tlačítko lobby.

Chytne mě za paži na stejném místě, kde mám modřiny. „Neptal jsem se.“

„Nedovedu si představit, že by Sovereign ocenil tvoje hrubé zacházení.“

„Myslíš, že tohle je hrubé zacházení?“ Olízne si rty a pohlédne na mé. „Rád bych ti ukázal, co je skutečně hrubé zacházení, Evie. Líbilo by se ti to?“

„Vzhledem k tomu, že tě považuji za odporného a neobtěžovala jsem se ani zjistit tvoje jméno, nemyslím si, že ano.“

Jeho stisk se utáhne. „Ta tvoje aristokratická pusa tě dostane do problémů. Můžeš mi říkat Sire, nebo Charlesi.“

Věnuji mu znuděný pohled. „Jestli jsme tady skončili, mám se dostat na nějakou párty.“

„Moje auto je před vchodem.“ Konečně ode mě odstoupí.

„To je pro tebe fajn.“ Vytáhnu klíče z kabelky. „Já pojedu sama.“

„Víš, Sovereign mě varoval, že budeš složitá, že si budeš myslet, že se nějak můžeš vyhnout svým povinnostem a vzepřít se našemu nároku na tebe.“ Nakloní se blíž. „Ale řekl jsem mu, že tě zvládnu.“

„To je roztomilý příběh. Omluv mě.“ Zkusím se kolem něj dostat.

Nepustí mě. „Ach, Evie.“

To, jak řekne moje jméno, mi postaví chloupky na krku. Pak se silou, až mi cvaknou zuby, se mnou praští o stěnu výtahu. Vyrazí mi dech a uvězní mi krk svou masitou dlaní.

„Teď vyjdeš odtud na mé paži a nasedneš do čekajícího auta. Žádné další řeči. Žádné další blbosti, Evie. Dneska večer mě neztrapníš.“

„To zvládneš zcela dobře sám.“ Mám co dělat, abych ta slova ze sebe dostala, ale podaří se.

Zaplanou mu nozdry a utáhne stisk. „Ty hloupá mrcho.“

Dveře ke schodům se otevřou. „Ach, pardon, nevěděl jsem, že je tu obsazeno.“

Vydám zvuk, který se mi zachytí ve staženém hrdle, protože ten hlas znám. Znám ho tak dobře, že ho slyším když jsem sama, když spím, když sním.

Muž mě pustí v okamžiku, kdy se Luciova pěst setká s jeho tváří.

Lapám po dechu, zatímco Charles jde dolů a jeho tělo narazí na podlahu s hlasitým ducnutím. Je velký, jako zápasník na steroidech. Ale Lucius je rychlý.

Lucius na něj skočí a začnou létat pěsti. Ten zvuk nárazů mi obrátí žaludek, ale Lucius se nezastaví. Je rozpálený, jeho zvířecí vztek a síla je plně vidět.

Ačkoliv to dá hodně práce, Charles ho nakonec ze sebe shodí a pak se oba muži dostanou na nohy. Krouží kolem sebe, pěsti připravené, zatímco já couvám.

„Vinemontův odpad.“ Vyplivne Charles chumel krve na podlahu.

Někdo otevře dveře bytu jen kousek dál v chodbě a pak je rychle zase zabouchne a zamkne, když vidí, co se děje.

„Alespoň nechodím kolem a neříkám lidem, aby mě oslovovali Sire.“ Lucius zavrčí. „Debilní krok.“

Charles se vrhne dopředu, ale jeho pěst Lucia mine a on se divoce ožene. Lucius mu zasadí divokou ránu do kříže a Charles klopýtne kolem mě. Vystrčím nohu a když zakopne a začne padat, Lucius se na mě zazubí.

„Pěkné.“ Znovu následuje Charlese na zem, otočí ho a zasazuje ránu za ranou do jeho tváře. „Tohle je za ty modřiny. Za to, že ses jí dotkl. Za to, žes jí ublížil. Za to že si myslíš, že ji můžeš ovládat.“ Každý výrok podtrhuje čistým násilím.

S roztrženým rtem a zakrváceným nosem, ho Charles znovu shodí a Lucius se odvalí pryč, pak vyskočí na nohy s kočičí rychlostí.

„Vlastním ji.“ Charles na mě ukáže a vyplivne víc krve. „Jestli se mi ji pokusíš vzít, ujistím se, že budeš trpět.“

„Vyhrožuješ mi?“ Lucius zavrtí hlavou, pěsti stále zvednuté. „Možná jsi měl vyhrožovat předtím, než jsem ti nakopal prdel. V tuhle chvíli, to zní trochu prázdně, víš?“

Zacouvala jsem ke dveřím výtahu, opřená o ně. Nechala jsem pistoli doma, ačkoliv jsem nechtěla, protože neexistovala možnost, že by mě pustili na párty se zbraní. Teď si přeju, abych to i tak zkusila.

„To není výhrůžka, Vinemonte. To je fakt. Evie je můj majetek.“

„Jdi do prdele!“ zaječím, než si vůbec uvědomím, co dělám.

Lucius se zašklebí. „Nemyslím si, že ona souhlasí s tvým prohlášením, Sire.“ Pohlédne mým směrem. „Je to ten, co ti udělal modřiny?“ Jeho tón je na konci smrtící, jako by už znal odpověď a ani trochu se mu nelíbila.

Přikývnu.

„Na tom nezáleží. Je moje a jakmile tě zabiju, půjdu po zbytku tvojí rodiny.“

„Skvělý herní plán,“ vysmívá se Lucius. „Škoda, že jsi tak strašně zklamal v prvním kroku.“

Charles vyrazí. Lucius se skrčí a pak pěstí udeří Charlese do břicha.

Ten idiot nahlas vydechne a klopýtne znovu zpátky.

„Tohle je zábava. Nechápej mě špatně.“ Lucius sáhne do saka – teprve teď si všimnu, že má na sobě smoking – a vytáhne nůž. „Ale mám někde být a nesnáším nechávat čekat tak okouzlující rande.“ Hodí po mě pohledem.

Charles na něj vyběhne a přišpendlí ho k zemi. Překvapeně vyjeknu při tom nečekaném útoku. Charles chytne Luciovo zápěstí a mlátí s ním o zem znovu a znovu, dokud nepustí nůž, který sklouzne po dlaždicích ke mně.

Charles chytne Lucia kolem krku. „Až skončím s tvojí rodinou, nic nezbude. Upálím je zaživa, stejně jako jsi to udělal mé rodině. A pochčiju jejich popel.“

Lucius bojuje, mlátí a kroutí se proti Charlesovi. Podívám se dolů. Nůž je mezi námi. Mé vidění se zúží a já zírám na třpytící se čepel. Mohu to udělat? Už jsem člověka jednou zabila. Jistě to můžu udělat znovu. Zvlášť v případě Charlese. Zvlášť když je Lucius v problémech.

Pustím kabelku, kterou jsem svírala a popadnu nůž. Charles se na mě nepodívá, ani neví, že jsem přišla za něj.

Ruce se mi třesou, ale nenechám tohohle bastarda, aby Lucia zabil. Jestli to někdo udělá, pak já. Zvednu nůž a připravuji se ho zabodnout do jeho zad, ale pak Charles zasténá a spadne z Lucia na stranu.

Lucius se posadí a prokřupne si krk, pak se postaví, zatímco Charles se plazí pryč a zanechává krvavou stopu na světlé podlaze.

„Miláčku.“ Vezme mi nůž z ruky. „Měli bychom jít. Nechceme přijít pozdě.“ Jeho tón je tak lehký, vůbec nesvědčí o tom, že bojoval o život.

Charles se otočí a spadne na záda, nůž zabodnutý v břiše. Křičí a ten zvuk otřásá celou chodbou.

„Dokončím to pro tebe a pak půjdeme. Zní to dobře?“ Políbí mě na hřbet ruky. „Dobře.“ Otočí se k Charlesovi, zatímco se ten muž vytahuje na nohy.

Lucius švihne čepelí ve vzduchu, s lehkostí ji zachytí a vrhne se na Charlese. „Miluju dobré kuchání. Opravdu mi to rozproudí krev.“

Opravdu tenhle muž – ten, kterého jsem se pokusila zabít, ten který mi vzal bratra, ten kterého jsem přísahala zničit – bude pro mě zabíjet? Myslím, že blázním. Nebo možná mě ta horská dráha uplynulého týdne nutí ke spojením, která neexistují. Koneckonců, Lucius je zabiják. Zabití Charlese má v povaze. Ale říkal, že je to pro mě. Pro mě.

Lucius jde po něm, tělo napnuté a pod kontrolou, jako smrtící kočka, sledující kořist.

Charles, s jednou rukou kolem nože v břiše, se vrhne doleva a proletí dveřmi na schodiště. Lucius ho následuje dveřmi a pak slyším vzdalující se křik a šílené ducnutí.

Lucius znovu otevře prudce dveře. „Do prdele. Vrhl se přes zábradlí. Je o několik pater níž.“

Další dveře bytu se otevřou a žena v županu s ručníkem kolem hlavy vyběhne ven. „Slyšeli jste ten křik? Byla jsem ve sprše a…“

Lucius schová nůž, než si ho žena všimne.

„Co se stalo?“ Přimhouří na něj oči a pak se soustředí na krev barvící podlahu. „Co je to? Vede to ke schodišti.“

„Musíme jít.“ Lucius mě vezme za loket a vede mě k výtahu. Dvoje další dveře se otevřou – obyvatelé jsou nejspíš povzbuzeni ženou ze sprchy.

Dveře se otevřou a my vstoupíme do výtahu, jako by to byl normální večer. Jsme jen obyčejný pár na rande, ne dva lidé, kteří se ubránili útočníkovi, který pak spadl do příšerného konce.

Jsem prakticky omráčená, myšlenky ztuhlé, zatímco mě vede halou a ven hlavním vchodem. Zastaví se, než dojdeme k černému sedanu u chodníku. Když zvedne ruce, aby mi vzal obličej do dlaní, něco ve mně, co vypadalo být na ostří nože, couvne. Mohu dýchat. Mohu se mu podívat do očí a uklidnit se.

„Je velká šance, že ho ten pád zabil. Zvlášť když už mu vnitřnosti padaly do rukou. Ale jestli ne, zabiju ho pro tebe, Evie. Přísahám. Nenechám ho, aby ti ublížil.“ Přitiskne si své čelo na mé. „Věříš mi?“

„Ano.“ Řeknu to bez zaváhání.

„Dobře.“ Odtáhne se a jeho pohled na vteřinu padne na mé rty. Pak otevře zadní dveře auta a pomůže mi dovnitř.

Odjedeme, když nedaleko zazní sirény.

„Jestli vejdeš na Sovereignovu párty, už nevyjdeš znovu ven.“ Hlas se mi třese, když na něj nakouknu ve tmě zadního sedadla auta.

„Skvělá poznámka. Zaznamenána a odložena.“ Pohne se blíž. „Pojď sem. Třeseš se.“

Nebojuji, když kolem mě Lucius obalí paže. Ten uklidňující pocit je v každém jeho doteku, v každém přejetí jeho konečků prstů po mé kůži. Je špatné, že mě nutí se takto cítit, ale nemůžu to popřít. A právě teď?

Právě teď to potřebuji.

Právě teď, potřebuji Lucia.