Always - 8. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

ČÁST DRUHÁ: DRTIVÁ LÁSKA

O 13 měsíců později…

„Catherine, nezaplatila jsem takové peníze za tvou manikúru jen proto, abys ji okousala a zničila,“ řekla Catrina ostře.

Catherine spustila ruce do klína. „Promiň, mami.“

Catrina se po očku podívala na svou dceru, ale pozornost rychle vrátila zpátky k silnici. „Co to s tebou dneska ráno je?“

„Myslím, že nervozita.“

„Bože můj, proč?“

Catherine sama pro sebe vydala jakýsi zvuk, snažila se znít odmítavě.

Selhala.

Totálně.

Catrině to neuniklo. „Stále tam budou tvoje kamarádky. Je to jen desátá třída - ve skutečnosti nejdeš do nové, naprosto nové školy. Je to stále Akademie. Škoda, že jsi nemohla strávit alespoň jeden rok na střední se svým bratrem současně, ale je to tak, jak to je. Jsem si jistá, že pokud by tam Michel stále ještě byl, možná by ti to bylo mnohem příjemnější.“

Až na to, že tam nebyl. Její bratr absolvoval na konci minulého roku. Pak si vzal rok pauzu a zamířil do Detroitu, kde měl v plánu žít, zatímco bude navštěvovat univerzitu v Ann Arbor. Chtěl být lékařem.

Catherine přišlo prakticky ironické, jak po dvou letech poté, co přestoupila na Academy of Westforth, měla znovu pocit, jako by to tam šla první den. Byla nervózní, ustaraná a vadilo jí to. Kdyby prostě jen mohla zůstat v devátém ročníku, kde byla oblíbená, pak by nemusela prokazovat svou hodnotu o místo u stolu vůči zbytku malých děvek se svěřeneckým fondem.

To už pro sebe jednou udělala.

„Děvky se svěřeneckým fondem?“ zeptala se Catrina.

Catherine se zašklebila. „Řekla jsem to nahlas?“

„Znělo to spíš jako mumlání, ale ano. To je to, čeho se bojíš, abys byla stále oblíbená a populární?“

„Je to střední škola, mami. To není jako u tebe nebo u toho, co jsi dělala s prodejem věcí -“

„O tomhle nemluvíme, Catherine.“

Obrátila oči v sloup.

Jistě.

Nikdy o tom nemluvili, nebo většinou ne.

„Jde o to, že střední škola je brutální. Mám pocit, že začínám znovu od začátku.“

„Jsou to jen teenageři, stejně jako ty. Nejsou to vzteklí psi nebo tak něco.“

Catherine si přála, aby to tak bylo.

Alespoň u některých dívek na Akademii.

A také u pár chlapců.

„Vedeš si na svou vlastní pěst dobře,“ řekla Catrina s mazaným úsměvem, „protože jsi moje dcera, Catherine. A jen do záznamu, i ty máš jeden z těch malých svěřeneckých fondů -“

„Hodláš mi říkat děvko?“

„No, je důvod, proč chodíš do té školy, a není to proto, že bychom tvůj táta a já byli chudí, Catherine. Jsi stejně privilegovaná a rozmazlená jako kterákoli z nich. Prostě to jen neukazuješ stejným způsobem jako ony. Takže ony nosí diamanty a zlato a ty nosíš květiny ve vlasech a

dáváš přednost stylu rádoby hippies stylu. Skutečností je, že i tak stále pocházíš ze stejného světa jako ony. Nestav se na piedestal; až spadneš, roztříštíš se naprosto stejně. A ty spadneš.“ Pak Catrina vyštěkla smíchy. „I když právě teď bys měla slyšet svůj tón hlasu. Bože, jsi připravena rozedrat mi hrdlo, tak proč ne? Budeš v pohodě, reginella.“

„Jo, já vím, mami.“

Nebo v to doufala.

„Ale nezapomeň, co jsem ti vždycky říkala,“ řekla Catrina, zatímco zahnula do odbočovacího pruhu, který vedl k parkovišti pro vyšší stupně Akademie. „Řekni mi, co to je, Catherine.“

„Dokud se tak chovám, vždycky jsem královna.“

Catrina mrkala. „Přesně tak.“

„Jsem marnivá, že?“

„Buď marnivá, Catherine. Absolutně. Dbej na to, jak vypadáš před ostatními a na to, co vidí. Ale nikdy, vůbec nikdy se neskláněj ani neměň to, kým jsi jen proto, abys odpovídala tomu, co chtějí oni. Buď marnivá, ano, pečuj o svůj vnější obraz a pověst, ale dělej to proto, že ty kontroluješ, co oni vidí a co si myslí. Nic jiného.“

Catherine přikývla. „Dobře.“

Catrina svůj úsměv zjemnila. „To je, Catherine, důvod, proč jsem byla jako Královna Pojistka tak úspěšná. Nikdo mě nikdy nesměl vidět jinak, ani si o mně myslet nic jiného než to, co jsem si přála, nebo co jsem jim dovolila. Tu skutečnou ženu pod maskou makeupu, značkových šatů a do nebes sahajících podpatků, nikdo neznal. Viděli Královnu, ona byla tím, kdo jim ten obraz poskytoval. Ujistila jsem se, že já jsem byla tím, kdo měl vždy tu kontrolu - pokaždé.“

Nebyla si jistá, co ji šokovalo víc; zda to, že jí máma tak volně nabídla informace o své minulosti, nebo to, že zatímco to dělala, se při tom usmívala..

„Chybí ti to?“ odvážila se Catherine zeptat.

Catrina se zasmála, její úsměv se změnil v úšklebek. „Ach, já jsem jí pořád. Ona je pořád já. Královna nikdy nezmizí - teď jsem jen trochu jiná a můj byznys se odpovídajícím způsobem změnil.“

Když Catherine z mámina Lexuse vystoupila, cítila se zatraceně mnohem lépe, ale přísahala by, že když vešla do školy, vnímala, jak se jí do zad vpalovaly oči.

Neotočila se, aby zjistila, komu patřily.

******

Právě, když Catherine zamykala svou skříňku, vklouzla vedle ní Trisha.

„Dobře, tohle je na hovno,“ řekla její kamarádka.

„Co?“

„Dva roky jsme měly skříňky vedle sebe a já jsem teď o tři chodby dál. To nasere.“

Catherine pokrčila rameny. „Přenes si svoje věci ke mně.“

Trisha nakrčila nos. „I když ty jsi svým způsobem trochu bordelářka.“

„Do prdele, to i ty.“

„To je pravda!“

Catherine se zasmála. „Jo, já vím.“

„Chceš zajít k mé skříňce?“

„Slečna Katlin je ohledně pozdních příchodů mrcha,“ řekla Catherine o své třídní učitelce. „A tahle chodba je mnohem blíž.“

Zrovna tohle ráno zjistila, jak obrovská mrcha dokázala být její třídní učitelka kvůli pozdnímu příchodu. Člověk by si mohl myslet - vzhledem k tomu, že dnešek byl prvním dnem školy a desátý ročník se teprve učil na vyšší Akademii orientovat – že by učitelé mohli být trochu soucitnější vůči těm, kdo měli problém najít své zkurvené učebny.

Ne slečna Katlin.

Catherine přišla o svou první třicetiminutovou přestávku kvůli pokárání.

Hned. Samotný. První. Den.

„No, chudáku, děvko,“ řekla Trisha napůl srdečně.

„Catherine!“

Když Catherine zaslechla svou starší sestřenici - Lilianu – zavolat své jméno, stihla se otočit právě včas, aby se připravila na náraz neočekávaného objetí. Liliana už byla na vyšší Akademii celý rok.

Liliana ustoupila a široce se usmála. „Dnes ráno jsem tě neviděla. Proč jsi nejela s námi?“

„Chtěla mě odvézt máma,“ vysvětlila Catherine, „a celou dobu při tom mluvila.“

„Zábavné.“

Catherine pokrčila jedno rameno. „Nebylo to tak hrozné. Zítra?“

Liliana přikývla. „Určitě. Řeknu mámě, aby mě poslala se str-“

Sestřenice se zastavila právě včas, než vyhrkla slovo, které bylo mimo domov a nejbližší rodinu tabu. Strážce.

Bodyguard, hlídač, řidič nebo cokoli jiného, čím ten chlap právě musel být.

Catherine měla strážce, který ji občas sledoval a někdy ji dokonce odvezl, pokud se něco dělo, ale to bylo všechno. Táta jí řekl, že tyhle věci bylo potřeba držet v tichosti.

Věci - přesně takové.

Jejich rodiny nepotřebovaly neustálou ochranu a dohled, když byly věci v klidu. Ale občas, když bylo potřeba něco udělat, se ukázal náhodný muž, aby vyzvedl Catherine a odvezl ji na večeři nebo za rodinou, protože to byla jeho práce.

Ať už mu bylo sakra řečeno cokoli.

„Každopádně,“ řekla Liliana a střelila pohledem po Trishe.

Dívka jim nevěnovala pozornost, protože měla v ruce svůj telefon, který jí neustále bzučel jako šílený.

„To zařídíme,“ řekla Catherine.

„U Diny Lavigne je party na začátek školního roku - musíš tam být,“ dodala Liliana.

„Kdo to je -“

„Seniorka,“ vložila se do toho Trisha, aniž by zvedla hlavu od svého telefonu. „V podstatě vyšší Akademii řídí. Loni vlastně nějakou dobu chodila s tvým bratrem. Měla by to být zábava.“

Cože?

„Jak to, že to víš?“ zeptala se Catherine.

Trisha pokrčila rameny. „Měla jsem tu loni přátele.“

„Loni Michel žádnou přítelkyni neměl.“

Liliana se zasmála. „Ano, měl. Několik, i když já bych žádnou z nich přítelkyní nenazvala. Možná spíš jako dívky, se kterými šukal.“

„Jo, to stačí,“ zamumlala Catherine, „nepotřebuji to ani nechci vědět.“

Trisha se naklonila a falešně zašeptala: „Prostě je jen nepřivedl domů, aby se pozdravily s rodinou.“

Liliana si odfrkla. „Tak jako tak tenhle druh dívek nevodíš domů, aby se seznámily s našimi rodinami.“

Její sestřenice měla pravdu.

Velkou pravdu.

„Ach,“ řekla Trisha.

„Co?“

Dívka kývla směrem k chodbě a Catherine se tam podívala, aby zjistila, co bylo tak důležité, že to muselo přerušit jejich hovor. Chodbou kráčela hezká, vysoká blondýnka oblečená ve stejné uniformě jako všechny ostatní dívky z Akademie, na nohou podpatky a ve tváři úsměv. Po jejím boku byly další dvě dívky a všechny tři si společně povídaly, až se ty dvě od blondýnky oddělily a zamířily na toalety.

„To je Dina,“ řekla Liliana.

„Dobré vědět,“ odpověděla Catherine.

Nad hlavou jim zazvonil zvonek a poslal Lilianu s mávnutím přes rameno a slibem Catherine, že se uvidí později, pryč. Svou sestřenici jen vágně poslouchala, celou dobu stále sledovala, jak Dina mířila za roh na druhou stranu chodby – tím samým směrem, kterým musela jít ona sama na angličtinu 10.

„Připravena?“ zeptala se Trisha.

Catherine zvedla ze země svou tašku. „Ty máš jako další hodinu biologii, že?“

„Ano.“

„Na té samé chodbě jako moje angličtina 10?“

Trisha se rozzářila. „Ano.“

Šly společně, téma hovoru se změnilo na to, zda si Catherine během druhého semestru vezme hodinu chemie. Trisha vypadala, že si nevšimla, když v okamžiku, kdy zabočily za stejný roh, kterým předtím odešla Dina, Catherine přestala mluvit.

Trisha dál mlela. Catherine se při pohledu na známého chlapce zasekla.

I když, aby byla spravedlivá, Cross Donati už nebyl chlapcem. Stál opřený o řadu skříněk, u jeho bot Doc Martens mu ležela jeho kožená taška na učebnice. Standardní kravatu, kterou by měli všichni studenti nosit, měl na krku na volno, horní dva knoflíčky košile rozepnuté. Dokonce i rukávy košile měl vyhrnuté až k loktům. Vlasy, stále černé jako hřích, měl po stranách ostříhané nakrátko, i když nahoře byla stále část, která vypadala, jako by si ji právě prohrábl prsty, aby konečně držela na svém místě.

Catherine celý minulý rok Crosse skoro neviděla, ani s ním od té doby, co se s ním rozešla, pořádně nemluvila. Občas ho špehovala na parkovišti, když se musela setkat se svým bratrem, ale to bylo vše. Rozhodně to nebyly dost dlouhé pohledy na to, aby mohla vnímat všechny změny, které se s ním za ty poslední měsíce očividně staly.

Ten rok byl pro Crossa očividně velice dobrý.

Byl vyšší. Větší. Širší v ramenou, línější ve svém úsměvu a v očích měl stále pohled temný jako noc. Ten tam byl hezký chlapec, kterého znala. Na jeho místě teď stál mladý muž. Čelist měl silnější a posetou lehkým popraškem vousů, který znamenal, že se za posledních pár dnů pravděpodobně neholil.

Catherine se snažila soustředit na Trishu a na cokoli, co říkala, zatímco pokračovaly v chůzi, nemluvě o tom, že nechtěla přitáhnout pozornost na sebe. To bylo docela těžké, když hezká blondýnka, Královna Bee - Dina – najednou s širokým úsměvem ve tváři zamířila přímo Crossovým směrem, jako by byli víc než přátelé.

Dina vklouzla vedle Crosse a popadla něco z jeho otevřené skříňky. Naklonil se, aby Dině něco řekl, až příliš tiše, než aby to Catherine slyšela, zatímco je míjely, jeho ruka v ten okamžik přistála na spodní části jejích zad.

Tohle kamarádi nedělali, že?

Dina přikývla, ať už Cross řekl cokoli. Prázdnou chodbu naplnil její smích.

Catherine si uvědomila, že byl o rok mladší než Dina, ale nemyslela si, že by to Crossovi vadilo. Ne, když ho znala tak, jak ho znala. Když něco - někoho – chtěl, dostal to.

Co bylo pro Catherine nejvíce šokující, nebylo to, že znovu viděla Crosse ani skutečnost, že by mohl mít přítelkyni. Věděla, že když přijde na vyšší Akademii, kterou stále navštěvoval i on, bylo pravděpodobné, že na sebe narazí. Byl to muž, takže bylo víc než pravděpodobné, že také s někým bude.

To nebylo nijak šokující. Šokovalo ji to, co při tom cítila.

Rozzlobenost. Hořkost. Zmatek. Smutek.

Všechno najednou.

Jako hurikán, který narazil do jejího srdce.

Ne, Catherine nečekala, že bude žárlit.

Neměla pro to žádný důvod ani právo. Ona byla tím, kdo to s Crossem před rokem skončil, protože byla hloupá a myslela si, že by tak potěšila své zklamané rodiče. Chtěla udělat, co musela, aby v tom okamžiku byla jejich hodnou dívku - jejich dokonalou dceru. Rodiče ji nenutili, aby kontakt s Crossem přerušila nebo aby se s ním rozešla; všechno to udělala sama.

Catherine si neuvědomila, jak moc ji to v srdci bolelo. Jak často jí Cross chyběl nebo myšlenky na něj, nebo jak prázdná se často cítila při pohledu na svůj telefon, kdy čekala na něco tak hloupého jako textovou zprávu. Zpráva, která nikdy nepřišla, protože udělala to, co udělala.

Dobře, neměla by žárlit.

Uplynul rok.

Chodila s dalšími chlapci. Vyzkoušela toho o trochu víc.

Nebyla tak naivní ani nevinná.

Vypadalo, že na tom nezáleželo. Stále to cítila.

Všechno.

„Zíráš,“ řekla Trisha tiše.

Catherine rychle otočila hlavou a zamračila se. „Neměla jsem to v úmyslu.“

Až na... tak nějak měla.

Bylo těžké nezírat na Crosse Donatiho. Zvláště když vypadal takhle.

„Tohle je tvoje třída, že?“ zeptala se Trisha.

Catherine se podívala na číslo nad zárubní a jméno učitele na desce. „Jo.“

„Až skončíte, pošli mi zprávu.“

„Dobře.“

Catherine se těsně předtím, než do třídy vešla, ohlédla přes rameno, jen aby viděla, že její přítomnost nezůstala tak nepovšimnuta, jak doufala.

Cross zíral přímo na ni.

Starší. Jiný. Samé problémy.

Žárlivost se na okamžik vytratila.

Její místo převzali motýlci v břiše.

********

„Jdete pozdě.“

„Ach, stále pokračujete v tom, že tvrdíte to, co je zřejmé, hm?“

Catherine při zvuku Crossova hlasu zvedla hlavu a našla ho, jak se díval na učitelku vyučující světové dějiny. I když, aby byla spravedlivá, Cross vypadal zatraceně znuděně. Na druhou stranu učitelka, slečna Dykor, vypadala, jako by měla sto chutí hodit učebnicí přímo po jeho hlavě.

„Vidím, že jste stále hrubý jako dřív,“ zamumlala učitelka.

Cross se ušklíbl. „Říkala jste příšerně arogantní.“

Tři týdny od začátku školního roku už měli mít studenti pevně daný rozvrh, protože dostali možnost změnit si předměty, pokud by zjistili, že jim nevyhovovali, případně jim chyběly požadované kredity, ale nyní museli mít vše vyřízené. I tak tam Cross stál, pět minut poté, co zazvonil zvonek, který oznamoval začátek hodiny, připravený vejít do třídy.

Světové dějiny byly jen jedním ze dvou kurzů jedenácté třídy, které si Catherine rozhodla zapsat už v desáté třídě. Dva předměty z desáté třídy nebyly vyžadovány pro kredity a ani nenabízely kredity, které potřebovala k absolvování. Přihlásila se do kurzů vyšší úrovně, protože jejím konečným cílem bylo pokračovat na univerzitě - i když ještě nevěděla, co přesně chtěla studovat — chtěla mít tolik hodin předmětů ve vyšší úrovni, kolik jich jen mohla zvládnout.

„Proč jste zase v mé třídě, Crossi?“ zeptala se slečna Dykor.

Cross mával bílým papírem v ruce. „Převedený sem.“

„Převody skončily na konci druhého týdne, to víte.“

„Nemůžu si pomoct, co škola chce.“

Učitelka si s odfrknutím papír vzala a prohlédla si jej. „Vážně? Přeřadili vás z venkovních závodů sem?“

Cross pokrčil rameny. „Trenér nemá rád na trénincích unavené sportovce. Nemůžu za to, kam mě donutili jít. Bylo to buď tohle, nebo zkurvená zdravověda, a já rozhodně nepotřebuji absolvovat přednášky o sexuální abstinenci; všechno to je jen odpad a tak jako tak je na to až trochu pozdě.“

„Pozor na jazyk v mé hodině. To stačilo.“

„Jen to říkám.“

Učitelka se znovu podívala na papír. „Uvidíme, zda si letos povedete lépe než loni, Crossi. Vlastně se snažte letos předmětem projít, když víte, že potřebujete kredity z tohoto kurzu, abyste mohl absolvovat, protože jste letos v posledním ročníku. Začněte tím, že v hodinách strávíte víc času než jejich vynecháváním tak, jako jste to dělal loni, hm?“

„Jo, jo.“

„Sedněte si. Strana padesát čtyři v učebnici. Poznámky si můžete dělat do sešitu nebo notebooku, žádný internet a svůj telefon udržujte mimo můj dohled.“

Cross sám pro sebe cosi zamručel a zamířil k jedinému prázdnému stolu, čtyři řady před Catherine. Pohledem přejel přes ni, ale stejně rychle, jako ji jeho tmavé oči našly sedět, dopadl na prázdnou židli, zády k ní.

Přesto se toho moc nezměnilo.

Catherine měla stále pocit, jako by někdo držel kladivo a bušil jím přímo do její hrudi, čímž jí sebral všechnu schopnost dýchat.

Nějak se jí dařilo vyhýbat se Crossovi, jeho skupině přátel, nemluvě o nepřetržitém proudu dívek, které se podle všeho hrnuly do jeho party. I tak to však vypadalo, že Dina byla pro Crosse konstantou, kdy on nevěnoval příliš pozornost žádné z dalších dívek, které ji následovaly.

Catherine se celé tři týdny nestřetla s nikým z nich. Jistě, viděla je na chodbách, na venkovních pozemcích školy nebo na parkovišti, ale to bylo vše. Cross se příliš nesnažil zkřížit Catherine cestu, a když se pohybovali v té samé oblasti, ona dávala jeho skupině víc než velký prostor. Dokonce odmítla i nabídku sestřenice jít na velkou párty u Diny doma.

Nechtěla se dostat do trapné situace.

Nevěděla, jak se vypořádat s neúprosně rotujícími emocemi, které napadly její systém pokaždé, když se dostala do blízkosti Crosse Donatiho. Od žárlivosti k přitažlivosti, nostalgii, zvědavosti, smutku, hořkosti a zase zpátky. Nikdy nekončící proud emocí, se kterým se těžko vyrovnávala.

Catherine to nenáviděla.

Ještě víc nenáviděla skutečnost, že teď byl Cross jen pár míst před ní a dalších pár měsíců tam zatraceně minimálně jednou denně bude.

Skvěle.

Omámení Catherine bylo přerušeno skřípěním židlí a řinčením stolů. Zbytek studentů ve třídě přesunul své věci k člověku, který seděl vedle nich. Ke Catherine přisunul svůj stůl chlapec s roztomilým úsměvem, písčitě blond vlasy a modrýma očima.

„Seznamte se svými partnery pro další měsíc, se kterými budete pracovat na tomto prvním projektu,“ řekla učitelka.

Catherine se otočila k chlapci. Věděla o něm jen to, že byl z jedenáctého ročníku a hrál ve fotbalovém týmu.

„Catherine, že?“ zeptal se.

„Catherine je správně.“

„Derik Jones.“ Bleskově se na ni usmál. „Máš nějakou představu, jak se do tohohle projektu pustíme?“

„Neslyšela jsem, co máme dělat.“

Derik se hlasitě zasmál a přitáhl tak pozornost několika spolužáků.

Včetně Crosse.

Temné oči měl přimhouřené a Catherine musela odvrátit zrak.

Bože. Byla v prdeli.

„Přinejmenším budeme v prdeli společně,“ řekl Derik.

Mnohem víc, než mohl vědět...

*****

„Myslíš si, že spolu chodí, nebo ne?“

Catherine otázku Trishy ignorovala, místo toho si ukousla jablka, aby zaplnila svá ústa. Tak měla důvod nemluvit. Vypadalo to, že Trisha ji opravdu nepotřebovala, protože se do hovoru rády připojily jejich další kamarádky.

„Myslím, že se kolem sebe hodně točí a já nemám kamarády, kteří by mě tak objímali nebo mi šeptali věci do ucha tak, jak to dělá on jí. Mám však přítele, který to dělá.“

„Minulý týden mu přinesla jeho sako,“ řekla Kasey.

„A občas ho nosí,“ vložila se do toho Natalie.

„Chodí na fotbalové zápasy.“

„To nic neznamená,“ odmítla Kasey. „Tak jako tak je roztleskávačka.“

Ty drby nedokázal ohlušit ani zvuk křupnutí jablka v ústech Catherine. Normálně by byla první, kdo se přidá, protože sakra, co jiného by během oběda jejich bohaté, rozmazlené zadky dělaly, než mluvily o tom, co se dělo nebo co se v jejich škole bude dít. Stejně jim nebylo umožněno opustit pozemek školy.

„Ach, a občas s ní jede domů,“ dodala Trisha.

„Tvoří roztomilý pár,“ řekla Natalie, „pokud je to to, čím jsou.“

„Rozhodně ano,“ odpověděla Kasey a na rty si nanesla vrstvu růžového lesku. „A ano, on je rozhodně roztomilý.“

„Zatraceně roztomilý.“

„Mohly byste všechny sklapnout?“ vyštěkla Catherine.

Hlavy všech tří dívek vystřelily směrem k ní, zíraly na Catherine na samém konci jejich řady, ve které u piknikového stolu seděly.

„Bože, co tě kouslo do zadku?“ zeptala se Trisha.

Catherine odvrátila pohled, aby skryla zamračení. „Nic, omlouvám se. Prostě jen dneska nemám náladu na drby.“

„No, já nemám dneska náladu být v přítomnosti mrchy,“ řekla Kasey naštvaně.

Natalie nepřekvapivě souhlasila.

Obě dívky se zvedly od stolu a zamířily zpátky ke škole.

Jediný, kdo s Catherine zůstal, byla Trisha.

„Vážně, co se děje?“ zeptala se Trisha.

Pohled Catherine bez svolení zajel k dotyčnému objektu, o kterém dívky mluvily.

Cross a Dina.

Kolem těch dvou se shlukovalo pár dalších studentů.

„Nevzpomínám si, že by se dřív tak moc staral o kamarády,“ řekla Catherine dřív, než si stihla rozmyslet. „Bylo mu to ukradené. Jestli víš, co tím myslím.“

Vypadalo to, že teď měl Cross celé hejno přátel. Samozřejmě, stejně tak i ona, ale on se dřív s dětmi svého věku neobtěžoval. Nebo si to myslela.

„Aha,“ řekla Trisha, „už to chápu.“

„Chápeš co?“

Dívka kývla ke Crossovi a Dině. „On.“

„Co s ním?“

„Cross byl tvůj první přítel, že?“

Catherine si znovu ukousla jablko.

Už nechtěla mluvit.

Trishu to nezajímalo. „Ten druh zájmu, když jsi do něj stále udělaná.“

„Ne do něho, Trisho,“ zamumlala Catherine s plnou pusou.

„Dobře, protože si myslím, že teď už se po tobě tím způsobem dobrých pár týdnů kouká někdo jiný.“

Catherine si přehodila zatoulanou vlnu pramene vlasů zpátky přes rameno. „Nevím, o čem to mluvíš.“

„Ano, ano, víš. Derik, vysoký jako peklo, blonďatý a modrooký, skvělý obránce, a minulý týden tě vzal do kina.“

Takže ano, to se stalo.

Catherine si stále nebyla jistá, jestli se jí Derik líbí tak, jak vypadalo, že se ona líbila jemu. Byl hodně podobný většině kluků - fyzicky dotěrný a měl zatraceně nenechavé ruce. Jako by to, že byl muž s ptákem, a ona dívka s pochvou, automaticky znamenalo, že společně museli šukat.

Čím víc couvala, tím víc si myslel, že prostě jen potřebovala, aby na ni zatlačil o to víc. Jistě, s pár kluky, se kterými loni chodila, některé věci dělala, když se cítila dost příjemně na to, aby řekla ano, ale nebylo to ani zdaleka tak zatraceně moc.

Na sex stále nebyla ještě připravená.

Derik rozhodně nebude mužem, který tohle rozhodnutí změní.

Bez ohledu na to, jak moc se snažil.

„Myslím tím, s Derikem chodíš, ne?“ zeptala se Trisha.

Catherine si povzdechla. „Dalo by se to tak nazvat.“

„Pak si nedělej starosti, ty víš o koho, a s tím, zda spolu jsou, nebo nejsou. Není to důležité.“

„Nedělala jsem starosti kvůli tomu. Vy tři byste nesklaply a já už jsem to nechtěla poslouchat.“

Lži.

Všechno lži.

Přemýšlela o tom moc zatraceně.

Naštěstí Trishe zabzučel telefon příchozí zprávou, čímž pro teď odvedl její pozornost od Catherine pryč.

Catherine si nemohla pomoci a musela pohledem zkontrolovat ty dva na druhé straně parkoviště. Zjistila, že tentokrát nebyla tou jedinou, kdo zíral; i Cross hleděl jejím směrem. Bohužel to vypadalo, že jeho rozptýlení někomu neuniklo.

Dina, která mluvila, když si uvědomila, že jí Cross nevěnoval pozornost, se zamračila. Dívka sledovala jeho pohled a zjistila, že zíral na Catherinu. Svraštila obočí a pak řekla jeho jméno tak nahlas, že ho slyšela i Catherine, která stála dobrých dvacet metrů od nich.

Cross stále nereagoval. Dina do něj šťouchla ramenem. Teprve to nakonec upoutalo jeho pozornost, ale bylo už až příliš pozdě.

Dina už odcházela a celou dobu přitom zírala na Catherine.

Skvěle.