Always - 17. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Cross přes rameno svého nevlastního táty navázal oční kontakt s Dantem Marcello a tehdy věděl, že to bylo špatné. Už když z kanceláře ředitelky vyběhla Catherine, aniž by se na něj podívala, předpokládal, že to bylo pravděpodobně špatné, ale až doteď to opravdu nevěděl.

„Chci si promluvit,“ řekl Dante Calistovi, „a ujisti se, že on tam bude.“

„Dokud -“

„Dokud nic, Calisto.“

Dante s manželkou hned za sebou opustil recepci a ředitelka si zároveň zavolala do kanceláře rodinu Donati.

Cross si přál, aby ho záběry z bezpečnostní kamery, které zachytily minulý pátek jeho a Catherine, překvapily, ale opravdu se to nestalo. A jestli si ti idioti mysleli, že byli prvními dětmi, které šukaly na školním pozemku, měl pro ně novinky.

I tak Cross stále mlčel. Nechal ředitelku klevetit. Něco mu říkalo, že by jeho tátu a velice tichou mámu nezajímalo slyšet, ať už by řekl cokoli.

Trvalo dlouhých třicet minut, než Cross uslyšel, jak ředitelka řekla: „Je zřejmé, že nemáme dostatek důkazů, ale naše podezření stačí k tomu, aby ospravedlňovalo tuto schůzku a další činy.“

„Co přesně?“ zeptal se Calisto.

„Crossovi je zakázáno po zbytek školního roku mít na školním pozemku auto, a to samé platí i pro auto Catherine, protože podle toho, co víme, on je tím, kdo její auto řídí. Je zřejmé, že vztah mezi Crossem a Catherine zastavit nemůžeme; to není věc, kterou bychom mohli ovlivnit. Můžeme však požadovat, co mohou a nemouhou dělat na našem majetku. Hodláme vyžadovat, aby si od sebe během školního vyučování udržovali odstup -“

„Co to kurva?“

Crossova první slova na tomto setkání by pravděpodobně neměla být tato.

Všechny oči se obrátily na něj.

Kecy ohledně toho, zda mohlo být jeho auto ve škole nebo ne, mu byly ukradené. Ale Catherine? To byla jeho obrovská červená čára a nehodlal komukoli dovolit na tu hranici na něj tlačit.

„To jsou kecy,“ řekl Cross. „Protože máte nějaké sračkoidní video, jak na chodbě vtipkujeme, a -“

„Jsme si velice dobře vědomi, že to bylo víc než jen to,“ přerušila ho ředitelka pevně, „i když nemáme zaznamenanou celou show, Crossi.“

„Žádná vozidla a udržovat si odstup,“ řekl Calisto a po svém nevlastnímu synovi se podíval pohledem, který doslova křičel slovy: zmlkni. „Něco dalšího?“

„Prozatím ne. Ještě dneska dostaňte prosím Crosse a jeho auta z pozemku školy. A Crossi?“

Podíval se na ženu. „Co?“

„Máš obrovské štěstí, mladý muži.“

Emma se zavrtěním hlavy zamířila z kanceláře ven.

Calisto donutil Crosse, aby mámu následoval, a přitom zamumlal: „Co se štěstí týče, záleží na tom, koho se v tomhle okamžiku zeptáte.“

Když Cross v tiché školní chodbě ucítil, jak ho táta zezadu popadl za tričko, zpomalil. Emma pokračovala v chůzi dál, vypadala, že nevěděla, že její manžel a syn zůstali pozadu.

„Pověz mi...“ Calisto otočil Crosse, aby teď proti sobě stáli tváří v tvář. Nevlastní táta si přitiskl prsty ke spánkům. „Bože, prosím, řekni mi, Crossi, že jsi v době vyučování neměl na zadních sedadlech auta sex s tou dívkou Marcello. No tak, lži mi, synu.“

Cross však nebyl lhář.

Prostě jen občas nějaké podrobnosti vynechával.

„Vždy jsem v bezpečí.“ Přitom pokrčil rameny.

Calisto se zhluboka nadechl, bylo v tom slyšet jeho podráždění. „Prostě… Co to s tebou kurva je? Na co jsi myslel?“

„Nemyslel jsem.“

„Chápeš vůbec tu sračku, kterou jsi vytáhl, a tomu, co jsi s ní udělal?“

„Tati -“

„Ne,“ řekl jeho nevlastní táta se zvednutím ruky. „Bude lepší, když budou tvá další slova tou nejlepší omluvou, kteoru jsi kdy učinil, nebo nějakými magickými sračkami, aby tohle všechno prošlo. Pokud to tak není, nechci od tebe slyšet jediné slovo, Crossi.“

Cross si založil ruce na hrudi, ale rozhodl se zůstat zticha.

Podělali to.

Dostal se z toho hodně dobře.

Calisto si rukou promnul čelist a stále se díval kamkoli jinam než na Crosse. „To byla ta hranice, synu. Tentokrát jsi zašel až příliš daleko. Ani jsi při tom nepřemýšlel. Prostě jsi jen skočil. Běž do mého auta.“

Cross se zamračil. „Můj Rover -“

„Jeden z mých mužů ho vyzvedne a nechá ho pod zámkem až do doby, než řeknu něco dalšího. Ty jedeš domů se mnou a s tvou mámou. Běž do mého zkurveného auta.“

Cesta domů byla delší než kdy jindy a plná trapného ticha. Máma - žena, která neustále mluvila, jen aby zaplnila prostor – neřekla jediné slovo. A když u nich doma vystoupila ven z auta, ani se na něj nepodívala.

Cross se pohnul, aby mámu následoval.

„Zůstaň, kde jsi,“ řekl Calisto zepředu.

Emma se otočila a podívala se jen na svého manžela. „Zavolej mi, ano?“

„Jo, Emmy.“

Máma bez ohlédnutí zamířila po chodníku dál.

„Můžu si přesednout dopředu?“ zeptal se Cross.

„Prozatím můžeš zůstat tam, kde jsi.“

Calisto v autě zařadil zpátečku a z příjezdové cesty vycouval.

„Kam jdeme?“

„Právě pro teď a pro velice blízkou budoucnost navrhuji, abys byl co nejtišší, Crossi. Ve skutečnosti se nejedná o vůbec žádný návrh. Je to požadavek a ty ho raději poslechni.“

Kurva.

Měl další otázky, ale zůstal zticha.

Calisto je vezl do města, což znamenalo další cestu, která probíhala v tichosti. Crossovi by to zas až tak nevadilo, kdyby nebyl tak zatraceně plný úzkosti z toho, co se dělo. Něco, o čem vůbec nic nevěděl.

Restauraci na Manhattanu, před kterou jeho nevlastní táta zaparkoval, Cross vůbec nepoznával. Nevypadala, že by byla otevřená, a pokud byly zastíněná okna a stavební povolení na hlavních dveřích nějakým náznakem, ve skutečnosti vypadala spíš, jako by byla právě v procesu nějaké rekonstrukce.

Calisto vystoupil a praštil do okénka ve dvířkách na straně Crosse; tichý požadavek na to, aby ho následoval. Venku před autem se k němu nevlastní táta otočil. Ve tváři měl prázdný výraz.

„Varoval jsem tě, že?“ zeptal se Calisto. „Když se chováš jako dospělý a jsi přistižen, budeš nést následky jako dospělý. Bohužel pro tebe, když jsi také dědicem dona Cosa Nostra a chováš se jako dospělý s dcerou jiného dona, přináší to tyhle druhy důsledků, Crossi. Musíš se s nimi vypořádat. Nemůžu ti pomoci.“

Cross neměl žádnou odpověď.

Usoudil, že Calisto tak jako tak žádnou nechtěl.

Uvnitř restaurace byly stoly a židle naskládáné v jednom rohu do vysoké hromady. Podlaha byla vytrhaná a ze stropu visely dráty.

Cross následoval Calista, jeho ostražitost spojená s nervozitou se každým krokem zvyšovala. Nakonec dorazili do kanceláře umístěné v zadní části podniku. Calisto jednou zaklepal a dveře se otevřely. Objevil se muž, kterého Cross poznal.

Lucian Marcello.

Na Lucianovi bylo cosi jiného, díky čemuž ten muž působil ještě o něco víc zastrašujícím dojmem než jeho bratři. I s šedivými vlasy na spáncích, přesto když měl člověk tolik štěstí, že od něj získal úsměv, z underbosse stále vyzařoval chlad.

„Sedni si,“ řekl Lucian a rukou mávl k židli uprostřed místnosti.

„Raději bych postál,“ odpověděl Cross.

Lucian si povzdechl a podíval se na Crosse způsobem, jako by byl malým dítětem, které pokoušelo trpělivost. „Buď si sedneš sám, nebo tě k tomu donutím sám. Rozhodni se, mladý muži.“

Calisto se opřel o vzdálenou zeď kanceláře a s ostražitým pohledem v očích Crosse sledoval. „Slyšel jsi ho.“

Co se to kurva děje?

Lucian ještě jednou ukázal k židli z tvrdého kovu.

Cross na ni svůj zadek posadil.

Underboss Marcello si sedl na roh plachtou zakrytého stolu a svou pozornost věnoval zbrani, kterou vytáhl z pouzdra zpod své bundy. Zatímco vyprázdnil zásobník své zbraně, spočítal kulky a jednu po druhé vrátil zpátky dovnitř, Lucian mlčel.

Cvak. Cvak. Cvak.

Muž celý proces zas a znovu opakoval.

Zas a znovu.

Ten zvuk Crossovi připadal až příliš hlasitý, ale pohledem stále sledoval tu zbraň a ty kulky. Celé roky mentoringu pod Wolfovým vedením se mu vepsaly do hlavy. Pokaždé, když vidíš vytaženou zbraň a jsi dost blízko na to, abys ji viděl, sleduj ji.

„Oči na stole“ neznamenalo jen to, že jen stále držel oči na stole. Nebylo to vždycky tak doslovné. Znamenalo to, že si musel dávat pozor na cokoli, co by se mohlo pohnout, stát se hrozbou nebo být ukradeno.

Prostě tak jednoduché.

O pár minut později se dveře kanceláře otevřely. Cross díky tomu na své židli nadskočil. Najednou zjistil, že ho ani trochu nepřekvapilo, že uviděl vejít dovnitř tátu Catherine.

Dante přešel místností, popadl jedinou další kovovou židli, která stála v rohu, a postavil ji přímo před Crosse. Na rozdíl od jeho židle byla Danteova otočena obráceně, aby si na ni mohl muž obkročmo sednout a rukama se opřít o její opěradlo.

Dante tam dlouho seděl a zíral na Crosse.

Pak velice tiše řekl: „Vysvětli své jednání.“

Cross zvedl obočí. „Buď konkrétní.“

Dante podrážděně zaťal čelist, v zelených očích mu zářilo nevyslovené varování. „Máš velice malou úctu k lepším mužům, Crossi. Dovol mi, abych ti tohle vysvětlil, abys mi odteď rozuměl. Když v tomhle životě lepší muž něco požaduje, tak ty i proskočíš ohněm, jen abys mu dal

to, co on chce.“

„Definuj lepší,“ řekl Cross.

To byl špatný nápad.

Věděl, že to byl špatný nápad.

Byl prostě pro své vlastní dobro až příliš arogantní.

Dante spustil ruku z opěradla své židle a s dlaní nahoru ji natáhl bokem.

„Luciane.“

Beze slova mu byla předána ta zkurvená zbraň. Dante, teď už se zbraní v ruce, vrátil paži zpátky na opěradlo židle. Držel ji tak, aby se ujistil, že Cross byl nucený dívat se přímo na hlaveň, dokonce i když byla zbraň nakloněna trochu stranou.

„Ještě jednou,“ řekl Dante. „Vysvětli to.“

„Znovu, buď konkrétní.“

„Calisto by si měl dělat upřímné obavy o tvůj život, Crossi. Jsi až příliš hrubý, příliš drzý, a tohle nikdy neudělá z člověka dobrého mafiána.“

„Ale udělá to z něj mrtvého mafiána,“ řekl Lucian od stolu tiše.

Calisto si ze své pozice u zdi odkašlal, ale vypadalo to, že mu nikdo nevěnoval žádnou pozornost.

Cross nespustil pohled ze zbraně ani z Danteho hned za ní. „Pokud chceš, abych vysvětlil, co se stalo v pátek, nemyslím si, že to musím dělat. Škola udělala hezkou malou prezentaci s video nahrávkami a vším ostatním, Dante.“

„Done,“ opravil ho Dante chladně, „nebo bossi.“

„Ne můj,“ odpověděl Cross.

„Crossi,“ varoval ho Calisto.

Měl mlčet.

Nebo dělat to, co mu bylo řečeno.

Očividně podělal i tohle.

„Ne,“ řekl Dante a předklonil se jen natolik, aby mohl namířit zbraň přímo, „chci, abys mi vysvětlil, jak ospravedlníš to, že jsi dostal mou dceru do pozice, do které jsi ji dostal. Víš, Crossi, jsi tak sobecký, jako většina chlapců tvého věku. Do jisté míry to očekávám, ale to, co požaduji, bude vždycky respekt. Zejména vůči mé dceři.“

Počkat, cože?

On nedostal Catherine do nějaké pozice. A ani ji za to nevinil, protože tím, co udělali, to posrali oba. Ale všechno to vůbec nebylo kvůli němu.

Cross přesto ponechal svůj výraz prázdný. Nehodlal dostat Catherine do problémů, ne do větších, než ve kterých už pravděpodobně byla.

Tuhle sračku by vzal na sebe.

Jakoukoli.

„Nemyslíš tady hlavou,“ řekl Dante a poklepal Crosse po čele špičkou hlavně zbraně. Pak odjistil pojistku, natáhl spoušť devítimilimetrové zbraně a zamířil přímo dolů na Crossovy slabiny. „Ne, jsi až příliš zaneprázdněný přemýšlením něčím menším, protože to přináší snadné uspokojení.“

Cross by měl být z té zbraně nervózní.

Kdokoli jiný by byl.

On jen prostě zůstával v klidu.

Dante se ze židle zvedl a odsunul ji stranou. Zbraní dál pevně mířil dolů. Pokud by stiskl spoušť, Cross by schytal přesný zásah přímo do slabin.

Pak stiskl spoušť.

Cross sebou ani netrhl.

Ze svého místa nenadskočil.

Zbraň cvakla.

Prázdná.

Sledoval, jak si Lucian pohrával s těmi kulkami a zásobníkem. Věděl, že ta zatracená věc byla prázdná, ale samotné pomyšlení na zbraň stačilo k tomu, aby se člověk stal nervózním.

Cross, nevzrušený, zíral přímo před sebe. „Skončili jsme?“

„Raději doufej, že se k téhle konverzaci nebudeme muset už znovu vracet, Crossi, protože jinak se ti to nebude vůbec líbit.“ Dante odhodil zbraň Crossovi do klína. „Jestli znovu dostaneš mou dceru do tohoto postavení, skončí to pro tebe naprosto jinak. Upřímně řečeno, ohledně tohoto už bychom si neměli znovu dělat starosti, protože tak jako tak si odteď budeš držet od Catherine odstup.“

Ne.

Ale kvůli tomu, aby se dostal z téhle zkurvené místnosti, Cross souhlasil.

„Dobře.“

„Dobře, co?“ vyštěkl Dante.

Cross se ze židle zvedl, podíval se Dantemu do očí a ušklíbl se. „Dobře, nic.“

*****

„Catherine, počkej!“

Při hlasitosti Crossova výkřiku to vypadalo, že byla Catherine zcela neslyšící, ale on věděl, že tomu tak nebylo. I když vklouzla do učebny, kde byla její další hodina, zachytil, jak se na něj unavenýma očima přes rameno ohlédla.

Smutnýma očima.

Cross očividně nebyl tím, kdo si musel od Catherine držet odstup. Nemusel dělat vůbec nic. Za ně to dělala ona.

Květen přešel do června a všechno ho to stále vedlo na to samé místo. Sračkoidní místo.

Catherine se mu vyhýbala, a to jak ve škole, tak i v telefonu. A čím víc se mu vyhýbala, tím nasranější ohledně toho byl.

Měl podezření, že to nebyla tak úplně její chyba.

I tak ho to bolelo.

Hodně.

„Kurva,“ zamumlal a praštil do té nejbližší věci.

Do cihlové zdi.

Klouby prstů se mu rozsekly a bolely ho, ale Cross to stěží cítil. Nebyl tím, kdo by pro ostatní předváděl show, ale při tomhle činu se na něj upřelo až příliš mnoho párů očí.

Cross se neobtěžoval skrýt své zamračení, které vrhal na ostatní studenty Akademie, když mířil chodbou dál. Podělané hodiny.

On tu nebyl kvůli téhle sračce.

Prostě jen chtěl mluvit s Catherine.

Cross vynechal další dvě své hodiny. Přitom ignoroval bzučení telefonu v kapse, protože škola pravděpodobně zavolala Calistovi, aby mu oznámila, že se na třetím a čtvrtém předmětu dnešního dne neukázal. Neobtěžoval se s tím, aby hovor zvedl.

Už tak ho drželi dál od jediné věci, na které mu opravdu záleželo. Teď mu nikdo nemohl udělat nic, co by v tom představovalo nějaký zkurvený rozdíl.

Cross se opíral o rám dveří prázdné učebny. Jeho postavení stačilo k tomu, aby si ho lidé, když procházeli kolem, nevšimli, nebo alespoň ne do doby, než byli přímo před ním. Čekal, až tudy projde ten jeden člověk, o které věděl, že tímhle místem projde cestou na svou poslední hodinu. Jakmile ji uviděl, popadl ji za paži.

Když Cross Catherine trhl směrem do prázdné učebny, tiše zalapala po dechu. Kopnutím za nimi dveře zavřel.

Dlouho na něj jen zírala, nic neříkala.

Cross ji nenutil mluvit.

Nakonec řekla: „Omlouvám se.“

Hlas měla unavený, její slova byla slabá.

Jako by jí bolelo říct je, ale musela to udělat.

A on to věděl.

Právě tehdy to věděl.

Chystala se mu to udělat znovu. Chystala se mu znovu zlomit srdce. Možná to bylo ze stejných důvodů jako poprvé, nebo možná ne.

To nevěděl.

Věděl jen tohle.

„Vyhýbáš se mi,“ řekl Cross.

Catherine přikývla, jeho obvinění se neobtěžovala popřít. „Měli bychom od sebe udržovat odstup. Pravidla školy.“

„Seru na školu. A taky máš telefon. Už nevíš, jak ho zvednout?“

Odvrátila pohled. „Nemáš někdy pocit, že jsme na to možná šli až příliš rychle?“

„Cože?“

Ne.

„Protože ano,“ pokračovala šeptem, „já občas ano, Crossi. Cítím se jako hloupá holka, která dělá hloupé věci. Takovým člověkem vůbec nechci být.“

„To nejsi.“

„Jsem,“ namítla, „s tebou.“

„Catty.“

Catherine pokrčila rameny, znovu si upravila popruh tašky, který měla přes rameno.

„Táta mi řekl, že neví, kým jsem byla, a ve skutečnosti to nevím ani já sama. To bolelo, bolelo to přímo v hrudi. Opravdu jsem to tu podělala, Crossi, a nechci v tom pokračovat.“

„Jo, dobře,“ řekl, stále nejistý v srdci. V konečcích prstů cítil chlad. „Takže je tohle o tvých rodičích?“

„Ne, vůbec ne. Musím ucouvnout o krok zpět a zjistit bez…“ Catherine mávla mezi ně a řekla: „Tohohle všeho šílenství. Nechci být hloupou holkou, která dělá hlouposti jen proto, že někoho miluje.“

„Děláš hlouposti, protože to chceš, Catherine.

Pokud by pokračoval s její jízdou, nebo ona s jeho, pak by to byly jen vedlejší následky.

„Možná. Můžeme to udělat, Crossi? Couvnout, zpomalit... být přáteli?“

Catherine nebyla dobrou lhářkou. Cross to zjistil, když mluvilla a lhala stejně tak jako kdokoli jiný. Tohle bylo o jejích rodičích, minimálně do jisté míry. Nebo spíš o jejím tátovi. Možná chtěla být nějakým způsobem dokonalou dcerou, ale tahle sračka prostě nebyla možná.

Nemohla být dokonalá pro ně.

I přes to, co se dělo, ho stále až příliš milovala. Věděl, že ho milovala; protože ruce měla kolem popruhu své tašky tak pevně sevřené. Klouby prstů měla bílé. Myslela si, že tak skryje své chvějící se prsty, ale on je i tak mohl vidět. Milovala ho natolik, že zatímco je posílala do háje, nedokázala se mu dívat do očí, protože si myslela, že by mohla skrýt své vlastní slzy.

Catherine se mýlila.

Nemohla být dokonalá.

Neměla být.

A když se nikdo nedíval, vždy byla až trochu příliš mazaná.

I když Catherine si tyhle sračky musela vyřešit sama. Cross nemohl být tím, kdo jí ukáže věci, které na sobě zatím nebyla připravena vidět.

Ale pokud to bylo to, co chtěla, kým byl on, aby jí cokoli řekl?

Nikdo.

Vůbec nikdo.

„Cokoli potřebuješ,“ uslyšel sám sebe, jak řekl.

Catherine přikývla, rty se jí zvedly do drobného, falešného úsměvu. Natáhl ruku, aby si ji přitáhl v objetí, polibku nebo čemukoli jiného, ale ona se odtáhla.

Tehdy se Cross něco naučil.

Opravdu se něco naučil.

Dokud se Catherine neodtáhla, nikdy necítil skutečnou bolest. Nebyla pro něj skutečná, dokud ona tohle neudělala, a to beze slov.

Přijímal údery, zlomené kosti a bolest. Bojoval holýma rukama, dokud neměl na rukou krvavé cestičky. Na fotbalovém hřišti utrpěl otřes mozku víckrát, než věděl, že bylo bezpečné, a posouval limity, o kterých ani nevěděl, že jeho tělo mělo, dokud na ně nenarazil.

Znal bolest.

Tohle nebylo to samé.

Byla to hluboká znepokojivá bolest, která začala někde v jeho hrudi a vyzařovala ven. Byla také v jeho mysli a v jeho duši. Propracovávala se jeho žilami, rvala mu šlachy. Byla to bolest, kterou už jednou cítil; bolest, kterou mu i tehdy způsobila ona.

I když tehdy byla menší, pomyslel si. Nechápal proč nebo jak, ale tehdy se mu dýchalo snáz. Možná proto, že byl mladší, hloupější a všude kolem sebe našel snadné rozptýlení, díky kterému mu bylo lépe. Možná proto, že nechápal.

Nechápal lásku, i když to bylo to, co cítil.

První láska byla nejhorší.

Věděl to i teď.

První láska byla jed.

Nakazila ho jako nemoc a šířila se dál jako divoký oheň. Bylo to něco, co vypadalo, že se toho s ní nedokázal zbavit. Nedokázal se zbavit toho, co cítil, dokonce i když mu znovu zlomila jeho zkurvené srdce. Tlačilo ho to dokořán jako oceán a stahovalo ho to zpět jako příliv, připravený popadnout ho a utopit ho.

První láska byla nádherná a nebezpečná.

Bylo těžké nechat první lásku jít.

Cross políbil korunu, kterou měla Catherine na hlavě, pak svými rty dotekem lehkým jako pírko přejel přes její vlasovou linii a na čelo. Měkký a lehký, pomalý a jemný. Ale i tak, když skončil, ji nechal odtáhnout se.

I když to bolelo.

I když ho to zabíjelo.

„Omlouvám se. Omlouvám se,“ zašeptala.

Pokrčil rameny.

To bylo také snadné, že?

„Jen prostě potřebuji něco vymyslet -“

„To je v pořádku, Catty.“

Až na to, že nebylo.

Vůbec ne.

Cross palcem setřel slzy, které se vplížily z koutků zelených očí Catherine. Tehdy se nepotřeboval ptát, zda chápala, co mu dělala - znovu - protože až zatraceně dobře viděl, že to dělala i sama sobě.

Nevěděl, zda to tím bylo lepší nebo horší.

„Přátelé,“ řekl drsným hlasem. „To je to, co jsi řekla, že?“

Přikývla. „Jo.“

S Catherine Marcello nemohl být jen kamarád. Nevěděl, jak být čímkoli jiným s dívkou, o které si byl dost jistý, že ji od doby, co jí bylo třináct, miloval. S dívkou, která se na něj podívala hezkýma očima, a on se se zkrvavenými ústy usmál. Nevěděl, jak s ní být jen tak něčím, ale neměl na výběr.

Zahákl svůj malíček kolem jejího a pevně ho stiskl.

„Přátelé,“ řekl.

„Přátelé,“ opakovala.

Cross prsty na zlomek vteřiny pevně obkroužil zápěstí Catherine, palcem přejel po jejím pulzu, aby cítil tlukot jejího srdce. Bušilo jako o závod.

Stejně jako to jeho.

„Pokud budeš cokoli potřebovat, Catherine, víš, kde jsem. Vždycky ti budu krýt záda, bez ohledu na cokoli. Kdykoli, dobře?“

„Jo, Crossi.“

Ještě jeden polibek na čelo a pak jí setřel poslední slzu, která jí znovu unikla na řasy. Pak řekl: „Víš, že tě miluji.“

„Slibuješ?“

Tohle bylo mučení.

Brutální.

Neodpouštějící.

První lásku zkurveně nenáviděl.

Ale také to nebylo tak, že by ji nenáviděl.

Vůbec ji nemohl nenávidět.

Dokonce i když mu lámala srdce.

Slibuješ?

„Vždycky, Catherine.“

******

Cross si vedl dobře, nebo tak dobře, jak jen dokázal. Přežil jeden týden, pak dva. Složil závěrečné červnové zkoušky a přitom stěží mrkl.

Ale cítil se mrtvý.

Nebo možná uvnitř stále umíral.

Nebyl si jistý.

Nebyl si jistý, jak vůbec cokoli z toho dělal; jak dostal svůj zadek do školy, dokázal zachovat klid, i když chtěl zuřit, a každý den přitom vidět Catherine. Možná se snažil dokázat sám sobě, že dokáže přesně to, o co ho požádala. Mohli být přátelé a nic jiného. Když si to bude sám sobě říkat a uvěří tomu, nemusela by to být lež.

Stále však byla.

I když Cross ty dva týdny zvládl, přesto v něm narůstal tlak. Jako vířící mraky, jejich nejnebezpečnější část, a cítil, jak byl připravený se konečně dotknout země a rozpoutat viditelné oko tornáda.

Začalo to zabouchnutými dveřmi a pak dalšími. Pravděpodobně jeho sestrou. Opravdu chtěl mít v hlavě prostě jen klid, ale bylo to zatraceně těžké.

Jeho podráždění znovu narostlo, ale ignoroval ho. Díky zkušenosti věděl, že bylo potřeba svou zlost setřást. Pokud by ji přikrmoval nebo dělal něco, aby to skončil, vedlo by to jen k něčemu špatnému.

Problém nebyl vinou nikoho jiného, jen jeho vlastní. Jak by mohli vědět, že skrýval svou zlost, než se změnila v zuřivost, a bolest, než se změnila v agónii? A teď, místo toho, aby emoce pomalu odcházely pryč, se chystaly explodovat.

Oni nevěděli nic, protože to neřekl. Místo toho zůstával schovaný ve svém pokoji, protože tam nemusel mluvit. Nebo trávil čas v knihovně; kde mohl hrát na klavír nebo na kytaru až do okamžiku, než mu začaly krvácet prsty. Přitom zároveň potlačil pokusy kohokoli jiného o hovor.

Jeho rodiče a sestra si pravděpodobně mysleli, že byl v pořádku. Takže byl trochu tichý a zůstával hodně skrytý. To stejně už tak jako tak dělal. Koncem roku byl vždycky hodně zaneprázdněný, což by mohlo omluvit i nedostatek jeho odchodů, které u něj byly běžné. Dokonce i Wolf přerušil své mentorství, protože chtěl, aby Cross studoval.

Nic neobvyklého.

Crossova zlost a podráždění narůstaly, až se přelily přes okraj. „Přestaň bouchat s těmi zkurvenými dveřmi, Camillo! Jednoho dne je tak vyhodíš z jejich zkurvených pantů, Bože. Udělej to ještě jednou, a tu zkurvenou věc ti vyrvu.“

„Crossi!“

Schodištěm se z přízemí nesl hlas nevlastního táty. I v něm slyšel varování, které se neslo až nahoru k němu. Všichni teď zněli stejně; nic z toho nechtěl slyšet.

„Co jsi mi právě řekl?“ zeptala se Camilla a vyšla ze svého pokoje na chodbu.

Teď, když jí bylo třináct, skoro čtrnáct, byla hubatější a hlasitější a chovala se mnohem víc jako děvka. Z něho ani nikoho jiného si příliš moc nedělala.

„Řekl jsem, abys přestala bouchat svými zasranými dveřmi,“ zopakoval Cross. „Tentokrát jsi to pochopila?“

„Naser si,“ řekla jeho sestra přes rameno.

Bylo to tak prostořeké, tak lhostejné a výsměšné.

Zatraceně veselé.

Jindy by se tomu Cross jen zasmál, už jen proto, aby svou sestru nasral ještě víc. Ale neudělal to. To, co chtěl udělat, ho svým způsobem kruva vyděsilo. Chtěl praštit pěstí do jejích dveří a skončit s tím.

Jo, kurva.

Potřeboval jít.

Potřeboval z toho pekla zkurveně vypadnout.

Dneska. Teď. Včera.

Cross už měl být pryč, protože to bylo prostě v jeho povaze. Když se potřeboval resetovat nebo dobít baterky, zkurveně vypadl. Neměl by si myslet, že tohle by mohl zvládnout jinak.

„Crossi, co to děláš?“ zeptal se Calisto ze dveří ložnice.

Neodpověděl; jen si hodil do tašky džíny a košile. Pár věcí denní potřeby a mikinu s kapucí. Do tašky následovala i pistole zpod jeho matrace a věci na boxování.

„Potřebuji odsud vypadnout pryč,“ řekl Cross.

„Dostal jsi -“

Cross prošel ve dveřích kolem nevlastního táty a choval se tak, jako by za sebou jeho křik neslyšel. Doc Martenskami tvrdě dusal po schodech z tvrdého dřeva, které bral po třech. Jako nějaký netopýr z pekla, prostě jen potřeboval vypadnout ven.

„Co se sakra nahoře stalo?“ zeptal se Calisto.

Cross nezastavil ani nezpomalil.

Nemluvil.

„Crossi!“

„Co se děje?“ zaslechl volání mámy.

Cross už mířil ke vchodovým dveřím, ze skleněné mísy na poličce, kterou míjel, popadl klíčky od svého auta.

„Dej mi okamžik, Emmo,“ zavolal Calisto.

Kurva, Cross chtěl být tím, co jeho rodiče potřebovali a v co doufali. Chtěl být schopný ukázat jim, že poslouchal, když jeho nevlastní táta mluvil, dokonce i když si to Calisto vůbec nemyslel. Chtěl se uklidnit. Chtěl rovnováhu, o které jeho nevlastní táta mluvil.

Nemohl být ani tím, co oni potřebovali. Nemohl, protože na to neměl. Nikdy na to neměl.

Byl neklidný, nestálý, neusazený a až příliš často se nudil. Byl složitý, obtížný, unavující a tady. Vždy tady nebo tam nebo někde. Musel jít, jít, jít a pohybovat se. Měl ve své krvi a srdci ostrou hranu, protože uvolnění bylo snadné, jen když s tím přišel někdo, kým on už nebyl. Byl hloupý, když si myslel, že tohle by mohlo být jiné.

I když Cross nevěděl, jak to vysvětlit. Bylo jednodušší prostě jít, protože to bylo to, kdy se cítil dobře. Divoký, říkali mu. To říkali už od doby, kdy byl malý. Měli pravdu, ale zároveň se i mýlili. Nemohl být vyrovnaný nebo v rovnováze nebo cokoli jiného, když ve skutečnosti s těmi věcmi nikdy ani nezačal.

„Crossi,“ zakřičel jeho nevlastní táta před hlavními dveřmi. „Počkej chvíli, synu.“

Už zabouchnul dveře u řidiče u svého Roveru a zapnul zapalování.

Co měl kurva říct?

Staly se sračky.

Je to v prdeli.

Nechci se takhle cítit.

Být přáteli je lež.

Cross věděl, že nic z toho se nedalo dost dobře vysvětlit. Ne bez dalších slov a více času stráveného pokusem prostě jen dýchat.

Tohle nemohl udělat.

Calisto svíral rukama sklo staženého okénka, klouby prstů na rukou měl od toho tlaku bílé. „Crossi, mluv se mnou.“

„Jedu na pár dní za Zekem.“

Tak, dal jim vědět.

Nemuseli si dělat starosti.

Řekl jim to.

„Zkoušky -“

„Dneska jsem udělal poslední,“ přerušil ho.

Možná tohle měl čekat a nenechat se tím tak zkurveně moc překvapit. Přesto se ta spirála, ve které se právě nacházel, uvolnila.

„Crossi.“

Cross by se vsadil, že to jeho nevlastní táta mohl vidět v jeho očích, už jen proto, že to, co cítil, se mu odráželo zpátky v důvěrně známých tmavých duhovkách. Bolest a smutek a nejistota. Slabost, kterou nechtěl ukázat nikomu jinému; rána, kterou potřeboval stáhnout dřív, než by ještě víc vykrvácel. Calisto to mohl vidět.

Koneckonců, sdíleli stejné oči. Jako duše černé a až příliš hluboké. Nic v nich neskrýval. Nevěděl, jak.

A už to skrýval dlouhé dva týdny.

„Jsem v pořádku, jsem v pořádku,“ mumlal Cross a zařadil Rover na zpátečku.

„Nejsi v pořádku.“

„Jsem.“

„Synu -“

„Stále mi láme zkurvené srdce,“ řekl a přál si, aby to vyšlo mnohem tišeji, než tomu bylo. Místo toho byl jeho hlas zlomený a chraplavý, ale i tak zřetelný a bolavý. „Dobře, ona to dělá, tak na to nasrat.“

Calisto pustil okénko.

Cross se ujistil, že při tom, jak opustil příjezdovou cestu, se z pneumatik aut kouřilo.