Always - 10. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Dobře, někdo mi musí říct, co se včera stalo,“ řekla Catherine.

Z toho, že na ni všichni zírali, jako by byla postižená, jí začínalo být opravdu špatně.

Liliana stěží zvedla hlavu od svého telefonu. „Ještě jsi to neslyšela?“

„Jak můžu cokoli slyšet? Pro Krista, jsem nový školní vyvrhel.“

To znamenalo, že se nemluvilo s ní, ale mluvilo se o ní. Její kamarádi – až na její sestřenici - si od ní drželi odstup, a všichni ostatní na ni za jejími zády zírali a při tom si šeptali.

„Myslím, že včera před zápasem si Cross s Derikem v šatně vyměnili pár úderů,“ řekla Liliana a nabídla ty informace, jako by si myslela, že to nic neznamenalo.

„Možná proto mi včera večer Derik neodpověděl na mou textovou zprávu.“

„A potom, zatímco tým a její kamarádky čekaly, Dina před kanceláří vyvolala scénu s Crossem.“

„Proč tam čekali?“

Ano, Catherine, to je to nejdůležitější z toho, co ti právě řekla.

Catherine svůj vnitřní hlas ignorovala.

„Pravděpodobně aby zjistili, zda přijdou o Crosse jako svého zadáka – což mimochodem přišli, a stejně tak i o zápas.“

Catherine nezajímal zápas ani prohra školního týmu. „To vysvětluje, proč na mě byla ona a její malá skupinka těch veselých děvek extra příšerná. Co myslíš tím, že s ním vyvolala scénu?“

Liliana pokrčila rameny, dál pokračovala v psaní zprávy na svém telefonu. „Slyšela jsem, že hodně křičela, několikrát se ho pokusila uhodit, a že při tom bylo zmíněno tvoje jméno. Někdo říkal, že tě nazvala děvkou - Cross jí řekl, aby zavřela hubu nebo něco takového.“

Dobře, zírání, šepoty a nedostatek kamarádů teď začal dávat zatraceně větší smysl. I když Catherine nechápala, proč byla pro kohokoli, a zvlášť pro Dinu a Crosse, předmětem hovoru.

„Kvůli čemu se kluci prali?“ zeptala se Catherine.

Liliana se na Catherine z boku podívala. „Vážně?“

„Já nevím!“

„Kvůli tobě, Catherine. Prali se kvůli tobě.“

„Ale... to nedává smysl.“

Neměli důvod se o ni prát.

Liliana pokrčila rameny. „Tak se zeptej Derika nebo Crosse. Podle toho, co rozšířilo pár kluků z šatny, vím jen to, že Derik řekl Crossovi, aby dal zpátečku, řekl něco o tobě, a Cross ho zmlátil na sračky.“

Catherine se přikrčila. „Páni.“

„Já nevím. Abych byla upřímná, Derik to měl moc dobře vědět. Cross je ve rvačkách profík. On vyhrává a mlátí rukama do obličeje toho druhého tak dlouho, než ten druhý padne k zemi. Derik je idiot.“

„Co o mně řekl - myslím Derik?“

„To nevím,“ řekla Liliana. „Ale hele, možná bys to mohla zjistit.“

„Cože?“

Její sestřenice ukázala na parkoviště. Na jedno z mála parkovacích míst nejblíž u vchodu školy zajelo známé stříbrné Audi. Derikovo auto. Catherine o tom nepřemýšlela; odlepila se od kamenné zdi a zamířila Derikovým směrem. Právě, když k němu dorazila, zabouchl dveře auta a stěží se na ni při tom podíval, ale stačilo to.

Modřiny kolem očí.

Zlomený nos.

Nateklý ret.

Catherine nevěděla, jak vypadal Cross, ale byla by ochotná se vsadit, že ani zdaleka tak špatně jako Derik.

„Pustil ses do rvačky s Crossem Donati?“ zeptala se Catherine.

„Jo. Přišel jsem si pro své věci na týden. Sedmidenní vyloučení.“

„Proč by ses pouštěl do rvačky -“

„Protože ten kluk neví, jak vycouvat z něčeho, co není jeho,“ zamumlal Derik.

Catherine ztuhla a vzpomněla si na to, co jí řekla její sestřenice. Rvačka v šatně byla kvůli ní. „Počkej, zopakuj to.“

„Řekl jsem mu, aby vycouval. Čemu z toho nerozumíš?“

„Ne, to druhé.“ Catherine naklonila hlavu ke straně a dodala: „Protože jsem si dost jistá, že já nejsem ničí, Deriku. A rozhodně ne tvoje. Nemůžeš na mě nalepit svoje zkurvené logo, jako bych byla produkt tvé značky a pak ohledně toho vyvolávat scénu.“

Derik s úšklebkem přikývl. „Dobře, dobře.“

„Ne. Myslím to vážně. Co přesně jsi řekl, že jsi tak moc nasral Crosse, aby tohle udělal?“ zeptala se Catherine a ukázala mu rukou do tváře. „Protože já s Crossem nejsem, nechodím s ním, a letos jsem s ním vlastně poprvé mluvila včera ráno, když jsem šla pozdě do své třídy. Takže pokud cítil potřebu rozmlátit ti obličej, musel pro to mít důvod. Co to bylo?“

Ten kluk se na ni nepodíval.

Catherine to brala jako špatné znamení.

„No?“ dožadovala se.

„Víš co,“ pokrčil Derik rameny, „ty mi za to nestojíš, Catherine. Ani za úsilí, ani za potíže. Možná kdybys nebyla tak upjatá, pak by mě to třeba zajímalo. Ale ne takhle, a ne, když jsi taková.“

Catherine se podařilo donutit se založit si ruce na prsou a nepraštit Derika přes jeho hloupá ústa. „Takže to je ono?“

„Ano, je.“

„Skvělé, děkuji, že jsi mi to teď dal vědět. Táhni do prdele, Deriku.“

„Dej mi pár dní na to, abych si tohle vyléčil,“ řekl s úšklebkem a ukázal na svou tvář, „a rozhodně někoho ošukám. Prostě to jen nebudeš ty.“

Catherine se sladce usmála. To bylo něco, co se naučila od své mámy.

Než je vykucháš, usmívej se; nikdy tě tak neuvidí přicházet. A běž přímo po krku. Pokaždé.

„Ale to nebylo na tvém rozhodnutí, že?“ zeptala se Catherine neskutečně sladce. „Nezapomínej na to, Deriku.“

Tváře mu zrudly – neklamná známka ponížení.

Catherine se znovu usmála, protože věděla, že vyhrála, a pak odešla.

Srát na něj.

Ona nepatřila nikomu.

******

„Jdu ven,“ řekl Michel dole v chodbě.

Catherine vystrčila hlavu ze dveří své ložnice. Bratra našla stát ve dveřích kanceláře rodičů. Catrina a Dante procházeli nějakou nabídku na průmyslovou budovu, kterou chtěl její táta renovovat na kancelářské prostory k pronájmu.

„Party v Brooklynu?“ zeptal se jejich táta.

Michel přikývl. „Bude tam pár lidí z posledního ročníku Akademie. Volal mi Andino, když tam dorazil – že bych se tam mohl ukázat i já.“

„Buď opatrný,“ řekla Catrina.

„Musím jít, mami.“

„Tak běž.“

„Můžu jít?“ zeptala se Catherine z chodby. „Když tam jsou lidi z Akademie, můžu jít i já?“

Michel ztuhl a pohledem zajel ke Catherine a pak zpátky do kanceláře na rodiče. „Ehm... nemyslím si, že by to byl dobrý nápad, Catherine.“

„Když jdeš ty, jak to, že nemůžu jít já?“

Na chodbě se objevili táta s mámou a oba se zadívali na Catherine.

„Chci jít na party,“ řekla. „Proč může jít on, ale já ne? On tam bude, že? Do jakých problémů se můžu dostat, když tam bude on?“

„Protože já se na party nejdu bavit,“ řekl Michel pomalu.

Catherine nevěděla, proč tam její bratr jde, ale bylo jí to ukradené. „Můžu jít?“

Co se týče věcí jako party nebo vyrazit si ven s kamarádkami, její rodiče nebyli příliš přísní. Nebo spíš, za poslední rok se vůči tomu stávali méně přísnějšími. Nechápala, v čem byl problém.

„Je víkend,“ podotkla Catherine, „a já nemám žádné domácí úkoly. Nedostala jsem se do žádných problémů a bude tam Michel. Proč nemůžu jít?“

„Hele, vezmu si ji,“ řekl Michel rodičům, „ale když tam budu, budu trochu zaměstnaný.“

Catherine jasně viděla tichý rozhovor, který probíhal mezi rodiči, ale jejich odpověď znala ještě dřív, než táta promluvil.

„Žádné pití,“ varoval ji Dante.

„Nebo cokoli jiného,“ dodala Catrina.

„A budeš se mi se vším hlásit,“ řekl Michel, když ji míjel v chodbě.

Catherine vyrazila z ložnice za svým bratrem. „Ano, slibuji.“

„Dej na ni pozor, Micheli!“

Bratr odpověděl na křik mámy jediným mávnutím ruky přes rameno. Catherine byla prostě jen šťastná, že místo toho, aby seděla sama ve svém pokoji, bude něco dělat.

„Proč jdeš na party, když nechceš... no, party?“ zeptala se Catherine, když mířili po schodech do přízemí.

Michel ani trochu nezpomalil, prostě jen otevřel tašku, kterou měl přehozenou přes rameno. Než ji bratr zavřel, jako by se nic nestalo, Catherine rychlým pohledem přejela její obsah.

Drogy.

Hodně.

I když většina z nich jako prášek a tablety. „Je poptávka,“ řekl Michel, „A když můžu, nevadí mi ji uspokojit.“

Catherine na sebe u dveří hodila zavinovací svetr. „Ale... od kdy?“

„Osmý ročník nebo tak.“

„Cože?“

Její bratr nebyl zrovna typ člověka, který by vypadal jako prodejce drog. Jistě, jejich rodiče dělali své věci - spoustu špatných věcí - ale Michel vždy vypadal velmi spořádaný. Tvrdě studoval, ještě tvrději pracoval, a měl jasnou představu o tom, co chtěl udělat se svým životem.

Catherine si vzpomněla, že když byla na Akademii nová, šla jednou hledat bratra, protože na ni po škole nečekal na parkovišti. Stále byla v nižší části, zatímco on byl na vyšší Akademii. Našla ho venku u skříněk, s otevřenou taškou, kdy mezi ním a dalšími studenty docházelo k vyměňování peněz. Neviděla, co v té době prodával, a dřív, než se mohla bratra zeptat, někdo dívku z nižší Akademie odstrčil. Když ji pak našel na parkovišti, už na to zapomněla.

Nepomyslela na drogy. Ne tehdy.

Nebo byla možná jen naivní.

Michel se zasmál. „Bože, vytáhni hlavu z písku, Catherine. Všichni občas máme potřebu nakopnutí, a když John potřeboval pomocnou ruku, náhodou jsem v tom byl docela dobrý.“

„Takže jdeš prostě na party dealovat?“

„Nabídka a poptávka, sestřičko. Mám rád peníze. Lidi zas až tak moc ne.“

„Hmm.“

„A nepij ze šálku, který si sama nenaliješ,“ varoval ji Michel, když vyšli ven ze dveří.

Poznamenáno.

*********

Catherine začala litovat, že s Michelem chtěla na domácí party jít. Bylo zjevné, že to, že byla poslední týden vyvrhelem ve škole, se rozšířilo i mimo školu.

Obvykle měla ráda atmosféru domácích party, zejména těch, které pořádali studenti Akademie. Ne, že by se zúčastnila sraček s pitím nebo drogami, ale i tak si jich pořád ráda užívala. Vždycky byly tak velké, že se mohla ztratit v moři lidí, ale vypadalo to, že ať se Catherine dneska snažila, jak se snažila, nedokázala prostě zmizet.

Lidé zírali.

Mluvili.

I když šeptali, stále je slyšela.

Catherine se protlačila davem dětí ve velké kuchyni a bludištěm chodeb zamířila směrem, ze kterého právě přišla. Chtěla najít bratra a zjistit, jak dlouho měl v plánu zůstat. Když sem dorazili, Michel zamířil do domu, ale ještě předtím ji znovu varoval, aby se mu hlásila, byla v bezpečí a střízlivá.

Další cesta obrovským domem a Catherine Michela stále nenašla.

Kurva.

Nakonec se usadila v rohu obýváku a snažila se na sebe nepřitahovat další pozornost. Bylo to prostě tak snazší, než se mračit na každého jednotlivého člověka, kolem kterého prošla.

To, co Catherine vytrhlo z myšlenek, bylo zabzučení jejího telefonu v kapse džínů. Vytáhla ho a podívala se na jeho displej.

Zaneprázdněná?

Catherine svraštila obočí.

Číslo vůbec nepoznávala.

Rychle odepsala: Ne, a kdo to je?

Znuděná?

Kdo to je?

Moc se kolem sebe nedíváš, bylo v další zprávě, a neusmíváš se.

Catherine se snažila nedat najevo, jak se rozhlížela davem opilých dětí – nebo na drogách. Bylo tam až příliš mnoho lidí, než aby mohla opravdu vidět někoho, kdo by se na ni mohl dívat, takže se prostě vrátila zpátky k telefonu.

Řekni mi, kdo to je, napsala Catherine SMS.

Přímo vpředu, přes celou místnost.

Catherine konečně našla svého neznámého odesílatele, i když nebyl vůbec neznámý. Cross stál přesně tam, kde řekl, že ho Catherine najde. Opřený o vzdálenou zeď - sám, stejně jako ona – v jedněch ze svých Doc Martenskách, kdy se kotníkem jedné nohy opíral o druhé koleno. Na sobě měl tmavé seprané džíny, bílé tričko a koženou bundu. Vyzařoval z něj cool, nijak nevzrušený a sexy postoj.

A přesto neměl společnost.

A ani nevypadal, že by o nějakou nějak extra stál.

Cross na ni mrknul a zamával telefonem. Jen zavrtěla hlavou a úsměv mu oplatila. Catherine se vrátila ke svému telefonu, protože vypadal, že mu bylo na druhé straně místnosti příjemně.

Žádní kamarádi?

Crossova odpověď přišla o několik vteřin později: Kamarádi v poslední době přinášejí víc problémů, než za kolik stojí.

Catherine se zamračila. To není hezké.

Kde jsou tvoji kamarádi?

Dobrá poznámka, odepsala.

Dneska večer žádný Derik?

Catherine se znovu přes sklopené řasy rozhlédla a teď, když věděla, kde Cross byl, ho snadno našla. Podle SMS nemohla rozeznat tón jeho řeči, ale když si ta čtyři jednoduchá slova, která jí poslal, přečetla, z nějakého důvodu cítila potřebu vidět Crossovu tvář.

Jistě, výraz jeho tváře byl prázdný, ale tmavýma očima se přímo vrýval do jejích. Pomyslela si, že ve spoustě věcech byl dobrý, ale rozhodně ne v tom, aby dokázal skrýt své úmysly, když se na někoho díval.

Cross neměl Derika rád.

Nebo se mu nelíbila představa, že by Catherine byla s Derikem.

Ať tak či onak, usoudila, že to ve výsledku bylo to samé. Cross žárlil. Nijak ji nepřekvapilo, že mu to sedělo stejně dobře, jako jakýkoli jiný výraz, který ve tváři nasadil.

Nechápala úplně proč, ale líbilo se jí, jak se díky tomu cítila.

Catherine se vrátila zpátky ke svému telefonu. Derik už nikdy.

Ať si z toho vezme, co chtěl.

Po třiceti vteřinách čekání na odpověď Catherine zvedla hlavu a našla Crosse, jak uzavřel prostor mezi nimi, a pak se ramenem opřel o zeď. Díval se dolů na ni, ruce měl založené na hrudi, a Catherine to zas a znovu připomnělo, jak blahodárný vliv na Crosse měl čas.

„Slyšela jsem, že ses s Derikem porval,“ řekla.

„Ach, ano?“

„Zjevně něco kvůli mně.“

„Něco takového,“ souhlasil.

Catherine si Crosse prohlédla z boku. „Co řekl, že tě tím tak moc nasral?“

„Nic, co by stálo za zopakování.“

„Ale něco ano.“

„Něco, co stálo za to, abych ho donutil zavřít hubu.“

„I když je tak sladké pomyšlení na to, že jsi možná bránil mou čest nebo něco takového, nemusel jsi to dělat, Crossi.“

„To je sladká myšlenka. Budu na to myslet.“

Catherine zavrtěla hlavou. „Uvědomuješ si, že celá škola je na straně tvé přítelkyně, ať se stalo cokoli, a mě nenávidí?“

„Není mojí přítelkyní a nestarej se tolik o to, co si lidé myslí, Catherine.“

„To se snadněji řekne, než udělá.“

Tu trochu prostoru mezi nimi zaplnilo příjemné mlčení.

Catherine to nevadilo, a když Cross přejel pohledem po lidech, získala celou věčnost světa k tomu, aby mohla ocenit linie jeho pohledné tváře.

A znovu, vypadalo to, že dívat se na Crosse až příliš dlouho, nedělalo dobře jejím vnitřnostem. Dělalo to s ní všechny zvláštní a příšerné věci - věci, které se jí až příliš moc líbily.

„Pojďme odsud vypadnout pryč,“ zamumlal Cross.

Catherine si povzdechla. „Nejsem si jistá, že je to dobrý nápad.“

Protože čím víc mluvil, tím víc měla v žaludku těch neviditelných motýlků.

„Kromě toho, kam bychom sakra šli?“

„Mám nový Range Rover a k němu klíčky,“ řekl Cross.

Zamračila se. „Už máš řidičák?“

Cross pokrčil rameny. „Už jsem hodiny skoro dokončil a můžu jít na test, ale zatím... mám řidičák, který vypadá dost reálně k tomu, aby mě ochránil.“

Bože.

Catherine se dokázala jen smát. „To je... páni.“

„Range Rover mě měl nalákat, abych se zapsal do hodin řízení. Rozhodně mě nalákal k tomu, abych něco udělal.“

„Jak to, že nejsi zamčený ve svém pokoji s domácím vězením na celý zbytek života?“ zeptala se.

Cross se hříšně zazubil. „Většinou si dělám, co chci, ale občas platí, co nevědí, to je nebolí.“

S tím mohla souhlasit.

Až příliš dobře.

„Takže jdeš?“ zeptal se.

Catherine zabubnovala prsty o zeď za sebou. „Není žádný důvod, abychom si vyrazili ven, Crossi.“

Až na to, že to chtěla.

Moc.

Prostě se jen nechtěla dostat s ním do jeho problémů, dokonce i když si každá její část myslela, že by to byla obrovská zábava.

„Myslím, že je spousta důvodů,“ odpověděl, „počínaje rozhovorem o tom, proč jsi mi zlomila srdce.“

Catherine ztuhla. „To bylo před víc než rokem.“

„Takže? Vzhledem k tomu, že jsem kvůli tobě nakopal zadek jiného kluka, Dina mi udělala veřejnou ostudu, a já si stále myslím, že to za to stálo, dlužíš mi rozhovor. Přinejmenším to, Catherine.“

„Hodně se toho změnilo. Nejsme už stejní, Crossi.“

Cross se na ni podíval, neochvějně, nádherně a ach, tak zatraceně důvěrně známě. „Myslím, že toho možná zůstalo hodně stejného.“

„Víš, že lidé nás uvidí odcházet společně, a to situaci ve škole jen zhorší.“

„Získala jsi nějak dojem, že mi záleží na tom, co si lidé myslí – je mi to ukradené. Jdeš, nebo ne?“

Bože.

Catherine rychle zjistila, že nebyla dobrá v tom, aby Crossovi řekla ne. Hlavně proto, že mu ne vůbec nechtěla říct. Až příliš dobře chápala, co myslel tím, že mu zlomila srdce, protože při tom procesu tehdy zlomila i to své vlastní. I když to on pravděpodobně nevěděl.

„Range Rover, říkal jsi?“ zeptala se.

„Celý bílý,“ potvrdil, „na černých ráfcích.“

„Nech mě nejdřív najít bratra.“

Cross ukázal k velkým oknům, která vedla na terasu. „Je na zadní terase.“

No, to věci urychlí.

„A já budu venku,“ dodal Cross.

Catherine rychle našla bratra sedět venku na zábradlí. Z koutku úst mu visela zapálená cigareta a povídal si s klukem, kterého Catherine neznala. Pomyslela si, že na to, aby byl na střední, byl až příliš starý, a i tak byl na party pořádaném dětmi školního věku.

Když se Catherine dostala blíž, Michel a ten kluk ztichli. „Doufám, že už nechceš odejít, protože mám stále ještě hodně práce, Catherine.“

„Ano, vidím, jak jsi zaneprázdněný.“

„Všechno v pohodě?“

Catherine přikývla. „Tuším.“

„Co tedy potřebuješ?“

Ohlédla se přes rameno, ale Cross už zmizel z dohledu.

„Nevadilo by ti, kdybych na chvíli odešla? Slibuji, že se vrátím dřív, než skončíš.“

Michel seskočil ze zábradlí a na terase se postavil. „Odešla kam?“

„Nejsem si jistá.“

„S kým přesně?“

„S Crossem Donati,“ řekla.

„Odkdy jsi s ním začala znovu chodit?“

Catherine obrátila oči v sloup. „Nechodím s ním.“

„I když se vsadím, že vašemu tátovi by se to líbilo,“ řekl neznámý kluk.

Michel na něj mávl rukou. „Sklapni, Charlie.“

„Jen to říkám.“

„Řekl jsem tátovi a mámě, že tě vezmu sem,“ řekl Michel významně, „ale ne, že odsud půjdeš někam jinam, Catherine. A dneska s sebou nemáš strážce, který by tě hlídal.“

„Tak jim to neříkej. Bude to v pořádku - je to jen Cross a oni ho znají. Jak jsem řekla, vrátím se dřív, než tu skončíš.“

Michel stáhl rty do pochmurné linie. „Co kdybych řekl ne?“

„Upřímně řečeno, asi bych stejně šla. Ale řekl jsi, abych se hlásila, takže to dělám dřív, než udělám něco jiného.“

„Ano, to mě napadlo. Vrať se sem před půlnocí,“ řekl Michel. „Pochopila jsi?“

Bylo teprve devět.

„Rozumím,“ potvrdila Catherine a už se otočila, aby zamířila pryč.

„A řekni Donatimu principe, aby si držel svoje zkurvené ruce pro sebe,“ zavolal za ní Charlie.

Catherine na místě ztuhla, nejistá, zda toho kluka slyšela správně. „Co jsi právě řekl?“

Charlie se ušklíbl. „Slyšela jsi mě.“

Michel ukázal kamarádovi vztyčený ukazováček a pak ukázal dál na terasu. „Běž se na chvíli někam projít, jo? Bože, nauč se držet zavřenou hubu.“

Kluk odešel, ale Catherine se nepohnula ani o centimetr.

Principe, řekl.

Catherine to slyšela nahlas a jasně, a věděla, co to označení znamená. Znamenalo přesně to samé, jako když její velice italská a velice zločinecká rodina nazývala své děti - včetně ní - principessa nebo principe.

Princezna.

Princ.

Principe nebo principessa della mafie.

Catherine si zřetelně vzpomínala, že když se s Crossem setkala poprvé, jeho příjmení jí bylo povědomé. Rozhodně v něm poznala italštinu, ale nenapadlo ji, že byl někým jako ona. Příjmení automaticky neznamenalo spojence - neznamenalo to, že lidé pocházejí ze stejného světa a života jako ona.

„Micheli?“ zeptala se Catherine.

„Co?“

„Je rodina Donati stejná jako naše? Víš, jako jsme my?“

Michel zvedl obočí. „Zatraceně skoro stejná. Proč?“

„To jsem nevěděla.“

„No, tuším, že teď už to víš. Znamená to rozdíl?“

Ne tak docela.

Spousta věcí o Crossovi teď dávala mnohem větší smysl. Catherine ani neudivilo, proč jí to Cross nikdy neřekl. Byl jako ona - byl vychováván stejně tak, jako ona. Byla jí nastavena očekávání a stanoveny hranice, které nebylo možné s lidmi zvenku nikdy překročit. Bylo to z důvodu bezpečí a soukromí rodiny.

Nemluvit o rodině.

Nemluvit o byznyse.

S nikým.

Bylo to pravidlo.

„Vrať se před půlnocí,“ připomněl jí Michel.

Catherine už odcházela pryč.