TTP - 27. kapitola

Překlad: Marťa

Blaine

„Díky, Mario, ale jsem v pořádku,“ řekl jsem už podesáté. Jonah přišel s jejím číslem a já jí mohl v sobotu ráno zavolat a informovat ji o všem, co se dělo. Od té doby tu byla každý den.

„Budu tady,“ ujistila mě. „Zavolám ti, pokud nastanou nějaké změny.“

„Vážím si toho, opravdu. Ale já ji neopustím. Dokud neotevře oči, budu tady.“ Bylo pondělí dopoledne a stále nenastala žádná změna.

Lékařům se podařilo regulovat hladinu cukru pomocí inzulinu prostřednictvím infuze, ale pravděpodobně bude brát léky po zbytek života.

„Musíš se o sebe postarat,“ zkusila to znovu.

„Být tady znamená postarat se o sebe. Ona je vše, co potřebuju,“ řekl jsem a ukázal na svou spící krásku. Jen bych si přál, aby ji probudil obyčejný polibek.

„Miluje tě,“ řekla nakonec.

Přikývl jsem. „Taky ji miluju.“

„Nikdy jsi jí to neřekl.“ Neobviňovala mě. Jen to spíše konstatovala.

„Čekal jsem na správnou chvíli.“ Měl jsem pocit, že to bylo něco, co jsem také opakoval pořád dokola. Bree, která ležela v té posteli, jsem to řekl nesčetněkrát. Svým rodičům, mým přátelům a teď i jejím.

„Aspoň si dojdi do bufetu a dej si něco k jídlu a protáhni si nohy.“

„Je mi tu dobře. Máma mi přinesla oblečení a hlad nemám.“

„Blaine,“ řekla. Tentokrát bylo v jejím hlase něco jiného. Odtrhl jsem oči od Bree a podíval se na ni. „Díky. Neměla to nejlehčí a nejsem si jistá, co ti řekla, ale hřeje mě u srdce vědomí, že má tebe a tvoji rodinu.“

„Jo, no, bude dobře, když si uvědomí, že nás má.“

„Je to bojovnice. Prožila toho tolik. Tohle ji nezastaví. Měj víru.“

„Snažím se, Mario. Opravdu ano, ale už jsou to dny a ona stále neotevřela oči. Jen je chci vidět, víš.“

„Vím.“

Ani jeden z nás poté neřekl ani slovo. Jen jsme mlčky seděli, sledovali ji a čekali, až se k nám moje dívka vrátí. Maria odešla o několik hodin později se slibem, že jí zavolám, jakmile se cokoli změní, ať už to bude velká nebo malá změna. Den se měnil v noc a moji rodiče se zastavili na návštěvu. Kevin a kluci připravovali auto na víkendový závod v Knoxville v Iowě, ale nevěděli, že nepojedu. Nemohl jsem ji nechat samotnou a jet závodit.

„Proč nejdeš domů nebo do hotelu a pořádně si neodpočineš?“ Navrhla mi máma.

„Je mi tu dobře,“ řekl jsem a poplácal polohovací křeslo, na kterém jsem žil od chvíle, co mi ho přinesli do pokoje.

„Blaine…“ začala máma, ale táta ji přerušil.

„Robin, nech ho zůstat. Je to dospělý muž. Zná své limity.“

„Potřebuješ něco?“ Zeptala se máma.

„Ne, díky, že jsi přinesla večeři a další oblečení.“

„Vezmu špinavé domů a vyperu ho. Zítra ho přivezu s sebou.“

„Děkuju.“ Jediný okamžik, kdy jsem ji opouštěl, bylo kvůli sprše – byl jsem si jistý, že nejrychlejší na světě – nebo k použití toalety. Neopustil jsem ten pokoj od té noci, kdy jsem prošel dveřmi. Slíbil jsem jí to, a i kdyby to neslyšela, hodlal jsem to dodržet.

Po rozloučení s rodiči jsem se usadil na své místo. S její rukou ve své. „Dobrou, zlato,“ zašeptal jsem, když jsem usínal.

Probudil mě sen. Bylo to tak skutečné, že mi stiskla ruku. Při pohledu na postel měla oči stále zavřené. Volnou rukou jsem si vytřel z očí spánek. Právě jsem se chystal vstát, jít na záchod a opláchnout si obličej trochou studené vody, když se to stalo.

Stiskla mi ruku.

„Bree,“ vydechl jsem. Vyškrábal jsem se z křesla a naklonil se nad ni.

„Otevři oči, kotě. Prosím, otevři oči.“ Čekal jsem a čekal a čekal, ale nic se nedělo. Sáhl jsem po tlačítku, abych zavolal sestru a sdělil jí ten nový objev a uslyšel jsem ten nejsladší zvuk za posledních pár dní. Moje jméno šeptané z jejích rtů.

„B-B-Blaine,“ zamumlala.

„Ahoj, zlato. Jsem tady,“ ujistil jsem ji. „Můžeš otevřít oči? Uděláš to pro mě?“ Čekal jsem bez mrknutí ze strachu, že bych to mohl propást a byl jsem odměněný zachvěním jejích víček. „To je ono. Ukaž mi ty velké zelené oči, Bree.“ Opět jsem čekal. Její ruka stiskla moji, takže jsem věděl, že mě slyšela. „To je v pořádku. Nepospíchej. Jsem tady.“ Nevím, kolik času uběhlo, mohly to být sekundy, i minuty, ale když to konečně udělala, když přinutila své oči se otevřít a podívat se do mých, byl to konec.

„Chyběla jsi mi,“ řekl jsem a utíral si slzy z očí. Musel jsem ji vidět. „Zatraceně jsi mě vyděsila.“

„C…“ Pokusila se promluvit, ale byl jsem si jistý, že měla sucho v ústech.

„Nech mě zavolat sestru.“ Pro jistotu jsem stiskl tlačítko volání dvakrát.

„Upadla jsi. Tvoje hladina cukru v krvi byla příliš nízká. Myslí si, že ses bouchla do hlavy, a proto jsi byla pár dní mimo. Je úterý brzy ráno.“

„Blaine,“ pozdravila mě noční sestra. „Ach, jste vzhůru. To je dobře. Zkontroluju vaše životní funkce a začneme s přikládáním ledu kvůli suchu v ústech. Musíme začít pomalu.“

Bree přikývla, jen nepatrně, ale stejně to bylo přikývnutí. Byla to odpověď, o které jsem si nebyl jistý, že ji ještě někdy uvidím. Postavil jsem se opodál a nechal sestru, aby dělala své, ale oči jsem z ní nespustil. Přikyvovala a odpovídala na otázky, jak nejlépe dovedla.

„Zavolám doktorovi, ale vaše životní funkce jsou silné a hladina glukózy stabilní. Máte v týmu hodně lidí,“ řekla jí sestra. „Tenhle vás ani na chvíli neopustil,“ řekla, než opustila místnost.

Neztrácel jsem čas, posadil se vedle ní a sevřel její ruku ve své a přitiskl ji ke svým rtům. „Bál jsem se, že už ty krásné zelené oči nikdy neuvidím. Řekl jsem ti to někdy? Že miluju tvé oči?“

Přikývla.

„Slyšela jsi mě? Když jsi spala? Slyšela jsi mě?“

„N-někdy,“ zaskřehotala.

„Psst, nepokoušej se mluvit. Omlouvám se. Počkej na ledové kostky.“ Jakmile jsem to řekl, přišla sestra a podávala mi malý plastový kelímek se lžičkou.

„Pomalu, ale až to všechno zvládne, může se napít vody, která zbude na dně.“

„Posadíme tě.“ Stiskl jsem tlačítko a pomalu celou postel zvednul tak, aby seděla. „Lepší?“ Přikývla. „A teď trochu ledu,“ nabral jsem jen několik malých kousků a vložil je do jejích úst. Zasténala a okamžitě otevřela pusu pro další. Opakovali jsme stejný proces asi tucetkrát, než byla spokojená.

„Děkuju,“ řekla a její hlas zněl drsně, protože ho nepoužívala.

„Musím všem zavolat a dát jim vědět, že jsi vzhůru.“

„Jak dlouho?“

„V pátek večer jsme tě našli ležet na zemi. Teď je úterý ráno.“ Když jsem se podíval na hodiny na zdi, viděl jsem, že bylo jen něco málo po páté. „Pamatuješ si něco?“

„Jen, že jsem se necítila dobře. Bylo mi horko a cítila jsem se… vypnutá, tak jsem si šla lehnout. Potom si toho moc nepamatuju.“

„Upadla jsi mezi karavan a přívěs. Při pádu ses bouchla do hlavy. Máš tady pěkně velkou modřinu.“ Ukázal jsem místo na její hlavě. Opatrně přejela prsty po místě a trhla sebou. „Když tě sem přivezli, provedli nějaké testy a zjistili, že máš příliš nízkou hladinu cukru v krvi. Myslí si, že jsi omdlela kvůli tomu a praštila ses přitom do hlavy.“

„Nikdy jsem s cukrem v krvi problémy neměla.“

„To jsem jim řekl. Nikdy jsi to nezmínila. Maria později potvrdila, že to taky nevěděla. Říkají, že jsi teď diabetik.“

„Co?“

„Dá se to kontrolovat léky a teď mají tvou hladinu pod kontrolou,“ ujišťoval jsem ji. „Brzy přijde doktor, aby odpověděl na otázky, které bys mohla mít.“

Vstal jsem ze svého místa a naklonil se nad ni.

„Miluju tě, Aubree.“ Otevřela ústa, ale položil jsem na ně prst, abych ji zastavil. „Už nějakou chvíli. Sakra, pravděpodobně od prvního dne, když jsem ucítil tvou hebkou kůži. Ještě nedávno bych to nepřiznal ani sám sobě. Měl jsem v plánu ti to říct po závodě. Cítil jsem, jak se ode mě odtahuješ a potřeboval jsem ti to říct. Jen jsem k tomu nedostal příležitost.“

„Blaine,“ zašeptala.

Přerušil jsem ji s tím, že jsem své rty přitiskl k jejím. Byl to jen jemný polibek, ale stejně to byl polibek. „Miluju tě, zlato. Dáme tě dohromady, a pak se rozhodneme, kam půjdeme.“ Nebyl jsem si jistý, jestli ještě někdy uvidím ty krásné zelené oči. Zaplavila mě úleva. Konečně věděla, že ji miluji. Že jsem tu pro ni a není žádný termín konce.

„Co tím myslíš?“

„Naši budoucnost, Bree. Řekni mi, co chceš a já to zařídím. Takhle to bude.“ Udělám vše, co bude v mých silách, abych jí dal život, který si zasloužila – plný lásky a rodiny. Koutek úst se mi zvedl, když jsem pomyslel na to, že se s ní každé ráno budu probouzet a každý večer bude po mém boku usínat. Už žádné schovávání, žádné plížení se. Mohl jsem svou lásku vykřičet ze střech.