TTP - 25. kapitola

Překlad: Marťa

Aubree

Stála jsem tam, dokud Blaine nevyjel na trať a nemohla si pomoct, ale divila jsem se, o čem se mnou chtěl mluvit. Zaplavila mě hrůza. Skončil? Nebyl na něj můj kaskadérský kousek příliš, když jsem mu neodpovídala na volání? Dělal si starosti a byl připravený mě pustit? Moje mysl se uvažovala, jak by mohl ten rozhovor probíhat. Dokážu se udržet pohromadě? Stahovaly se mi útroby a v tu chvíli mě to zasáhlo. Potila jsem se a začaly se mi třást ruce.

Strach.

Co jiného by to mohlo být? Tohle bylo poprvé, co jsem ho viděla závodit od té nehody a upřímně, s tím, jak mi teď bušilo srdce a jak jsem se cítila, jsem to nedokázala. Nemohla jsem se dívat, jestli se znovu nevybourá. Bylo to příliš brzy a já se… necítila dobře. Začalo mi dunět v hlavě a najednou jsem se odtamtud musela dostat.

„Necítím se dobře,“ řekla jsem Robin. „Myslím, že se vrátím do karavanu a lehnu si.“

„Ach, vypadáš trochu zarudle.“ Natáhla ruku a položila mi ji hřbetem na čelo. „Potíš se. Chceš, abych šla s tebou?“ Sledovala mě s mateřskou starostlivostí, s něčím, co jsem nikdy v životě neměla. Srdce se mi rozbušilo ještě víc kvůli tomu, o co přijdu a co ztratím v ní, až tohle skončí.

„Ne, myslím, že jsou to jen nervy.“ Zašklebila jsme se a položila si konečky prstů na spánky. Ta bolest hlavy přišla z ničeho nic. „Potřebuju se jen napít vody a lehnout si.“

„Dobře, pokud jsi si jistá.“ Stále nevypadala přesvědčeně, že bych měla někam jít sama.

„Určitě, není to daleko. Budu v pořádku,“ ujistila jsem ji. Camber mě šťouchla do ruky. „Můžeš jít taky, děvče,“ řekla jsem jí.

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“ Zeptala se Robin.

„Jo, jen to musím překonat.“ Mávla jsem jí a vedla Camber ke karavanu. Nemohla jsem to sledovat. Podle toho, jak jsem se cítila, jsem nevěděla, jestli ho ještě vůbec někdy budu moci sledovat. Myslím, že bylo dobře, že to byl jen úlet.