TTP - 24. kapitola

Překlad: Marťa

Blaine

Byl pátek ráno a já se ke svému zklamání probudil sám. Zvykl jsem si, že se probouzím na jejích rudých vlasech rozprostřených po mém polštáři a na pocit, že se ke mně tiskla. Dnes to tak nebylo. Včera u snídaně byla potichu a já věděl, že se na mě pořád zlobila. Tvrdila, že má spoustu prádla a emailů z práce, které musela vyřídit. Snažil jsem se ji přimět, aby si to donesla sem. Dokonce jsem jí nabídl, že přijedu k ní, ale odmítla. Nakonec, když jsme uklidili kuchyni, odešla a od té doby jsem ji neviděl. Zněla unaveně a já si nemohl pomoct a cítil se provinile. Věděl jsem, že měla strach z nás. Když na těch několik hodin zmizela, byl jsem v režimu naprosté paniky. Pokud by se jí něco nestalo… Ne, nemohl jsem na to ani pomyslet.

Myslela si, že jsem se zlobil, že si vzala na tak dlouho Camber. Chtěl jsem na ni křičet a říct jí, jak moc jí miluju. Že i když to začalo, jako zábava, je to mnohem víc než to. Ona je mnohem víc než to. Byla tlukotem mého srdce a bez pochyb jsem věděl, že byla vše, co jsem chtěl. Měl jsem ta slova na jazyku. Ale držel jsem se zpátky. Nechtěl jsem jí to říkat, když jsme spolu bojovali. Nechtěl jsem jí to říkat, když byl někdo z nás naštvaný. Znal jsem Aubree a ona by předpokládala, že to bylo vyvolané jen tím okamžikem. A říct jí to během sexu taky nepřipadalo v úvahu. Ne, moje děvče potřebovalo impuls, neformální miluju tě. Nic promyšleného. Ani uspěchaného. Proto jsem jí to neřekl. Nenastala ta správná chvíle a já chtěl, aby to bylo dokonalé. Za prvé, protože si nic jiného nezasloužila a za druhé, muselo to být správně, aby mi uvěřila. Varoval jsem ji, že nejsem schopný lásky, že nejsem schopný dlouhodobých vztahů. Teď jsem změnil pravidla, takže to, kdy jí řeknu, že jsem do ní byl šíleně zamilovaný, muselo být v ten správný okamžik.

Měl jsem pocit, že jí budu muset přesvědčit, jakmile to řeknu. To mi nevadilo. Nevadilo mi jí ukázat, že pro mě byla vším. Nějak se jí podařilo to, co žádná před ní nedokázala. Řekl bych, že byla zázračná, ale byla to jen ona.

Prostě Aubree.

Láska mého života.

Když jsem vylezl z postele, můj pohled přistál na Camber, která zvedla hlavu a líně se protáhla do vztyku. Dal jsem si rychlou sprchu a šel do karavanu. Všichni už tu měli být, včetně Bree. Už to bylo skoro dvacet čtyři hodin, co jsem ji viděl naposledy. Co jsem tiskl rty k její a už touha po tom mě přiváděla k šílenství. Byla mojí závislostí, kterou jsem nikdy nechtěl vyléčit.

Obvykle tu byla první, ale dnes to byl Rick, následovaný Jacobem, Kevinem a Ashley. Stále žádná Aubree. Podíval jsem se na hodinky a snažil se zachovat chladnou hlavu. Technicky ještě nebylo pozdě. Hned v jedenáct přijela za mými rodiči. Jako by to plánovala, abych ji nemohl uchvátit. Distancovala se ode mě a já to nenáviděl. Kdybych nevěděl, že by se naštvala, šel bych k jejímu autu, vytáhl ji ven a vylíbal z ní ty nesmysly. Bylo mi fuk, kdo by mě přitom viděl. Pak bych jí řekl, že jí miluju. Že byla strážkyní mého srdce, o kterém jsem si nikdy nemyslel, že ho budu mít. Nicméně jsem měl. Hlídala si soukromí, a to se mi na ní líbilo. Líbilo se mi, že nebyla, jako nikdo, koho jsem kdy potkal.

„Máš všichni naloženo?“ Zeptal se táta.

„Jo, Aubree, máš něco, co potřebuješ naložit?“ Zeptal jsem se.

„Ne, všechny mé pracovní věci jsou stále na palubě a večer se vracíme, tak nic nepotřebuju.“ Začervenala se a já ji chtěl políbit, abych cítil teplo jejích tváří.

„Dobře, tak vyrazíme.“

„Zastavíme se na oběd?“ Zeptala se máma.

„Jo, to můžeme. Víte kde.“ Vylezl jsem dovnitř a posadil se za volant.

„Sedíš vpředu?“ Zeptal se Rick.

„Můžeš tam, jestli chceš. Ash a já toho potřebujeme hodně dohnat.“

Sakra. Chtělo se mi křičet a řvát a dupat nohou, jako dítěti, ale uměl jsem se ovládat. Věděl jsem, že by za to nebyla ráda a nic by to nevyřešilo. Naštvalo by ji to a odtáhla by se ode mě ještě víc. Nesnášel jsem to, ale alespoň jsem měl něco přes hodinu řízení. Zvládnu to, aniž by seděla vedle mě. Nechtěl jsem, ale udělám to. Vždycky jsem ji chtěl co nejblíž. To byla změna, kterou jsem přijal kvůli ní.

V restauraci se Bree posadila k mámě a Ash a mě, tátu a chlapy nechaly ženy sedět samotné. Byl to mámin nápad, že potřebuje dámskou společnost a nechce poslouchat nic o závodech. Bylo to, jako by si na mě zasedl vesmír. Aby toho nebylo málo, Ash a Bree jely zbytek cesty s mými rodiči. Říkaly něco o nové knize, kterou všechny čtou nebo tak něco. Chtěl jsem tátu litovat, ale na to jsem ho znal až příliš dobře. Byl šťastný, jak máma blouznila o své nejnovější knize. Samozřejmě, že jo. Byla tam vedle něj.

Chápal jsem to.

Teď jsem to konečně chápal.

Chtěl jsem to taky.

S Aubree.

Jakmile jsme dorazili na trať, všechny tři spěchaly připravit přívěs na trička a mně se znovu stýskalo. Byla tady, ale cítil jsem, že mezi námi nebylo žádné spojení. Bylo to tam od té nehody a já nevěděl, co dělat, abych ji přivedl zpět. Když jí řeknu, jak se teď cítím, bude si myslet, že to na ni hraju, abych upoutal její pozornost. To nemohlo být vzdálenější pravdě.

Kousl jsem se a zkontroloval s kluky a tátou auto. Zkontrolovali jsme matice, doplnili nádrž, zkontrolovali vzduch v pneumatikách a táta se ujistil, že nemám na helmě čerstvé trhliny. Byli jsme připraveni na závod. Jen jsem ji potřeboval vidět, než vyrazím na trať. V útrobách jsem měl nepříjemný pocit a potřeboval jsem ji tady. Byl to jednoduché. Sport, který jsem miloval, už neměl takový lesk, jaký mýval, když jsem ho srovnal s Aubree.

„Jsi připravený?“ Zeptala se za mnou máma. Mé oči se střetly s jejími, než jsem se jí podíval přes rameno, abych tam viděl stát Ashley a za ní Bree. Moji Bree s Camber po boku.

„Jo,“ vydechl jsem. Byla tady.

„Natři jim to.“ Zasmála se máma a přitáhla si mě do objetí. Nemohl jsem si pomoct, a nerozesmát se. Prošli jsme předzávodní přípravou, ustoupila mi z cesty a táta mi podal ruku. Chlapi udělali totéž, než vykročila vpřed Ashley. Objala mě a popřála mi štěstí. Pak tu byla ona. Měla na sobě polo tričko KHP Bishop Racing, ustřižené džínové šortky, tenisky a vlasy měla stažené dozadu a schované pod kšiltovkou. Byla perfektní.

„Ahoj.“ Přistoupila trochu blíž, ale ne dost blízko.

„Ahoj.“ Natáhl jsem ruku a přejel jí palcem po tváři. Bylo mi jedno, kdo to vidí. „Ty a já, musíme si promluvit dnes večer po závodě.“ Viděl jsem, jak se výraz v její tváři změnila a myslela si, že věděla, co přijde. Neměla tušení.

Vykročil jsem k ní. Stáli jsme před sebou. „Bude to dobrý rozhovor, Bree. Cítím, jak se ode mě odtahuješ a já… řekněme, že to nechci. Vůbec ne.“ Mluvil jsem vágně, ale sakra, měli jsme publikum a já musel nasednout do toho závodního auta a vyhrát tento závod. Potřeboval jsem se soustředit na hru.

„Dobře,“ odpověděla tiše.

„Podívej se na mě, Bree.“

Její nádherné zelené oči se podívaly do mých. „Všechno je v pořádku, to ti slibuju. Tak lehce se mě nezbavíš.“ Upamatoval jsem si to světlo, protože jsem potřeboval být asi za dvacet vteřin ve správném rozpoložení. Potřebovala vědět, že bude připravená si promluvit, až se z toho zmatku vymotám. Bez ohledu na to, proč si myslela, že jí to říkám, nemohl jsem prožít další den bez toho, aniž by věděla, jak moc pro mě znamenala. Aniž bych jí řekl, že ji miluju víc než cokoli jiného.

„Buď opatrný, Blaine.“

„Vždycky jsem.“ Naklonil jsem se a políbil ji na čelo. Když jsem se odtáhl, tvářila se zmateně, ale koutek úst se jí pomalu zvedl a lehce se usmála. To jsem potřeboval vidět. Teď jsem mohl dělat svou práci, a pak se postarám o svoji holku.

 Vlezl jsem do auta a naposledy se na ni podíval, než jsem vytlačil z hlavy všechno, kromě vítězství. Alespoň takový byl plán. Neuspěl jsem. Když jsem jel po trati, jediné, na co jsem myslel, bylo vrátit se k ní. Abych jí řekl, že ji miluju. Že jsem připravený na všechno, co bude chtít. Dům, děti, víc psů, cokoli.

Šel jsem do toho.