TTP - 23. kapitola

Překlad: Marťa

Aubree

Domů jsme se dostali v brzké pondělní ráno. Jeli jsme celou cestu z Floridy. Ten samý den jsem měla schůzky v KHP, a když skončily, byla jsem vyčerpaná. Byla to opravdu škoda. Zřejmě jsem vyměkla. Kdysi jsem zvládala deseti a dvanácti hodinové směny, když bylo potřeba a nebylo to dlouho, co jsem měla štěstí, že jsem vydržela vzhůru osm hodin, aniž bych potřebovala šlofíka. Myslím, že za to mohlo to neustálé cestování.

Úterý bylo prohlášeno za dívčí den s Marií. Od té doby, co jsem přijala svůj nový úkol, jsme spolu netrávily mnoho času a byli jsme pozadu. Samozřejmě jsem jí musela vysvětlit všechno, co se dělo se mnou a Blainem. Psala jsem jí zprávy a mluvily jsme spolu po telefonu, jak to jen šlo, ale nebylo to totéž, jako když jsme byly spolu. Myslela si, že zastávka u oceánu byla sladká a myslela si, že se do mě zamiloval.

Věděla jsem, že mu na mně záleželo. Věděla jsem to podle toho, jak se na mě díval. Cítila jsem to podle toho, jak se mě dotýkal. Tu noc, kdy se zranil, se mezi námi něco pohnulo. Nemohla jsem na to přijít, a pokud jsem měla být upřímná, ani jsem se to rozluštit nepokoušela. Kdykoli jsem na to pomyslela, zatlačila jsem to koutu své mysli.

Mé srdce doufalo, že to znamenalo, že jsme byli něco víc, ale hlava ani srdce nebyly připravené vyrovnat se s bolestí a ztrátou, pokud tomu tak nebylo. Posledních pár dní jsem strávila zaneprázdněná prací, abych na to nemusela myslet.

Byla jsem zbabělec.

Blaine chtěl, abych přišla, až Maria odejde, ale byla jsem emocionálně vyčerpaná a chtěla jsem jít spát. Nebyla jsem si jistá, jestli mi věřil a věděla jsem, že to znělo, jako bych se vymlouvala, ale tak to nebylo.

To nás přivádělo k dnešku. Byla středa a Blaine mi už dvakrát volal a psal, kdy přijedu. Čekal na mě u sebe.

On a kluci měli na autě novou karoserii a byli jsme připraveni vyrazit na víkendový závod. Byla to další z místních tratí. Jen asi hodinu cesty odsud v Tazwellu, v Tennessee. To znamenalo, že jsme odjížděli až v pátek kolem poledne. Blaine stále trval na tom, abychom vyrazili brzy.

Chyběl mi.

Chyběl mi tak moc, že mě bolelo srdce, ale znala jsem se a byla jsem v tom příliš hluboko. Musela jsem se začít distancovat, abych byla připravená na den, kdy už spolu nebudeme. To mi nebránilo se na něj přijet podívat. Až na to, že když jsem zajížděla na jeho příjezdovou cestu, už byla plná. Všimla jsem si Jonahova BMW a začala panikařit, protože jsem si myslela, že se o nás nějak dozvěděl. Nejen, že ztratím Blaina, ale i svoji práci.

„Tady ji máme,“ řekl Jonah, když jsem vystoupila z auta.

„Zdravím.“ Rozpačitě jsem mu zamávala, vděčná, že moje sluneční brýle skryly ten vyděšený pohled, který jsem jistojistě měla v očích.

„Nevěděl jsem, že přijedete.“ Jeho pohled přejel z Blaina na mě a ušklíbl se.

„Jo, já…“ rozeběhla se ke mně Camber a nosem se mi otírala o nohy. „Ahoj, holka.“ Začala jsem se s ní mazlit, vděčná za vyrušení. Pak mě to napadlo. „Camber a já máme rande,“ řekla jsem a podívala se na šéfa svojí šéfky.

„S Camber, hm?“ Zeptal se podezíravě.

„Jo. Nemůžu mít v bytě zvířata a s touhle jsme se sblížily. Blaine říkal, že bych ji dnes mohla vzít do parku.“

Podívala jsem se na Blaina a ten přikývl, i když neochotně. „Jo, zdá se, že ji ta zrádkyně stejně upřednostňuje přede mnou,“ řekl dobrosrdečně.

„Je to holčičí záležitost, že Camber?“ Zeptala jsem se a přitulila se k jejímu krku.

„Co se děje?“ Zeptala jsem se a snažila se to hrát klidně.

„Jen jsem se zastavil, abych se viděl se svým bratrancem.“ Usmál se Jonah.

„Bratrancem?“ Zeptala jsem se zmateně.

„Jo, zapomněl jsem to zmínit? Blainova matka a moje matka jsou sestry,“ vysvětloval Jonah.

Podívala jsem se na Blaina se žádostí o pomoc a on pokrčil rameny. „Ne, to se nikdo neobtěžoval zmínit,“ řekla jsem klidně, i když jsem v nitru nic takového necítila. „Takže to, že jsem tady, je co? Laskavost bratranci?“

„Dalo by se to tak říct. Je to opravdový marketingový génius. Naše návštěvnost vzrostla a najali jsme dvě nové masérky.“

„Opravdu? Znamená to, že až tohle skončí, tak nebudu mít práci?“ Zeptala jsem se a slyšela obavy ve svém hlase.

„Samozřejmě, že ne. Vaše práce tu bude, až sezóna skončí.“

„Proč já?“ Zeptala jsem se nakonec. „Chci říct, vím, co jste mi řekl, ale tohle je nový vývoj, takže proč já?“

Jonah se zasmál. „Kevin o vás pochvalně mluvil. Potom mi zavolal a řekl, že jste byla s Rickem skvělá. Neposadila jste se z něj na zadek.“ Ukázal na Blaina. „To je rarita. Už jen proto jste byla dokonalá. Nemluvě o vaší zručnosti a pracovní morálce. To všechno byla pravda, Aubree.“

Nechala jsem jeho slova plout a nebyla si jistá, jestli jsem byla jen šokovaná nebo i naštvaná. Chci říct, Blaine věděl, že byl Jonah - jeho bratranec - můj šéf a nezmínil se o tom. Věděl, že by to bylo mnohem riskantnější. Zvláště, když nás sledovala jeho rodina a přátelé. Věděla jsem, že to věděli. Jen jsem předstírala opak. Potřebovala jsem trochu času.

„Připravená, děvče?“ Zeptala jsem se Camber.

„Odcházíš?“ Vyhrkl Blaine.

„Jo. Za pár hodin ji vrátím.“

„Není třeba spěchat,“ řekl mi Jonah.

„To byl plán. Vzít tuhle hezkou holku,“ pohladila jsem Camber po hlavě, „na procházku. Uvidíme se.“ Zavolala jsem na Camber a otočila se ke svému autu.

„Potřebuješ její vodítko,“ zavolal Blaine.

„Budeme v pohodě. Je hodná.“ S tím jsem otevřela dveře a ukázala to.

Camber neváhala vyskočit a posadit se na sedadlo spolujezdce. Cítila jsem jeho pohled, ale nepodívala jsem se na něj. Místo toho jsem odjela a ani jednou se neohlédla. Jakmile jsem vyjela z příjezdové cesty, můj telefon v držáku se rozvibroval. Camber se na to podívala, jako by to rušilo její výlet. „Já vím, holka,“ řekla jsem a natáhla se, abych ji pohladila. „Je naštvaný, že jsme odešly, ale co jiného jsem měla dělat?“

Ignorovala jsem neustálé připomínky mého telefonu celých deset minut jízdy do parku. Bylo to spíše školní hřiště, ale bylo opuštěné a já věděla, že jakmile bude mít příležitost, pojede za mnou. Nenapadne ho podívat se sem. Potřebovala jsem jen trochu času. Čas truchlit. Čas utřídit si své pocity. Teď do toho byl zapojený jeho bratranec, můj šéf a to posouvalo tohle… tajemství na úplně jinou úroveň. Byla v ohrožení moje práce? Jak budu pracovat s Jonahem, až tohle všechno skončí? Bude mě litovat? V hlavě se mi honilo příliš mnoho scénářů. Potřebovala jsem jen nějaký čas, abych je všechny vyřešila.

Jakmile jsem zaparkovala, vzala jsem telefon a klíče a vystoupila s Camber v patách. Rozložila jsem si deku, kterou jsem si vzala z kufru a rozložila ji v zadní části hřiště pod velký dub. Camber se schoulila vedle mě a povzdechla si, jako by na takový den čekala celou věčnost. Sáhla jsem po telefonu a viděla několik zpráv. Všechny od Blaina.

Blaine: Nemusela jsi odcházet.

Blaine: Vrať se.

Blaine: Jsi naštvaná?

Blaine: Měl jsem ti to říct.

Blaine: Bree…

A poslední byla odeslaná přede dvěma minutami.

Blaine: Omlouvám se.

Moje prsty váhaly nad klávesami, ale místo toho, abych mu napsala zprávu, jsem zavřela obrazovku a v kontaktech vyhledala Mariino jméno.

„Ahoj, myslela jsem, že máš dnes plány.“

„No, měla jsem, ale změnily se. Jsem u staré základky vzadu pod starým dubem.“ Camber zaštěkala, až jsem se zasmála. „Oprava, Camber a já jsme pod starým dubem.“

„Camber?“

„Blainův pes.“

„Sedíš v poloze psa nebo co?“ Zeptala se zmateně.

„To ne. Trochu jsem si ji ukradla, až na to, že tam stál Blaine, takže je to spíš tak, že jsem si ji na pár hodin půjčila.“

„Cítíš se v pořádku?“ Zeptala se s úsměvem.

„Jo.“ Vyprávěla jsem jí o Jonahovi. Že tam byl a o tom, že je Blainův bratranec.

„Páni.“

„Jo, páni.“

„Tak, co myslíš?“

„Nemám tušení. Nevím, proč by mi to neřekl. Myslím tím, že jsme spolu už několik měsíců, víš, a jeho rodina a přátelé, všichni to vědí, Mario. Vím, že ano. Vím, že to ví Ashley, ale musí to vědět všichni. Nejsme tak dobří v tom, abychom to dokázali tajit.“

„Vím, že ne. Nosíš srdce na dlani.“

„Jo, takže to vědí a co když to řeknou Jonahovi nebo to už možná ví a dnes tam byl, aby se o tom ujistil na vlastní oči? Mohla bych přijít o práci. Mohla bych ztratit všechno, na čem jsem pracovala.“

„Cítila jsi to z něj?“

„Co?“

„Cítila jsi z Jonaha to: Vím, že spíš s mým bratrancem tak jsem tady, abych ti v tom vymáhal čumák?“

„Ne.“

„Pak o tom možná moc přemýšlíš.“

„Měl mi to říct,“ odpověděla jsem s povzdechem.

„Ano, měl, ale ve skutečnosti ti neplatí, takže to není tak, že bys spala se svým šéfem.“

„Ne, ale platí mi Jonah, jeho bratranec, abych se s ním vyspala.“

„Vážně, Aubs. To je trochu dramatické. Platí ti za práci, kterou děláš perfektně. Dokonce ti řekl, že se zvedl zájem lidí, a že jeho marketingový plán funguje.“

„Jo, ale taky neví, že s Blainem spím. Alespoň si myslím, že to neví, každopádně zatím ne. Je jen otázkou času, než to zjistí.“

„To nevíš.“

„Máš pravdu, nevím, ale Mario, tohle mělo být jen dočasné.“

„Jo, ale plány se mění, Aubs.“

„Možná. A možná můžou zůstat stejné.“ Vždycky bylo v plánu to dohrát a až vyprší můj čas, skončili bychom. Stále je to ten plán. Blaine to ví a já taky. Co nebylo součástí plánu, bylo zamilovat se do něj.

„Aubrey,“ řekla Maria tiše a já věděla, že to přijde. „Nemůžeš plánovat, že se zamiluješ. Srdce takhle nefunguje.“

„Vím.“ Popotáhla jsem a prohrála svůj boj, když se mi do očí vedraly slzy. Camber mi položila hlavu na klín a nabídla mi útěchu. Taky mi bude chybět. „Nechtěla jsem to, a přesto jsem to nechala být s vědomím, že mi to nakonec zlomí srdce.“

„Promluv si s ním a uvidíš, co ti řekne.“

„Tohle vždycky spělo ke konci,“ zopakovala jsem znovu.

„Vím, že se bojíš, že ti ublíží ještě víc, ale tohle všechno se může ukázat, jako tvé šťastně až do smrti.“

„Můj život není žádný romantický román,“ povzdechla jsem si.

„Může být. Tvůj život je takový, jaký si ho uděláš, Aubs. Ty to víš. Jsi toho důkazem. Měla jsi mizerné dětství. Vyrostla jsi, tvrdě pracovala a teď sis vybudovala pěkný život. Dokázala jsi to ty. Rozhodla ses být tam, kde jsi dnes. Velmi snadno ses mohla vydat jinou cestou.“

„Správně,“ souhlasila jsem váhavě.

„Dopřej si chvíli na uspořádání myšlenek. Promluv si s ním a poslechni si, co ti chce říct.“

„Jo,“ souhlasila jsem naoko.

„Už to vzdáváš. Tohle na tobě nenávidím, Aubree. Posledních pár měsíců jsi byla živá a šťastná. To ti přinesl do života on. Nebuď tak zbrklá a nezahazuj to.“

„Nic nezahazuju, Mario. To byl a stále je ten plán. Rozchod. Jen si potřebuju… vytvořit odstup. Z dlouhodobého hlediska to bude jednodušší. Už jsem o tom přemýšlela a to potvrzuje, že jsem měla pravdu.

„Tvrdohlavá,“ zašeptala. „Budu tu pro tebe, ať se rozhodneš udělat cokoli, ale prosím, přemýšlej o tom a promluv si s ním, než uděláš nějaké zásadní rozhodnutí.“

„Měla bych jít,“ řeka jsem jí. „S Camber bychom se měly napít. Venku je horko.“

„Dobře. Opatruj se. Zavolej a dej mi vědět, jak se máš.“

Ukončily jsme hovor a já si lehla zpátky na deku. Camber se přesunula a položila si hlavu na mé břicho, zatímco jsem jí prsty přejížděla po měkké srsti. Vždycky jsem chtěla psa, když jsem vyrůstala, ale nikdy mi to nebylo dovoleno. Jednoho dne, doufám, budu mít takového, jako je Camber. Srdce mi pukalo při pomyšlení na to, co všechno ztratím. Vybudovala jsem si vztahy nejen s Blainem a jeho psem, ale i s jeho přáteli a rodinou. Budou mi všichni chybět. V mém životě bude obrovská prázdnota a já měla pocit, že ji nikdy nebudu schopná zaplnit. Tentokrát už ne.

Probudil mě zvuk smíchu. Otevřela jsem oči a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem byla. Camber dřímala po mém boku a slunce začínalo zapadat. Sáhla jsem po telefonu a viděla osmnáct zmeškaných hovorů a několik zpráv, všechny od Blaina.

Blaine: Je pryč.

Blaine: Prosím, vrať se.

Blaine: Můžeme si o tom promluvit.

Blaine: Omlouvám se.

To bylo asi před třemi hodinami a zprávy začaly narůstat znepokojením každou další zprávou, kterou jsem přečetla.

Blaine: Jsi pryč dlouho. Prosím, vrať se.

Blaine: Bree, prosím, nezlob se.

Blaine: Alespoň mi dej vědět, že jsi v pořádku.

Blaine: Prosím, zavolej mi.

Blaine: Prosím.

Nikdy jsem neměla v úmyslu zůstat venku tak dlouho a nechtěla jsem ho znepokojovat. Když jsem vytočila jeho číslo, sotva to stihlo zazvonit, než to vzal.

„Bree?“

„Ahoj, promiň. Usnula jsem.“

„Kde jsi? Přijedu a vyzvednu tě.“

„Jsem v pořádku. S Camber jsme si zdřímly pod starým dubem za základní školou.“

„Měl jsem strach, že se ti něco stalo. Kluci jezdí kolem a hledají tě.“

„Zaparkovala jsem auto za budovou. Strom je úplně vzadu na pozemku.“

„Zůstaň na místě. Jsem na cestě.“

„Blaine. Přestaň. Jsem v pořádku. Jsme v pořádku. Odcházím. Seženu nám něco k pití a pak Camber v pořádku přivezu.“

„Nebojím se jen o svého zatraceného psa, Aubree. Byla jsi nezvěstná,“ řekl a zvýšil hlas.

„Zmeškala jsem jen pár hodin, zpráv a hovorů.“ Bojovala jsem s knedlíkem v krku. Měl strach, protože to byl dobrý chlap. Kéž by to bylo víc, ale varoval mě. Nemyslel to vážně. Znala jsem pravidla.

„Co jsem si měl myslet? Odešla jsi naštvaná a rozrušená, a pak jsem tě nemohl najít. Nejsi tam, kde jsi řekla, že budeš a hodiny uběhly, aniž bych o tobě něco slyšel.“

„Řekla jsem ti, že mě to mrzí. Budu u tebe za patnáct minut.“ Nečekala jsem na odpověď a hovor jsem ukončila. „Radši půjdeme, děvče. Není šťastný.“ Nastoupily jsme do auta a já nás vzala do okénka a koupila si malý kelímek limonády a dvě láhve vody. Camber a já jsme se napily, než jsem vyjela zpět na silnici a zamířila k Blainovi.

Když jsem zajela na jeho příjezdovou cestu, Camber se vrtěla na sedadle, šťastná, že jsme byli doma. Ještě, než jsem zaparkovala, už Blaine otevíral dveře. Dávala jsem si na čas s vypnutím motoru a rozepnutím bezpečnostního pásu. Jakmile jsem to udělala, nabídl mi ruku a pomohl mi z auta. Když moje nohy dopadly na zem, pohltil mě v objetí. Byl tak těsné, že jsem skoro nemohla dýchat.

„Klídek, chlape,“ slyšela jsem říkat Kevina.

Uvolnil sevření, ale nepustil mě. „Ne.“ Hlas mu selhal. „Prosím, už to nikdy nedělej.“

„Nebylo to úmyslné,“ zafuněla jsem a stále se snažila popadnout dech z jeho drtícího objetí. Člověk by si myslel, že jsem byla pryč celé dny, z toho, jak se choval.

„Dej té holce pokoj.“ Tohle přišlo od Ashley. Cítila jsem její ruku na své paži, jak mě vytahovala z jeho objetí. Nevypadal nadšeně, ale to ji nezastavilo.

„Camber je v pořádku,“ řeka jsem a ukázala na psa, který poskakoval kolem nohou jejího majitele a čekal na nějakou pozornost.

Nepřítomně se natáhl a pohladil ji po hlavě, aniž by ze mě spustil pohled.

„Všechny jsi nás vystrašila,“ řekla Ashley tiše.

„Jen jsem se jela projet. Usnuly jsme pod starým dubem za základní školou.“

„Jeli jsme kolem, ale tvé auto jsme neviděli,“ řekl Kevin.

„Jo, zaparkovala jsem vzadu. Strom je úplně vzadu na pozemku.“

„Jo,“ řekl Blaine, když si k uchu přiložil telefon. „Je tady,“ řekl někomu. „Dobře. Díky za pomoc. Ne, jsme v pořádku,“ řekl jim, než zavěsil. „Máma a táta tě pozdravují a jsou rádi, že jsi v bezpečí,“ řekl mi.

Cítila jsem se hrozně, že jsem je všechny trápila. Nikdy v životě jsem neměla tolik lidí, kteří by se o mě báli. Dech se mi zadrhl v hrudi, když jsem si uvědomila, že mi na těch lidech záleželo. Nejen na Blainovi, ale jim všem záleželo na mě a mě na nich. Tohle jsem měla poprvé v životě.

„Rick a Jacob jeli domů. Zavolal jsem jim a řekl, že s ní mluvíš,“ řekl Kevin Blainovi a ukázal na mě.

„Díky, chlape.“

„No, krize je odvrácena,“ usmála se Ash. „Už vás nebudeme otravovat.“ Znovu mě objala.

„O nic nešlo,“ řekla jsem jí. „Jen jsem si pár hodin pospala pod stromem.“

„Tobě možná ne,“ zašeptala jen pro mě a kývla hlavou k Blainovi.

Nespouštěl ze mě oči. Ani se neobtěžoval rozloučit se svými přáteli. Jen tam stál s rukama v bok a ve tváři měl nečitelný výraz.

„Omlouvám se, že jsem si ji vzala a ještě na tak dlouho.“

„Bree,“ zamumlal a přistoupil blíž. Nezastavil se, dokud nebyl dostatečně blízko, aby uchopil moji tvář do dlaní. „Bál jsem se o svého psa, nechápej mě špatně, ale ty…“ Zavrtěl hlavou. „Jen pomyšlení na to, že se ti něco stalo…“

„Byla jsem v pohodě.“

„To jsem nevěděl. Věděl jsem, že jsi byla naštvaná, když jsi odjela a neodpověděla jsi mi na žádnou z mých zpráv. Věděl jsem, že nejsi tam, kde jsi řekla, že budeš. Věděl jsem, že jsem ti ublížil a bál se, že nikdy nedostanu příležitost ti říct, že mě to mrzí.“

„Proč jsi mi to neřekl?“ Zaskřehotala jsem a cítila, jak se mi z jeho srdnaté řeči udělal knedlík v krku.

„Upřímně, nevím. Chtěl jsem, ale pak zvítězila tahle… přitažlivost, kterou jsem k tobě choval. Řekli jsme si, že to bude neformální a nechtěl jsem, aby ses strachovala o svoji práci. Jsem sobecký bastard, který tě chtěl. Tak jsem si to nechal pro sebe.“

„Mohla bych dostat padáka,“ řekla jsem a udělala krok zpět, takže jeho ruce klesly k mým bokům.

„Nemohla. Jonah takový není.“

„Je to můj šéf, Blaine. Můj šéf! Je to tvůj bratranec a ty ses mi o tom nezmínil. Co kdyby mu to řekli, co?“

„Kdo?“

„Tvoje rodina, tvoji přátelé, oni.“ Otevřel ústa na protest a já ho přerušila. „Nepředstírej, že to nevědí. Ne po tom, jak jsem se chovala, když ses vyboural. Vědí to a jsou jen milí a nic neřekli.“

„Nikdy jsem to skrývat nechtěl.“

„Řekla jsem ti, že jsem nikdy nic neměla. Žádnou podporu rodiny. Nic.“ Zdůraznila jsem to slovo. „Dřela jsem, abych se dostala tam, kde jsem. Miluju tu práci, Blaine. Je to všechno, co mám. Je to moje práce a ty jsi ji ohrozil. Ohrozil jsi, že ztratím jedinou věc v životě, kterou jsem mohla nazývat svou vlastní.“

„Bree…“ Natáhl se po mě. „Omlouvám se. Vím, že jsem se mýlil a měl jsem ti to říct.“

„Myslím, že bychom měli zpomalit.“ Ta slova vyšla z mých úst dřív, než jsem si uvědomila, že je říkám.

„Co? Proč bychom to dělali? To, co máme, je dobré, ne?“

„Jo.“ Zasmála jsem se jemně. Bylo to dobré. Být s ním mě přimělo cítit se živá. Jako by mi bylo těch třiadvacet let.

„Pojď dál, dáme si něco k jídlu a můžeme si ještě popovídat.“

„Opravdu jsem unavená.“

„Právě jsi spala,“ řekl trochu kousavě.

„A přesto jsem pořád unavená.“

„Dobře,“ připustil. „Můžeme jít spát, jen neodcházej. Ještě ne.“

„Blaine.“

„Prosím, Bree. Nech mě tě držet, dobře? Nech mě ležet vedle sebe a vědět, že jsi v pořádku. Měl jsem pekelný strach, že se ti něco stalo. Vím, že jsem to posral, ano, a je mi to líto víc, než kdy pochopíš, ale mohla bys mi to dopřát? Prosím, nech mě tě držet.“

Byla jsem slabá. Věděla jsem, že jsem mezi námi měla držet odstup. Věděla jsem, že mi měl říct o Jonahovi, ale na konci toho všeho jsem byla pořád já. Ta dívka, která do něj byla šíleně zamilovaná. Myšlenka na to, jak mu ležím v náručí, byla něco, o čem jsem věděla, že už dlouho mít nebudu. Takže místo toho, abych jela domů, což jsem věděla, že bych měla, jsem přikývla a nechala ho, aby mě zavedl do domu.

Camber nám šla v patách.

Zavedl mě do své ložnice a svlékl mě. Byla jsem mu vděčná, když mi přes hlavu přetáhl jedno ze svých triček. Opravdu jsem chtěla, aby mě držel. Držel mě a já mohla předstírat, že bylo všechno v pořádku. Že já byla v pořádku a že jsem si ho mohla nechat. Aby mě držel a já mohla předstírat. Ještě chvíli.

Odtáhl deku, vlezl si do postele a podržel mi ji odhrnutou. Vklouzla jsem vedle něj a on neztrácel čas a sbalil mě do náruče. V místnosti bylo ticho a já slyšela, jak si Camber povzdechla, když se uvelebila ve svém pelechu na podlaze.

„Měl jsem takový strach,“ řekl tichým šepotem do temné místnosti.

„Jsem v pořádku.“

Jeho odpovědí bylo, že mě pevně sevřel. Netrvalo dlouho a teplo a bezpečí jeho náruče mě stáhlo do spánku.