TP - 22. kapitola

Překlad: Marťa

Blaine

Probudil jsem se, objal svůj polštář a okamžitě jsem se převalil a natáhl se po Bree, jen abych zjistil, že postel vedle mě byla studená. Přinutil jsem se otevřít oči a viděl, že byla prostěradla zmuchlaná. Takže jsem si včerejší noc nepředstavoval. Sakra, ani moje představivost nebyla tak dobrá. Minulá noc byla… život měnící. Teď jsem věděl, že to nebyl jen chtíč, co jsem cítil. Byl jsem do ní zamilovaný. Nebylo to něco, co bych chtěl, aby se stalo, ale tohle jaksi nešlo naplánovat. Že se zamilujete, se prostě stane a já měl štěstí, že to bylo do Aubree.

Posadil jsem se na posteli a uslyšel téct sprchu. To byl rozdíl. Ona byla vzhůru a sprchovala se, zatímco jsme spolu měli ležet v posteli. Když jsem se podíval na noční stolek, viděl jsem, že bylo něco po deváté. Měl jsem čas se k ní připojit. Když jsem vylézal z postele, moje bolavé svaly protestovaly, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem čekal. Byl jsem si jistý, že díky Bree.

Jakmile jsem otevřel dveře koupelny, zavřela vodu a vystupovala ven. „Sakra, doufal jsem, že se k tobě připojím,“ řekl jsem a prohlížel si její nahé lesklé mokré tělo.

„Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.“ Usmála se, předklonila hlavu a zabalila si vlasy do ručníku.

„Máme čas, vrať se,“ řekl jsem a natáhl se pro její druhý ručník.

„Ani náhodou. Tvoje máma ti psala, že se chtějí sejít dole na snídani. Dostala jsem tu stejnou zprávu. Sejdeme se v deset, odhlášení je v jedenáct. Tvůj otec doufám, že do té doby bude na cestě.“

„Co ten spěch?“ Zeptal jsem se.

„Co? Pane, mám naplánovanou každou minutu. Nejsi připravený vrátit se domů?“

„Ne. Na co jsem připravený, je strávit s tebou ráno v posteli.“ Natáhl jsem ruku a objal ji paží kolem pasu, abych si ji přitáhl k sobě.

„Dobré ráno,“ řekl jsem a políbil ji na koutek úst.

„To by se mi líbilo. Řekla jsem ale tvojí mámě, že tam budu a jsem si jistá, že pokud neodpovíš na její zprávu, bude klepat na dveře, aby tě zkontrolovala. Myslí si, že jsi v tomhle pokoji úplně sám.“

„Fajn,“ zabručel jsem. Měla pravdu. Máma už pravděpodobně přechází po pokoji a čeká, až se ozvu. „Nerad se probouzím bez tebe vedle sebe,“ přiznal jsem.

Políbila mě na bradu. „Jdi, musím se připravit a sbalit si věci.“

„Bree.“

Zastavila se, aby se na mě ohlédla. „Blaine.“ Usmála se. „Běž. Nenecháme se přistihnout.“

„Nezáleží mi na tom.“

„Mě ano, teď běž.“

Snažil jsem se nedovolit, aby mě její slova bolela. Nevěděla, že se v mých očích naše uspořádání změnilo. Pořád si myslela, že měla namířeno ke zlomenému srdci, až to ukončíme. Nevěděla, že nechci, aby to skončilo.

Popadl jsem telefon a napsal mámě zprávu, že jsem se právě vzbudil, že je mi dobře a se všemi se sejdu v deset v hale. Hodil jsem telefon na postel a šel se osprchovat do koupelny. Aubree už byla oblečená a fénovala si vlasy. Zastavil jsem se za ní a položil jí ruce na boky. Usmála se na mě do zrcadla a naklonila hlavu na stranu. Využil jsem toho, co bylo přede mnou a políbil ji na krk.

„Máme dvacet minut,“ připomněla mi.

„Umím být rychlý.“ Třel jsem svým tvrdým penisem o její záda.

„Ani náhodou. To se nestane. Nesetkám se s nimi všemi potom, co mě znásilníš. Už včera jsem jim předvedla show, když jsme se přede všemi psychicky hroutila, v žádném případě jim nedám další munici, aby na nás přišli.“

„Byl by opravdu tak velký problém, kdyby se to stalo?“

„Ano, Blaine, byl. Nechci jejich soucitné pohledy, až tohle…“ Polkla. „…až tohle skončí.“

„Aubree, co kdyby…“ Ozvalo se zvonění telefonu na umyvadle a ona ho spěchala zvednout.

„Ahoj, Ash,“ pozdravila. „Ne, já jsem v pořádku. Díky za všechno. Uvidíme se za chvíli.“ Zavěsila a podívala se na mě do zrcadla. „Chtěla vědět, jestli potřebujeme pomoct se zavazadly. Máme patnáct minut. Musím dokončit přípravu, abych si mohla zabalit obě tašky.“

Na rozhovor teď nebyla správná chvíle. Měli jsme to časově akorát a měla pravdu. Setkáme se s našimi přáteli a rodinou a nemůžeme pokračovat v rozhovoru v jejich přítomnosti. Až se vrátíme domů, posadím se s ní, protože si o tom budeme muset promluvit. Musela vědět, že moje city k ní byly hluboké. Že se můj pohled na nás změnil. Že to neukončím. Nechci, aby to někdy skončilo.

Odešla pár minut přede mnou a nechala mě, abych přecházel po apartmá sám. Teď, když jsem si to přiznal, chtěl jsem to vykřičet ze střech, ale nemohl jsem. Musíme si promluvit bez publika. Byl jsem osel, přesně jak říkala před všemi těmi měsíci, kdy jsme se potkali. Udělal jsem z ní své malé špinavé tajemství, když byla čímkoli jiným. Byla zdaleka nejlepší částí mého dne a toužil jsem po chvílích, které jsem mohl strávit s ní. Najednou jsem se bál, že mi nebude věřit.

Uběhlo pět minut, což bylo víc, než dost času, takže jsem popadl tašku, provedl poslední úklid pokoje a pod postelí mě něco upoutalo. Sáhl jsem dolů a našel její roztržené kalhotky. Ty, které jsem jí včera večer strhnul, když jsem potřeboval přitisknout její kůži na svou. Strčil jsem je do tašky a poznamenal si, abych jí koupil nové.

„Tady je,“ řekla máma, přistoupila ke mně a objala mě.

„Jak se cítíš?“

Zdálo se, že nezáleželo na tom, jak starý jsem byl, stále se mě ptala stejně, jako bych byl nezletilý. „Jsem v pohodě, mami.“ Políbil jsem ji na tvář. „Trochu to bolí, ale Aubreeina masáž s tím pomohla.“ Nepodíval jsem se na ni ze strachu, že bych nás odhalil. Už jsem na masáži byl. Byla relaxační a taková, do jaké bych šel určitě znovu. Breeina masáž však byla úplně jiná. Dostála slova „šťastný konec“ a moje mysl se okamžitě zatoulala ke všem ostatním klukům, které kdy masírovala. Na její ruce po celých jejich tělech. Sevřel jsem ruce v pěsti.

„Jsi v pořádku, synku?“ Zeptal se táta.

Přinutil jsem své ruce uvolnit se a přikývl jsem. „Jo, dobrý. Pojďme jíst.“

Všichni mě následovali, když jsem požádal o dostatečně velký stůl, ke kterému bychom se všichni vešli. Naštěstí pro mě, si Aubree vybrala židli vedle mě, čímž napětí v mých ramenou povolilo.

„Máš bolesti?“ Zeptala se mě.

„Ne. Jen to trochu cítím. Nic, co bych nezvládl.“

Podezíravě si mě prohlížela, ale mou odpověď vzala, jako pravdivou a začala si prohlížet menu. Sledoval jsem, jak Kevin šeptal něco Ashley do ucha a ona se k němu naklonila. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem nechal tuhle šarádu pokračovat tak dlouho. Už nějakou dobu jsem věděl, že byla výjimečná, a že mi na ní hluboce záleželo. Měl jsem jí to říct už tehdy. Místo toho jsem se posadil a přál si, abych ji mohl také držet tak blízko sebe a šeptat jí do ucha. Jo, určitě si budeme povídat dlouho, až se vrátíme domů.

Po snídani jsme se nalodili. Poslal jsem zprávu tátovi a Kevinovi, kteří řídili první úsek. Měl jsem pro svou dívku překvapení a všichni v tom byli se mnou. Bylo to jen asi dvacet minut jízdy, takže jsme ji zaměstnali s Rickem a Jacobem, kterým jsem také napsal, aby věděli, co se děje. Aubree a Jacob hráli válku, když jsme zastavili.

„Už zastavujeme?“ Zeptala se a natahovala hlavu, aby se pokusila podívat z okna.

Nepovedlo se jí to. Jakmile jsme nastoupili, zatáhl jsem roletu, protože jsem jí nechtěl zkazit překvapení.

„Aubs, musím si protáhnout nohy. Projdeš se se mnou?“ Zeptala se Ashley.

„Jasně,“ souhlasila, i když váhavě. Věděla, že to nebylo obvyklé, ale hrála to s námi. To byla další věc, kterou jsem na ní miloval. Nebála se ušpinit na trati, nikdy si nestěžovala, když jsem pracoval na autě. Byla perfektní. Více, než jedním způsobem.

Vyběhla a u dveří se setkala s Ashley. Já byl hned za ní. „Nevadí vám společnost?“ Zeptal jsem se jich.

„Bree otevřela pusu, aby mě zastavila, ale Ash ji předběhla. „Jasně, Kevine, jde?“

Kevin se k nám přidal také a my tři následovali Ashley ven. Kevin zaparkoval tak, abychom se dívali na ulici. Jacob, Rick a moji rodiče tam teď byli s námi také.

Zakryl jsem jí oči rukama. „Tak, máme pro tebe překvapení. Byl jsem si jistý, že v tuhle chvíli už musela slyšet vlny.

„Co se děje?“ Zeptala se s úsměvem.

„Jen nám věř,“ řekla Ashley a vzala ji za ruku, zatímco máma ji chytila za druhou. Zůstal jsem za ní a zakrýval jí oči. „Pomalé krůčky.“ Přikázal jsem.

„No tak, lidi, co se děje?“

Zastavili jsme těsně před pískem, kterého tam bylo na rozdávání. „Otevři oči, Bree,“ řekl jsem a rty se přiblížil k jejímu uchu. Pomalu jsem sundal ruce a ona zalapala po dechu a otočila se ke mně.

„Co?“ Otočila se zpátky k oceánu. „Nemůžu…“ Udělala krok vpřed a dotkla se nohama písku. Sledoval jsem, jak odkopla žabky a zahrabala se prsty na nohou do písku. „Je tak měkký.“ Zasmála se. Byl to krásný zvuk.

„Pokračuj,“ naléhala máma. „Běž to zkontrolovat.“

Bree se otočila zpátky ke mně. „Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal.“

„Bylo to skupinové úsilí.“

Pohled, který mi věnovala, říkal, že věděla své. Záblesk slz v jejích krásných zelených očích jiskřil ve slunečním svitu. „Blaine.“ Hlas se jí zlomil.

„Hej.“ Stoupl jsem si vedle ní a přitáhl si ji do náruče. Nemohl jsem jí dát nic míň. Byla na mě naštvaná a musel jsem to napravit. „Myslel jsem, že budeš chtít vidět oceán,“ řekl jsem tiše, když zabořila tvář do mé hrudi. „Bez toho bychom v žádném případě Floridu neopustili.“

„Chtěla jsem vidět oceán. Já jen… nikdo pro mě nikdy nic takového neudělal. Chci říct, nikdy jsem neměla nikoho, kdo…“ Zarazila se.

„Teď už máš,“ řekl táta pevně. „Pokračuj a podívej se blíž.“ Poplácal ji po rameni. Starouš byl velká měkkota, pokud šlo o rodinu a zdálo se, že do ní zahrnul i Aubree.

Ustoupil jsem a natáhl k ní ruku. „Pojď, půjdu s tebou.“ Její úsměv byl oslepující a plný lásky, když sevřela moji nabízenou ruku a já ji vedl k vodě. Valila se vlna za vlnou, cákaly na nás a rozesmávaly ji ještě víc. Nevěřil bych tomu, kdybych to neviděl na vlastní oči, ale její úsměv se ještě rozšířil. Strávili jsme asi patnáct minut jen my dva. Už jsme se nedrželi za ruce, ale stáli jsme zády ke všem a já nemusel skrývat, co jsem k ní cítil. Nemusel jsem si dělat starosti s výrazem ve tváři. Ne, že by na tom záleželo. Přáli nám to.

Věděl jsem to.

„Mám tě!“ Vykřikla Ashley a kopla nohou do vody a pocákala Bree. Rozběhly se a cákali na sebe.

Sledoval jsem je smát se. Měli jsme vzít sebou tento týden i Camber. Ráda by se proběhla po pláži. Ty dlouhé cesty pro ni byly těžké, tak jsme ji dali do hotelu pro psy, aby ji tam trochu rozmazlovali.

„Plánuješ jí to říct?“ Zeptal se táta a postavil se vedle mě s mámou po boku.

„Jo,“ přiznal jsem.

„Ach, zlato,“ zašeptala máma.

„Mami,“ zasténal jsem.

„Co? Je úžasná. Už teď cítím, že je součástí naší rodiny.“

„No. Vydrž, dobře? Nepotřebuju ji vyděsit, než ji přesvědčím, že jsem sázka na jistotu.“

„A jsi?“ Zeptal se táta.

„Stoprocentně,“ ujistil jsem ho.

Položil mi ruku na rameno. „Legrační,“ řekl s úsměvem, „co se může stát, když důvěřuješ tomu tlaku.“ Zasmál se.

„Co to proboha žvaníš? Teď není čas mluvit o závodech.“ Zavrtěla hlavou máma.

„Máš pravdu, drahá.“ Táta ji políbil na spánek a její kárání bylo dávno zapomenuto.

Zůstali jsme na pláži několik hodin, než jsme konečně vyrazili na cestu a vydali se domů. Myslel jsem, že bude Aubree zklamaná, že musíme odjet, ale jen se smála a každého objala na znamení díků.

„Nejlepší den,“ řekla, když jsme byli zpátky na silnici. Seděli jsme spolu na pohovce a ona měla hlavu položenou na mém rameni. Jacob a Rick jeli s mými rodiči, střídali v řízení tátu a dělali jim společnost. Kevin trval na tom, že odřídí další dva úseky. Tak jsme byli tady. Jen my dva.

„Jo? To jsem rád. Slibuju, že tě vezmu zpátky k oceánu, až budeme moci zůstat déle.“

„Ne…“ Přikryla si rukou pusu, aby si zívla. „Nedávej sliby, které nemůžeš dodržet.“

Zvedl jsem paži a přitáhl si ji k sobě. „Mám v plánu ho dodržet, Bree,“ řekl jsem tiše. Neopověděla a podle toho, jak se její dech zklidnil, jsem věděl, že usnula. Uvelebil jsem se na pohovce, zavřel oči a netrvalo dlouho, než si spánek vzal i mě.