OOTB - 9. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Jsem celý tvůj. Kam mě chceš?“ zeptá se Aidan, jeho hlas se rozlehne stodolou.

Páni, to jsou silná slova. Podívám se přes hranu stání, kde uklízím a najdu ho stát uprostřed uličky oblečeného do kraťas a na nohou žabky. Zase žádné tričko. Usměje se. Ačkoli je to jen polosrdečné a nedosahuje mu to k očím.

Haleluja. Zvrat. Jsem prostě ráda, že je tady. Mám z toho skoro zvrácený pocit uspokojení, že ho tu vidím. Postup je u mě velká věc. Je to část uzdravovacího procesu, který miluju nejvíc; vidět zvířata, jak se jim daří lépe. Doufám, že jsme překročili milník a příští měsíc budeme pokračovat jako přátelé se společným cílem.

„Dnes se uklízí stáje,“ informuju ho, „vezmi si vidle a kolečko.“ Dívám se na jeho oblečení, můj výraz jasně indikuje, že celý jeho oděv je pro tuhle práci nevhodný. „Pravděpodobně by sis měl jít přezout ty žabky, pokud nechceš mít mezi svými prsty po pedikúře nějaké lejno.“

Zakývá jimi a suše oznámí, „Jsem rád, že sis všimla. Nikdy nevěř muži, který nevěří v pedikúru.“

Nepokouším se skrýt své protočení očí. „Díky za to životní moudro.“

Pokrčí rameny. „Rád pomůžu.“

Pro změnu uzná můj návrh, odejde a vrátí se za pár minut v pracovních botách a s kolečkem, které jsem nechala před stodolou. Ale opět žádné tričko. Dávám mu plus za to, že ho nemusím učit, jak se zachází s kolečkem. Tak nízké jsou mé standardy, co se jeho týče.

„Nabereme ty výkaly a mokrou podestýlku ze stání a dáme to do koleček k likvidaci. Snaž se nabrat jen mokrou podestýlku, ne čistou,“ ukážu, když vysvětluju. „Podestýlka je drahá. Kolečko se vyveze do toho velkého kontejneru vzadu. Kompostujeme to a používáme později jako hnojivo na pole.“

„Chápu, Tweetie. Před pár lety jsem točil western a režisér nás nechal a pracovat měsíc na farmě. Takže to není poprvé, co čistím stáje.“

Oh, jasně. Došlo to do bodu, kdy jsem zapomněla, že je to světový herec a filmová hvězda. Pro mě je to Aidan, obtíž, která žije na pozemku. Pak mi to dojde…

„Tweetie?“

„Modrý ptáček. Ten, co cvrliká. Tweetie.“

„Ne,“ řeknu a zavrtím hlavou. Tohle snášet nebudu.

„Zkus mě zastavit.“ Jeho rty se zformují do příkladného úsměvu zloducha.

Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Zvítězí smích.

Společně rychle uděláme stáje. Zkrátí to mou práci o dvě třetiny. Úžasné, co udělá i malá pomoc. Možná Darbyho pomocná ruka pár dní v týdnu není až tak špatný nápad.

Aidan má skoro nevyčerpatelný zdroj energie, když se soustředí. Teď už chápu, proč je tak úspěšný a proč posledních deset let tak urputně pracoval. S jeho pomocí dokončím krmení zvířat, dáme seno těm, které žijí na velké pastvině, a pořád mám čas opravit několik volných latěk v plotě.

Mustang přijede v době, kdy jsme zrovna uprostřed téhle činnosti, a i když si vedu velmi dobře ve skrývání svého zájmu – najdu jednu hřebíkovou hlavičku, která má být zatlučená hlouběji, aby se žádné zvíře nezranilo – nemůžu přestat zírat.

Shane vystoupí, na sobě má bílou lněnou košili a vestu, tmavé džíny, jeho obvyklé letecké brýle, a z kufru vytáhne několik tašek s nákupem. Vypadá, jako by vstoupil ze stránek časopisu GQ. Když vás rajcuje jednoduché gesto muže, který vystupuje z auta, je čas vyhledat pomoc.

Podle jeho vzezření usuzuji, že se musel s někým setkat, protože když pracuje doma, nosí obvykle tričko a basketbalové šortky. Tak hluboko jsem klesla. Vím, co muž preferuje ve společenském obleku.

„Chceš k tomu nějaký popcorn?“ slyším říct Aidana, jeho hlas je plný humoru.

Prudce otočím hlavu, moje kůže okamžitě zrudne jako chilli paprička. Jsem připravená za všech okolností zapírat. „Umm, cože?“

„Takže odmítání?“ Jeho výraz je potutelný. „Odvážný krok, Baldwinová.“

„Nevím, o čem mluvíš.“

Ukáže na šroubovák, který držím. „Tohle není kladivo.“

Shane nás spatří stát bok po boku u plotu, pohledem těká mezi mnou a Aidanem. Jeho výraz by se dal popsal jako chladně naštvaný. Co má kruci na problém?

Neuniklo mi, že jsme spolu Shanea s Aidanem neviděli od doby, co oba přijeli. Nebo aspoň ne od doby, co se Aidan rozhodl použít necky jako osobní bidet a jeho bratr ho musel odvést domů.

Shane vejde dovnitř a já se otočím k jeho bratrovi.

„Co to bylo?“

Aidan se zadívá do dálky. „Přišli jsme na tento svět jako bratr a bratr,“ odrecituje s důstojností. Skoro jsem v pokušení si ho vyfotit. Ve vteřině dokáže přejít od hravého k přemýšlivému. A za ještě méně od klauna k noblese. Jsem z něj vedle. „A teď pojďme ruku v ruce, ne jeden před druhým.“ Pak mi věnuje prázdný pohled, který správně vrátím. „Shakespeare,“ dodá.

„Já vím,“ odpovím nenuceným tónem a zvednu z krabice hřebík, abych si jeho hlavičku dala mezi rty.

Je to lež. Lžu na plné obrátky. Nevím. Ale nechci, aby se mnou jednal blahosklonně muž, který chodí do salonu krásy.

„Ne, nevíš.“

„Ale, sklapni a podej mi to kladivo.“

On se zasměje a i mně se rozzáří tváře. Ale pohled na Shaneově tváři na mě dopadl. „Ty, Aidane…“

„Jo,“ řekne, popadne kladivo, zatímco mi přidrží konec jedné laťky na místě.

„Možná bys mohl, co já vím, pomoct bratrovi s jeho kariérou? Uvažoval jsi, jak těžké to pro něj je, protože ty jsi toho tolik dokázal a máš úspěch a on o něj stále usiluje?“

Už chce udeřit kladívkem do hřebíku, když se najednou zastaví. Otočí se ke mně v úplném úžasu. „Usiluje? Co tím myslíš usiluje?“

„Usilovat je definice ve slovníku: snažit se prosadit jako spisovatel.“

Aidan se zasměje. „Prodal padesát milionů výtisků své série a má dohodu s HBO. Jestli je tohle usilování, nechci vidět, jak vypadá úspěch. Možná ho to zabije.“

Co? Proč se najednou cítím, jako by se svět obrátil vzhůru nohama a já najednou žiju v alternativním vesmíru? „Padesát kolik?“

„Jeho série Poslední Patriot se prodalo padesát milionů--“

„Já jsem tě slyšela. Jen že…“ Znám ty knihy. Vojenská literatura není můj šálek kávy. Ale každý zná Shaneovy knihy. „On je E.S. Hughes?“

„Eamon Shane Hughes… To jsi nevěděla?“

Mám chuť se hanbou propadnout. Jsem naštvaná. Pomyslím na všechny hloupé věci, které jsem mu té noci řekla. Páni, ten se musel na můj účet dobře bavit. „Jak bych to mohla vědět? Hughes je poměrně obvyklé příjmení.“

„Nevím… vyhledat si to na googlu jako všichni ostatní?“ Začne přibíjet hřebík do laťky; tvrdé, sebejisté, přesné údery, které naznačují, že už to někdy dělal.

„Nejsem jako všichni ostatní,“ zamumlám na svou obranu. Jsem mnohem bezradnější.

„Ano, už to vidím.“

***

Proč se stává, že když se jedna část vašeho života zlepší, jiná se nevyhnutelně změní v hromadu sraček?

Aidan konečně dělá svou práci, tvrdě pracuje, aby splnil veřejně prospěšné práce. S veškerou jeho pomocí na ranči momentálně chodím spát, aniž bych byla naprosto vyčerpaná. Taky se během toho i bavíme.

A pak Pepper onemocní.

„Nejedla už dva dny,“ řeknu Tomovi, který se na mě dívá s přemírou sympatie. Musel dneska přijet, když Pepper znovu ráno odmítla obilí a dobroty. Tohle se jí vůbec nepodobá a je to důvod k obavám.

Pepper už bylo dvacet šest, když jsme ji před lety zachránili, byla to seniorka, jejíž duše byla zlomená roky zanedbávání. Byla tak špatná, že jí trvalo měsíce, než nám začala věřit. Ale opravdová změna se stala, když k nám přišla Hazel.

Hazelina máma zemřela při porodu. Nejdřív jsme si nebyli jistí, jestli přežije, ale přežila, a jakmile byla dost silná, aby se mohla seznámit s dalšími mini oslíky, dali jsme je dohromady. Hazel dostala mámu, kterou zoufale potřebovala, a Pepper se stala milujícím adoptivním rodičem.

Tom si zastrčí své delší tmavší blond vlasy, které mu spadnou do oříškových očí, za ucho, čímž odhalí svou ostrou čelist. Kdybych byla normální, připadalo by mi to sexy. „Blue…“ Slova mu odumřou na jazyku. Jako by hledal tu správnou kombinaci, která zraní co nejmíň. „Je stará. Skoro třicet.“

„Tak co můžeme dělat?“

„Buďme upřímní. Neprodlužujme jí život, protože nejsi připravená se rozloučit. Můžu jí dát kapačku, ale bude se zhoršovat, a já tu budu zítra znovu a budu ti říkat to samé.“ Položí mi svou velkou teplou ruku na rameno a stiskne. „Udělejte jí pohodlí a nechte ji odejít.“

Ještě několik hodin pochoduju po stáji a s Moninou pomocí se rozhoduju. Tom se vrátí se západem slunce a najde mě ve stáji s hlavou Pepper v klíně. Ona trpí a rozhodnutí nechat ji odejít je správné.

Pepper přejde po duhovém mostě s hlavou v mém klíně, mírumilovně a milovaně nade všechno. Slyšeli byste teď ve stáji spadnout špendlík. Zvířata to vědí. Vždycky to vědí.

Napíšu Moně, když je hotovo. Ona to nebere moc dobře, takže jsme se dohodly, že s nimi budu zůstávat já. Neviním ji. Někteří z nás milují tak moc, že krvácí, což nás zanechá slabé a bezbranné, neschopné chápat.

Možná proto bych byla dobrý záchranář. Když přijde tragédie, zůstávám pevná. Někdy to pomůže zachránit život. Někdy je to třeba k tomu, aby život dokončil svůj cyklus. Nevím, odkud se to vzalo, ale vždycky jsem to měla v sobě. Do toho napadení.

Zatímco jsou ostatní zvířata zticha, Hazel není. Musela jsem ji dát do separátního stání na konci uličky. Vlastně je hysterická a hlasitě hýká. Je to srdceryvný zvuk, pokud už jste měli tu smůlu ho slyšet. Jakmile Pepper pohřbím do hrobu, který vykopal Aidan na mou prosbu, běžím zpátky k Hazel, abych se ji pokusila uklidnit, ale je to skoro nemožné.

Do stáje nakoukne Shane a najde mě opřenou zády o zeď. Pohled na jeho tváři je čirý soucit. Žádná lítost. Linie mezi těmi dvěma je tenká, ale důležitá. Chápu, proč by mohl být dobrý velitel.

On je jako sen a noční můra. Nejsem si jistá, co je pro mě horší. Poprvé za celý den mi vhrknou slzy do očí. Vidět všechnu tu rozhodnou sílu v tak lákavém balíčku je ještě popudí.

„Jak jí je?“ zeptá se, kývne bradou k Hazel, která je teď zticha a stojí, i když je vyčerpaná.

„Odmítla si lehnout a odpočívat. Jediná věc, která pomáhá zastavit hýkání je Frank Sinatra.“

„Frank?“

Zvednu svůj iPhone a zmáčknu přehrávání. Začne se ozývat One For My Baby.

On zvedne papírový sáček. „Přinesl jsem ti sendvič a lahev vody… Mona trvala na tom, abys jedla.“

Bez pozvání vejde do stání a posadí se naproti mně, dlouhé nohy natáhne a překříží v kotnících. Jeho lýtka jsou opálená, vypracované svaly jsou lehce poseté tmavými chloupky. Z blízka teď vidím několik dalších jizviček po šrapnelech. Přemýšlím o nich. Jaký je jejich příběh. Nese si ho pořád s sebou nebo to zvládl odsunout stranou tak jako Pepper odsunula stranou roky násilí a rozhodla se strávit zbytek svého života tím, že bude šťastná?

Když se nepohnu, abych si sáček vzala, vytáhne z něj lahev vody, odšroubuje víčko a podá mi ho. „Pij.“

„Už ti někdy někdo řekl, že jsi panovačný?“ řeknu tiše. I když Hazel nespí, nechci jí dávat podnět k dalšímu žalozpěvu.

„Podplukovník…“ Jeho poloviční úsměv mě povzbudí. „Platili mě za to, abych byl panovačný.“

„Musíš být ve své práci dobrá.“ Pořád těžce přijímám poznatek o tom, že je úspěšný spisovatel. Skoro to nesedí k mé představě o něm. Je tak rezervovaný, že to až nesedí s jeho úrovní slávy. „Díky,“ řeknu. Doušek vody, který vypiju, mě přiměje si uvědomit, jakou jsem měla žízeň.

„Měla bys jíst.“ Vytáhne sendvič zabalený do voskového papíru a podá mi ho. Na jídlo teď nemám ani pomyšlení. Jsem vyčerpaná jak fyzicky, tak emočně, a bojím se, že to nezvládnu.

„Nemůžu, Shane.“ Netlačí, hodí sendvič zpátky do sáčku.

„Je mi to s Pepper líto.“

Z jeho náhlé upřímné sympatie mi vhrknou slzy do očí. Tentokrát přetečou. Utřu si je klouby prstů a přikývnu.

„Proč to děláš? Všechen čas věnuješ těmhle zvířatům…“

Nezaváhám s odpovědí.

„Miluju je.“ Natáhnu se, abych pohladila Hazel. Zakolísá a vydá bezmocný zvuk. „Ony mě potřebují… mám tu smysl.“ Ticho, které následuje, je husté a výmluvné. V Shaneových očích je nevyřčené pochopení. Neznám toho muže. Nevím, co v životě zažil, ale vím, že mi rozumí.

„Děsí mě, že nebudu schopná jim pomoct. Že nemám sílu je znovu uzdravit… nechci je zklamat.“

Dívá se na mě tak intenzivně, že kdybych nebyla naprosto rozsypaná, byla bych z toho nervózní. Dobře, že jsem rozsypaná.

„Taky mám své dny, kdy to vypadá, že všechno pracuje proti nám a cítím, jako bych se topila a bylo načase odejít. Ale pak dostanu takový komentář…“

Odemknu obrazovku svého mobilu a kliknu na aplikaci. Vyskočí na mě poslední fotka Legenda, který si vede velmi dobře při svém zotavování. Pak jdu do zpráv a tiše přečtu, „Ahoj záchranná stanice. Je mi jedenáct a mám narušenou imunitu. Což znamená, že se učím doma a nemám žádné kamarády svého věku, kteří by byli ve stejné situaci. Moc ráda se dívám na zvířata, které zachraňujete. Pumpkin Spice a Hazel jsou mí nejoblíbenější, ale teď mám i nového favorita: Legenda. Protože…“ Hlas mi zaskřípe a musím se kousnout zevnitř do tváře, abych nebrečela. Vydechnu a začnu znovu, „Protože se nikdy nevzdal. I když skoro umřel, když ho jeho majitel přestal krmit. Kdykoli mám špatný den a chci to vzdát, pomyslím na Legenda. Pokud se může zlepšit on, možná můžu taky.“ Položím svůj telefon. „Proto to dělám.“

Tiše sedíme ve společnosti toho druhého, dokud nezačne být Hazel neklidná a znovu nezačne vydávat zvuky.

„Počkej tady,“ řekne Shane a zvedne se. Zahlédnu jeho dokonalý kulatý zadek se všemi těmi nerovnostmi na stranách, jak vyjde ze stání a zmizí v lehce osvícené uličce stodoly.

O pár minut později se vrátí s akustickou kytarou pod paží. Udělá si místo vzadu na podlaze, vytáhne kytaru, nahne se nad ni a začne jemně drnkat na struny. Ten zvuk zní španělsky, dokonalý zvuk tišící bolavé srdce.

Hudba začne dělat zázraky a Hazel udělá několik kroků blíž, aby si očichala Shaneovu tvář pokrytou strništěm. Shane vzhlédne, naše oči se setkají a jeho rty se zvednou do jemného úsměvu.

Přímo tady – vidíte tu chvíli? Tohle je chvíle, kdy jsem umřela. Napište mi nekrolog, protože jsem zemřela touhou po chlapovi, co hraje na kytaru pro malého oslíka se zlomeným srdcem.

Hazel ke mně přejde a konečně si lehne. Přitulí se mi k noze, položí si svou hlavu do mého klína a já ji jemně hladím. Zavře oči a povzdechne a ty hnusné slzy, které jsem si chtěla nechat na později, kdy budu v soukromí svého pokoje, mi začnou stékat po tvářích. Za pár minut budu vypadat jako potlučené rajče před zraky muže svých fantazií a nemůžu s tím nic dělat. Jestli už jste někdy viděli potlučené rajče, pochopíte.

Shane odloží kytaru a přesune své velké tvrdé tělo ke mně. Hodí mi paži kolem ramen a já ztuhnu. Je to automatická reakce. Ne proto, že bych se v něm nechtěla ztratit, zabořit si do něj nos a vdechovat ho jako by byl cola a byly znovu osmdesátky. Protože to chci udělat každou buňkou svého těla.

Je to proto, že sama sobě nevěřím, že mu nepropadnu. A když říkám propadnout, myslím tím se ze všech špatných důvodů do něj zamilovat. Je to takové pokušení. A s mou minulostí by se z toho stala katastrofa. Potřebuju se držet dál od každého chlapa, který ze mě dostává takovou reakci a zabývat se solidními muži… jako je Tom.

„Neboj se, nebudu si myslet, že mě balíš,“ řekne tím hlubokým chraplavým hlasem, jeho zvuk mi vibruje v hrudi a posílá jiskření do každé části těla, kterou se dotýkáme.

„Dobře. Protože nejsi můj typ.“

„Dobře. Protože nejsem správná sázka.“

Ale možná jen pro tentokrát…

Opřu se o něj a on si mě přitáhne blíž, jeho vůně je toxičtější než kolumbijský kokain. Kdybych věděla, jaký je… což nevím.

„Dvě minuty. Pak můžeš odejít,“ zamumlám. S tváří přitisknutou k jeho tvrdé hrudi zakryté vojenským tričkem, se mi zavřou oči.

„Hmm,“ je poslední věc, kterou slyším.